Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2007 - Archiválie

Přadénko z drátů

 15_Archivalie_Pradenko.pdf

 

Přadénko z drátů

 

 

Mamince

 

Za pár dní se uvidíme

po roce dlouhém jak lidský věk.

Za pár dní se uvidíme

na chvíli krátkou

jak dětský polibek.

Přijdeme dva,

představa, kterou jsi vysnila,

a já v pytlovém šatu

ostříhán dohola,

poznamenán mřížemi z drátů.

Vtisknu Ti v náruč

nedočkavost svých zamlklých dní

až na ten jeden.



Z hlíny

 

Kdybych měl kousek kaolínu

udělal bych si koníka jak běží

anebo trs upolínů

hozených na nábřeží

 

Anebo Stuartovnu

jak ji znám svýma očima

tak něco smutného

co mne moc dojímá

 


Marné dny II.

 

Dny jsou jak květy

na zdech katedrály

Dny jsou jak květy

aby uvadly

 

Dny jsou jak poutníci

a jako tažní ptáci

Dny jsou jak listy

jež se neobrací

 

Tvé dny jsou rybky

a moje – hroty drátu

tep srdce měří

hodiny do návratu

 

Dny jsou jak květy

v oknech katedrály

Dny jsou jak květy

jež jsme milovali

 


Otroků srdce je těžké

jak koule z olova,

dny měří na šichty

a lásku na slova.

Zarudlé oči si

věší na dráty.

(Krev touží v tepnách

i když jsou proťaty.)

Zmateni světlem,

se potácí pro kahany

a okusují zítřek

jak krajíc rozlámaný.

Padají do bahna ty drobečky

naučených hltů.

 


Plch

 

Chtěl bych se schoulit do klubíčka

a chtěl bych umět zavřít víčka

a prospat zimu jako plch.

Zbavit se bílých zimních mlh

nemyslet na vánoční svíčky,

kapra, dárky od babičky,

snad: „Šťastný nový rok.“

Probudit se napřesrok,

když už sníh na lukách zvlh

Probudit se jako plch!

 


HLADOVĚ MLČÍ PLOT

z ozubených prutů,

srdce prochladlé

bičuje se každodenně.

Do očí vkrádá se žízeň,

rozběhnout se proti stěně.

Konec, ten nebolí

(už dávno rozumíš).

A tohle bolest je. Má matko

bolesti, v ní znova mě porodíš.

 

R. jaro 1950 – Bonnymu



Novoroční

 

Budem ťapat v mokrém sněhu

nebo čichat k lahvi od ginu

psáti svoje jméno do příběhu

dívčích rukou s vůní po vínu

 

Bezstarostně bloudit po chodníku

(mít tak doma rozčteného Halase)

Obě ruce v kapsách u zimníku

volní, závislí jen na kráse

 


Poděkování (Domů)

 

Chtěl bych Ti říci spoustu slov

a všechna kvetou planě

jako jabloně přesazené

na nesluneční stráně

 

Chtěl bych Ti mnoho dát

jsem chudý jak kapsy dlužníků

jak dětský knoflík

ztracený na chodníku

 

Chtěl bych Tě hřát

chladný jak hnízdo opuštěné

jak holý kříž

když sňali Spasitele

 

Můj život trpký je

jak šípky v době zrání

Já nemám, co bych dal

dám své usínání

 


Zítřek

 

Včerejšek divný byl,

a zítřek bude nový

moudrý jak runy

z knihy prorokovy.

Dlouhý jak dnešek,

jak uplynulé léto,

plodný jak obilí,

jež klíčí nezaseto.

Krásný jak naše

dětské hraní

tak pestrý, jak

příští vinobraní.

Přijdu a vzbudím Tě

[nečitelné slovo], nikdo nezamešká,

jen noc, tu

vysnít musíme si ztěžka.


 

Azalka

 

Azalka rozkvetla beze mne

letos první rok

vzpomínka má srdce ptačí

Co květů roste bez mého požehnání

Já jsem se nedal, nedal mě [nečitelné slovo]

Ať rostou beze mne

svěřeny do péče Boží

volně a bezstarostně

jak chumel dětí

na nároží –

I Azalka rozkvetla beze mne

letos první rok

vzpomínka má ptáků jistý let –

Azalka rozkvetla beze mne –

– hlas naposled –

 


Padá sníh v okna

a divnou písní zní mi.

Neslyšíš,

už kvetou kopretiny.

Utrhnem do pěstě

několik z nich.

Můj Bože,

jenom ať nezmrznou,

ať venku nepadá –

nepadá sníh.

 


Málo se slunce protlačí

skrz mříže čtyřsté cely

i když u řeky naháči

na zimu zapomněli...

 

Na dvoře stébla se chvějí

z věže když odbíjejí

hodiny týden za týdnem...

Dále – to už nedohlídnem

byť bychom sebevíc chtěli

 


Tiše se stmívá od Vltavy

na chvíli pustil jsem všechno z hlavy.

Vždyť mají holčičky měkké vlásky...

Šlapem na bílé sedmikrásky,

skáčem přes dráty u trati

a vůbec na nás neplatí,

že to je zakázáno.

 

Klikatá cesta do stráně

jak žluté šněrování.

Možná, že jdu tu naposled,

tvou ruku ve své dlani...

Závidím někdy hlemýžďům

tu rychlost cestování.

 

Vyprávěj ještě o lese

o dešti bez kabátu.

Nevíš, že zítra budu stát

před hlavní automatu.

U sklenky mléka dovyprávím,

s očima tvýma se tiše bavím.

Ve dvanáct loučím se na zápraží.

Půjdem až k vrátkům od zahrady...

Setmělo se už od Vltavy.

 


Zděšené mraky letící bez šelestu

ocelí oblohy, které už z dálky chladí –

jen vítr cinká své pozdravy „Šťastnou cestu“

na kapkách rosy přimrzlých na kapradí.

 

Ještě na západě žlutavou zlatou září

prosvítil chuchvalec poplašených těch stád.

Rozsviťte lampu, vy nebeští kulisáři,

bez které kotouček slunce by nezapad.

 

Pak šero strne. A nad světlem ztuhlým ve skle

vítr žene své houfy na palouk nový...

Hvězdy se odráží občas jiskřivě, leskle

na ostnech drátů spletených do síťoví.

 


Smutná

 

Panenku už jsem pohoupala

obrázky četla zblízka.

Říkanku jsem si zazpívala

po tátovi se stýská.

 

Řekni mi, mámo, kdypak se vrátí,

za týden, zítra asi?

Nauč mne, mámo, ty dny počítati.

Já vím, že táta taky počítá si.

 


Kamení

 

Je divný důl a divní havíři

v tom kraji kam zřídka cizí zamíří

bez uhlí

bez zlata

bez mědi

oni jak když to nevědí

zlostně skrčeni ve svém krunýři

jak když se vrabci zimou čepýří

pod krovem rozedraným

S tímhle se člověk nikdy nesmíří...

Snad ještě někde hrají pastýři

pod sluncem nehlídaným

 


Představa

 

Musí být krásné

                        velet někde v poli

a jíti kupředu

                        když ďábel kolem ječí.

Nemyslet na nic –

                        kolečko v soukolí,

míti rád život.

                        Mít rád nebezpečí.

 

Nikdy tak krásně

                        nevoní as země

a krásnější snad

                        nikdy nejsou oblaka,

slzička nachová,

                        odznak na šedé helmě,

že v mlze táhne stesk

                        jen sýček zakváká.

 

Rvát se,

                        kousat a bít

                        a vítězství mít v klínu,

zhluboka nadýchnout

                        a z rukou svých mít číš

na vše co dobré je

                        a nikdy nežít v stínu.

To je zlé, živořit,

                        snad nelze klesnout níž.

 

A pak ten velký klid.

                        Jen bolest zvolna tepe.

Je klidná, skutečná

                        a proto nebolí.

Lehounká malátnost

                        klade své prsty slepé.

Pro to vše v bitvě být,

                        dost bojů v zápolí.



Variace

 

O tebe zchudly moje dny

a bohatší je snění

o kroky poutníka

jenž stoupá k rozednění

o Tebe poplatnou danajskému daru

a Mene Tekel vryté v každém spáru

 

O tebe zchudly moje dny

a zítřek ten se mění

o kroky poutníka

jenž stoupá k rozednění

 

Odešlo slunce z Tvých uliček

mlčeli i ptáci

a věže Týnské ustrnuly

v meditaci

hlas zvonů vítr ještě neodvál

a popel krále znovu svrhli

před portál.

 

Do dna Tvých průčelí se propadly

barokové relikvie

na vrata uzamčená pozdní chodec bije

zetlelý prach vítr zdvihl k Tvému dvoru

a dvacet sedm stínů kráčí tiše

řadou k Salvátoru

 

Všech vzpour ozvěna zas třísní

římsy hradu

Někdo nad příkopem okno otevřel

a vede k němu kavalkádu

Křivolakou ulicí stoupá vlna

žluče

jen srdce zvonů upoutaných

poplašeně tluče

 

O tebe zchudly moje dny

a bohatší je snění

o kroky poutníka

jenž stoupá k rozednění

 


Květen

 

Třešňové květy povadly

a vzduch zavoněl nasládlý

medem všech keřů v zahradách.

Slunce se balí do zlata,

mžourají z máje koťata.

Kočárky ve dlouhých řadách

tátové vozí po čtvrté...

Tohle znáš, básníku Seiferte,

opilý krásou ňader, rtů,

po lahvi slivovice.

Málo té krásy květen dal

v Ruzyni do věznice.

 

 

Marné dny I.

 

Dny se zvolna odvíjejí

jako z přádla Markétčina

jako stopy do závějí

jako barvy z trsu vína

 

Jako stopy do závějí

nevrací se slepé řádky

Na drátech se kapky chvějí

jako spjaté ruce matky

 

Z oken stéká samet stínů

Lampa – pavouk – světlo snová

zvoní příze platinová

na osnovách gobelínu

Každý keřík uvadá tu

Tvoje dny jsou jako rybky

a mé – jako písek sypký

na tětivách rzivých drátů

 


Májová

 

Tedy až napřesrok smím jíti na májovou,

přivonět k věnečku nejhezčích sedmikrás.

Napřesrok vítr zpívat píseň novou

snad bude, jež již dnes je v každém z nás.

 

Půjdu pak napřesrok pomalu pod akátem,

do šera zapadne večerka kroků mých.

S večerem chci být sám, jak s vzácným unikátem

jako by prvním byl a nebo z posledních.

 

Možná, že napřesrok bude všechno jiné.

Bože, vždyť doufáme po tolik dlouhých let.

Já vím, já vím, že právo nezahyne,

že Blaník otevře se nezaklet.

 

 


Ediční poznámka

 

I když samotné Přadénko z drátů je sbírka, kterou označujeme V1, vycházíme při této edici z jiného ilustrovaného rukopisu Přadénko z drátů (označení V2). Tato verze je podle nás nejreprezentativnější a nejúplnější. V3, verze exilová, je podstatně delší, ale evidentně je složená z více rukopisů a podle nás neukazuje sbírku v době jejího vzniku, nýbrž pozdější verzi, která se nám sice jeví jako zajímavá, ale nikoliv reprezentativní. O této V3 se zmiňujeme dále.

Je více než pravděpodobné, že existují ještě další, nám v tuto chvíli neznámé opisy této kolektivní sbírky, které by mohly ukázat i další varianty a zejména přídavky k ní. Sbírku lze datovat k dubnu 1950.

 

 

Autoři Přadénka z drátů

 

Jak již bylo napsáno výše, díky ochotě pana Pavla Holého a diplomové práci T. Navrátila jsme byli schopni identifikovat jednotlivé autory sbírky. Jedná se o Záviše Bozděcha, Erika Büllowa, Jiřího Navrátila a Jiřího Řeháka, přičemž Bozděch a Büllow mají ve sbírce každý po šesti textech, Jiří Navrátil je zastoupen dvěma básněmi a Jiří Řehák má ve sbírce 7 básní. Autoři dalších textů ve V3 jsou nám v tuto chvíli neznámí.

 

Popis V1–V3

 

V2

 

Sbírku známe z nafocené verze, kterou jsme měli možnost zhlédnout jen díky laskavosti pracovníků knihovny Libri prohibiti. Originál, pocházející z pozůstalosti Františka Falerského, je uložen v Konfederaci politických vězňů. Jedná se o drobný svazeček o rozměrech A5 (54 stran), ve kterém jsou téměř pravidelně střídány rukopisné básně s celostránkovými ilustracemi F. Falerského. Básně jsou psány pravděpodobně samotnými autory, rukopisy jsou vcelku čitelné. Sbírka je nepaginovaná. Na třetí straně je rukou psaný dopis soukromého charakteru, který je datován dubnem 1954.

Při přípravě jsme upravili jen nejnutnější gramatické prohřešky, a to dle platných Pravidel českého pravopisu. Pouze tam, kde by oprava zasahovala do rýmu, jsme se jí snažili vyhnout. U většiny básní jsme sjednotili velmi kolísavou interpunkci. U básní bez názvu jsme pouze pro přehlednost zvýraznili jejich incipity verzálkami. Doplnili jsme ale název u některých básní podle V1. V několika případech jsme bohužel nebyli s to dešifrovat autorský rukopis Jiřího Řeháka, a tak nečitelná slova vyznačujeme v hranatých závorkách [] s příslušným komentářem (jedno slovo, dvě...).

 

V1

 

Verze V1 je hlavní podoba samotného Přadénka, které bylo koncipováno spíše jako unikátní bibliofilský tisk/rukopis, který vznikl spojením veršů čtyř autorů, kaligrafického přepis Pavla Holého a celostránkových kreseb Františka Falerského. Tento rukopis známe jak z oxeroxovaného originálu, který má u sebe pan Pavel Holý, tak i z originálu, který je uložen v Konfederaci politických vězňů. Sbírka V1 je psána jednou rukou (Pavel Holý) jako čistopis s minimem oprav, a je zároveň verzí nejkratší. V podtitulu má římskou číslovku MCML, stejně jako V2 není paginovaná. Má rozměr A4, přičemž se jedná o složené list kartonu formátu A3. Těch je v plátěných deskách svázáno celkem 16: sbírka má tedy 48 stran – ovšem na každé pravé straně je kresba, před kterou byl nalepen na průklepovém papíru přepsaný text básně, kterých je ve V1 celkem 12. To znamená, že v součtu kartónových a průklepových stran má V1 celkem 73 stránek.

Na konci V1 je obsah s následující tiráží: Pavel – SCR / Bonifác – PINX / ad aesculapem MCML / Rovnost

Obsah uvádí všechny autory dle abecedy (Erik, Jiří N., Jiří Ř. a Záviš), verše jsou řazeny v tomto obsahu podle jména autora a nikoliv podle řazení ve sbírce. Tato neuvěřitelně precizní rukopisná kniha byla, jak je psáno výše, původně chápána jako Předénko z drátů. Spojením průklepového papíru, kterým prosvítala kresba na kartonu, vznikl zajímavý výtvarný efekt při samotném čtení. V1 vznikla ve dvou exemplářích, přičemž jeden z nich dostal vězeňský lékař František Kubica (tento výtisk je dnes pravděpodobně ztracen). Druhý byl v majetku jedné z rodin autorů, a po roce 1989 se dostal díky iniciativě Pavla Holého do Konfederace politických vězňů.

V1 má celkem 12 básní, které jsou až na jednu –„Štědrovečerní“ – obsaženy i ve verzi V2. Tuto chybějící báseň, která je ovšem obsažena ve V3, tiskneme zde:

 

 

Štědrovečerní

 

Kdybych byl doma tak bych strojil stromek

a pak šel prohlížet si pusté ulice,

na stórách domů laskavé záře zlomek

obrysy profilů a svíčky stálice.

 

Pak šel bych možná brouzdat dolů kolem Kampy,

upíjet pomalu soumraku nápoje,

než rozžehne se milé světlo lampy

a zavře starý známý okruh pokoje.

 

Pak staré koledy by hrály na piáno

jen mlč, jen mlč, uslyšíme ten zvuk,

zvoní tak poklidně jako zní zvony ráno,

ne jako tětiva, když napíná se luk.

 

Nu, pojďme večerem i když kruh je dnes jiný

a s klidem dopijeme své hořké nápoje.

Do Vánoc kytice natrhejme si blíny –

dáme je do hlavní a půjdem do boje.

 

Polibek k domovu, nemyslet už na to,

lijem si olovo na křižovatce cest,

tři dary připravte: kadidlo, myrhu, zlato.

Pane buď vůle Tvá, mé srdce klidné jest.

 

Verze této básně z V3 je poněkud odlišná: má přidaný název „Mé Vánoce“, má jiné zalomení veršů a došlo k prohození druhé a třetí sloky. Proto ji zde tiskneme celou:

 

Mé Vánoce

 

Kdybych byl doma

tak bych strojil stromek

a pak šel prohlížet

si pusté ulice.

Na stórách domů

laskavé záře zlomek

obrysy profilů

a svíčky stálice.

Pak staré koledy

by hrály na piáno

jen mlč, jen mlč,

uslyšíme ten zvuk.

Zvoní tak poklidně

jako zní zvony ráno

ne jako tětiva

když napíná se luk.

Pak šel bych možná

brouzdat dolů kolem Kampy

upíjet pomalu

soumraku nápoje

než rozžehne se

milé světlo lampy

a zavře starý

známý okruh pokoje.

Nu, pojďme večerem

i když kruh je dnes jiný

a s klidem dopijem

své hořké nápoje.

Do Vánoc kytice

natrhejme si blíny.

Dáme je do hlavní

a půjdem do boje.

Polibek k domovu.

Nemyslete už na to.

Olovo lijeme

na křižovatce cest.

Tři dary připravte

kadidlo, myrhu, zlato.

Pane, buď vůle tvá

mé srdce klidné je.

 

Narozdíl od V2 nemají ve V1 jednotlivé básně v textu název a jsou pojmenovány až v obsahu. Obsah V1 je od V2 odlišný, a tak jej uvádíme zde podle názvů i jednotlivých incipitů:

Marné dny I. (Dny se zvolna odvíjejí); Variace (O tebe zchudly moje dny); Květen (Třešňové květy povadly); Májová (Tedy až napřesrok smím jíti na májovou); Plch (Chtěl bych se schoulit do klubíčka); Štědrovečerní (Kdybych byl doma tak bych strojil stromek); Novoroční (Budem ťapat v mokrém sněhu); Smutná (Panenku už jsem pohoupala); Kamení (Je divný důl a divní havíři); Představa (Musí být krásné velet někde v poli); Marné dny II. (Dny jsou jak květy) a Mamince (Za pár dní se uvidíme)

 

V3

 

Exilová verze obsahuje celkem 25 básní, z nichž 12 není obsaženo ve V2. K editorovi Hlasu exilu, Antonínu Kratochvilovi, se Přadénko dostalo buď díky Eriku Büllowovi, který měl část rodiny v tehdejším Západním Německu, anebo díky Jiřímu Řehákovi. Vzhledem k tomu, že dosud žijící zúčastnění autoři nevěděli o této verzi sbírky, dá se předpokládat, že se jednalo spíše o soukromou iniciativu. Domníváme se, že v případě V3 se jedná o doplnění původního rukopisného souboru o další básně autora/autorů, kteří byli zavření v komunistických lágrech. Od vzniku původního Přadénka z drátů do otištění této verze uplynulo sedm let a je více než pravděpodobné, že se sbírka poté, co byla vynesena ven z jáchymovského kriminálu, stala předmětem dalšího opisování a doplňování. Máme za to, že právě V3 je verzí nejméně zdařilou, doplněnou o další texty, které v V1 a V2 nejsou. Důkazem může být zařazení Legendy prokopské nebo úpravy veršů, které jdou proti logice vězeňské poetiky: například v básni Marné dny II. byla ve V3 vynechána třetí sloka, jejíž část je podle našeho názoru podstatná a typická pro lágrovou poezii dané doby: „Tvé dny jsou rybky / a moje – hroty drátu“. Namísto toho je do V3 zařazeno více básní majících spíše charakter vzpomínání na rodinu a domov (zejména báseň „Pragensium“), až by se nabízela myšlenka, zda nešlo o doplnění nám neznámé verze Přadénka z drátů poezií vzniklou v padesátých letech v exilu.

 

Obsah V3 je následující:

Hlas exilu č. 4–5 (1. května 1957): Tiše se stmívá od Vltavy; Praze /zde jako (O tebe zchudly moje dny)/; Legenda prokopská; Květiny; Představa; Pragensium

Hlas exilu č. 6 (1. června 1957): Setkání (zde jako „Mamince“); Mé Vánoce; Zděšené mraky letící bez šelestu

Archa č. 6 (1958): Bezejmenná; Málo se slunce protlačí; Pohádka pro malou, když se moc ptá; Děvčátko malé; Až; Daleký a blízký; Pohádka o hvězdách; Mít zas dětský míček; Ovečky; Říkadlo; Novoroční; Májová /zde jako (Tedy až napřesrok smím jíti na májovou)/; Je divný důl; Marné dny I.; Marné dny II.; Blahopřání

 

Básně, které nejsou uveřejněny ve V2, otiskujeme zde v pořadí, v jakém byly otištěny v jednotlivých časopisech:

 

Legenda prokopská

 

Jako bych zaslech odněkud z dálky

v hodinách bez kyvadla

tvůj měkký alt, ty řeko stará.

Ze vzpomínek mi dosud nevypadla

tvář tvoje laskavá

a závoj pro rusalky,

kterým se cudně zakrýváš.

Až oblékneš své břehy líné

a nastavíš benátská zrcadla

andílkům v košilkách,

lezoucím po peřině,

rozpřeď si vřetena své báje.

Pod oblouk sepjatý

usednu potom s vámi

naslouchaje.

 

*

 

Tak za dob dávných

v louči matném svitu,

mnich v režné kutně,

stoje u pulpitu,

vláčným tahem štětce

kreslí svaté do misálu.

Tvář Prokopa, světce,

laňku, čerta s pluhem...

Louče praskla.

Náměsíčné nitě blesku

nepodobné kráse kříže

jako žíly v kobku stříkly

mrtvé stíny

mrtvé stíny úzké mříže.

Pod okny řeka skanduje

hřmění po písmenu.

Mnich prudce hlavu zved,

brk odhodil a křížem znamená se.

Po stránce zvolna

pramen barvy stéká.

Ďáblovy krve stopa v pergamenu.

Z té rudé skvrny rarach vysmekne se.

Pařáty rozmách,

obrovské jak sítě

a lidskou změť

krvavou tlapou chňap.

O skálu třísk.

A druhou hnátou rádlo

na třísky rozdrtil.

A z kusu každého

z chlupatých tlap

zas nové rádlo bylo.

Mužům se biče ženou staly

a rána, žízeň,

byla jejich dítě.

 

*

 

Z kamene jiskra z jiskry dým

balvany od krve,

krev kalná od prachu

a rachot páchne

smíchem rarachů.

Oči jsou spálené,

pot z vlasů kane

kouř s prachem dusí

cesty zbičované.

To podobá se pokoušení,

když kamení, anebo zemi

prosívám prsty bolavými.

Snad každá rána nekrvácí.

Za smutkem táhnou slepí ptáci

na sypkém nebi

sluncem opuštěni.

 

*

 

Já držel tvoji hlavu

posvěcen od tvé krve

když země vyvrhla tě

té noci napoprvé...

A stružka z úst

na bradu, červená,

podobná horské stezce strmé

Légion d’Honeur znamená.

Přílbici koženou ti sundat neuměli.

Pán promění mé ruce na anděly

Svým potem omyji tvá mrtvá ramena.

Já vím,

že matka v bolestech tě zrodila.

To oni nevěděli.

 

*

 

Co ještě zbylo v rukách

síly k sepnutí,

bychom se pomodlili.

Prokope světče,

slyšíš křik krve

bušící do spánků?

hluchotu spalující?

Vidíš ty ruce zmořené,

držící korouhvici?

Bůh ví, že ke zpěvu

se ústa těžko otvírají,

když na rtech zpuchřelých,

na samém jejich kraji

hořký prach usedá...

Prokope světče, viz,

na sta drápů prokletého Baala

zaťalo se nám do hrdla.

Práce se najednou

prokletím stala.

Teď vystup světče z propadla,

zuřící bestii přikovej v pluh

Síla tvých rukou jsou naše srdce,

s námi je Bůh!

 

*

 

Pak věštba zmizela

jak lehký závoj páry.

Mnich znovu velkým křížem znamená se.

Pergamen starý,

laň světcova, pluh bez rádla

a skvrna červená,

pomlčka v našem čase.

Zvonek jak dětský smích

pozvání na modlitbu.

Za okny obloha

prosáklá hvězdami

Po schodech stočených

jde mnichů řad.

Zpěv s modlitbami

zbarvil světla loučí,

Prokopu světci jeho šat

i ruku žehnající.

 

*

 

A zatím dole

pod okapem břehů,

laskavá řeka, pradlenka,

na český loket

měří babí léto.

Hodiny váží vážka kmitem křídel,

Jen v písmenka,

v obrázek světce,

zůstalo nezakleto,

co tvýma očima jsem viděl.

Jako bych spatřil

odněkud zdálky

v oblouku gotickém

dvě dlouhé řady svící.

Tvůj hladký třpyt,

ty řeko stará,

světcovy ruce žehnající.

 

 

Květiny

 

Bílé hvězdy kopretiny

dej mi do té modré vázy

a postav na můj psací stůl.

Bílé hvězdy vždycky soumrak

do modrého nebe sází.

Jen matný obraz v desce stolu

těch bílých hvězd

mi dneska schází

 

*

 

Útlé proutky konvalinek

v hnědé misce z kameniny

pružné stonky mladých dívek

všechny bílé, každý jiný.

Dva kalíšky oblých květů

modeluje v slunci stíny

oba hebké, každý jiný.

 

*

 

Hvozdíku barva nachová

apartní jarní šaty.

V sadech, kde socha Máchova

se kouká za děvčaty.

Plakala Panna Maria

že krále špiní vrazi.

Dnes nebuď silou, hvozdíku.

Mnoho se nepokazí.

 

*

 

Pět lístků zlaté folie

neroste v kostkách chodníků

to je květ pryskyřníků

Ten drahý šperk se nelije.

Ciselují je jarní srázy.

Děvče je trhá: Má mě rád...

a každá vždy vychází.

 

*

 

Že nebojíš se modráků

a klidně kveteš u drátů,

kurážný vlčí bobe,

tvé barvy v klopě na saku

ponesem při svém návratu

až pták – Čas – rudou szobe.

 

 

Pragensium

 

Daleko je město milované

a verše o podzimu, lampách plynových.

Vtiskni se pevně na zavřená víčka.

A na Kampě už jenom korouhvička

z rodu metronomů

od řeky vítr odměří.

To není boj, to je jen příměří

a člověk těžko zvyká.

Dnes se tedy s Tebou sejdu

jak s první láskou na nábřeží.

Dnes večer v osm.

Pod malou Mostní věží

a uslyším Tvé jméno z Tvých úst poprvé.

To není sen to je usínání

a člověk, ztěžka dýchá.

 

 

Bezejmenná

 

Se starci plavím vory – mrak

po řece obloze až na práh tvého domu

kde sedí kočka, slunce, oči přimhouřené.

 

Jdu po betonu.

Na zdi se válí zas

nějaký agent cizí firmy,

kterého ráno vedli v řetězech.

 

A na počátku bylo přece slovo!

zvuk houslí nezrozených.

To jitro, které bylo v nich

jsme zaspali.

 

Bděly jen prsty – pavouci –

na lubu Cremonského jara.

Tenkrát jsi hrála baladu Vieux temps

 

A útlé prsty drží niklovanou kulku

Jen bijte do dveří netrpěliví ještěři

V stojaté vodě mne dusí

zazděné ticho kolem.

 

Pro nás napsali loutnaři

svou hudbu modrou a hebkou.

 

Jak děti z předměstského domu

když poslouchají z mušlí zvuk vln a tritonů

já tisknu z neklidného spánku ztuhlé dlaně

na holou hlavu, poslouchaje pozorně

zda neuslyším tvoje housle

mé jaro z Cremony.

 

 

Pohádka pro malou, když se moc ptá

 

Tvůj táta je s námi

na jednom moři.

Táta je taková

veliká loď.

Vlny jsou, má malá,

kočárek houpající.

Loďka má v hloubce

krajkovou rukavici

na malé rybky

co vědí pohádky.

(O tobě, maličká.)

Táta z nich navléká

růženec na drátky

než chodí spát.

Loď má dvě kotvy

které ji poutají

k druhému břehu

tam co se jezdí

pro živou vodu

a pro útěchu

plachetko bílá,

která jsi zbyla.

Tvůj táta je loď,

která nezabloudila.

 

 

Děvčátko malé

 

Děvčátko malé

má myší copánek

má hračky, panenku.

Autíčko šlapací.

Babičku, mámu –

a táta, ten odešel

a dlouho se nevrací.

Táta má obrázek

říká mu dobrou noc

a dlouho se převrací

na tvrdé palandě

kde je nás jednadvacet.

Dvacet jich budí se

zmáčeno potem

neklidného snění.

Každý má děti

a všichni jsou –

tátové okradení.

Pro děti těch tátů

pro oči těch dětí

já nemohu spát.

 

 

(Na známou notu)

 

Až stiskneme si ruce

na pobřeží Slonoviny

Až v dunách Gobi

shnije lidská ubohost

Až poznáš v Soho

polotmy, světla, stíny

a každý z nás

svých lásek věčný host

Až v kruzích obejdem

mikroskop – vlastní zemi

Až v cévách spalování

všemi zimnicemi

vytepem dlaní

tropický dithyramb

Až uzříš Trafalgar

a Seinu v světle lamp

Až z vlasů, rozcuchaných brízou

vyčeše monzun písek z Lhasy

jak mulatka jež v našem stanu

tiše ustala si

Až lámat budeš listy akácie v buši

Až na savaně

tvůj kůň pustí duši

Až přijdem z Pisy

pěšky po dálnici

a v očích kouř a sůl

a písek pod helmicí

Až v smrští přibijem

napříč své korouhvice,

pak, druhu můj, jsme žili.

Do ruky dýmky dejte nám

a rozžehněte svíce.

 

 

Daleký a blízký

 

Bylo nás víc

než zástupů

z kázání na Hoře...

Rozlom,

můj Bože, rozlom

ten okoralý chleba vzpomínek

a nasyť nás...

Pokorné ruce,

lampa věčná,

docela malý plamínek,

který jsme vídali z dálky.

Domov

tak daleký a blízký

Dnes je nám

zase zatěžko

jít úvozem a stopou

naložených vozů kamením.

A kdykoliv nám

bude tak

rozlom,

můj Bože, rozlom

okoralý chleba vzpomínek

a nasyť nás

plaménkem

dalekým i blízkým.

Vážit si budem

zas svého domova.

 

 

Mít zas dětský míček

 

Mít zas dětský míček v síťce

běhat v parku po lavičce

trhat trávu, pampelišky,

do bazénu házet z výšky,

sbírat pestré střípky, sklíčka,

pustit balón do sluníčka

a pak s dírou na koleně

rozběhnout se k milé mámě.

 

Ruce knížku odložily.

„Co se stalo, kluku milý?“

a dvě hebké, měkké dlaně

hladí vlasy rozcuchané.

Běžím k tobě, milá mami.

Schovej moje oči v dlani,

Řekni zase: „Co je, chlapče,

copak voják taky pláče?“

 

 

Ovečky

 

Tatínku, tohle jsou ovečky, víš, to nejsou knoflíčky

od pyžama. Jedna se, chudinka, ztratila a teď je jí zima.

Na, vem si ji k sobě a takhle ji zahřej.

 

*

 

Jako když motýl

mi na ruku sedne.

 

Knoflík se podobá

ovečce jedné,

co se ti ztratila.

 

*

 

Pak jako přišel zlý kouzelník a začaroval ji. Je pryč.

To je asi ta, co má táta u sebe. Je jich málo.

 

*

 

Palčivé rány

propadly ke dnu.

 

Ve dlani tisknu

ovečku jednu.

Ovečku, co se ti ztratila.

 

*

 

A pak bude zase jako jaro a ovečky půjdou na louku. Až se

táta vrátí, přinese mi tu ovečku. Všichni budou mít

radost a půjdou hezky spinkat.

 

*

 

Jako když motýl

mi na ruku sedne.

 

Knoflík se podobá

ovečce jedné,

co se ti ztratila.

 

 

Říkadlo

 

Jeden korál, dva korálky

to jsou slečny na fialky.

Třetí korál, čtvrtý, pátý,

vojáci a kočár zlatý.

 

Potkali se, pozdravili

„do lesa se nesmí, dámy“

jsou tam sovy, vlci, víly,

„bály byste se tam samy“.

 

Slunce, klubko, zlaté nitky,

jeden štolba na kozlíku,

dva vojáci, slečny, kytky,

pod vějířem slunečníků.

 

 

Blahopřání

 

Dnes bych měl zazvonit

u tvých dveří

s chromým květináčem.

 

Měl bych ti všechno

hezké přát

 

I když jsou slova hebká

jako peří

a jako když otočíš vypínačem

mizí lidé ze vzpomínek.

 

Mizí jak svíček plamínek

na dnešním svátečním dortu.

 

I přes překážky horizontů

chtěl bych ty svíčky spočítat.

 


 

POZNÁMKY K JEDNOTLIVÝM BÁSNÍM:

 

U poznámek k jednotlivým básním uvádíme zejména:

– název (popř. doplněný název podle V1), autora, a u některých básní přidáváme i dataci, která je dopsaná v příloze diplomové práce T. Navrátila (dále jako DIP) cizí rukou (Jiřím Navrátilem?).

– srovnání s verzemi V1 a V3, a to tímto způsobem záznamu: 2: ...jak lidský věk / 6: Přijdeme dva.; kdy 2: znamená řádek básně, s níž se srovnává text.

 

 

Mamince

autor Jiří Řehák, DIP březen 1950

V1: na závěr jsou k básni dodány ještě tři řádky: Poslední / když se Ti vrátím / a neodejdu.

7: ...kterou jsi vysnila / 9: ...do hola / 13: ...na ten jeden,

 

V3: báseň má název „Setkání“. Ve V3 je spojená s básní „Květen“ v jednu báseň (komentář jsme rozdělili a část přesunuli ke „Květnu“)

2: ...jak lidský věk / 3: ve V3 není / 6: Přijdeme dva. / 7: Představa, kterou sis vysnila / 9: ...do hola / 10: ...mřížemi z drátů / 11: vtisknu ti... / 12: nedočkavost svých stinných dnů. / 13: Až na ten jeden / Stejně jako ve V1 jsou zde dále přidány tři řádky: poslední / když se ti vrátím / a neodejdu.

 

Z hlíny

autor Erik Büllow, DIP říjen 1949

 

Marné dny II.

autor Erik Büllow, DIP září 1949

V1: 2: ...katedrály, / 3: dny jsou jak květy, / 6: ...tažní ptáci, / 7: dny jsou... / 8: ...se neobrací. / 10: moje – hroty drátů, / 12: ...do návratu. / 14: ...katedrály, / 15: dny jsou... / 16: ...milovali.

 

V3: Název „Marné dny I.“, ale jedná se o b. „Marné dny II.“

2: ...zdech katedrály. / 4: ...aby uvadly. / 6: ...tažní ptáci. / 8: ...jež se neobrací. / třetí sloka chybí / 14: ...katedrály. / 16: ...jsme milovali.

 

(Otroků srdce je těžké)

autor Jiří Řehák, DIP jaro 1950

 

Plch

Název doplňujeme podle V1, autor Záviš Bozděch, DIP listopad 1949

V1: 6: kapra – dárky / 7: snad i „šťastný nový rok“ / 9: ...lukách zvlh – / 10: ...jako plch.

 

(Hladově mlčí plot)

autor Jiří Řehák

 

Novoroční

autor Erik Büllow

V1: 6: ...Halase!) / 7: ...v kapsách od zimníku

 

V3: 3: psát svoje jméno do příběhů / 6: ...Halase!) / 7: ...u zimníku. / 8: Volní. Závislí jen na kráse.

 

Poděkování (Domů)

autor Jiří Řehák, DIP duben 1950

 

Zítřek

autor Jiří Řehák, DIP duben 1950

 

Azalka

autor Jiří Řehák, DIP únor 1950

 

(Padá sníh v okna)

autor Erik Büllow, DIP únor 1950

V3: báseň je rozšířena a uvedena pod názvem „Pohádka o hvězdách“. Její znění uveřejňujeme zde:

 

 

Pohádka o hvězdách

 

Na okno dýchla

dětská ústa malá.

Plaménky perleti

po skle se rozletí.

Pohádka – hvězda

se tak narodila.

 

Padá sníh v okna

a divnou písní zní mi.

Dole už možná

kvetou kopretiny.

Utrhni maličká

několik z nich.

 

Jenom ať nezmrznou.

Můj Bože,

ať venku nepadá sníh.

 

(Málo se slunce protlačí)

autor Záviš Bozděch, DIP prosinec 1949

V3: Název „Málo se slunce protlačí“

4: ...zapomněli. / 6: a věže... / 7: ...za týdnem. / 8: Dál už nedohlídnem / 9: ...chtěli.

 

(Tiše se stmívá od Vltavy)

autor Záviš Bozděch, DIP listopad 1949

V3: název „Tiše se stmívá od Vltavy“ / 1: ...od Vltavy. / 2: Na chvíli... / 3: Světýlka mají měkké vlásky. / 4: ...sedmikrásky / 10: ...šněrování. / 11: Možná, že tu jdu naposledy / 12: ...své dlani. / 13: Závidím měkkým hlemýžďům / 19: ...mléka dovyprávím. / 20: S očima tvýma... / 22: ...od zahrady.

 

(Zděšené mraky letící bez šelestu)

autor Záviš Bozděch, DIP listopad 1949

V3: Celá báseň je tištěná dohromady bez mezer mezi jednotlivými slokami.

2: ...už z dálky hladí / 3–4: ve verzi V3 je jiné zalomení veršů: jen vítr cinká své pozdravy / na kapkách svou šťastnou cestu / přimrzlých na kapradí. / 10: ...na palouk nový. / 12: na šípech drátů...

 

Smutná

autor Erik Büllow

V1: 1: ...pohoupala, / 3: ...zazpívala. / 4: Po tátovi...

 

Kamení

Název doplňujeme podle V1, autor Záviš Bozděch, DIP únor 1950

V1: 3: bez uhlí, / 4: bez zlata, / 5: bez mědi – / 10: nikdy nesmíří – / 12: ...sluncem nehlídaným.

 

V3: Název „Je divný důl“ / 2: jiné zalomení veršů: v tom kraji kam zřídka / cizí zamíří. / 3–5: verše jsou dány dohromady: Bez uhlí, bez zlata, bez mědi / 6: a oni jako když... / 10: ...nikdy nesmíří.

 

Představa

Název doplňujeme podle V1, autor Jiří Navrátil, DIP prosinec 1949

V1: jiné zalomení veršů: (Musí být krásné velet někde v poli / a jíti kupředu, když ďábel kolem ječí atp.)

3: a jíti dopředu... / 5: nemyslet na nic – / 6: ...v soukolí. / 7: Míti rád život, / 8: mít rád... / 10: nevoní snad země / 11: a jasnější snad / 12: ...oblaka, / 16: ...zakváká / 19: a bít, / 20: ...v klínu 21: z hluboka... / 23: ...co dobré je, / 24: ...v stínu / 25: – to je zlé... / 29: Je přímá, skutečná, / 30: proto tak nebolí. / 33: ...bitvě být. / 34: Dost bojů...

 

V3: zalomení veršů stejné jako v V1.

5: ...na nic. / 6: Kolečko v soukolí. / 7: Mít rád život / 8: a mít rád nebezpečí. / 10: nevoní snad země / 11: a jasnější snad / 12: nejsou oblaka. / 13: Slzička nachová / 14: ...na šedé helmě. / 15: Že mlhou... / 19: Rvát se a kousat a bít / 20: ...v klínu / 21: z hluboka... / 23: ...co dobré je. / 24–26: ve V3 není / 29: Je přímá, skutečná / 30: proto tak nebolí. / 33: Proto vše v bitvě být. / 34: Dost bojů...

 

Variace

Název doplňujeme podle V1, autor Jiří Řehák

V1: 1: ...moje sny / 3: o kroky... / 5: o Tebe poplatnou... / 7: O Tebe zchudly... / 9:o kroky... / 13–14: sraženy dohromady / 16–17: sraženy dohromady / 22–23: sraženy dohromady / 24–25: sraženy dohromady / 28–29: sraženy dohromady / poslední sloka chybí

 

V3: Název „Praze“

5: o tebe poplatná danajskému daru. / 6: A mene tekel vryté... / 10: ...stoupá k rozednění. / 11: ...slunce z tvých uliček / 12: mlčeli mrtví ptáci / 13: a věže týnské strnuly / 14: ...v půlnoční meditaci. / 15: Hlas zvonů... / 18: Do sna tvých průčelí... / 19: – barokní relikvie / 20–23: jiné zalomení veršů: na vrata uzamčená / pozdní chodec bije. // Zetlelý prach / vítr zdvihl k tvému dvoru / a dvacetsedm stínů / jdoucích k Salvátoru. / 24: Vzpoury zas třísní / 25: ...hradu. / 28–29: sraženy dohromady / 31: ...tluče. / 32: O Tebe zchudly... / 34: o kroky poutníka / 35: ... k rozednění.

 

Květen

autor Záviš Bozděch, DIP leden 1950

V1: 3: ...v zahradách / 5: ...máje koťata / 6: kočárky... / 7: ...po čtvrté. / 8: ...básníku Seiferte / 9: ...ňader, rtů, / 10: lahvi slivovice – / 12: ...do věznice

 

V3: Spojená s básní „Mamince“ (viz komentář)

7: po čtvrté.

 

Marné dny I.

autor Erik Büllow, DIP září 1949

V1: 6: ...slepé řádky, / 7: na drátech... / 8: ruce matky. / 12: ...gobelínů. / 13: ...uvadá tu. / 16: ...rzivých drátů.

 

V3: Název „Marné dny II.“, ale jedná se o b. „Marné dny I.“

4: ...z trsu vína. / druhá sloka chybí / 10: lampa – pavouk – světlo snová. / 11: Zvoní... / 12: ...gobelínu. / 13: ...uvadá tu. / 14: ...jako rybky / 15: ...a mé jako písek / 16: ...rzivých drátů.

 

Májová

Název doplňujeme podle V1, autor Jiří Navrátil

V1: 2: ...sedmikrás / 5: Půjdu pak, napřesrok, pomalu / 7: s večerem chci být sám, jak s vzácným unikátem, / 8: ...by prvním byl / 9: Možná že napřesrok / 10: – Bože, vždyť doufáme po tolik dlouhých let – / 11: já vím, já vím...

 

V3: Jiné zalomení veršů (Tedy až napřesrok / smím jíti na májovou, / přivonět k věnečku / nejhezčích sedmikrás.)

1: ...na májovou / 2: ...z nejhezčích sedmikrás. / 4: snad bude, která dnes... / 5: pod akátem /

7: ...chci býti sám / 8: jako by první byl / Třetí sloka není uvedena.

 

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker