Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2007 - Recenze

Věčné (ne)loučení s Polskem a Gombrowicz u nás

Witold Gombrowicz: Trans-Atlantik.

Revolver Revue, Praha 2007. Přeložila Helena Stachová.

 10_recenze.pdf

 

Helena Stachová, překladatelka Trans-Atlantiku, ohlásila nedávno v Literárních novinách (44/2007), že překládá román Posedlí – a že to bude „předposlední Gombrowiczovo dílo, které vyjde v českém překladu“. Možná by proto bylo dobré ohléd­nout se, jak k nám tento spisovatel vstupoval. Samozřejmě neodčiníme roky, kdy nemohl vést souvislý rozhovor současník se současníkem, třeba český s polským, na druhé straně možná překvapí, že jsme se s velkým polským exulantem přece jen mohli setkávat občas veřejně i před rokem 1989. Že nepříliš často, není divu – jeho dílo se rozvinulo v exilu v Argentině a pak v západní Evropě. V „lidovém“ Polsku nebyl sice zamlčován zcela, ale celé dílo bez cenzurních zásahů mohlo i ve spisovatelově vlasti, kde od roku 1939 nebyl, vyjít až po historickém přelomu 80. a 90. let.

Hodně roků uplynulo od druhé poloviny let padesátých, kdy měsíčník Květen často nadšeně referoval o dění v Polsku, které mělo – řečeno dobovým slovníkem – ukazovat, že socialismus nemusí být šedivý a že se přece nemusíme obávat ani vynikajících děl, jež jsou „nám“ formálně či ideově cizí. A tak nepodepsaný autor ve 3. čísle třetího ročníku (1958) sděloval mj.: „Ze zajímavých polských novinek je třeba jmenovat (...) Ševce od Witkiewicze a Ivonu, burgundskou kněžnu od Gombrowicze.“ Autor nebyl informován dokonale, anebo vědomě raději neupřesňoval: ovšem uvedení obou, experimentátora Stanislawa Ignacyho Witkiewicze, který zemřel roku 1939, i Witolda Gombrowicze, jehož Iwona, księżniczka Burgunda byla časopisecky publikována ještě v Polsku roku 1938, svědčilo o tom, že poměry v Polsku se od československých v dobrém slova smyslu liší.

Na bližší seznámení a zejména první české inscenace bylo třeba počkat. K výčtu – patrně neúplnému, ale svědčícímu o vzpurné snaze udržet kulturní výměnu mezi státy jen proklamativně bratrskými – patří jistě zvlášť představení Gombrowi­czovy předválečné románové prvotiny Ferdydurke (O. Bartoš, S. Heřman) ve Světové literatuře 1/1967 tehdy oblíbenou formou recenze s ukázkami. V. Smoláková (Divadelní revue 4/2004) připomněla, že v dubnu 1969 „dochází také na Gombrowicze“ v časopise Divadlo: je zde „poprvé uveřejněn český překlad hry Yvonna, princezna burgundánská (překladatel Jaroslav Simonides), doplněný rozsáhlou studií K. Wolického nazvanou ‚Witold Gombrowicz aneb bolest v uříznuté paži‘“. V. Smoláková připomněla i další publikace her, byť jen jako rozmnoženiny (v překladech J. Simonidese a I. Lexové), a patrně první česká uvedení ve Večerním Brně a Činoherním studiu Ústí nad Labem (obojí 1972). Mimořádné bylo uvedení Gombrowiczovy Operetky (nejprve pod názvem Lehká múza) Hanáckým divadlem roku 1980, tedy v době, kdy to už nešlo připisovat poměrům, které se po srpnu 1968 utužovaly přece jen postupně. S úctou k takovému výkonu dodejme, že také ve Slovníku spisovatelů. Polsko (O. Bartoš a kol., Odeon, Praha 1974) se podařilo seriózně představit řadu spisovatelů nekonformních, a to včetně velkých exulantů Czesława Miłosze a Witolda Gombrowicze.

Gombrowicz byl ve vlasti ve vlídnějších obdobích tištěn, v osmdesátých letech pak umožnila rozvinutá podzemní polygrafie, aby se další čtenáři seznámili s jeho díly, přičemž největší poptávka byla zřejmě po Denících, které by jistě cenzura zmrzačila nejvíc. Gombrowicz tak zůstal i autorem ve vlasti vlivným. Například Sławomir Mrożek se vyznal, že jeho vztah ke staršímu spisovateli „trochu patří do dialektiky samotného Gombrowicze – dospělost, nedospělost. (…) Když sáhnu po srovnání: dospělý, a nikdo není tak dospělý jako otec, vytváří domov, prostředí, jistý soubor určitých podmínek, do nichž se musí vměstnat novorozenec. (…) Odtud vychází můj dvojaký vztah ke Gombrowiczovi, který bych označil jako boj za nezávislost.“ Hlasů významných domácích spisovatelů, v jejichž textech bychom objevili podobná vyznání, mísící fascinaci s iritací (různého druhu), by bylo možné najít mnoho. Bez toho, co Gombrowicz udělal pro osvobození polského vypravěčství, by byly patrně jiné i prózy u nás zatím málo známého, vynikajícího Jerzyho Pilcha (1952), ale i Doroty Masłowské (1983 – !); u té bývá často povrchně zdůrazňován řekněme naturalismus jejích próz o lumpenproletářské mládeži či prostředí popkultury na úkor hry s různými vrstvami současné polštiny od tradiční vlastenecké fráze po diskotékový či manažerský slang.

Základní situace Trans-Atlantiku je autobiografická a vypravěč se jmenuje Gombrowicz tak jako autor. To on přijal pozvání na plavbu lodí Chrobry do Buenos Aires a on se rozhodne nevrátit se s lodí do Evropy, kde napadením jeho vlasti propuká světová válka. To on volá za odplouvající lodí: „Jen plujte, Rodáci, plujte k národu svému! Plujte k Národu svému svatému a Prokletému! (…) Plujte k tomu svému svatému Nekňubovi, který vás s sebou povleče dál!“ – aby se sám s Polskem nikdy nerozloučil. (Dodejme ale, že autor se k odvodní komisi dostavil, ze zdravotních důvodů nebyl však do polské zahraniční armády přijat.) Vlast zůstala v jeho tvorbě, ve formě, navazující, jak se často připomíná, na specifický polský žánr šlechtického vyprávění, gavendy. Polsko zůstalo v tematice jeho děl, zejména velkolepých deníků, které publikoval od roku 1953 až do smrti v pařížském exilo­vém měsíčníku Kultura.

Gombrowicz je znám svými hrami s konvencemi, a to jak v díle, tak i v životě. Byl rodem šlechtic, ze šlechtického prostředí si utahoval, a přece byl na svůj původ hrdý. Jestliže svého pařížského redaktora a nakladatele Jerzyho Giedroyce v dopisech (nekonvenčně) přesvědčoval, že v něm se setkává se snad největším polským, ba světovým spisovatelem – hrál si s nadsázkou, což však nevylučuje, že to myslel vážně. Malý svět polské emigrace, starší i zcela čerstvé, a polské diplomacie v Argentině umožňuje v Trans-Atlantiku takových her s konvencemi spoustu. Ovšem, i tady jde také o konvence obecně lidské, například ty spjaté s mládím a stá­řím, považme však: ti Vyslanci a Radové a Presidenti a Excelence, jejichž hodnosti jsou vysoké, ale vztahují se k daleké zemi za oceánem na pomezí střední a východní Evropy! Totéž souboje a národní velikáni, nadsazená obřadnost, jazyk vlastně skoro vždy nepřiměřený okolnostem – o stupeň silnější, patetičtější, vytrženější, anebo naopak pokleslejší, než by se patřilo. A tak je „krvavý zločin na konci nahrazen karnevalovou ‚vraždou Formy‘“, jak napsal krakovský znalec Gombrowiczova díla Jerzy Jarzębski. Trans-Atlantik bude vždy patřit k ukázkovým dílům rouhačským, ale také v nepovrchním smyslu nejpolštějším.

Překlad takto těžkého textu by si zasluhoval velmi podrobné zkoumání a oce­nění. Na základní věrnost je ovšem spolehnutí, zatímco otázky, zda by mu neprospěla větší – řekněme – hravost či například víc různých prostředků k převedení gombrowiczovské archaizace, považuji za otev­řené. Jen namátkové srovnání krátké pasáže: „Ranek dnia następnego gorętszy jeszcze od poprzedniego popołudnia się okazał i powietrze duszne, wilgotne; od czego poty silne, koszula mokra.“ – „Ráno dne následujícího bylo ještě teplejší nežli Dopoledne dne předchozího, vzduch byl Dusný a vlhký. Silně jsem se potil, Košili jsem měl mokrou.“ (Vzhledem k tomu, že originál cituji ze stejného vydání, které uvádí ediční poznámka jako podklad k vydání českému, není mi jasné ani odlišné užití velkých písmen.) Práce, kterou zkušená překladatelka pro Gombrowiczovo dílo, nejen pro tuto knihu, vykonala, je ovšem buď jak buď mimořádná a Trans-Atlantik patří ke spisovatelovým knihám jazykově nejnáročnějším. Je dobře, že obraz díla Witolda Gobrowicze v českých překladech už je téměř celistvý, byť až skoro třicet let po smrti (1969) jednoho z nejnadějnějších předválečných polských prozaiků a jednoho z nejvýznamnějších polských tvůrců poválečné doby; v posledních letech života prý horkého kandidáta na literární Nobelovu cenu.

 

Václav Burian


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker