Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2007 - Glosa

Intence, konvence, význam

Petr Koťátko

 12_Glosa_Kotatko.pdf

 

Minulé číslo Aluze přineslo kritickou úvahu Petra Stojana nad mojí knihou Interpretace a subjektivita (Filosofia, Praha 2006, dále jen IaS). Jde o promyšlený, argumentativní text založený na důkladné analýze, na solidní znalosti terénu a na vyhraněných postojích, které respektuji a z větší části nesdílím. Z tónu recenze je koneckonců zřejmé, že bych autora zklamal, kdybych mu dal rovnou za pravdu ve všech bodech.

 

/1/ Jedna z klíčových otázek knihy zní: jak dochází k tomu (co všechno se podílí na tom), že jsme v konkrétních komunikativních aktech schopni vyjadřovat určité propoziční obsahy s určitou výpovědní silou (například tvrdit, že prší)? Fenomény jako reference, predikace, význam věty, konvence, které ho fixují, komunikativní intence a strategie mluvčího i adresáta mě zajímají primárně jako faktory podílející se na konstituci významů promluv. Na rozdíl od P. Stojana to nechápu tak, že otázka po významu promluvy nastupuje "namísto" otázky po významu výrazu, a právě tak mi otázka po významu promluvy nesplývá s otázkami typu "Co míní mluvčí, když do komunikace uvede ty a ty zvuky?" (a s dal­šími otázkami, které P. Stojan uvádí na s. 123). Problém významu výrazů (jako typů) je pro mě aktuální ve stejné míře a ve stejném ohledu jako problém komunikativních intencí: oba vstupují do hry ve chvíli, kdy se začneme zabývat determinací významů promluv (viz níže bod /3/).

Nic nám samozřejmě nebrání začít pojmem významu věty a pojmem jazyka jako souboru přiřazení významů větám. Můžeme například, po vzoru Davida Lewise, uvažovat o jazyku jako o funkci z vět do propozic (chápaných opět jako funkce, tentokrát z možných světů do pravdivostních hodnot). Stojíme pak před otázkou, za jakých podmínek jsme oprávněni říci, že jazykem reálně užívaným společenstvím S je právě funkce F (a v rámci toho, že věta V znamená v S, že p). Lewis odpovídá, že k tomu dochází tehdy, když je F zakotvena v S souborem jistých pravidelností v komunikativním chování (konkrétně: v užívání vět s jistými intencemi a ve způsobu, jakým utváříme svá přesvědčení na základě promluv jiných lidí) a tyto pravidelnosti jsou konvenčně fixovány. Podle Lewisovy definice konvence to znamená: fixovány souborem sdílených přesvědčení, očekávání a preferencí členů S (jak jsou specifikovány v definici). Přestože jsme tedy spolu s Lewisem začali pojmem významu věty, jakmile se rozhodneme mluvit o tom, co věta znamená v jazyce nějakého společenství (například v češtině), musíme jako primární danost předpokládat jisté vztahy, které se ustálily v reálné komunikativní praxi, to jest na úrovni promluv a jejich interpretace.

Právě tak Davidsonův projekt (v němž pojem konvence nehraje žádnou roli) nám dává možnost začít pojmem jazyka jako abstraktního útvaru, tentokrát identifikovaného pomocí formální teorie významu budované na půdorysu Tarského teorie pravdy. Podobně jako u Lewise pak stojíme před otázkou, za jakých podmínek platí, že teorie T identifikuje jazyk společenství S, případně idiolekt konkrétního mluvčího (tato otázka se široce diskutovala pod ti­tulem "actual language relation"). Davidsonova odpověď spočívá v zahrnutí T do širšího interpretačního projektu, v jehož rámci slaďujeme své psychologické hypotézy (o postojích členů S) a sémantické hypotézy (o významech jejich promluv). Na této fundamentálnější úrovni vystupuje do popředí primárnost významu promluvy vůči významu věty, kterou Davidson výslovně zdůraznil na mnoha místech (více o tom níže, v závěru bodu /3/).

    Můžeme se rozhodnout zůstat na úrovni jazyka jako abstraktního útvaru a zabývat se (dejme tomu) způsoby, jakými mohou různé gramatiky (v Lewisově smyslu) generovat funkce z vět do propozic, nebo se zaměřit na principy výstavby formální teorie významu a la Tarski: před námi je pak náročná a užitečná práce na poli logické analýzy. Jako filosofové jazyka ale nemůžeme rezignovat na otázky typu: za jakých podmínek znamená věta V v jazyce společenství S (případně v idiolektu osoby O), že p?; a co všechno vstupuje do determinace významů promluv? Ať už se při hledání odpovědi vydáme lewisov­skou cestou (přes pojem konvence) nebo davidsonovskou cestou (zahrnutím teorie významu do teorie interpretace), neobejdeme se bez psychologických pojmů. Neměli bychom přehlédnout zejména Lewisovo psychologické vymezení pojmu konvence (totéž platí pro Griceovu a Schifferovu alternativu k Lewisově definici). Mimo jiné z něj plyne, že konvencionalismus v teorii významu neimplikuje antipsychologismus: spor intencionalismu a konvencionalismu se týká role konvencí a aktuálních intencí mluvčích (resp. našich hypotéz o nich) v determinaci významů promluv (viz níže bod /3/).

/2/ Pokud jde o mě, přijal jsem Lewisovo obecné pojetí konvence jako pravidelnosti zakotvené v komunikativním společenství jistým souborem sdílených postojů (specifikovaných v Lewisově definici), odmítl jsem jeho vymezení toho typu pravidelnosti, který je fixován jazykovými konvencemi, a kritizoval jsem obecný obraz jazyka, který je s tím spojen; poukázal jsem také na to, že konvenčně fixovaná pravidelnost, jejíž nenormativní povahu Lewis programově zdůrazňuje, nabývá hladce normativní síly (viz moji knihu Význam a komunikace, Filosofia, Praha 1998; dále jen VaK). To je jen malé upřesnění ke Stojanově shrnující formulaci, že jsem se „přihlásil k lewisovskému pojetí vzniku jazykových konvencí“ (s. 123).

/3/ Stojanův komentář ke sporu rigidního konvencionalismu a radikálního intencionalismu sdílím jen zčásti. V mém pojetí jde o to, je-li význam promluvy dán aplikací konvenčně fixovaných pravidel na promluvu a její kontext, nebo je-li výsledkem souladu komunikativní intence mluvčího a adresátovy interpretace (jenž může a nemusí být nastolen konvenční cestou).

V této konfrontaci nepřipisuji konvencionalistům názor, že „význam jazykového prvku je dán pravidly systému jazyka asi tak, jako je význam (funkce) herního kamene dán pravidly hry“ (jak to čtu v recenzi na s. 126). Takto vedená analogie s hrou by nemohla sloužit k charakteristice konvencionalismu už proto, že je dobře slučitelná i s radikálním intencionalismem. Spor se netýká determinace významů výrazů jako typů (to je věc teorie konvence: viz poznámky o Lewisově intencionální definici konvence v bodě /1/), ale výhradně významů promluv.

Rigidní konvencionalismus mi v tomto sporu nevychází jako „odpudivý“ (jak to vnímá P. Stojan, srov. s. 124): mimo jiné ho představuji jako pozici, která přináší vlastní pohled na étos komunikace a vlastní pojetí respektu k mluvčímu. Především ale postihuje fungování jazyka v silně institucionalizo­vaných sférách diskurzu: v těch, v nichž se vyhlašují zákony, podepisují smlouvy, vynášejí verdikty, uzavírají manželství, vydávají vojenské rozkazy atd. Zobecňovat vlastnosti tohoto typu diskurzu mimo jeho rámec je teoretická chyba (to bylo základem Strawsonovy kritiky Austina); a představa, že by veškerá komunikace, včetně privátní konverzace, přešla do této sféry, je... tady bych teprve sáhnul po přívlastku, který mi nabízí P. Stojan. Alternativou není „libovůle, kterou nastoluje intencionalismus a která vede k tomu, že jakákoli promluva může znamenat cokoli v závislosti na tom, co jí aktuálně míní mluvčí“ (jak to podává recenzent na s. 124). V griceovské intencionální sémantice zakládá význam promluvy teprve koincidence toho, co jí míní mluvčí („speaker‘s meaning“, resp. „utterer‘s meaning“), s tím, co pro­mluvě přiřazují jazykové konvence (jazyková konvence je definována na jistém stupni výstavby intencionální sémantiky a hraje v ní neeliminovatelnou roli). V Davidsonově individualistickém pojetí je zase význam promluvy konstituován shodou komunikativní intence mluvčího a adresátovy interpretace (a konvenci zde nepřipadá žádná role, která by mohla zajímat teorii významu). Samotná schopnost mluvčího mínit něco promluvou je v obou případech rigidně omezena požadavkem interpreto­vatelnosti: zamýšlet komunikovat užitím věty V, že p, a nepředpokládat, že adresát bude schopen připsat užití V za daných okolností právě tento význam, by bylo intencionálně inkonzistentní. Na rozdíl od Stojana zde vidím striktní limity a ani náznak „libovůle“.

Ani v případech, kdy se konvenční význam věty beze zbytku promítá do významu promluvy (v níž je věta užita), nemusí být význam promluvy (vyjádřená propozice a výpovědní síla) kompletně určen významem věty. Význam kontextově závislých prvků věty vymezuje prázdná místa, která musí zaplnit kontext promluvy. Tomuto fenoménu, zejména roli indexických výrazů, jsem v IaS věnoval velmi mnoho místa (viz IaS, Rejstřík, heslo indexy, s. 502): to mi příliš neladí se Stojanovou poznámkou, že u mě nenachází vymezení kontextově závislých a nezávislých složek významu (s. 128).

/4/ Recenzent mi připisuje názor, že můžeme porozumět promluvě, aniž bychom identifikovali její význam (s. 125). Tato možnost jistě stojí za zvážení, nicméně v IaS (kap. B.I) je to přesně obráceně. Vycházím z toho, že identifikace významu promluvy je nutnou podmínkou porozumění: otázka zní, jaké podmínky musí splňovat tato identifikace (kromě toho, že jednoznačně určuje propoziční obsah a výpovědní sílu), aby byla také dostačující pro porozumění. Například deskripce „význam poslední Mariiny promluvy před odjezdem“ jednoznačně identifikuje (za příhodných okolností) určitý propoziční obsah a výpovědní sílu – ale způsobem, který je pro porozumění v běžných kontextech bezcenný. To neznamená, že deskriptivní identifikace významu promluvy nebo jeho složek je ve všech případech stejně prázdná. Abych porozuměl konverzaci obsahující singulární věty se jménem „Jan Novák“, musím identifikovat referenční funkci jména: k tomu ale často nemám k dispozici nic jiného než metajazykovou parafrázi typu „osoba, k níž tento mluvčí aktuálně referuje jménem ‚Jan Novák‘“. Podobně v případě obec­ného termínu „ležák“ jsem odkázán na parafrázi „druh piva, který experti označují jako ležák‘“ – nic obsažnějšího k dispozici nemám (mluvím za sebe). V IaS (kap. B.I) jsem poukázal na to, že v závislosti na povaze komunikativního či kognitivního úkolu, který aktuálně řešíme, taková deskripce jednou je a jindy není dostačujícím základem porozumění. Jinými slovy, nevidím prostor pro univerzální kritéria vyčleňující (nezávisle na komunikativním a kognitivním kontextu) způsoby identifikace významu, které jsou nutné a současně dostačující pro porozumění. Způsob identifikace významu promluvy mi musí umožnit adekvátně přizpůsobit promluvě své (komunikativní i mimokomunikativní) jednání: nic určitějšího se tu zřejmě říci nedá. Je to analogické „neformálnímu“ vyústění diskuzí o kritériích adekvátnosti davidsonovské teorie významu (srov. výše bod /1/). Nestačí říci, že teorie je adekvátní vzhledem k jazyku L (užívanému společenstvím S), pokud generuje pravdivé teorémy pro všechny věty L. Teorémy generované takovou teorií mohou být přes svou pravdivost sémanticky neadekvátní, a tedy neinterpretativní, tak jako identifikace významu promluvy může být přes svou jednoznačnost bezcenná pro porozumění. K předchozí podmínce musí přistoupit další, běžně formulovaná (zhruba) takto: teorémy a naše psychologické hypotézy o postojích příslušníků S do sebe musí zapadat způsobem, v jehož světle bude komplexní (jazykové i mimojazykové) cho­vání příslušníků S dávat smysl jako koherentní jednání racionálních bytostí. Tuto podmínku nelze nahradit žádnou formální restrikcí uvalenou na výstavbu teorie: to je jeden z výsledků diskuzí o Davidsonově programu.

Na Stojanově interpretaci mých úvah o vztahu mezi identifikací významu pro­mluvy a porozuměním je založena jeho polemická otázka ze s. 127: chápu-li ji správně, pak po mém vysvětlení odpadá.

/5/ Identifikace významu nebo jeho složek pomocí deskriptivní parafráze tedy za jistých okolností nemusí stačit k porozumění: snažím se ale ukázat (v IaS, kap. B), že to není dáno omezenou identifikační silou deskripcí (v porovnání s jinými prostředky identifikace). Identifikačnímu potenciálu deskripcí věnuji v knize tolik místa proto, že na něm závisí specifická verze internalismu, k níž se hlásím. Vnější determinanty obsahu myšlenkových a komunikativních aktů (na něž poukazují externalisté) může subjekt sám zahrnout do artikulace těchto aktů prostřednictvím jejich deskriptivní identifikace. Z komen­táře P. Stojana (na s. 125) usuzuji, že ho má obhajoba identifikační (a v souvislosti s tím i referenční) role deskripcí proti známým, méně známým i potenciálním námitkám nepřesvědčila: poukazuje na „řadu problémů“ a odvolává se na polemickou stať Mariána Zouhara („Externalistická výzva P. Koťátkovi“, Filosofický časopis 55, 2007, č. 2, s. 247-259). Netroufám si odhadnout, zda ho alespoň v některých bo­dech uspokojila moje odpověď na Zouharovy námitky („Internalismus, realismus a deskriptivní identifikace: odpověď Mariánu Zouharovi“, Filosofický časopis 55, 2007, č. 4, s. 577-590).

/6/ S diskuzí o referenční funkci deskripcí souvisí Stojanova poznámka, že si není jist, zda dost dobře rozumí „Koťátkovu obratu ‚pravdivostní podmínky pro­mluvy‘“. Na to nedokážu odpovědět jinak než truismem, že pravdivostní podmínky promluvy jsou podmínky, jejichž splnění je dostačující a nutné pro pravdivost promluvy. Užije-li mluvčí M v čase t1 větu „Já mám hlad“ (dále jen V1), je jeho promluva pravdivá právě tehdy, když M má v t1 hlad. Zkuste vymezit pravdivostní podmínky V1 a neodkazovat při tom přímo nebo skrytě k jejímu fungování v (reálných či možných) promluvách. Musíte nějak reflektovat fakt, že vyjádřená propozice závisí na tom, kdo aktuálně užívá V1, a na čase, v němž k to­mu dochází (na čase promluvy): nemůžete ignorovat konvenční funkci gramatické první osoby a slovesného prézentu. Věta V1 (jako typ) se svým konvenčním významem evidentně nevymezuje úplnou propozici (a tedy útvar s kompletními pravdivostními podmínkami). K tomu dochází až při jejím vztažení ke kontextu užití: na to poukázal Gottlob Frege a po něm mnozí další, mimo jiné David Kaplan (v jeho terminologii: k „sentence character“ musí přistoupit kontext, abychom dostali úplný „content“) nebo Donald Davidson (který to ve své teorii významu ŕ la Tarski promítl do struktury teorémů). Přiřadíme-li větě V1 kompletní propozici na základě jejího konvenčního významu plus fixace mluvčího a času promluvy, můžeme ji pořád ještě pravdivostně ohodnocovat vzhledem k různým možným světům. Při posuzování jejího reálného komunikativního užití nás bude samozřejmě zajímat výhradně její pravdivost v aktuálním světě (nestačí říci ve světě, kde je užita, jak rozumím Stojanově formulaci na s. 127, připustíme-li, že V1 je současně užita v různých možných světech). Stejné úvahy se vztahují na Stojanův příklad „Nejkrásnější dívka na světě je Češka“ (dále V2), s tím, že odpadne relativizace k mluvčímu, ale zůstane relativizace k času. V každém případě stále platí, že konvenční význam V2 jako typu, bez zřetele k času užití (a tedy k reálným či možným promluvám), nestačí k vymezení pravdivostních podmínek.

Základní problém diskuzí o referenční funkci deskripcí vidím trochu jinak než P. Stojan (s. 127). Z mého hlediska otázka zní: vyjadřujeme užitím V2 (nebo jiné věty s deskripcí) konjunkci tří obecných propozic (à la Russell) nebo singulární propozici (za vhodných podmínek – viz Strawsonovu kritiku Russella) nebo je možná syntéza obou pozic (například ta, kterou navrhuji já v IaS, s. 116n)? To je otázka o významu věty jako typu (a v rámci toho o významu deskriptivního výrazu jako typu), to jest o schopnosti věty vyjadřovat propozice, to jest o jejím fungování v promluvách: identifikovat význam věty pro mě neznamená nic jiného než vyložit její komunikativní potenciál.

Když mluvím (polemicky) o možnosti chápat referenční fungování deskripcí jako čistě pragmatický fenomén, mám na mysli pokusy situovat tuto referenci do sféry nepřímých významů typu griceovských implikatur: v IaS kritizuji Nealův pokus tohoto druhu a oceňuji jeho pozdější odklon od této strategie. Přiznám se, že do této speciální (a do značné míry technické) souvislosti mi příliš nezapadají Stojanova pro­gramová slova o „udržení logické sémantiky jako seriózní vědy“ (s. 127). Osobně dávám přednost diskuzi o přednostech a nedostatcích konkrétních řešení: míra serióznosti bude záviset na poctivosti a důkladnosti našich argumentů.

/7/ S většinou toho, co P. Stojan říká o mé pozici ve sporu internalistů a exter­nalistů, se mohu ztotožnit; rád bych jen zdůraznil, že mým cílem není nalézt co nejúčinnější strategii pro vyvrácení externalismu. Externalisté ukázali, jak rozmanité jsou způsoby, jimiž vnější vztahy, v nichž se nachází myslící a komunikující subjekt, vstupují do vymezení obsahů jeho myšlenkových a komunikativních aktů. Jinými slovy, jak mnohostranně jsou myšlení a komunikace zakotveny ve svém fyzickém a společenském prostředí. Jako realista v tom vidím jeden z nejcennějších výsledků filozofických diskuzí druhé poloviny minulého století, který nesmí být promarněn. O to radikálnější je úkol, s nímž jsem konfrontován jako individualista: vymezit a obhájit tváří v tvář vnějším determinantám myšlenkových a komunikativních aktů místo pro subjekt jako zdroj artikulace těchto aktů. P. Stojan poznamenává, že ani on nevidí alternativu vůči realismu, ale nepřijímá závěry, které z něj vyvozuji (s. 126). Jako příklad uvádí moji „obhajobu užívání intencionálních pojmů v sémantice“ (tu sice spojuji se svým realistickým postojem, ale uvádím pro ni nezávislé argumenty, viz IaS, kap. A.II) a mé „závěry o užitečnosti pojmu jazykového systému“ (tady se svým kritikem ztrácím kontakt: obecně k tomu mohu říci jen to, že o užitečnosti tohoto pojmu nemám nejmenších pochyb). Klíčový závěr, který vyvozuji ze své realistické pozice, jsem vyslovil před chvílí: jako realista (reflektující mimo jiné výsledky externalistických argumentů) stojím při obhajobě subjektivity před radikálním problémem, který by zmizel, kdybych svůj realismus nahradil tezí o světě jako myšlenkovém nebo jazykovém konstruktu. Tato snadná cesta je mi bohužel uzavřena.

/8/ Internalizace mechanismu referenčního fungování vlastních jmen, jak ho popisuje Kripkeho „kauzální teorie“, je analogicky jako v jiných případech založena na deskriptivní identifikaci tohoto mechanismu (srov. výše bod /5/). Principiálně vzato to nijak nezávisí na úloze, jaká v kripkeovském mechanismu náleží intenci, s níž se do něj zapojují jednotliví mluvčí (dále I). Zároveň se ale snažím ukázat, že deskriptivistická parafráze není jen internalistický manévr vnější vůči Kripkeho teorii: dovede nás k ní i jistá (podle mě zcela přirozená) explikace obsahu I. Ke stejnému výsledku dospějeme, vyjdeme-li z Kripkeho (intencionálního) vymezení pojmu sémantického referentu. V každém případě, subjekt, který má k dispozici deskriptivní identifikaci kripkeovského mechanismu referenčního fungování jména, se může na tento mechanismus vědomě spoléhat, a tak ho angažovat v artikulaci svých myšlenkových a komunikativních aktů. Na externí, sociálně-historické povaze mechanismu se tím nic nemění: internalista jen trvá na tom, že podstatnou složkou fungování mechanismu je jeho subjektivní reflexe. Slovy Briana Loara, kauzální teorie tak „nabývá sebevědomí“. P. Stojan proti tomu namítá, že „pak už to těžko bude kauzální teorie, neboť vědomí (natož sebevědomí) je pojem kauzálně dosti těžko vysvětlitelný“ (s. 128). Smysl této námitky mi uniká: Kripkeho teorie přes svůj (více či méně výstižný) název neimplikuje, že všechny parametry referenčního fungování jména musí být vysvětlitelné na kauzální bázi. Kdyby to implikovala, P. Stojan by ji musel odmít­nout, pokud se jeho poznámka vztahuje i na intence: ty jsou (jak jsme před chvílí viděli) pro Kripka podstatnou součástí mechanismu.

Na rozdíl od P. Stojana si nemyslím, že „externalistické teorie nám nabízejí alespoň možnost (třeba i kauzálního) výkladu toho, jak dospíváme k jazyku pouze v externích vztazích, v nichž se běžně nacházíme“ (s. 128). O intencionální složce Kripkeho teorie jmen jsme právě mluvili, Putnamův esencialistický externalismus vychází z jisté hypotézy o předpokladech a aspiracích, které spojujeme s výrazy typu „voda“ (srov. IaS, s. 169 n.), Burge váže svou sociálně externalistickou konstrukci propozičních obsahů na subjektivní podmínky (IaS, s. 189), Davidsonovi jeho důsledný externalismus nebrání konstatovat, že „význam jakéhokoli druhu spočívá v poslední instanci na intenci“ (IaS, s. 58). Nejsem si vědom žádného externalistického projektu, který by nabízel možnost, o níž mluví P. Stojan: pokud jsem tedy něco podstatného nepřehlédl, internalismus nám (v této věci) neuzavírá cestu otevřenou externalisty. Právě tak nenastoluje žádný dodatečný problém tím, že fungování jmen spojuje s pojmovým aparátem deskriptivní identifikace. P. Stojan z toho vyvozuje, že (jako internalisté) „musíme u uživatele jména předpokládat alespoň nějaké jazykové prostředky, jimiž tuto konceptuální složku může explikovat ve formě příslušné deskripce“ (s. 128). I kdyby tomu tak bylo (důvod mé rezervovanosti k úvahám tohoto druhu viz v IaS, s. 70n., pozn. 27), neviděl bych v tom problém: jazyk je holistický minimálně do té míry, že fungování jmen předpokládá fungování predikátů, to nemá se sporem externalistů a internalistů co dělat.

/9/ Na rozdíl od recenzenta (s. 128) se nedomnívám, že pragmatické založení teorie významu nějak komplikuje vymezení jazykové stránky komunikace. Pokud jde o komunikaci samu, má pragmaticky zaměřený teoretik stejně jako každý jiný k dispozici relativně ostré (pro někoho možná nepřijatelně reduktivní) vymezení: tvoří ji akty, v nichž se vyjadřují určité propoziční obsahy s určitou výpovědní silou, a interpretace takových aktů. Otázka, jakou roli hraje v determinaci propozičních obsahů a výpovědní síly (to jest v determinaci významů promluv) předem sdílený jazyk, je předmětem diskuze mezi intencionalisty a konvencionalisty a nemyslím, že by je jejich pozice vybavovala rozdílnými předpoklady pro odlišení jazykových prvků komunikace od mimojazykových (připomínám, že nejvlivnější definice jazykové konvence má intencionální základ, viz výše bod /1/). Koneckonců pro ty, kdo přijímají Quinovu tezi o nevyčlenitelnosti významu („inextricability of meaning“), tj. tvrzení o neoddělitelnosti významu od mimosémantických (věcných) znalostí, které uplatňujeme v komunikaci, není snaha o ostré oddělení jazykové a mimojazykové stránky komunikace příliš perspektivní teoretický projekt.

Pokud jde o mě, vyjádřil jsem v IaS (a předtím ve VaK) názor, že teorie významu by měla reflektovat rozmanitost typů diskurzu a připustit pro ně různé principy determinace významů promluv (lišící se tím, jakou roli v nich hrají jazykové konvence a jakou hypotézy o komunikativních intencích mluvčích). Navrhl jsem pojem významu promluvy, který je slučitelný s touto pluralitou: význam promluvy chápu jako soubor jejích normativních důsledků (obecně vymezených v definicích jednotlivých typů mluvních aktů). Rozmanitost principů determinace významů promluv nezasahuje nijak bezprostředně významy výrazů (jak to interpretuje P. Stojan na s. 128): spočívá mimo jiné v pluralitě způsobů, jakými se významy výrazů (vystupující v této roli jako relativně fixní) promítají do významů promluv. Davidson trval na tom, že konvenčně fixované, předem sdílené významy nejsou podstatnou podmínkou komunikace (chápu-li P. Stojana správně, na s. 128 připisuje Davidsonovi přesně opačné stanovisko). Já jsem proti tomu hájil názor, že v tomto ohledu je třeba rozlišovat typy diskurzu. Moje obhajoba role konvenčního významu byla tak tvrdošíjná, až mi Davidson připsal přesvědčení, že konvence určují významy promluv se stejnou rigiditou, s jakou trestní právo klasifikuje různé druhy jednání: nebo, jak napsal, bych si přinejmenším přál, aby tomu tak bylo. Jeden z Davidsonových žáků mi zase (privátně) vysvětlil můj respekt ke konvencím smutným faktem, že jsem většinu života strávil v totalitě. Kdybych se na to chtěl podívat z pozitivní stránky, řekl bych, že tyto komentáře plus Stojanova kritika z přesně opačného směru možná naznačují, že se přece jen snažím o vyvážené stanovisko.

/10/ Původně jsem předpokládal, že mé pojetí významu promluvy jako souboru jejích normativních důsledků uvaluje na možné způsoby determinace významů promluv jedno zásadní omezení: normativní důsledky promluvy mohou být nastoleny jen působením nějakého principu s normativní silou. V IaS konstatuji, že tento předpoklad nejsem schopen odůvodnit, a argument, který na něm byl založen (ve VaK), je pro mě proto nadále nepoužitelný. To je, řekl bych, docela otevřená hra se čtenářem a P. Stojan se mi rozhodl připomenout, že něco takového se u nás nevyplácí: naznačil možnost, že můj dřívější argument se mi „zde pouze nehodí“ (s. 126). Principiálně vzato, argument, v němž jsme odkryli slabé místo, by se neměl hodit nikomu: abych si nezkazil celkově příznivý dojem ze Stojanova textu, budu to chápat tak, že jeho poznámka mířila k této obecné pravdě.


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker