Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2007 - Recenze

Co o nás vědí narativy

Jiří Trávníček: Vyprávěj mi něco… (Jak si děti osvojují příběhy).

Příbram a Praha, Pistorius – Olšanská a Paseka 2007.

 10_recenze.pdf

 

„Jak a kdy vyprávění příběhu povstává a jak se rozvíjí? Jaké jsou jeho zdroje? Čeho se v nás dovolává? […] Ve kterém okamžiku našeho mentálního a sociálního vývoje jsme schopni vnímat, jakož i vyprávět příběhy? Jak si příběhy osvojujeme?“ (s. 11) Tyto otázky uvozují útlou knížku brněnského literárního kritika Jiřího Trávníčka, v jejímž titulu zaznívá naléhavá večerní prosba našich potomků a mladších sourozenců: „Vyprávěj mi něco…“ V českém prostředí, kde naratologie zatím většinou neopouští pole literární, popřípadě filmové teorie, přičemž její provozovatelé se stále ještě (v potu tváře) snaží především srovnat krok se Západem, se Trávníčkova nerozsáhlá studie jeví jako cenný počin. Metodologicky chce být kniha kombinací literárněteoretických a vývojověpsychologický postupů.

Na základě konfrontace cizích poznatků – k autorovým průvodcům patří Jean Piaget, Korněj Čukovskij či americký teoretik pedagogiky Arthur Applebee – s vlastním pozorováním Trávníček konstatuje, že před tím, než děti získají narativní kompetenci, musejí si osvojit (1) prostorové, (2) sociální a (3) jazykové myšlení. Teprve pak přichází na řadu učení se myšlení narativnímu. To probíhá ve třech stadiích. V prvním je vyprávění především formou „účasti“, ve druhém slouží uspokojování zvědavosti a konečně ve třetím získává charakter „časového rámce“. Narativ se takto postupně stává součástí naší intelektuální výbavy, kognitivním nástrojem a prostředkem budování vlastní identity.

Sledujme nejprve podrobněji cestu, jíž se Trávníčkova studie ubírá.

Narativní myšlení, jež podle Trávníčka završuje mentální vývoj člověka, není myslitelné bez zvládnutí kauzality. Ta v mysli dítěte postupně nahrazuje prostorové vnímání času jakožto neusouvztažněného sledu situací či bodů vnímání, které tyto situace spojuje na základě vztahu příčiny a následku v sekvenci. Kauzalita jakožto jádro narativity je tak podmínkou prožitku času a samou podstatou paměti. Děti jsou samozřejmě schopny jak vnímat, tak produkovat narativy i v prekauzálním období, tj. před osmým až desátým rokem života. Jedná se však pouze o primitivní narativy ego-centrického a aditivního charakteru. To znamená, že „události jsou [v nich] spojeny na základě osobního zájmu, a ne na skutečném časovém sledu“ (Jean Piaget, Le développement de la notion de temps chez l’enfant, 1927; cituje Trávníček, s. 19) a jejich kompozice nemůže být jiná než „slepovaná“. Nacházení kau­zál­ních vazeb mezi událostmi předpokládá schopnost uvědomit si intencionální povahu jednání postav, tedy schop­nost vcítění. Jinak řečeno, objev kauzality představuje objev druhých a světa, jenž je na subjektu nezávislý: „Teprve schopnost vnímat jinak než singulárně dává kauzalitu.“ (s. 22) Přechod mezi těmito dvěma fázemi se samozřejmě děje poznenáhlu, jak to dosvědčují pseudokauzální či kauzálně defektní mininarativy dětí kolem pěti let. (s. 28n) Paradigmatickou roli hraje ve „stadiu účasti“ pohádka, jejíž strukturu (úvodní formule, závěrečná formule, minulý čas) děti při tvoření vlastních narativů s rostoucí důsledností napodobují. Naproti tomu při narativizaci vlastních zážitků si, upozorňuje Trávníček, zhusta nevědí rady, nejsou s to dospět k relativně uzavřenému pohádkovému tvaru. Jako posluchači pak spíše než nové příběhy preferují opakování těch starých, neboť navozují pocit jistoty a stvrzují jednak platnost hodnot pohádkami vyjadřovaných, jednak „vzájemné propojení“ mezi mluvčím (zpravidla rodičem) a posluchačem. Vyprávění se v této fázi, domnívá se spolu s J. A. Appleayardem autor, v ničem neliší od ostatních aktivit, na nichž dítě participuje. Představuje podtyp komunikace s rodiči, druh hry, formu osvojování si vnějšího světa.

Za konstitutivní rys druhého vývojového stadia (od šesti do osmi let) považuje Trávníček zvědavost, touhu dozvědět se něco nového. Narativ se „objektivizuje“, postupně začíná být nahlížen jako jazykový výtvor, jako výsledek intencionální aktivity určitého autora, je zakoušen esteticky. Role rodiče jakožto zprostředkovatele příběhů se oslabuje. Trávníček vzpomíná, jak mu v příslušné době jedna z dcer s oblibou určovala, o čem jí má vyprávět, co má příběh obsahovat a jak by měl skončit (pochopitelně dobře). Narativ se stává něčím, co lze ad libitum tvarovat a měnit.

Vstup do třetí fáze osvojování si narativního myšlení je podle Trávníčka vyznačen zkušeností se smrtí, kterou nám zprostředkovávají narativy bez klamného, pohádkového happy endu, ale v podstatě i narativy vůbec. Nastavují zrcadlo lidskému životu, připomínají nám naši smrtelnost, jsou obrazem počátku i neodvratné smrti. Jak autor výstižně píše: vyprávění (narativ) o nás něco ví: „Samo ze sebe, mimo to, co je jeho tématem, nám dokáže dát jistotu spění od začátku ke konci, stejně jako jistotu toho, že toto spění má smysl.“ (s. 50) Slovy Franka Kermodea: vyprávění polidšťuje čas – obdařujíc ho začátkem a koncem, vyděluje z chronu celek smyslu. Při čtení příběhů se tak neidentifikujeme pouze s postavami, uzavírá Jiří Trávníček, ale ještě s něčím – „se samotným vyprá­vě­ním“.

Právě v této části dostává Trávníčkův text výrazně esejistické ladění. Desátá kapitola jako by ho svým eschatologickým tématem přímo vyžadovala. Výsledek je pak mimořádně působivý, protože osobní a naléhavý. Jako celek vykazuje však práce, jejíž ambice jsou bezesporu vědecké, alespoň po mém soudu, dva závažné nedostatky.

První souvisí s metodologií. Autor kombinuje výklad založený na poznatcích jiných badatelů s prezentací vlastního výzkumu. Při bližším pohledu se však ukazuje, že o výzkum v pravém slova smyslu nejde. Trávníček v podstatě jen ilustruje a rozvíjí – bez toho, že by se je pokoušel korigovat – cizí poznatky a teze původními pozorováními. Ta jsou ovšem dost nahodilá a nesoustavná, což lze bez potíží obhájit v případě vlastních dětí, nikoli však u žáků základních škol. Když už se autor rozhodl provádět výzkum v „terénu“, proč to neudělal důsledněji? Navštívil-li základní školu v brněnské Milénově ulici, jak naznačuje na s. 40, pouze jednou a jinak se spolehl na údaje z druhé ruky, vzbuzuje tato skutečnost nutně rozpaky. Nebylo by bývalo smysluplnější, kdyby se autor zaměřil na jednu či více skupin dětí, sledoval jejich mentální vývoj dlouhodobě a předložil pak svůj vlastní obraz „narativního dospívání“ podepřený množstvím metodicky shromážděných dat? Za daných okolností lze gros Trávníčkovy knížky bohužel shrnout zhruba následovně: mí předchůdci mají pravdu, s dětmi (hlavně svými) jsem učinil stejnou zkušenost. Výmluvný je v tomto ohledu fakt, že tři ze čtyř tabulek, které knížka obsahuje, převzal autor od výše zmíněného Arthura Applebeeho.

Druhý problém se v našich končinách už stává tradicí. Trávníček ve své studii používá zdánlivě samozřejmé výrazy jako „příběh“, „vyprávění“, „zápletka“, „osno­va“, „narativita“, „diskurzivní“ či „diskur­zivita“. Uvedené výrazy naneštěstí v naratologii a příbuzných oborech, ba ani v laickém úzu (oč lépe jsou na tom takoví chemici!) nemají pouze jeden význam. Jiří Trávníček se však definováním, význa­movou specializací, ani vysvětlováním vzájemných vztahů mezi těmito termíny nezdržuje. Např. „vyprávění“ tak v jeho knize podle všeho označuje (1) narativní komunikát jako celek (srov. formulace typu „konstruovat vyprávění“), (2) naraci (tj. orální akt), (3) syžet či diskurz (tj. konkrétní textové ztvárnění příběhu). Uvedená víceznačnost je dobře patrná z tvrzení, že vyprávění (v třetím významu) je označujícím příběhu. (s. 14) Protože se Trávníček vyhýbá příhodnému výrazu narativ, odpověď na otázku, jak nazývat narativní znak složený z výše popsaného signifikátu a signifikantu, je nasnadě – jde opět o „vyprávění“ (1).

Příběh Trávníček právem spojuje s kauzalitou. Že se jedno bez druhého neobejde, věděl prý už E. M. Forster, jenž údajně prohlásil, že zatímco věta „Král zemřel a posléze zemřela královna“ příběh není, věta „Král zemřel, a posléze ze žalu zemřela královna“ příběh je. (s. 21) Tak za prvé, od Forstera nic nevíme, neboť ani on sám nevěděl, měl na věc pouze určitý názor, jenž se dnes může jevit jako problematický. Za druhé, Forster charakterizuje první větu přesně opačně – podle něho JDE o příběh (story) – kdežto druhou větu chápe jako osnovu (plot). Ať už ale tyto dva příklady označíme jakkoli, jisté je, že mezi nimi neexistuje žádný podstatný rozdíl. Liší se pouze co do míry explicitnosti. První věta kauzalitu pouze implikuje (srov. Seymour Chatman, Story and Discourse, Ithaca, Cornell University Press 1978, s. 45n).

Sečteno a podtrženo, povrchní ledabylost, s níž se v knize zachází s klíčovými (a přitom nestabilními) naratologickými pojmy, je – autor promine – až odstrašující.

Narazíme zde však i na nepřesnosti jiného druhu. Lze např. tvrdit, jak se to děje v úvodní kapitole, že čtenář tvoří součást morfologie vyprávění stejně jako vypravěč či postava? (s. 11) Taková představa se může zdát na první pohled přijatelná u orálních, víceméně improvizovaných a konkrétnímu přítomnému publiku adresovaných narativů, jakými jsou pohádky, jež vypravují rodiče dětem, nikoli však u narativů literárních (psaných), které se nerodí v bezprostředním kontaktu s publikem. Ale ani v prvním případě není reálný čtenář ve skutečnosti součástí morfologie narativu. Tu tvoří znaky čtenáře koherující do podoby adresáta, který v případě orál­ních narativů odpovídá představě, kterou má vypravěč (mluvčí) o svém publiku. Pochybuji, že by si Jiří Trávníček nebyl zmíněných skutečností vědom. Proč ale potom použil tyto dva nekorelující pojmy?

Na s. 25 pro změnu stojí: „Majíce odstup, jsme nuceni zaujmout k událostem, které se před námi odehrávají, nějaké stanovisko […] Vyprávění potřebuje získat pevné stanoviště, hledisko (point of view). Aby se tak stalo, je třeba v jazyce získat odstup od světa; je potřeba zaujmout pozorovatelskou roli.“ (s. 25) Nezískává však toto stanoviště se vstupem do „pozorovatelské“ fáze spíše dítě než vyprávění (tj. narativ)? A není ostatně termín „point of view“ v naratologii už sémanticky obsazený, ba přetížený?

V souvislosti s nenarativními „vrstvami“ myšlení je samozřejmě možné zastávat názor, že „[p]ojem schematický si nemusíme […] vyplňovat pojmem obrazným“ a že „[a]spekt prostorový (obrazný) i časový postupně z logických operací vytěsňujeme.“ (s. 55) S ohledem na existenci rozsáhlé literatury o „vtělesněnosti myšlení“ (srov. „Filozofie z masa a kostí“. Rozhovor s Georgem Lakoffem, Aluze 10, 2006, č. 3, s. 55–63) a roli metafory v matematickém uvažování by nicméně nebylo od věci, kdyby jej autor podložil podrobnější argumentací.

Rádoby poučená zmínka na s. 22 („Joan Lucariello, který se zabýval dětským vyprávěním ve vztahu k rozvoji vědomí, dospěl k závěru…“) působí poněkud trapně, neboť Joan Lucariellová je významná americká psycholožka. A pokud bychom chtěli být krapet malicherní, pak bychom mohli rovněž dodat, že studie Margaret Somersové zahrnutá do závěrečné bibliografie (s. 68) se ve skutečnosti nejmenuje „The Narrative Construction of Identity“, nýbrž „The Narrative Constitution of Identity“ (Theory and Society 23, 1994, s. 605–649).

Skončit v této negativní notě by však nebylo spravedlivé. Vyprávěj mi něco je poutavá, chytrá a inspirativní publikace a česká naratologie jí, byť stále povýtce na hřbetu jiných, opouští důvěrně známé území a vstupuje do hájemství neliterárních disciplín. Za to patří autorovi dík.

 

Milan Orálek


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker