Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2007 - Recenze

Kdo může ztratit duchapřítomnost

Josef Jařab – Jakub Guziur (ed.): George Steiner a myšlenka Evropy.

Olomouc, Periplum 2006..

 11_Recenze.pdf

 

Nejčastější přívlastky, na něž narazí čtenář hledající bližší údaje o G. Steinerovi, znějí: kontroverzní, vynikající, nejvýznamnější, provokativní, erudovaný, originální, výjimečný, mistrovský, jedinečný, kulturně pesimistický, patetický, extrémně elitářský. Na jednoho autora je takových určení až moc a jak jejich frekvence, tak vzájemná rozporuplnost nevzbuzují příliš důvěry ani v ty, kdo je používají, ani v jejich adresáta. Především jsou zbytečná, protože čtenář si povětšinou dokáže udělat obrázek sám i bez podobných nápověd. Pokud mi nějaký úvodníkový našeptávač, byť i bona fide, sděluje, že četba Steinerova eseje je privilegium, pracuje na tom, aby mne od četby odradil. A kromě toho svou nadneseností probouzejí podezření, že se člověk neobeznamuje s dílem určitého autora a jeho kritickou recepcí, ale s pocitovými výlevy kroužku vyznavačů. Tato guruovská manýra, v posledních letech pozoruhodně rozšířená, se dá možná vhodně uplatnit při celoplošném šíření bystrých větiček sdělujících, že chceme modrou, nikoli zelenou planetu. Máme-li ale vážně uvažovat o filozofickém, politologickém, literárněvědném, kulturněkritickém díle, působí poněkud odpudivě. Má-li autor co říci, a navíc to říká tak, že donutí druhého člověka přemýšlet o přečteném, nemusí čtenáři nikdo zdůrazňovat, jaký poklad právě třímá. Pokud to zdůrazňovat musí, asi půjde o něco, co lze spíš oželet.

Na George Steinera jsem narazil roku 2006 v Německu, kdy jsem si četl drobnější práci Warum Denken traurig macht (Frankfurt, Suhrkamp 2006). Slibný název, přitažlivé téma, známý autor, tudíž jsem neodolal a strávil večer nad prázdnými řečmi o smutku jako myšlence myšlení, jako tématu filozofie, jako naší naladěnosti a určení. Hledal jsem zdůvodnění toho, proč je výsledkem každého našeho myšlení o myšlení zjištění, že myšlení je nutně nesmyslné a i ten největší myslitel vyprodukuje za svůj život možná jednu dvě myšlenky. Četl jsem, abych našel argumenty, protože mám celkem blízko k názoru, že vědění či poznání žádné štěstí nepřináší a ve vztahu k životu je v zásadě irelevantní. Pročetl jsem devadesát stran a nalezl jsem meditace nad volně nadhazovanými tezemi o „rozkoši ze smutku“, jež částečně propojovala jen nepříliš zřetelná vazba na známou Schellingovu myšlenku o obtížích spojených s myšlením myšlení. Když už pominu, že citát ze Schellinga je zkrácený tak, aby odpovídal Steinerovým záměrům (čili autor falšuje svůj vlastní meditativní základ), celý rozklad není o mnoho víc než soupis banálních strachů a úzkostí středostavovského intelektuála, které stylizuje jako antropologickou konstantu. A právě v tom je problém: pokud by Steiner napsal, že se svěřuje se svým osobním vyznáním a že své teze předkládá jako čistě subjektivní náhledy a mínění, o jejichž pravdivosti je přesvědčen, nebylo by mu co vyčítat. Když ale hovoří div ne za lidstvo a jediný jeho argument zní „je to tak a platí to pro všechny“, mohou ho jeho fan-kluby vynášet třeba do nebes, přesto příště sáhnu raději po Lichtenbergovi nebo Lessingovi, kde najdu alespoň víc vtipu.

Přiznám se, že když jsem dostal k recenzi český překlad jedné Steinerovy přednášky, vydaný společně s několika komentáři českých autorů pod titulem George Steiner a myšlenka Evropy, byl můj přístup k ní poněkud preformován předchozí nemilou zkušeností. Recenzentovi by neměla vládnout předpojatost; než psát předem zaujatě, je lépe recenzi odmítnout. Knížku jsem nakonec přijal ze dvou důvodů. Především jsem se zčásti spolehl na úsudek autorů doprovodných textů (Šaradín, Jařab, Bilík, Guziur), jejichž účast na této práci mně vnukla myšlenku, že jsem se při svém předchozím hodnocení Steinera mýlil nebo ukvapil. A za druhé jsem se mezitím dozvěděl, že Steiner obdržel v roce 2003 cenu Ludwiga Börneho, na kterou ho navrhl tehdejší německý ministr zahraničí Joschka Fischer. Steiner sice obdržel mnoho vyznamenání, např. je rytířem Čestné legie, ale při známém francouzském fangličkářství na mne přece jen víc zapůsobila s německou důkladností zdůvodněná cena, jež navíc nese jméno Carla Ludwiga Börneho (vl. jm. Juda Löw Baruch, 1786–1837), pozoruhodné postavy dějin německé literatury a politické filozofie na přelomu 18. a 19. století. Literární historikové vědí o jeho pololegendárních diskuzích s Heinrichem Heinem o Německu, ctitelé německé vzdělanosti zase budou znát jeho sbírky aforismů, které psal stejně jako téměř všichni další literáti své doby. Jeden takový fragment se snad i hodí pro vystižení Steinerových zápisů: Duchaplní lidé upadají častěji do rozpaků než hlupáci; člověk totiž musí mít ducha, aby mohl ztratit duchapřítomnost.

Protože si nemyslím, že by se lidé jako Pavel Šaradín zabývali jalovostmi, ani že by ocenění, mezi jehož držiteli je například Hans Magnus Enzensberger, rozdávali ve Frankfurtu na potkání, začal jsem číst úvahy o Evropě. Nemůžu potvrdit, že by do češtiny přeložená přednáška Myšlenka Evropy, kterou Steiner proslovil na pozvání ústavem Nexus roku 1994, kvalitativně překonala jeho rozpravy o myšlení. Její mělkost je až zarážející, přinejmenším je těžko vysvětlitelná. Možná bylo důvodem to, že Steiner hovořil na Setkání intelektuálů (Intellectual Summit), jak uvádí R. Riemen (s. 39). Už to mluví samo za sebe – skoro bych řekl, že kdyby moudrého člověka pozvali na institucionalizované setkání intelektuálů, raději by utekl. Takto lze pouze poznamenat, že Steiner nemohl v žádném okamžiku ztratit duchapřítomnost.

Osu krátkého, šestadvacetistránkového Steinerova textu tvoří pět tvrzení, které on sám nazývá axiomy (s. 58) nebo kritérii (s. 63), zatímco P. Šaradín ve svém eseji píše o rovinách či axiomech (s. 92). Ať už je ale pojmenujeme jakkoli, lehké ustrnutí způsobuje spíš jejich obsahový výčet. Protože, říká Steiner, hromosvody musí být uzemněny, musí mít svou podstatu také myšlenka Evropy. Její idea je uzemněna právě v těchto pěti podstatách: Evropu tvoří kavárny; Evropa byla a je tvarována lidskou chůzí; v Evropě se pojmenovávají ulice a náměstí po významných osob­nostech; podstata Evropy je primárně dualistická, obsahuje v sobě dědictví Athén a Jeruzaléma; pouze evropskému vědomí je vlastní eschatologické sebeuvědomění. Nechci zbytečně ironizovat, ale shrnuto a podtrženo: některé knihy by se měly dodávat s uvedením přímého spojení na nejbližší resuscitační jednotku.

Můžeme jít po pořádku. První „axiom“ praví, že dokud budou existovat kavárny, myšlenka Evropy bude mít obsah (s. 51). To je výsledek několikastránkového povídání o zvyklostech a životosprávě různých spisovatelů, hudebních skladatelů, myslitelů, politiků, k jejichž životnímu řádu patřilo vysedávání po kavárnách. Co činí z této skutečnosti tak silný argument, aby musela být spojena s podstatou Evropy a uvedena dokonce jako první a nejzásadnější, jsem prostě nepochopil. Ani si nejsem jistý, zda je na této kavárenské intelektuálštině v tom nejhorším slova smyslu vůbec co k pochopení. Řada z kavárensky pronikavých osobností, kterými Steiner dokumentuje svou myšlenku Evropy, měla třeba syfilis nebo brala drogy – to také dává Evropě obsah? A co před rozšířením kavárenského rozumování, tzn. před 18. stoletím – to ještě nebyla Evropa, nebo to byla Evropa neúplná, bezobsažná, čekající na první import kávových zrn? Máme si prý povšimnout ontologických rozdílů: anglická hospoda má vlastní auru a mytologii, sociologie amerického baru je nasáklá sexualitou, kdežto étos evropských kaváren se od hospod a barů naprosto odlišuje. Ať hledám jak hledám, co má tohle společného s ontologickými rozdíly, nenacházím. Zato se nedá přehlédnout velice duchaplná poznámka o Moskvě, která je „předměstím Asie“ (s. 49), protože nemá kavárny. Kdyby si místo podobných perel Steiner povšiml, že káva a kavárenství je původem neevropská hodnota a že oslavuje kulturní import, možná by ho to navedlo k tomu, že evropanství se vůbec naplňuje povětšinou prvotně neevropskými veličinami: importem z Asie bylo křesťanství, věda (astronomie, optika), matematika (o tom, že je nula číslo, se vzdělaní opati evropských klášterů dozvěděli v době vrcholného středověku), bankovnictví, úrokový a celní systém, šachy hrané v kavárnách, filozofie, ale rovněž osobní hygiena a nošení spodního prádla. Vymezit ideu Evropy tak, aby nevznikla směsice synkretických vlivů, kulturních přenosů a zpravidla znetvořených nápodob, nalézt něco skutečně původního a evropsky nezaměnitelného, by dalo trochu víc námahy, než kolik jí vynaložil ve své přednášce Steiner.

A tak budeme raději meditovat nad chůzí, která zformovala Evropu; „evropské dějiny jsou dějinami dlouhých pochodů“ (s. 54). Jako příklad je uveden Alexandr Veliký, který dopochodoval až k Indii, což je sice pěkné, jenom maličkost chybí: jednak nebyla pro Alexandra Evropa ničím, kvůli čemu by se měl angažovat, protože v jeho myšlení neexistovala ještě ani jako pojem. Byl to jen západ, místo, které patří stínům zemřelých. A jednak se jeho zájem soustředil opět na východ, do Asie – proč asi? Kde viděl kulturnost, vzdělanost, bohatství, co bylo pro jeho vládu inspirativní a co chtěl získat? Když už vůbec přistoupíme na tak komické úvahy, jako je kavárenství nebo pochodování: chce tím Steiner naznačit, že mimoevropské kultury se přemísťovaly nějak jinak než chůzí? Mluvit o „dlouhých pochodech“ v Evropě je směšné, pokud pomyslíme na starověkou Čínu, Indii, na dokonalý systém kamenných silnic protínajících obrovská území v předkolumbovské jižní Americe. Evropa čvachtala v blátě a v lejnech vylévaných z nočníků do ulic zapáchajících a nemocemi promořených měst ještě za Ludvíka XVI., stihla ale obrátit v trosky vydlážděný a architektonicky dokonale řešený (včetně inženýrských sítí odpadních vod) Teotihuacan. Z trosek jeho chrámů však vystavěla největší jihoamerickou katedrálu, samozřejmě s využitím otrocké práce méněcenných domorodců – ad maiorem Dei gloriam.

Velmi roztomilé je určení, že podstatu Evropy spoluvytváří pojmenovávání ulic a náměstí. Zvlášť lidem, kteří prožili 20. století a bydleli tak v průměru v pěti různých ulicích, případně i jiných státech, aniž by se hnuli z místa, musí taková „podstata“ dodat životní jistotu. Sám jsem měl to potěšení studovat univerzitu, na které dnes působím: diplom mám ale z jiné, než od které jsem dostal pracovní smlouvu, ačkoli chodím stále stejnou (a stejně zanedbanou) chodbou do stále stejné posluchárny. Tuhle praxi znaly jiné kultury již hodně dávno; Egypťané zahlazovali do kamene vysekané názvy staveb, když se daná osobnost znelíbila, a stejně jako Římané odsekávali hlavy soch a nahrazovali je aktuálnějšími portréty. Také bych možná zvažoval domněnku, že se obyvatelé starověkých velkoměst museli orientovat podle určitého názvosloví, takže pravděpodobně své ulice rovněž pojmenovávali; nebo Steiner myslí, že se řídili podle polohy hvězd?

O dalších dvou evropských axiomech je již skoro zbytečné hovořit. Osa Athény–Jeruzalém je obehraná písnička, která obsahuje vedle racionálního jádra i tolik ideologických motivů, že by za ni málokdo z moderních historiků ještě něco dal. A k představě, že jedině Evropa zná eschatologické sebeuvědomění, lze jen doporučit, aby autor i jeho čtenáři zalistovali nějakým slušnějším slovníkem světových náboženství. Budou rychle vyvedeni z omylu.

Petr Bilík napsal ve svém komentáři, že esejistika Steinerova ražení nemusí mít oporu ve skutečnosti (s. 88), což prý sám autor přiznává. Alespoň tohle doznání kvituji s povděkem; sice moc nevím, co je „skutečnost“, ale to, že Steinerovy rozklady nejsou na úrovni jistých značně věrohodných poznatků nejen historie, ale i jiných vědních oborů, je nabíledni. Nemám nic proti tomu, aby si člověk psal, co má rád a co se mu líbí, budu mít ale vždy výhrady, jestliže z toho bude on nebo jeho interpreti dělat vědu. Ta má přece jen svá pravidla, bez nichž není ničím, a už vůbec ne tou „nosnou hodnotou, kterou je potřeba zachovávat a pěstovat za každou cenu“ (s. 88). Takovou cenou je například to, že nevíme-li, co je evropská identita, a nejsme schopni ji vymezit (už jsem v literatuře nesčetněkrát našel tvrzení, že evropská identita je, ale co je, co ji vlastně vytváří, zůstává stále bez důkladné odpovědi), bylo by lépe mlčet. Představa, že evropskou identitu tvoří mapa kaváren, jejichž osazenstvo se ubírá dlouhým pochodem pojmenovanými ulicemi ke vzdálenému eschatonu, je už jenom trapná. Tím hůř, že evropanství (a nejen ono) je skutečně ohroženo svým vlastním nevyvedeným dítětem, amerikanizací (s. 88). Proto oceňuji, že se Bilík zmiňuje o slepé uličce politického naivismu, do níž ústí intelektuálská nadřazenost – není třeba dodávat, jak skvělou ukázkou zmíněného je Steinerova esej.

Ostatní komentáře vyznačuje určitá bezbarvost. Úvodní nadšenecké slovo J. Guziura mohl aspoň přečíst někdo se spoluredaktorů a odstranit v něm pravopisné chyby a redakční nedodělky, již jen proto, že má v názvu slovo „gramotnost“. Interpunkční znaménka patří k české ortografii, a je-li jednou psáno „tito Bohové“ a o tři řádky dál „olympští bohové“ (s. 27), má to skoro stejnou úroveň, jako vazby „důsledky změny pojetí jazyka, k níž došlo“ (s. 12), „s přehodnocením role jazyka došlo“ (s. 13). Chybí již jen, aby to „bylo o tom“, ale zato se jednou cituje Steinerova kniha jako „Jazyk a mlčení“ (s. 12) a vzápětí jako „Ticho a mlčení“ (s. 16). To už nejsou jen drobné chybičky, to je obyčejný redakční a autorský šlendrián.

Za skutečnou polemiku by z celé knížky stály komentáře Pavla Šaradína a Josefa Jařaba. Byť je očividné, že na slabých základech žádná velká stavba nevyroste, přinášejí oba podněty k diskuzi, které jinde v textu chybějí. Oba například uvádějí, že se v preambuli smlouvy o Ústavě pro Evropu neobjevila věta o křesťanskosti jako základu evropské kultury. Ptá-li se Šaradín Ratzingerovými ústy, čí totožnost by tím byla ohrožena, jistě by se dalo uvažovat o jedné zásadní odpovědi – byla by ohrožena totožnost Evropy. Té Evropy, která je naší minulostí a současností a která rozhodně není a nikdy nebyla výlučně křesťanská. I když Steiner vystupuje jako angažovaný monoteista, není nezbytné naříkat spolu s ním nad bezbožností epochy. Má pravdu J. Jařab, když píše, že popírat spojení duchovní zkušenosti Evropy s křesťanstvím by byla dějinná zaslepenost. Nevím, zda někdy někdo popíral, že Evropa je svými dějinami spojena se zkušeností s křesťanstvím. Spíš bych se zeptal, co tato zkušenost pro Evropu vlastně znamenala: jaká to byla zkušenost? Zajímal bych se o opravdovou historickou zkušenost s křesťanstvím, ne o prefabrikáty v učebnicích katolické dogmatiky. O zkušenost 4. a 5. století, která znamenala plošné, soustavné a metodické ničení antických památek, písemností, staveb, knihoven, chrámů a lidí – jeden z nejbarbarštějších aktů v dějinách Evropy. Zajímal bych se o myšlení Evropy v závěrech 4. lateránského koncilu: o zřízení židovských ghet, o nařízení Židům nosit viditelně žluté označení na oděvu, o zavedení povinnosti ušní zpovědi, o dirigistické zasahování církve do nejintimnějších sfér lidského života. Zajímal bych se o genocidy celých kultur a národů například ve střední a jižní Americe, zvlášť v souvislosti s Ratzingerovým prohlášením, že církev „Indiány povýšila“ (kampak asi – na lidskou úroveň?) a nikdy je nenutila přijímat křesťanství násilím. Možná bych se nechal unášet představou, zda by to tvrdil i poté, co by byl on sám na pár dnů vystaven takové „nenásilné christianizaci“, jakou v Mexiku prováděla inkvizice. O Evropu v myšlení tridentského koncilu už bych se raději ani nezajímal, jeho historická ostudnost je všeobecně známá. Ale určitě bych konfrontoval stesky nad opomíjením křesťanství s texty autorů, kteří na těchto tématech pracují dlouhodobě a s vědeckou kvalifikací, například s prací Jana Assmanna Die Mosaische Unterscheidung oder der Preis des Monotheismus (Mojžíšovské odlišení aneb Cena monoteismu, München, Carl Hanser Verlag 2003). O myšlence a o myšlení Evropy by mi to řeklo nesporně víc než Steinerova přednáška.

 

Břetislav Horyna


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker