Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2007 - Recenze

Koturny rudého muže

Čekání na Kojota. Současné drama kanadských Indiánů.

Brno, Větrné mlýny 2007. Vybrala, uspořádala a přeložila Klára Kolinská.

 10_recenze.pdf

 

Šestice divadelních her kanadských Indiánů má vtipný název Čekání na Kojota – kojot nebo Šprýmař (v angličtině Trickster, v jazyce Krí Nanabuš) je klíčovou postavou domorodé mytologie. V předmluvě zmiňuje Daniel David Moses svůj zážitek z pražské inscenace Dona Giovanniho, která ho vůbec nebavila („s tak nezralým chováním dospělého hrdiny jsem beznadějně ztrácel trpělivost“), a rozvíjí úvahy o kompatibilitě různých kulturních systémů. Naštěstí texty samotné podobná alibi nepotřebují.

K pochopení specifik indiánského dramatu je důležité konstatování Drew Haydena Taylora: „Evropské drama je v podstatě založeno na konfliktu. V indiánském divadle je tomu naopak.“ Vysvětluje to odlišným fungováním kmenové společnosti: „Lidé žili v těsné vzájemné blízkosti, a když měl někdo nějaký problém nebo cítil hněv, zlost nebo netrpělivost, byl důrazně zrazován od každého projevu agresivity, protože ta by mohla ohrozit společné soužití a tím i přežití celé komunity.“

Tomson Highway ve hře Sestry z rezervace z roku 1986, která je pokládána za klíčové dílo dramatické tvorby původních obyvatel Ameriky, vychází z vlastních zkušeností, líčí každodenní život v rezervaci, nudu, nesmyslné hašteření, závislost na návykových látkách, hazard, pasivní přejímání pokřivených hodnot showbusinessu. Klíčovou roli zde hrají ženské postavy, spojující rodinnou komunitu. Jazyk dramatu vynalézavě spojuje anglické, francouzské i indiánské výrazy. Nekonečné opakování jmen postav působí poněkud kuriózně: „Říkala mi to Gazelle Nataways. Slyšela o tom v Buzwah od Little Girl Manitowabi, která to má od svý dcery June Bug McLeod (…)“ To už připomíná jeden skeč Oldřicha Kaisera, kdy si při vyprávění anekdoty o latinskoamerických seňorech tak dlouho pohrával se sáhodlouhými jmény postav, až zapomněl, co chtěl vlastně říct. Situace, kdy výhra v bingu je nejreálnějším způsobem zbohatnutí, může připomínat i domácí ghetta a naše české kostlivce ve skříni.

Podobně Drew Hayden Taylor ve hře Možná jednou nechá jednu ze svých postav prohlásit: „Nic víc v životě nepotřebuju. Čokoládový sušenky, televizní seriály a výherní losy.“

V Taylorově hře říká jedna z postav: „Už mě nebaví ty věčný nářky a litanie o ‚ubohých Indiánech‘, co jim všichni křivdí. Jestli jsme tak hrdej národ, tak potom nechápu, jak je možný, že za každou ránou osudu, kterou kdy Indiáni utrpěli, se skrejvá nějakej zlovolnej běloch. Chcete po mě, abych uvěřila, že něco jako špatnej Indián prostě neexistuje.“

Sociální stát je už ze své podstaty manipulativní a snaží se občany zachraňovat i proti jejich vůli (také to známe – třeba z filmu Petra Václava Marian). Problematice nucených adopcí indiánských dětí se věnuje jak Taylor, který ji odlehčuje humornými scénami, založenými na odlišném sociálním zázemí postav, tak i Shirley Cheechoo v drsném monodramatu Cesta bez mokasínů. Školský systém je prezentován jako brutální dril, sloužící ke zlomení jakékoli individuality (výchova domorodých dětí není zrovna prestižní zaměstnání, a tudíž není divu, že může přitahovat také zakomplexované a sadistické jedince). Hlavní hrdinka se z bludného kruhu destrukce a sebedestrukce dostává díky umělecké tvorbě. Jak se poznamenává v doslovu, působí to dosti didakticky, ale autobiografický ráz hry to umožňuje.

Město kojotů Daniela Davida Mosese nechává prolínat prastarou legendu o mu­ži, který hledá svou zemřelou ženu, s aktuálním příběhem, odehrávajícím se ve velkoměstě, kde jsou Indiáni typickými představiteli spodiny. Průvodkyní tímto infernem se pro konzervativní venkovany stává jejich soukmenovkyně, tvrdě pragmatická, ovšem na rozdíl od ostatních zdravým rozumem obdařená prostitutka.

Yvette Nolanová ve hře Jobova žena aneb Grace požehnaná vypráví příběh mladé ženy, která se po potratu obrací k Bohu pro vysvětlení své tragédie. Pro domorodého diváka, který s existencialismem nepřišel do styku, může být na této jednoduché jednoaktovce něco nového, ostatní si povšimnou spíše kuriózního detailu: Bohem je Indián, což se projevuje zejména jeho enormní spotřebou cigaret. Role náboženství v těchto hrách je zajímavá. Pro starší generaci je osvědčeným opiem lidu, avšak mladí intelektuálové už vnímají křesťanství značně kriticky. V Mosesově hře to ukazuje tragikomická postava indiánského reverenda, jehož útěšné fráze nevydrží první kontakt s realitou.

Drama Iana Rosse aSociálka ukazuje rostoucí radikalizaci původních Američanů. Padají tvrdá obvinění na adresu režimu, ale také zaznívá skepse vůči demagogii samozvaných představitelů menšin, které ve hře reprezentuje Teddy. Ovšem osud Indiánů není ani tak důsledkem nějaké organizované zlovůle (indiánští dramatici navzdory své kritičnosti nejsou vystaveni žádné perzekuci, státní instituce naopak jejich tvorbu všemožně podporují), jako spíše ruky trhu. Jak konstatuje Ivo Možný: „Měnící se povaha placené práce vyřazuje stále více lidí z šance vůbec kdy se v nějakém povolání etablovat. Zvyšující se nároky na schopnost přesně rozlišovat, důsledně dodržovat, rychle se orientovat a odpovědně dostát měnícím se podnětům jsou bytostně vlastní stále většímu podílu pracovních příležitostí.“ Evropský intelektuál tedy může příslušníky přírodních národů litovat, ale jejich životní zkušenost sdílet nedokáže. Příkladem může být překlad názvu Rossovy hry. Indiáni dobře znají výraz „sociálka“, ovšem pojmy „sociální“ a „asociální“ se v jejich myšlenkovém světě nevyskytují, takže by z nich sotva vytvářeli neologismy (možná přesnějším ekvi­va­len­tem originálního fareWel by bylo něco jako podpora – odpora).

Styl her je velmi sevřený, živý a mluvný, v tradici severoamerického dramatu, kterou reprezentují Tennessee Williams nebo Eugene O’Neill. Zároveň se objevují prvky absurdního dramatu, které evokují také iracionalistický pohled Indiánů na svět. Občasné papírové proklamace o osudu rudého plemene vyvažuje přirozený hovorový jazyk i vynalézavá práce s jevištními prostředky (např. významotvorné použití reflektorů v Městě kojotů).

Doslov Kláry Kolinské je rozsáhlý a informačně hutný, obsahuje snad všechno, co se o nedlouhé historii indiánského dramatu vůbec dá říct. Motiv lásky k mrtvému muži z Města kojotů je přirovnáván k Erbenovým Svatebním košilím, bezvýchod­nost Rossovy aSociálky evokuje Čekání na Godota. Politické přesahy jsou méně šťastné a prozrazují autorčinu nekritickou zaujatost. Dal se jistě najít lepší příklad literatury o indiánech než Karl May, kterého ostatně zná za oceánem málokdo (co třeba Keseyho Vyhoďme ho z kola ven?). Až příliš místa se spotřebuje na konstatování celkem samozřejmého faktu, že komiksy a masová kultura vůbec nebývají zrovna nejobjektivnějším zdrojem informací o jakémkoli národě (např. v současné holly­woodské produkci je překupníkem zbraní vždycky Rus, teroristou vždycky Arab a nakonec to vyřeší Američan). Nedůtklivost domorodých kulturních aktivistů vůči bělošské literatuře o nich samých zavání rasismem naruby a dialogu příliš neprospívá.

V doslovu je zmínka o komiksu „Osamělý ranger“, který je ale v českém prostředí celkem známý jako Osamělý jezdec. Makarónismy nám ke světovosti nepomohou; to by se člověk mohl za chvíli dočíst, že Jane Austenová napsala knihu Pýcha a Prejudice. Dogma, že příslušníci menšin jsou za všech okolností v právu, je ostatně pohodlným zjednodušováním reality, na které by intelektuál neměl přistoupit. Stejně tak samotným dramatikům neposlouží, když při jejich hodnocení převažují mimoumělecká hlediska.

Ani Kanada jistě není zemí bez chyb, jak by se romantičtější povahy mohly domnívat. Ovšem i zde platí přísloví o zametání před vlastním prahem. Marginalizace etnických menšin existuje rovněž u nás a co se v textech Čekání na kojota označuje za zvůli, tedy poukázky na potraviny, vydává zrovna naše propaganda za geniální řešení všech sociálních problémů. Dramatici z řad původních Kanaďanů spíše obviňují systém, než hledají východisko, ale otázky, které kladou, stojí za zamyšlení.

 

Jakub Grombíř


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker