Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2007 - Recenze

„Kterak historizovati“

Jonathan Bolton (ed.): Nový historismus / New Historicism.

Brno, Host 2007. Přeložili Marek Sečkař a Olga Trávníčková.

 10_recenze.pdf

 

Podle číslování poněkud opožděný desátý svazek edice Teoretická knihovna si klade za cíl představit tzv. nový historismus. Ten přitom kupodivu ani pro čtenáře, který je odkázán na české překlady, nemusí představovat oblast zcela novou, nezmapovanou. Přinejmenším má k dispozici překlad knihy Stephena Greenblatta Podivuhodná vlastnictví (Praha, Karolinum 2004). Z českých a slovenských vědců, kteří se novým historismem zabývali, je možné jmenovat např. Vladimíra Papouška, Martina Procházku a zřejmě i Tomáše Horvátha (Rétorika histórie, Bratislava, Veda 2002) nebo Lubomíra Doležela (jeho kritiku Haydena Whitea můžeme chápat nepřímo také jako kritiku nového historismu). Poněkud lépe je na tom překladová produkce co se týče autorů uvedených pořadatelem antologie Jonathanem Boltonem v oddíle „Předchůdci“, a to dokonce tak dobře, že ze tří zde uvedených příspěvků se česky předtím neobjevil pouze jeden z nich (ten od H. Whitea). Duplikovat takto již existující překlady (Clifford Geertz: Interpretace kultur, Praha, SLON 2000, a Michel Foucault: Dějiny sexuality I. Vůle k vědění, Praha, Herrmann & synové 1999) je ve skromných českých podmínkách přece jen zbytečný luxus (přitom lepší příležitost, kdy přeložit například Althusserovu esej „Ideologie a státní ideologické aparáty“ budeme hledat jen těžko).

O sbornících, výborech nebo antologiích se píše velice špatně. Zvláště pak v případě, jedná-li se o výbor prací takového kulturně-kritického způsobu zkoumání či směru, který si zakládá na tom, že vlastně žádným uceleným způsobem zkoumání ani směrem není; ti, kteří se k němu hlásí, zdůrazňují nejednotnou metodologii nebo rozdílnost jednotlivých východisek (i když na „předchůdcích“ uvedených v knize by se většina nových historiků asi shodla), přičemž nakonec prohlásí, že pokud má označení „historismus“ ty významy, které mu přisuzuje slovník, nemá s ním ten „nový“ vůbec nic společného.

Pro jedny může být naznačená taktika nového historismu úspěšnou politickou strategií, která nabízí „tvrdému jádru“ (existuje-li něco takového jako tvrdé jádro) možnost označit ty, kteří se mu znelíbí, za „odpadlíky“. Nový historismus má kromě své politiky nepochybně i svou ideologii, ale nejsem povolaný k tomu, abych byl schopen toto pozadí jakkoli formulovat – cosi z něj odkrývá obsáhlý informativní doslov Jonathana Boltona. Ten čtenáři také dovoluje učinit si představu o kritice nového historismu, vedené opět z různorodých pozic a východisek, přičemž v recenzované antologii ji zastupuje především esej Waltera B. Michaelse s výmluvným titulem „Oběti Nového historismu“.

Jiní mohou, možná oprávněněji, chápat zmíněnou taktiku jako projev teoretické opravdovosti, sympatickou i díky tomu, že „nový historismus“ se tak dopředu zbavuje jakéhokoli předurčeného repertoáru poj­mových nástrojů, jejichž používání by se dalo „naučit“, a člověk takto vybavený by se mohl stát dalším novým historikem. Jiným důvodem, proč má nový historismus takto nejasné kontury (a proč jej tedy píšeme s malým počátečním písmenem), je podle úvodu Jonathana Boltona také fakt, že se původní novohistorické myšlenky dostaly do širšího oběhu, pronikly třeba do postkolonialistické kritiky, staly se téměř samozřejmými, neviditelnými, a proto je na čase se po nich opětovně ohlédnout a připomenout si je.

Jakkoli nebude takové ohlédnutí z již uvedených důvodů nikdy bezproblémové, chronologické řazení příspěvků, které pořadatel antologie zvolil, dovoluje čtenáři udělat si i přes omezený výběr jistou představu o vývoji nového historismu – od původních nejistot, úvah nad teoretickými otázkami, přes kritiku nového historismu až po sebejistotu, která místy jako by přerůstala v interpretační manýru či aroganci. Ta pak může vést i k faktickým nepřesnostem nebo chybám, jak na ně upozorňuje v doslovu J. Bolton na příkladu Greenblattovy eseje „Rezonance a úžas“, kde se dočteme třeba tuto větu: „V roce 1949 Rada židovské obce nabídla synagogy a jejich obsah darem československé vládě“ (s. 211). Čtenáře se zmocňuje úžas, ale nic zde nerezonuje – jen jakýsi tupý, prázdný zvuk vychází z pojetí dějin, které bezproblémově zaměňuje krádež a dar. Přinejmenším jeden příspěvek pak přináší ukázku toho, že nový historismus je schopen nabídnout i vývojovou historickou perspektivu a nemusí se tedy nutně omezovat jen na synchronní řezy historickým (ať už jakkoli rozsáhlým) materiálem (Thomas W. Laqueur: „Těla, detaily a humanitářské vyprávění“).

Přestože v novém historismu nenalézáme společnou metodu, společné záměry jsou deklarovány vcelku jednoznačně, v recenzované antologii zřejmě nejpregnant­něji Louisem Montrosem („Literární studie o renesanci a předmět historie“), které je třeba brát skutečně vážně, jako příklad zodpovědnosti vůči vlastnímu snažení: „kolektivním cílem tohoto přístupu je situovat kanonické literární texty do kontextu mnoha různorodých způsobů psaní a do vztahu k nediskursivním činnostem a institucím společenské formace, v níž byly tyto texty vytvořeny – a přitom brát v úvahu skutečnost, že tento projekt je nutně textovou konstrukcí kritiků, kteří sami rovněž představují historické subjekty“ (s. 45n.). I přes nejasnosti co do způsobu realizace takového chvalitebného projektu (nad těmi se pozastavuje Jean Howardová v eseji „Nový historismus ve studiích o renesanci“) nám zde Montrose předkládá zřejmě nejstřízlivější pohled na studium dějin (včetně těch literárních), jakého se nám v současnosti může dostat.

Z Montroseova citátu vyplývají jisté důsledky, které nejsou pro všechny literární vědce snadno přijatelné. Především se zde smazává jakákoli hodnotová hierarchie – literární kanonické texty se ocitají v doteku s naprosto okrajovými projevy písemnictví (a pro nový historismus se tak rozdíl mezi pojmy jako okraj a střed často v podstatě smazává). Pole pro zkoumání literárního vědce se v důsledku rozostření hranice mezi textem a kontextem rozrůstá téměř nekonečně – při novohistorickém čtení kulturního textu je možné spolu spojovat téměř libovolné texty, pokud tedy mezi nimi nalezneme (přihlédneme-li k no­vohistorickým úvahám nad rolí historika, je tento nález téměř neodlišitelný od jeho umělého vytvoření) dostatečně originální propojení či stopu stejné diskurzivní praxe nebo ideologie (v duchu marxistické Ideologiekritik).   

Podoba námitek vůči novému historismu je vcelku lehce předvídatelná. V našem domácím prostředí pramení ta nejčastější z Mukařovského poučky (v českých akademických kruzích povýšené postupem času na axiom) o dominantnosti estetické funkce, kterou ovšem nový historismus upozaďuje nebo přinejmenším staví na roveň s funkcemi či diskurzy jinými. (Doleželova kritika pak jen modernizuje příslušný slovník a zdůrazňuje odlišnost – snad i disparátnost – fikčních a historických narativů a jimi fundovaných světů.) Ovšem ani pro historiky, doufající v nějaké nové dějiny (třeba) české literatury neskýtá nový historismus žádnou naději, protože ten povětšinou vede k řadě historií, a nikoli k historii jednotné či jediné. 

Nejvhodnější postup pro studium literární historie by tak nový historismus mohl nabízet tam, kde si uvědomujeme, že si s dominantní estetickou funkcí nevystačíme, totiž tam, kde umění bylo již při svém zrodu vedeno záměry mimoestetickými: politickými, národnostními, pedagogickými apod. Americká podoba nového historismu nalézá takovou živnou půdu (pro někoho snad poněkud překvapivě) v anglické renesanci, pro českou literární historii by podobně plodným obdobím mohlo být národní obrození. Ať už bude osud myšlenek nového historismu v českém prostředí jakýkoli, nezbývá nám, než recenzovanou antologii doporučit čtenářově pozornosti. Teprve v ní se totiž dočte, jak je nový historismus bravurně schopen spojovat zdánlivě nespojitelné, hledat souvislosti tam, kde by je nikdo nečekal. Přinejmenším pak v antologii obsažené texty podněcují k přemýšlení, což je zároveň asi to nejlepší, co vůbec můžeme říci o jakékoli (vědecké) knize.

 

Miroslav Kotásek


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker