Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Kéž by „jen velmi neúplné znění“...

Jiří Rulf: Navštěvovat želvu.

Brno, Host 2007..

 11_Recenze.pdf

 

Na zadní straně obálky knížky Jiřího Rulfa Navštěvovat želvu píše Pavel Janáček: „Doba je těhotná kamením, ještě se to však neví. Jen pár škaredých zjevů, jimž se nadává do básníků, krákorá cosi o temnotě, která nastane, až se narodí smrt.“ Tato slova knížku charakterizují na nejobecnější rovině, ale říkají ještě něco navíc: jakoby tím, že čtenář Pavel Janáček této poezii podlehl, ukázal na její nejslabší místa i na to, čím může okouzlovat. Pokusím se teď ony body ukázat.

Především: je velkou otázkou, jestli může být poezie osnována toliko na naštvání, na sporu s dobou. Rulfovy verše zejména v první části knížky, nazvané „Zatoulané město“, ukazují, že zloba, jekot „škaredých zjevů“ stačí po Bezručovi ke zpívání pramálo. Tak třeba hned v první básni oddílu, „U Labe“: jsme tu svědky málem propagandistické práce – Bůh je pro Rulfa spíš slovo, možná symbol, který ale mně (a navíc s velkým písmenem) nedává smysl. Ano, rozumím té tolikrát v literatuře čtené a znovu přeci jen pokoušené potřebě formulovat svět bez Boha i boha, svět bez kontur a hodnot, ovšem Rulfovo slovo Bůh je opravdu podivné: je časové, v čase se proměňuje, je personifikované, je nad námi a zas neschopné cokoli změnit, zkrátka je to změť. A přitom by stačilo tak málo, Boha si ODPUSTIT, nechat báseň tak, bez něj. Zůstaly by krásné metafory sledující necitelný pomalu odplouvající široký čas podél Labe i se všemi těmi málem hrabalovskými instrumenty. Proč musí báseň začínat jakousi „filozofickou“ schválností: „Vždyť jak by to svedl dnešní Bůh se svým stínem,/ jenž od něj prchá?“ Jenže potom – jsem málem ochoten tu schválnost odpustit, protože se mi dostává, přímo hmatám ten rozvláčný, ale pořád stejně odcházející čas: „Kroky rychlé, kroky zaostávající,/ ale stále stejný rytmus proudu středního Labe,/ metronom bříz za plotem koupaliště,/ stále stejně se kývající muž,/ jdoucí po břehu kolem,“ ale zas: vydrží to jen chvíli, pak se básní mihne „bílá ryba“, báseň se na chvíli zpomalí v přesné, protože představitelné, protože lyrické definici: „Kroky stínů a kroky lidí,/ jimž nestačí už slova.“ Ale potom – jakoby to všecko bylo na nic, jako by básník neuměl mlčet a už vůbec ne škrtat, jako by nevěřil, že ještě existují čtenáři gramotní i jinak než lingvisticky, zkrátka – musí ještě připojit spleť obrazů, metafor a kdoví čeho všeho ještě. Proč? Aby ukázal konstruktérskou dovednost v básni (stín na začátku musí se vrátit i na konci), aby si vydobyl pointu, která báseň jedním veršem zabije: „A Bůh, marně pátrající po tom,/ kam se otiskla na písku stopa,/ (…) Co odpovědět uprchlým stínům,/ volajícím denně po jeho odsouzení/ jakýmsi neznámým esperantem.“

Podobně se to má s většinou básní prvního oddílu. Máme tu co dělat s čímsi velmi podobným stroji. Funguje to s konstruktérskou přesností, bezchybně, metafora vychází jedna ze druhé, společně pak definují svět, který ztrácí hodnoty a rozkládá se, ale všecko se to zároveň děje indiferentně: Miluji tě,/ ale tvá víčka jsou mrtvá/ a jenom kostry v nich tančí.// Pohřbena ve svatebním hávu,/ tvým kmenem na míru šitém,/ nechceš se rozhodnout k návratu do nebytí,/ stále se vrtíš/ jak dítě vězněné v povijanu.“ Atd., a tak pořád pryč…

Pravda: básníkova bolest ze stavu tohoto světa je úctyhodná a přímo hmatatelná. Ale pointy básní ji nedodávají na intenzitě, ale spíše je kazí. Báseň v podání Rulfově je cosi děsivého a smutného – ona totiž musí vše, o čem bolestně a ví a co jaksi mezi slovy tuší, ona to vše musí zároveň a hned také rozhodnout. Těžko se to pak dýchá takové básni, a ještě hůř se tomu věří. Děsivé, přesné jsou obrazy hrůzy: „Nedivíme se, když se houf mužů hromadí u brány –/ jsou šedí, staří,/ jejich pohlaví malá.// Dožadují se chleba,/ ale po něm přicházejí křeče/ a strážná smrt otevírá dveře.“ Jenže – už poslední verš nastartoval samozničující pohyb ústící do nikam point a mudrosloví. Přes elektrické dráty, obrazy lidí visících na nich jako králíci, přes obrazy vítězů a přes prastarou a tolikrát čtenou metaforu filmu v promítačce, tentokrát pouštěného naopak, dostáváme se k úplně už vyčichlému finále: „Děkujme Bohu./ Takhle je to přehledné./ Oni jsou oni/ a my jsme zatím my.“ To mají být jedinečné obrazy varující nás před ztrátou před ztrátou identity?!

Ovšem je zajímavé, že pokud se Rulf dokáže ukáznit, pokud své výkřiky nechá vychladnout, vylisují se pak nádherné verše a krásné básně. Je paradoxní, že k takovému výkonu je potřeba „cizí“ událost, a to hrůzy ze školy v Beslanu. Ale zase se tím připomíná jiná hodnota, kterou Rulfovy verše nesou – je to totiž poezie v pravém slova smyslu světová –, není ukotvená v nějaké národní jedinečnosti, ale vnímá svět jako jeden společný prostor. I proto bolí tragédie tisíce kilometrů daleko, je totiž stejně děsivá jako osobní prohra: „I srdce zvonů nad tím měkla/ a měnila se v žhavé stružky./ A nikdy už pak nezvonili,/ noc ohlašoval výstřel z pušky.“ Vyvstal mi při té četbě před očima František Halas se stejnou jistotou, s jakou i on věděl, že patos je na místě právě tam, kde se nedostává jiného východiska.

Tím se dostáváme k druhé poloze na začátku zmiňovaného citátu – totiž že Rulfova poezie nabízí hodnoty zcela osobité, jedinečné, neopakovatelné, okouzlující a odzbrojující. Proměna je asi v tomto: krásné verše a básně čteme všude tam (a nejvýraznější je to v oddíle „Z diáře starého muže“), kde strach o všelidské hodnoty ustoupil těm menším, ale o to tíživějším. V prostém ohledávání stáří a stárnutí, ve značkování odcházejícího těla, v tom se nám dostává najednou světa živého, i když nejasného. Tak stačí uvidět ženu, abychom se dostali z knihy na nádhernou i děsivou ulici: „Potkal jsem ženu s lehce naběhlými víčky./ Ještě dnes sála sílu ze slabin mladíka,/ ještě dnes se jí dotýkaly hbité ruce starce,/ ještě dnes ji navštěvovala krvavá luna.“ A skutečně – jde to lépe bez velikých metafor zániku, rozpadání. V prostém, našem, tomto prostoru, ve kterém se kontury světa promítají do kontur člověka, se žije možná o něco méně přesněji, o něco více nesrozumitelněji, ale především: mnohem, mnohem básnivěji: „Ještě dnes její vlasy plály mědí raného podzimu/ a prsy měla jak zimní hrušky pevné./ Ještě dnes nevěděla,/ že se v ní něco bývalého haraburdí Morany zase dere na svět.“

A ještě jednu hodnotu nese s sebou knížka Navštěvovat želvu, a to zejména ve stejnojmenném oddíle, ale i jinde: je to snaha pojmenovat postavení básníka ne tomto světě, který vyhřezl ze svých kontur a vlaje kolem jako nesmyslná, nehierarchizovaná tříšť. A jakoby v protišlapu vůči první a do jisté míry i poslední části sbírky (s názvem „Šilhavý Bůh“) je toto postavení lemováno a přímo ukostřováno nejistotou: „Chodil jsem na návštěvu k moudrým,/ ale vždycky jen na skok,/ protože si většinou stěžovali na dnu/ nebo na nevděčnost dětí.// Snažil jsem se dodržovat Velké pravidlo,/ ale nezapsal jsem ho včas./ A teď mám jen velmi neúplné znění.“ Škoda jen, že při této představě Jiří Rulf nezůstal: je škoda, že z Navštěvovat želvu není jen neúplné znění. Je škoda, že překrásné básně jsou kaleny těmi, které se snaží toto neúplné znění zbytečně, zdlouhavě, frigidně doplňovat.

 

Jakub Chrobák


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker