Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2007 - Recenze

Jak nepsat dějiny literatury

Hana Voisine-Jechová:  Dějiny české literatury.

Praha, H+H 2005. Přeložil Aleš Haman..

Walter Schamschula: Geschichte der tschechischen Literatur III. Von der Gründung der Republik bis zur Gegenwart.

Köln / Weimar / Wien, Böhlau Verlag 2004.

 11_Recenze.pdf

 

Zdá se, že osudem české literatury je, že její dějiny píší polonisté. Po Antonínu Měšťanovi a jeho nejprve německy a pak i česky vydaných dějinách 19. a 20. století je to Hana Voisine-Jechová, emeritní profesorka pařížské Sorbonny. Ta se stejně jako Měšťan stala bohemistou až v zahraničí, poté, když emigrovala do Francie a v roce 1982 získala profesuru českého jazyka a literatury na Université Paris IV. Její Histoire de la littérature tchèque vyšla francouzsky roku 2001, v českém překladu jako Dějiny české literatury v roce 2005 (Nakladatelství H+H, 626 stran).

V předmluvě k českému vydání autorka děkuje Růženě Hamanové a Aleši Hamanovi (překladateli knihy) za „mnoho užitečných a cenných rad“ a za to, že „ověřovali a doplňovali můj text vzhledem k dokumentům, k nimž jsem neměla ve Francii přístup“. Tato poslední poznámka působí v době internetu a otevřených hranic poněkud nepatřičně. Je obtížné si dnes představit někoho, kdo by třeba v Praze nebo v Olomouci psal dějiny francouzské literatury a poukazoval přitom na to, že nemá přístup k francouzským knihovnám a archivům.

V každém případě však ani pomoc z Česka nezabránila desítkám omylů, nepřesností a faktických chyb. Nebudu s jejich výčtem čtenáře příliš zatěžovat, uvedu jenom některé příklady. Dobrovský nesestavil Česko-německý slovník, ale Deutsch-böhmisches Wörterbuch. Palacký v dopise do Frankfurtu 1948 nenapsal větu „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom je nově založiti.“ Správně citát zní: „Kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé, přičiniti se nejdříve, aby se utvořil.“ Z toho je zřejmé, že nejde ani tak o „rakouský loajalismus“, jak píše Voisine-Jechová, ale spíš o politický konzervatismus. Jindřich Fügner nebyl Tyršův švagr, ale tchán. T. G. Masaryk nebyl profesorem vídeňské univerzity. Bezruč nenapsal „sbírku básní Stužkonoska modrá“, vždyť je to jen jediná báseň, samostatně vydaná. Totéž platí o Bieblově Novém Ikarovi a Mikuláškově básni Krajem táhne prašivec. Dykova hra Ranní ropucha je charakterizována slovy: „Dcera royalistického šlechtice je znásilněna přívrženci krále…“ (ve francouzském originále „est violée par les partisans du roi“). Kdyby paní Voisine-Jechová hru měla v ruce, sotva by to mohla napsat. Jednak tím bezohledným násilníkem nejsou královi přívrženci, ale král sám, zadruhé dívka znásilněna není, protože se královi, který za ní odchází do ložnice, nakonec nelíbí. Richard Weiner: „Takřka všechny jeho práce byly napsány a vyšly v meziválečném období.“ Nahlédnutím do slovníku zjistíme, že pět Weinerových knih vyšlo do roku 1918, dvě v roce 1919, čtyři na konci dvacátých let a poslední 1933. Dále se dovídáme například to, že Čepovy „Zápisky Jiřího Klena“ vyšly v exilu 1963. Jde ovšem o Jiljího, ne Jiřího Klena. Próza sice v Mnichově v daném roce vyšla, ale objevila se už dlouho předtím jako součást Čepovy knihy Modrá a zlatá (1938). Opět by stačilo podívat se do mnichovského či pozdějšího pražského vydání, kde autor píše o tom, jak próza v roce 1937 vznikala. Hrdina Topolovy Kočky na kolejích není vrátný, ale stěhovák. V Havlově Audienci Sládek Vaňkovi nenabízí „práci při transportu prázdných sudů“. Knihy Sylvie Richterové Návraty a jiné ztráty, Místopis Slabikář otcovského jazyka nejsou básnické sbírky. Některé další omyly jsou už cosi jako evergreeny bohemistických příruček: Durychův Svatý Jiří není drama, ale básnická próza, Vančurovy knihy se nejmenují Dlouhý, Široký a Bystrozraký Hrdelní pře aneb Přísloví (v těchto případech jsou ve francouzském vydání správné názvy Dlouhý, Široký, Bystrozraký Hrdelní pře anebo Přísloví a chyby jsou jen v českém znění), Lustigova prvotina Noc a naděje nevyšla 1957, ale 1958. Jiné nepřesnosti jsou dost nelogické. Halas prý „na počátku války uveřejnil sbírku Ladění (1942)“. V létě 1942, kdy sbírka vyšla, končil třetí válečný rok. O Kunderově hře podle Diderota Jakub a jeho pán, jejíž české uvedení kryl svým jménem Evald Schorm, se na s. 509 píše: „… premiéra připravená roku 1975 v Divadle Na zábradlí byla zakázána“. Ale v poznámce na s. 532: „Hra byla inscenována v Divadle Na zábradlí v roce 1975…“ Josef Čapek ve francouzském originále zemřel v koncentračním táboře („mort en camp concentration“), v české verzi „zemřel na pochodu smrti z koncentračního tábora“. I v tomto případě je původní verze přesnější.

Takové evidentní omyly či nedůslednosti se dají vcelku snadno vytknout a případně odstranit. Problematičnost Dějin české literatury – které nakladatelská anotace neváhá srovnávat s dějinami Arne Nováka – však spočívá v samé koncepci, utřídění materiálu, v přístupu k literárním faktům. Některé pasáže těchto dějin vypadají spíše jako slovník. Tak působí kupříkladu výčet epických sbírek Vrchlického, povídkových souborů Beneše Třebízského, knih Karla Tomana či Františka Hrubína: „Po svých prvních sbírkách (Zpíváno z dálky, 1933; Krásná po chudobě, 1935; Země po polednách, 1937) v době nacistické okupace psal další sbírky (Včelí plást, 1940; Země sudička, 1941; Cikády, 1943). Po skončení války vydal sbírky Chléb s ocelí (1945), Jobova noc (1945 – uvedena v divadle E. F. Buriana, přepracována v roce 1948), Řeka nezapomnění (1946), Hirošima (1948 – sbírka kritizována dogmatickou kritikou). Z pozdějšího období pocházejí sbírky Můj zpěv (1956) a Až do konce lásky (1961).“ Jinde poněkud zaráží nerovnoměrná pozornost rozdělovaná jednotlivým spisovatelům. Kapitola o humanismu se zabývá dílem Jana Blahoslava na necelé stránce, zatímco Alžbětě Johaně Westonii je (i s citáty) věnován větší prostor. Pro výklad pozoruhodného díla Josefa Holečka muselo stačit 20 řádků, zatímco třeba Karel Václav Rais získal řádků 46. Josefu Jedličkovi se dostalo čtyř řádků a Jáchymu Topolovi všehovšudy jen dvou. Ocitli se na úrovni Adlové, Bonhardové, Pludka aj. Vzniká také otázka, zda bylo nezbytné zabývat se autory jako Janda Cidlinský, Rudolf Jaroslav Kronbauer, Karel Kapoun…

Hana Voisine-Jechová má zajisté pravdu v tom, když píše již v první kapitole, že studium dějin literatury nemůže vycházet jen z národního přístupu. Ve francouzském originále odlišuje „tchèque“ a „bohčme“, v češtině je rozdíl „český“ a „bohe­mis­tický“ nezavedený. Připomíná proto vedle literatury psané staroslověnsky a latinsky také české Němce. Ale proklamovaná mutikulturnost českých zemí dostává trhlinu, když její dějiny víceméně ignorují hebrejskou literaturu. I když se z ní po požárech a velkém pogromu 1389 zachovaly jen zlomky, byla hebrejština po staroslověnštině a latině třetím literárním jazykem v českých zemích. První stručnou zmínku o židovské kultuře nacházíme až na straně 157 (David Gans na konci 16. století) a pak znovu a naposled na straně 471 (Jiří Mordechaj Langer). Židovství není zmíněno ani u takových autorů, jako je Max Brod.

S multikulturalitou je do jisté míry spojen jiný požadavek na literární dějiny, komparatistický zřetel. Je zřejmé, že vedle vícejazyčnosti písemnictví v českých zemích je žádoucí přihlížet zejména ke středoevropskému kulturnímu kontextu. Dějiny Voisine-Jechové tak činí hlavně několika naznačenými souvislostmi s polskou literaturou. Kupříkladu Čechova báseň Václav z Michalovic se srovnává s Mickiewiczovým Konradem Wallen­ro­dem; Alois Jirásek a jeho historická líčení připomínají bitevní scény polského malíře Jana Matejka. Kniha byla původně určena pro francouzskou veřejnost, a tak upozorňuje na některé kulturní kontakty francouzsko-české, jako je Remešské (Sázavské) evangelium, na které přísahali francouzští králové. Jiné takové souvislosti ovšem zůstaly stranou. Jestliže autorka podrobně píše o Moderní revue, včetně edic jako Knihy dobrých autorů a Moderní bibliotéka (s. 336–337), nabízelo se uvést francouzské literáty, kteří byli v tomto okruhu překládáni a hráli inspirativní roli (např. Baudelaire, Huysmans, Mallarmé, Claudel, Gide a jiní). Bohužel se tak nestalo.

S francouzskou proveniencí Dějin české literatury Hany Voisine-Jechové souvisí i to, co bych nazval nedostatečnou nostrifikací české verze. Někde jde patrně o problém překladu, v češtině působí určité formulace podivně. Kapitolku s názvem „Díla historického zájmu“ („Écrits d'intérêt historique“) by snad stačilo nazvat Historická tematika, „básnické snažení“ (aspiration poètiques) v názvu jiné kapitolky bych uzemnil prostým „básnictvím“. Několikrát se objevuje jméno města Buda, což nepochybně měl být Budín. Francouzské „pendant“ nemusí být jen „protějšek“, ale také „analogie“. („Sládkovy básně tvoří protějšek k etickému pojetí venkova u Světlé…“; Jiráskovy romány „mohly být považovány za románový a zábavný protějšek a pokračování díla Palackého.“) Na straně 267 se píše, že Karel Havlíček byl zvolen „několikrát do vídeňského parlamentu“ ( plusieurs fois pour la Diète imperiale à Vienne). Nevím, jak francouzská, ale česká verze rozhodně neodpovídá faktu, že Havlíček byl v červenci 1848 zvolen v pěti obvodech do říšského sněmu zasedajícího ve Vídni a v Kroměříži a že v prosinci téhož roku se mandátu vzdal. A některé věty českého překladu opravdu tahají za uši: „Vyhlašovali ,otevřený‘ marxismus, odmítali jeho dogmatické výklady a kladli důraz – jako filozofové frankfurtské školy – na rané Marxovy spisy o ohledu k člověku a rozvoji humanity.“

Vedle vysloveně překladatelských problémů však vydavatelé Dějin české literatury také jako by zapomněli na to, že českému publiku prostě nelze předložit stejný text jako publiku francouzskému. I když něco z původního originálu v češtině zmizelo (např. poznámka, že Bratislava je hlavní město Slovenska), mnohé nepatřičné tam stále zůstává. Třeba hned první poznámka na straně 21, která se týká věrozvěsta Cyrila: „Jde o byzantského vzdělance Konstantina (827–869), který přijal církevní jméno Cyril. Zemřel v Římě.“ Nebo v souvislosti s názvem Ortenovy sbírky na straně 531: „Ohnice je květina. Ale konotuje i významy spojené s ohněm.“ Neméně nadbytečné je vysvětlovat českým čtenářům, že označení „temno“ vzniklo podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska. Nejasnost vznikla naopak, když se píše o „moravském bratru Palečkovi“ (145). V originále je totiž „frère morave“. Až poznámka 22, která se vztahuje ke straně 164, informuje, že ve Francii je tato církev nejčastěji označována jako jednota moravských bratří. Nestačilo by poznámku vypustit a prostě psát o českém bratru a Jednotě bratrské? Kuriózně působí, když úryvek z Holanovy Toskány (ne přesně citovaný), v němž se objevuje angličtina, francouzština a latina, je komentován slovy „autor použil originálních francouzských výrazů“. To mělo smysl při francouzském překladu Holana, ale ne v češtině. Rovněž poznámky, že Kytice či Příliš hlučná samota byly přeloženy do franštiny, nemají valný smysl, tím spíš, když tyto překlady nejsou zdaleka uváděny důsledně.

Problémem každých literárních dějin bývá jejich periodizace. Autoři nejstarších historiografických příruček si s tím moc nelámali hlavu, postupovali prostě mechanicky po staletích (u nás např. Dobrovský). Postupně se jako mezníky literárního dění prosazovaly kulturně dějinné epochy (osvícenství), umělecké směry (romantismus), historicko-politická data (meziválečná literatura), ideologická označení (literatura výrazem krize buržoazní společnosti). Radikální řešení zvolili autoři rozsáhlé publikace A New History of German Literature (hlavní editor D. E. Welberry, 2004), když místo názvů částí a kapitol uvádějí jen data. Začínají rokem 744, založením kláštera ve Fuldě, a končí 15. prosincem 2001, kdy zemřel autor románu Austerlitz (Slavkov) W. G. Sebald. Tradičnější jsou v tomto směru jiné Dějiny německé literatury, které byly přeloženy do češtiny (tři svazky, 2005–2007, editor E. Bahr). Objevují se tu kapitoly jako „Středověk“, „Baroko“, „Výmarská klasi­ka“, „Doba předbřeznová“ – což zdá se obráží skutečnost, že vývoj literatury nemůže být vykládán jen v čistě literárních sou­řadnicích, ale také v kontextu kulturní antropologie, ideologie, politiky apod. A je zřejmé, že tento pohyb nelze vtlačit do jediného „master narrative“ vykládaného lineárně a kauzálně.

Viděno z tohoto hlediska nepřekvapuje, že Dějiny české literatury Voisine-Jechové v periodizaci a třídění materiálu kontaminují hlediska estetická, národnostní, religiózní, historická, žánrová apod. Kniha je rozdělena do pěti částí, z nich první dvě shrnují českou literaturu od počátku po osvícenství, třetí se zabývá především 19. stoletím („Od romantismu k expresionismu“), čtvrtá meziválečným obdobím a pátá literaturou po roce 1945. Každá z částí má kapitoly, které se dělí na podkapitoly a ty na ještě menší úseky, řekněme podkapitolky. Některé autorské osobnosti nebo díla mají to privilegium, že jim je věnovaná celá podkapitolka („Alexandreida“, „Tomáš ze Štítného“, „Chelčický“, „Dialogus Jana z Rabštejna“), případně celá podkapitola (Jan Hus, Jan Amos Komenský). Je-li na názvech těchto různých dílčích segmentů něco nápadné, pak je to častý výskyt formulace „od… k…“. „Od slovanské misie k husitství“, „Od dialogu k divadlu“, „Od jazykových mnemotechnických příruček ke slovníkům“, „Od náboženského zanícení k teologickému didaktismu“, „Od humanismu k manýrismu“, „Od baroka k osvícenství“, „Od kolportážní literatury k moderní próze“ atd. Řekl bych, že se tím sugeruje výklad české literatury jako jakési přímky, cesty odněkud někam. Proto se zdá, že v pozadí těchto Dějin české literatury je teleologický koncept dějinnosti. Jako by před námi vyvstávala Historie, která neúprosně kráčí ke svému cíli. Snad proto se tak často vyskytují výrazy „objektivní“, „objektivnost“, které jinak v humanitních vědách posledních desetiletí mizí. Období konce 19. století charakterizuje autorka slovy: „Před českou literaturou vyvstávaly tři úkoly: 1) dosáhnout evropské úrovně nejen v tematice, nýbrž i ve způsobu projevu, 2) uplatnit se originalitou založenou na novém pojetí minulosti a duchovních a estetických hodnot, 3) získat široké publikum jako záruku vysoké kulturní úrovně českého národa.“ (s. 362)

Pamětníkům tato slova připomenou Vodičkovu „teorii úkolů“ z padesátých let minulého století. Nebo také Fučíkovu esej o Boženě Němcové, kde se klade otázka, co musila Němcová dělat, aby si v literární historii vydobyla to klíčové místo, které v ní zaujímá. Vývoj je vnímán jako naplňování několika předem daných abstraktních potencialit. Ve všech případech je do historického dění dodatečně a uměle implantována apriorní kauzalita. Samozřejmě, že jakýkoliv výklad minulosti je náš umělý konstrukt, tomu nemůžeme zabránit. Je však třeba tuto skutečnost reflektovat a nekonstruovat zmíněné kauzální souvislosti s prostoduchou samozřejmostí, jako bychom byli pověřenými mluvčími hlavního proudu a smyslu dějin. Spíše než kauzální souvislosti bude asi třeba hledat v duchu Paula Ricoeura motivované souvislosti nebo v duchu Petra Zajace uzlové body literárního dění.

Do Dějin české literatury profesorky Voisine-Jechové se tato představa promítá třeba i do podkapitolky příznačně nazvané „Autoři stojící stranou“ (Auteurs à l’cart). Stranou čeho? Patrně hlavního proudu české literatury. Podobné kapitolky se objevily i ve zmíněných dějinách Antonína Měšťana. Zde ani tam se netýkají nikdy starších období, protože ta už jsou (zdánlivě) přehledná a utříděná, ale 20. století. Jde o spisovatele, kteří se nevešli do krabic generací, skupin, směrů a žánrů. Na druhé straně však nemohou být ani pominuti. U Měšťana jsou to třeba Jan Skácel a Josef Škvorecký, u Voisine-Jechové Richard Weiner a Jakub Deml. Zdá se mi, že právě tyto osobnosti a jejich díla problematizují zjednodušený obraz české literatury, jak se s ním v obou příručkách setkáváme. Neměli bychom vycházet spíše od literárních textů než od abstraktních hierarchií?

Opačným projevem takové předem dané hierarchie je u Voisine-Jechové třeba výskyt slova „nejlepší“ (meilleur, meilleure). Nejlepší Zeyerovou hrou je Doňa Sanča (proč?), nejlepším básníkem českého symbolismu Březina, nejlepší Sovovy básně jsou inspirovány venkovem, nejlepší Dykovou povídkou je Krysař… S tím nepřímo souvisí i nálepkování jednotlivých děl, často zjednodušeně přiřazovaných k tomu či onomu směru. I když vezmeme v potaz nezbytnost určité schematizace výkladu, sotva to může ospravedlnit výroky jako: „Tato kniha může být považovaná za existencialistický přístup k snovým vizím, který nese stopy expresionismu a surrealismu.“ (s. 383)

Jedna z podkapitolek období šedesátých let 20. století má název „Meze mimetického podání“. Je to bezděčná autocharakteristika některých pasáží Dějin české literatury, které naivně hledají přímé reference literatury k životu. Tak u Horovy básně Jan houslista najdeme poznámku: „Šlo o slavného českého houslistu Jana Kubelíka…“ Vypadá to, jako by Hora zbásnil jeho život, ve skutečnosti o tom v básni nepadne ani zmínka a Kubelík mohl sloužit nejvýš jako inspirace. Jen o rok později Vladimír Holan „v Prvním testamentu (1940) glosoval ovzduší okupované Prahy“ (il commente l’atmosphère de Prague sous l’occupation). Podle této jediné informace o Prvním testamentu si udělá nezasvěcený čtenář představu, že je to zřejmě jakási reportáž. Podobně simplicistní je výklad hry Zámek od Ivana Klímy: je to dílo „líčící ovzduší zámku na Dobříši, jenž byl sídlem Svazu čs. spisovatelů“. Opět jde o vztah velmi volné inspirace, o Dobříši v této modelové hře vůbec není řeč. Jinak bychom museli pátrat po tom, kdože byl ten nadaný spisovatel, jehož nechal autor Zámku ve hře zavraždit.

Takřka současně s knihou Voisine-Jechové vyšel třetí svazek Dějin české literatury Waltera Schamschuly: Geschichte der tschechischen Literatur III. Von der Gründung der Republik bis zur Gegenwart (Köln / Weimar / Wien, Böhlau Verlag 2004, 673 stran). Schamschula, emeritní profesor University of California v Berkeley, tímto svazkem završil svůj úctyhodný projekt, jehož první díl vyšel 1990 a druhý 1996. Celkem mají všechny tři díly, které sledují vývoj české literatury od 9. století po současnost, 1 400 stránek. Takový monumentální rozsah je srovnatelný jenom s výkony velkých českých bohemistů minulosti, Jaroslava Vlčka, Jana Jakubce a Arne Nováka.

Obecně lze říci, že Schamschulovy dějiny se ve srovnání s knihou Voisine-Jechové vyznačují vyšší erudicí a také větší autorovou múzičností, schopností vnímat a interpretovat literární text. Pohled na českou literaturu „z druhého břehu“ je v Schamschulově podání často inspirativní. Hlavně kapitoly o poezii a literární vědě patří k pozitivům svazku. Zajímavé jsou však také pasáže o Haškovi, Vančurovi, Hrabalovi či Linhartové. Rozdíl mezi oběma literárními historiky je velmi nápadný třeba ve výkladu Richarda Weinera, Vladimíra Holana či Jiřího Koláře. Uvedu konkrétněji aspoň jeden příklad, Audienci Václava Havla. Hana Voisine-Jechová o ní píše: „Jde o konfrontaci spisovatele, donuceného manuálně pracovat v pivovaře, s jeho šéfem, bodrým sládkem, jenž má o něm psát politický posudek a ve své primitivnosti toho není schopen. Jde spíše o groteskní situaci než o konflikt. Sládek nakonec požádá disidenta, aby mu posudek napsal, a nabízí mu za to práci při transportu prázdných sudů. Nechápe, proč spisovatel odmítá, a stěžuje si na ,ty intelektuály‘ neschopné spolupracovat s lidem (slovo ,intelektuál‘ bylo tehdy chápáno jako nadávka).“ (s. 528) Již jsme se zmínili o tom, že Sládek Vaňkovi nenabízí transport prázdných sudů. Mluví o práci v kanceláři. Ani slovo „intelektuál“ v Audienci nepadne. Jde však hlavně o to, že situace obou postav, a tudíž celá hra jsou vnímány ploše a jednostranně, jako satira či společenská kritika a jako konflikt mezi omezeným Sládkem a morálně uvažujícím Vaňkem. Naproti tomu Walter Schamschula, i když není rodem Čech, velmi dobře pochopil autorskou sebeironii v postavě Vaňka a dvojznačnost celého díla. I on píše o tom, že hrdina z morálních důvodů odmítá možnost lepší práce, pokud by to znamenalo, že by musil denuncovat sám sebe. Ale dodává: „Když se nedá žádným argumentem přesvědčit, přichází Sládkův emotivní výbuch, znovu v Havlově spirále, kdy se vracejí mnohé motivy a zviditelňuje se nejdůležitější kontrast hry: mentalita malého, přizpůsobivého člověka a mentalita intelektuála, poněkud vzdáleného realitě. On, sládek, je prý jen obyčejný trouba, který se musí zamazat vší tou špínou kolem sebe. Ale spisovatel, kterého znají ve světě a z kterého má režim vlastně strach, si nechce ušpinit ruce. Poté, co Sládek zmožen alkoholem usne, opouští Vaněk místnost a po chvíli zase zaklepe. V novém dialogu začíná vulgarismem, který předtím užíval Sládek, a to znamená, že oba si vyměnili role ještě dřív, než opona spadne.“ (s. 489–490)

Velké problémy mají oba zahraniční bohemisté s nejnovějším obdobím české literatury. Při značném rozsahu Schamschulových dějin je to zvlášť nápadné. Dvaceti letům období první československé republiky se věnuje na 367 stranách. Následující desetiletí je zpracováno na 70 stránkách a dalších dvacet let, 1948–1968, už jen na 110 stránkách. Pro zbývajících třicet let 20. století zůstalo už jen 17 stran výkladu, včetně závěrečného shrnutí. Literatura poslední doby tak zůstává prakticky mimo autorovu pozornost, například výklad Nesvadbova díla končí uprostřed šedesátých let, Lustigova na začátku let sedmdesátých… Právě tak postrádáme řadu nejnovějších edic, příruček, dokonce i překladů českých knih do němčiny. Jako informace o české literatuře po roce 1968 mají oboje dějiny, Voisine-Jechové i Schamschulovy, opravdu minimální hodnotu. – Ještě štěstí, že už jsou připraveny k vydání první svazky českých akademických Dějin české literatury 1945–1989, které kromě spolehlivých dat poskytnou podrobnou informaci o poválečné literatuře, kulturní politice, literárním životě apod.

Jestliže jsme u Voisine-Jechové konstatovali mnoho omylů ve faktografii, platí to bohužel i o Schamschulovi. Autor si například plete dvojí útok proti Wolkerovi, v Pásmu 1925 a v Listech pro umění a kritiku 1934. Zaměňuje Starou Říši za Novou Říši, Valašské Meziříčí za Velké Meziříčí. V redakci Národních listů se v roce 1917 měl objevit jakýsi Josef Svatopluk. Z kontextu vyplývá, že to byl J. S. Machar. Podobně jako u Voisine-Jechové se mylně označuje Durychův Svatý Jiří za drama. (Tato chyba se vloudila i do Slovníku českých spisovatelů z roku 1964, do příručky Čeští spisovatelé 20. století z roku 1985, do Slovníku zakázaných autorů z roku 1991, dokonce i do Lexikonu české literatury. Patrně proto, že Durych napsal jiná dvě díla, dramata s podobným názvem, Svatý Vojtěch Svatý Václav.) Ivana Suka označuje Schamschula za malíře, ač to byl básník a prozaik. Několikrát uvádí, že kritik A. M. Píša působil v komunistickém Právu lidu, i když to byl sociálnědemokratický deník. Podobně zavádějící je obrat „Masarykovi národní socialisté“ (die Masarykschen Volkssozialisten), který se objevil už ve druhém dílu těchto dějin. T. G. Masaryk nikdy nebyl členem této strany ani ji jak známo nevolil. Sbírka Pianissimo, kterou napsala Marie Bieblová, je omylem připsána jejímu muži Konstantinu Bieblovi. Čepův román Hranice stínu nevyšel 1938, ale 1935. Hrubínův slavný verš z Jobovy noci „Ach, Čechy krásné, Čechy mé“ vykládá Schamschula opakovaně (s. 347 a 516) jako narážku na Máchu. Ve skutečnosti jde o sentimentální vlasteneckou báseň, již nenapsal Mácha, ale V. J. Picek. Jan Werich nebyl signatářem Charty 77, ale naopak podepsal tzv. Anti-Chartu. Ani informace o tom, že Eduard Bass zemřel několik dní po smrti své ženy („wenige Tage nach seiner Gattin“, s. 300), neodpovídá skutečnosti. Bassova manželka Táňa zemřela 22. 4. 1945, on sám 2. 10. 1946. „Totální realismus“ není Hrabalův, ale Bondyho pojem a součást názvu jeho básnické sbírky. Muchův román Podivné lásky vyšel 1988, ne 1958. O Josefu a Jáchymu Topolových se píše, že to byli vnuk a pravnuk Karla Schulze (s. 142), jinde zase to, že oba svým dílem přispěli k českému divadlu („die beide ihren Beitrag zum tschechischen Theater geliefert haben“, s. 528). Obojí je nepřesné, Josef Topol byl Schulzovým zetěm, ne vnukem, jeho syn Jáchym Topol není dramatik, ale básník a prozaik. V Kunderově Žertu vystupuje Zemánek, nikoliv Zeman.

Vedle těchto a dalších faktografických chyb se v Schamschulových dějinách objevuje navíc mnoho nepřesností v českých jménech a citátech (diakritika, velká písmena, zkomoleniny). Z třetího dílu jsem jich bez nároku na úplnost vypsal 61. Je to škoda, tyto lapsy i mnohé jiné mohly být odstraněny, kdyby kniha měla českého lektora.

Na českého čtenáře Schamschulových dějin působí poněkud bizarně také důsledné uvádění dvojích, tedy i německých jmen českých míst jako Nikolsburg / Mikulov, Ingrowitz / Jimramov apod. V předchozím druhém dílu svých dějin, který zachycoval literaturu od romantismu do roku 1918, šel přitom autor ještě dál, když některá místní jména ponechával jen v němčině. Mohli jsme se při četbě jen dohadovat, co znamená třeba Schlan, Neuhaus nebo Auspitz.

Na rozdíl od Dějin české literatury Voisine-Jechové nelze v případě Schamschulových tří svazků Geschichte der tschechischen Literatur mluvit o schematické teleologičnosti obrazu literárního dění. Problematičnost těchto dějin, a zejména jejich třetího dílu, však spočívá v něčem jiném. Je to apriorní autorovo zaujetí proti skutečnému i domnělému českému nacionalismu. Podobné pasáže se objevily už v předchozím svazku Schamschulových dějin, například tam, kde se česká hymna konfrontovala s patriotickými německými písněmi, kde se připomínala finanční podpora stavby pražského Národního divadla ze strany vídeňské vlády, kde se mluvilo o „militantně protiněmeckém“ postoji Jakuba Arbesa… To vše se však dalo vnímat jako střízlivá kritika tradovaných a často idealizovaných českých obrazů vlastní minulosti. Nyní se však tato kritičnost mění až v jakousi umanutou hyperkritičnost.

Jde tady v podstatě o obecný historický rámec literárních dějin. Pro vyznavače imanentní evoluce literárního dění to mohlo být cosi nadbytečného. Vývoj podle nich probíhá jenom jako „čistá literatura“ v podobě kontinuity a diskontinuity stylu, forem, postupů a žánrů. U nás se o takový pohled pokusil Felix Vodička ve své jedinečné knize Počátky krásné prózy novočeské. V posledních desetiletích však viditelně znovu přicházejí ke cti kulturně historický, mediálně komunikační, antropologický a ideologický kontext literatury. Nejen americký New Historicism a britský Cultural Materialism vnímají literaturu jako součást široce pojaté kultury. Například Igor Smirnov mluví o dvojí linii v dějinách literatury, autonomii slovesné tvorby a dějinách jako součásti historie. Herbert Graves rozlišil tři druhy literárních dějin: dějiny funkcí literatury, kulturní dějiny literatury a dějiny literárního diskurzu. Speciálně u české literatury pak musíme konstatovat, že – na rozdíl třeba od americké či anglické – byla velmi často vystavena politickým tlakům zvenčí. Proto při jejím výkladu sotva vystačíme jen s literárností.

Jak tedy z tohoto hlediska vypadá Schamschulův obraz historických souvislostí české literatury? Některá historická fakta uvádí Walter Schamschula nepřesně, když je přejímá z nespolehlivých zdrojů. Týká se to například československých legií v Rusku. Uvádí (s. 208n.), že legionáři zradili admirála Kolčaka, jehož generál Syrový vydal bolševikům. Ve skutečnosti nebyl Kolčak představitel nějaké demokratické opozice, ale monarchista a despota, který dal povraždit některé demokraty. Legionáři vydali Kolčaka v době, kdy byl již beznadějně poražen a v situaci vlastního ohrožení. A nepředali ho bolševikům, ale eserům. Podobně povrchní je soud o představitelích Pražského jara 1968. „Dá se vcelku předpokládat, že lidé jako Dubček, Smrkovský, Kriegl a prezident Svoboda věřili v ideální socialismus, který chtěli uskutečnit jako opak modelu sovětského komunismu.“ (s. 471) Mezi jmenovanými politiky byly však značné rozdíly. Zatímco Svoboda byl připraven kolaborovat se sovětskými vůdci a aktivně se podílel na normalizaci, Dubčekův postoj se vyznačoval nerozhodností a naivní důvěrou v komunismus. Smrkovský byl mnohem reálnější politik, který si o situaci nedělal iluze. A konečně Kriegl se zbavil iluzí o komunismu zcela a jediný odmítl podepsat moskevské protokoly. Podivná je také Schamschulova analogie pronásledování katolické církve i laiků za komunismu s poválečným procesem proti slovenskému prezidentu a knězi Jozefu Tisovi (s. 438). Tiso byl přece válečný zločinec, prodloužená ruka nacistů, byl mimo jiné osobně odpovědný za likvidaci slovenských Židů.

I když hodnotí českou literaturu v první polovině 20. století velmi pozitivně a zvlášť meziválečné dvacetiletí vnímá jako zlatou dobu jejího rozkvětu, dává Schamschula na mnoha místech svých dějin průchod ostré kritice československé politiky. Lze s ní souhlasit tehdy, když např. upozorňuje na pochybenost ideje kolektivní viny německého národa, která měla zdůvodnit nucený transfer sudetských Němců po druhé světová válce. Je třeba souhlasit s tím, že žádná vražda nevinného člověka, žádné násilí z české strany nemůže být takto ospravedlněno. To ostatně dokumentují i díla české literatury na toto téma, vedle Durychovy Boží duhy i ta, která Schamschula pomíjí, kupříkladu prózy jako Šmídův Cejch nebo Vokolkovo Pátým pádem (obě rovněž přeložené do němčiny). Naopak obskurní román Sidonie Dědinové o Benešovi, jehož se dovolává, dokládá jen jednostrannou protibenešovskou zaujatost.

Jde totiž o to, že národnostní problémy a pnutí, které vedly k radikalizaci sudetských Němců a posléze k jejich vysídlení, nebyly vyvolány vznikem Československa, jak sugeruje Walter Schamschula. Je to dědictví 19. století, které by sotva nějaký politický režim v době světové hospodářské krize a tváří v tvář rostoucí agresivitě Hitlerova Německa dokázal vyřešit. Podle Schamschuly započala tragédie sudetských Němců říjnem 1918 a systematickou politikou čechizace. „Jako příslušníci celoněmeckého národa měli legitimní přání, aby žili ve státním zřízení, které by spoluurčovali a v němž by nepociťovali kulturní dominanci jiného etnika.“ (s. 369) Proti tomuto právu na sebeurčení lze ovšem postavit neméně legitimní právo Čechů na sebezachování, právo, které by bylo vážně ohroženo odstoupením hraničních území Německu. Představa sudetoněmeckých politiků v letech 1918–1919, že po první světové válce by mohlo být poražené Německo rozšířeno o tato hraniční území, neměla realistický základ. Svoji roli jistě hrálo i to, že Němci, kteří byli v Rakousku-Uhersku „státním národem“, se náhle v Československu ocitli v postavení menšiny. Zdá se, že konflikt mezi sudetským právem na sebeurčení a českým právem na sebezachování mohl vyřešit jenom klidný a demokratický dialog. Walter Schamschula ovšem uznává jako spravedlivý jenom první z těchto principů. Potom se mu i mnichovanská politika Británie a Francie jeví jako morální gesto, pokus „odstranit velké bezpráví mírových dohod v Paříži“, tj. versailleského uspořádání Evropy (s. 372). Proti takovému výkladu lze pochopitelně namítnout, že skutečnou příčinou tragédie sudetských Němců nebyla Československá republika (která při všech svých problémech až do roku 1938 zůstávala demokratickým státem), ale spíše ochota československých Němců akceptovat nacistickou ideologii a politiku Adolfa Hitlera.

Rozsáhlý a v některých ohledech pozoruhodný obraz české literatury od Waltera Schamschuly tak bohužel deformují tyto protičeské resentimenty.

Bída české literární historie je známá. I malé evropské národy mají k dispozici několikery dějiny vlastní literatury, například v Dánsku jsou to kromě jiných dějiny devítisvazkové, na Slovensku pětisvazkové dějiny „akademické“, čtyřsvazkové „pedagogické“ a nejnovější dějiny ve třech svazcích (Šmatlák a Marčok). Naše literární věda se musí stále obracet k Přehledným dějinám literatury české Arne Nováka, jejichž poslední redakce je z let 1936–1939, a k akademickým Dějinám české literatury I-IV, které byly koncipovány a také většinou napsány v padesátých letech 20. století. Ani Dějiny české literatury Hany Voisine-Jechové a Geschichte der tschechischen Literatur Waltera Schamschuly tuto mezeru neodstranily.

 

Jiří Holý

 

Tento text vznikl jako součást VZ MŠM 6007665803


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker