Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2007 - Recenze

Nad ekologií jinak

Krajinou pochybností. Sborník úvah z Ekologických dnů Olomouc v letech 2005 a 2006.

Nymburk, Olomouc, O.P.S. 2007.
Příloha: DVD s filmem Hledání ekologického myšlení.

 10_recenze.pdf

 

Záměr tvůrců sborníku vystihuje nezvyklé balení knihy: zaujímá svou otev­řeností a jinakostí, podlamuje jistotu známého a léty ověřeného, ztělesňuje pochybnosti.

Soubor úvah byl vybrán mezi příspěvky přednesenými v rámci Ekologických dnů Olomouc (EDO), jejichž ústřední téma znělo „Pochybnosti v krajině, krajina pochybností“. Téma, které je patrně přirozeným vyústěním dlouholetých diskuzí, které na EDO probíhaly, padlo na úrodnou půdu a stalo se výzvou pro řadu našich nekonvenčních myslitelů, jakými jsou Václav Cílek, Zdeněk Neubauer, Stanislav Komárek, Václav Bělohradský, Zdeněk Kratochvíl, Ivan M. Havel, Jiří Fiala, Jan Keller a mnoho dalších, jejichž příspěvky ve sborníku nalezneme.

Ačkoliv sborník předkládá jen výběr, jen zlomek toho, co bylo možné v Olomouci vyslechnout, podařilo se editorovi sborníku Michalu Bartošovi (mimochodem dlouholetému organizátorovi této akce) vybrat celou škálu příspěvků různých úrovní i náročnosti. Zamířil tím na celé spektrum čtenářů, kteří se do spleti krajin a vyslovených pochybností mohou vydat vyzbrojeni pomyslnou holí poutnickou – poznámkovým sešitkem, který je sympatickou a nedílnou součástí souboru knihy.

Čtenářům pak předkládá jednotlivé typy krajin:

Oddíl „Krajinou pochybností“ – první a ústřední typ krajiny – přináší různorodý soubor úvah, v nichž se můžeme dočíst, jednak co jsou to pochybnosti vůbec, jakou roli hrají ve společnosti, vědě a myšlení, víře a spiritualitě. Jak předkládá S. Komárek, pochybování je čímsi bytostně lidským a v určitém smyslu lidem prospěšným – znakem svobody. Nejen s tímto vědomím dostávají prostor autoři, kteří vyjadřují pochybnosti – a to v prostoru ekologicky smýšlejících lidí nečekaně – nad existencí globální ekologické krize, nad existujícími rastry vnímání a chápání zvířete a v důsledku nad smyslem ochrany přírody vůbec. Cílem příspěvků však není bohémské zpochybňování typu: co my vlastně s jistotou můžeme tvrdit, ani doložení toho, že druhy nevymírají, ani popření ochrany přírody, její naléhavosti či nutnosti, ale snaha zamyslet se, zapochybovat nad důvody ochranářského snažení. Nedávat jednoduché, absolutistické odpovědi na přicházející problémy, ať už je to vymírání druhů či globální oteplování. Slovy jednoho z autorů D. Storcha řečeno, nestačí přírodu chránit proto, „že je příroda hezká a druhy chráníme, protože tu byly odnepaměti, a les chráníme, protože jsou to plíce planety,“ ale „všímat si lokálních problémů a souvislostí a vypěstovat si smysl pro to, jakou přírodu vlastně chceme.“

„Krajina školního vzdělávání“ je ucelenějším souborem úvah o situaci školství, typu a cílech vzdělání i vzdělávání vůbec. Kritika našeho současného školství, obzvláště v době, kdy prochází zásadní reformou, se zdá být téměř módní záležitostí, a je tedy těžké rozlišovat. Kritická slova J. Zrzavého a S. Komárka však obsahují něco jiného, než na co jsme od zastánců moderního a alternativního školství zvyklí. Popírají totiž nejenom skutečnost, že by se školství nacházelo v krizi, a nutnost jeho reformy, o které slyšíme ze všech stran, ale dokládají zbytečnost této reformy pro vzdělání a život člověka. Ne, že by autoři souhlasili s tím, že hromadění dat v hla­vách žáků přináší nějaké ovoce, jim však nejde o obsah výuky jako takové – posouvají roli školy jinam. Jan Zrzavý zpochybňuje cíle moderního vzdělávání, jakými jsou kompetence typu kreativity či komunikace; naše společnost si podle něj žádá přesnost, poslušnost, loajalitu, dodržování zákonů a placení daní; kreativní revizor nemá v naší společnosti místo, „škola láme a brousí lidi do podoby společností žádané.“ Stejně tak Stanislav Komárek vyslovuje názor, že smyslem školství je příprava na život, „zkulturnění člověka“ (ve smyslu odpřírodnění), které jako takové je člověku téměř nebezpečné.

Podíváme-li se na zastánce moderního školství, jejich východiskem je často právě proměna společnosti a její situace – je nutné nabývat nové kompetence, které jsou potřeba. Jan Zrzavý má pravdu: u metaře kreativitu neoceníme, otázkou však zůstává, zda úkolem školy není stratifikace dle určitého klíče, byť třeba kreativity; u metaře kreativitu neoceníme, u vysokého manažera ji ale již očekáváme. Nabude jí i při kritizovaném způsobu vzdělávání?

Oba autoři však nevedou filipiky proti reformě školství, považují ji za plýtvání silami. Staví své argumenty na klíčovém předpokladu, že školství je takové, jaké jej společnost potřebuje. Aby se proměnilo školství, je nutná proměna společnosti, neboli až se změní společnost, promění se s ní i školství. Dotýkají se tak závažnější problematiky, než je samotné školství: stavu naší společnosti obecně.

Z jiného soudku pocházejí příspěvky J. Fialy, I. M. Havla a M. Bartoše. Věnují se náplni, formě a zlepšení kvality vzdělávání: vzdělávání k interdisciplinaritě, vzdělávání k variabilitě či vzdělávání k citu k přírodě. Nejde jim ani tak o vzdělávání, ale o výchovu člověka, o péči o lidskou psýché.

Pro Jiřího Fialu vzdělávání neznamená „co“, ale „když“ – jde přeci o sloveso. Otázka „co“ není dobře položenou otázkou; obsahem výuky by se měla stát otázka, k čemu je určitý věk příhodný (když se to neudělá, nepůjde to už napravit). Otázka „co“ je ústředním problémem stavu našeho školství – učí se syntéza a nikoliv to, jak něco objevit. Při vyučování se dávají odpovědi, odpovědi na otázky, které žáci neznají, ba dokonce je mnohdy neznají ani sa­motní učitelé.

„Krajinou jen tak“ je soubor statí z oblasti umělecké a uměnovědní. Je příspěvkem do u nás ojedinělé diskuze o vztahu umění, přírody a její ochrany. Nad úvahami o životě malíře a básníka Bohuslava Reynka, o tvorbě Josefa Sudka či o poutnictví teoretika umění Jiřího Zemánka se můžeme zamyslet, zda nás umění může přivádět ke většímu pochopení přírody, k citu k přírodě. Nad tímto zapochyboval v závěrečné stati botanik Jiří Sádlo.

„Jinou krajinou“ je souborem příspěvků a dialogů tematicky nezařaditelných – odjinud. Skrývá úvahy o významu, tělesnosti, vrací se zde diskuze o hodnotě přírody, vědě a globální ekologické krizi. Závěrem je dán prostor k úvaze nad významem ekosociálních hnutí, ústící ve společnou poradu nad vším tím ochranářským snažením tvořící přirozenou tečku celého sborníku.

Tyto úvahy nad lidským konáním, jeho dopady a samotným smyslem, které provázejí celý soubor, jsou vzácné také tím, že vznikaly (a doufejme, že nadále vznikat budou) v prostředí posluchačů povstávajících z praktických ochránců přírody, lidí dlouhodobě se zabývajících ekologickou výchovou či pracujících v ekologických či zelených hnutích a organizacích. Zamířily tak do vlastních řad, poskytují jakousi sebereflexi vlastních snah a nesených idejí. Jsou praktickou ukázkou otevřenosti a snahou o dialog vyslaný z prostředí, kterému bývá uzavřenost a ideologičnost vytýkána.

Kniha jako celek je pak odpovědí pro ty, kteří si žádali písemný záznam přednesených úvah (i když se velmi často nejedná přímo o přepis předneseného, ale o autentické články zpracované pro sborník na téma předneseného). Přímému účastníkovi se může stát příjemnou vzpomínkou na strávené chvíle, ale především je pozvánkou těm, kteří chtějí být účastni na tomto druhu přemýšlení a přednášek se neúčastnili. Svou povahou je kniha určena laické veřejnosti. Ostatně atmosféru si lze připomenout či nasát i díky přiloženému filmu Hledání ekologického myšlení, který dokumentuje dění v Olomouci a je doplňkem i ilustrací knihy.

Závěrem ještě dodejme, že kniha je samozřejmě tištěna na recyklovaný papír, a to dokonce dvojbarevným nečerným tiskem. Jako technickou zajímavost doplňme, že se jedná o první českou knihu (veřejně distribuovanou) s otevřenou šitou vazbou. Kniha byla pro svoji ojedinělou kombinaci a soulad obsahu a formy nominována na prestižní ocenění Ministerstva kultury „Kniha roku“.

 

Markéta Fošumová


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker