Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2007 - Recenze

Třikrát Coetzee

J. M. Coetzee: Pomalý muž.

Praha, Metafora 2006. Přeložila Edita Drozdová.

J. M. Coetzee: Chlapectví.

Praha, Metafora 2007. Přeložila Drahomíra Michnová.

J. M. Coetzee: Mládí.

Praha, Metafora 2007. Přeložila Bohumila Kučerová.

 10_recenze.pdf

 

I

Spolu s André Brinkem, z jehož díla byly do češtiny ještě před rokem 1989 přeloženy čtyři romány (pátý přibyl před dvěma lety), je dvojnásobný držitel Bookerovy ceny a laureát ceny Nobelovy John Maxwell Coetzee u nás nejpřekládanějším jihoafrickým spisovatelem. A nejspíš jím i na dlouho zůstane, neboť fascinující jihoafrickou literaturu (klasiky H. Bosmana, O. Schreinerovou a T. Mofola nebo mladší prozaiky A. La Gumu, A. Patona, D. Jacobsona, D. Kuneneho aj.), známou v ČR jen z nemnoha předlistopadových počeštění (J. Cope, E. Mphahlele, H. Bloom, N. Gordimerová), budou muset domácí nakladatelé a čtenáři teprve zplna objevit. Pokud však jde o Coetzeeho, už na sklonku osmdesátých let vyšel u nás poprvé jeho Život a doba Michaela K., v roce 2001 strhující Čekání na barbary a krátce na to i vrcholný román Hanebnost. Nakladatelství Metafora nyní v rychlém sledu vydává Coetzeeho předposlední knihu Pomalý muž a dva svazky vzpomínkových próz Chlapectví a Mládí. I když mám za to, že nejde o tu nejšťastnější volbu a že by bývalo bylo lepší sáhnout po starších Coetzeeho textech, jako jsou anti-plaasroman In the Heart of the Country (1977) nebo postmoderní přepis Robinsona Crusoea Foe (1986), zaslouží si tato neobvyklá coetzeeovská smršť bezesporu pozornost.

Adjektivum jihoafrický, které jsem použil v úvodu, vyžaduje drobné zpřesnění. Od roku 2002 žije totiž Coetzee v jižní Austrálii a loni se stal dokonce australským občanem. Přiměla ho k emigraci osobní zkušenost s nezvladatelnou jihoafrickou kriminalitou nebo stupidní narčení Haneb­nosti z rasismu? O tom se můžeme jen dohadovat. Podobně jako Milan Kundera se Coetzee vyhýbá vystupování na veřejnosti a rozhovory prakticky nedává. V jednom ze dvou, které poskytl krátce po udělení Nobelovy ceny, naznačil některé důvody této zdrženlivosti. Na otázku Davida Attwella, jednoho z největších znalců Coetzeeho díla, co čeká laureáta v nejbližší budoucnosti, odpověděl: „Už teď je zaplaven pozváními, aby cestoval a přednášel všude možně. Tohle mi vždycky připadalo jako jedna z těch podivnějších stránek literární slávy: prokážete své schopnosti jako spisovatel a tvůrce příběhů, a pak po vás lidé žádají, abyste pronášel proslovy a říkal jim, co si myslíte o světě.“ (Kultur&Nöje, http://www.dn.se/DNet/jsp/polopoly.jsp?d=1058&a=212382).

Stejnou nechuť chová však i k interpretaci vlastních děl, a tak jsou jeho mnohoznačné, komplikované romány, prosté autoritativních intruzí extradiegeticko-heterodiegetických vypravěčů a jejich explicitního vedení, vydány napospas exegetickým sporům. Např. „omylná filtrace“ Davida Lurieho v Hanebnosti tak představuje dokonalou ukázku postupu, který Wayne Booth nazýval „neosobní vyprávění“ a který kritizoval pro morální a hodnotovou nejednoznačnost. Jak výstižně napsala jedna recenzentka, Coetzee ve zmíněné próze „is playing his cards very close to the vest“ (Yvonne Zipp, „He’s Slow to Win Our Affection“, Christian Science Monitor, 27. září 2005).

I v Pomalém muži používá Coetzee jediného reflektora, jehož vnímání a hodnocení světa fikce nekoriguje vypravěčský hlas. Oproti jeho jiným, podobně koncipovaným textům zde však explicitní korektiv neschází: zhmotnil se do podoby autorova alter ega, spisovatelky Elizabeth Cos­tellové, titulní postavy předchozí Coetzeeho knihy.

Příběh Pomalého muže je zasazen do australské Adelaide (kde mimochodem autor v současné době žije a vyučuje), ale Austrálie slouží spíše jen jako kulisa událostí odvíjejících se převážně v interiérech nebo v mysli hlavní postavy. Román začíná zcela coetzeeovsky – incidentem, jenž rozvrátí protagonistův pravidelný, bezpečný, nereflektovaný život a přinutí ho nahlédnout pravou povahu vlastní situace. Šedesátiletého Paula Raymenta srazí při jízdě na kole mladý, bezohledný řidič a lékaři mu musí amputovat pravou nohu. Ještě v sanitce ho napadne jediné slovo – FRIVOLNÍ. Nejdřív mu nerozumí. Po operaci, zatímco se zotavuje na lůžku, nepohyblivý, „zpomalený“, odkázaný na pomoc sester, však spatří svůj život tak, jak jej dosud neviděl: „…frivolní není špatné slovo. Charakterizuje ho tak, jaký byl před tou událostí, i jaký je po ní. Pokud za celý svůj životaběh neudělal nic vysloveně špatného, neudělal ani nic dobrého. […] Proklouzávání světem. […] Promrhaná šance.“ (s. 21) Rayment není „pomalý“ až po nehodě, byl pomalý vždycky: laxní, nevášnivý, neangažovaný: „Milý, příjemný, mírně smyslný – tak by na něj vzpomínala Margaret McCordová a pět šest dalších žen. Milenec? Trochu jako pejsek?“ (s. 45) „Vášeň: neznámé teritorium, komická, ale nevyhnutelná pohroma, něco jako příušnice.“ (s. 46) Jeho životu chyběl příběh a zlomové skutky. Dokonce i v povolání fotografa jako by se odrážela Raymentova povaha – diváctví a pasivita. Je rozvedený, nemá děti, žije sám. Svět se mu během okamžiku scvrkl na jedinou místnost – nejprve nemocniční pokoj, pak vlastní byt. Protože Rayment iracionálně odmítá protézu, je nucen najmout si domácí ošetřovatelku. Do mnohem mladší chorvatské imigrantky Marijany Jokićové (téma imigrantství a domova hraje ostatně v románu významnou roli) se zamiluje. Chce ji získat, dokonce se touží stát otcem jejích děti, synu Dragovi hodlá zaplatit studium na vojenské internátní škole.

Obraz vědomí člověka zbaveného svobody, uvrženého do stavu ponižující závislosti a osamění je palčivý i sugestivní a působí zprvu jako nakročení k rozsáhlé románové studii. Jenže ve třinácté kapitole nastává zlom. Psychologický román se mění v postmoderní metafikci, v dialo­gi­zovanou a narativizovanou reflexi psaní, fabulace a především složitého, oboustranně vyčerpávajícího, fyzicky zakoušeného vztahu autora a jeho postav.

To, že Coetzee metalepticky nevstupuje do světa svého příběhu, jako jsme toho svědky třeba u zmíněného Kundery, ani nekomentuje jednání hrdinů „sám za sebe“ (lze být ostatně v textu sám za sebe?) z pozice stvořitele, nýbrž svůj poměr k vlastnímu výtvoru „objektivizuje“ a nechává se zastoupit Elizabeth Costel­lovou, je jistě příznačné. Dokonce i v obou dílech svých beletristických pamětí volí raději Er-formu, místo aby promlouval v první osobě.

Elizabeth Costellová zvoní u Raymentových dveří. Proč přichází? Raymentův příběh, který začala psát, ustrnul na mrtvém bodě, nikam nespěje: „Myslíte si, že jste jediný muž na světě, který si v podzimu života […] myslí, že našel, co dosud nepoznal, totiž opravdovou lásku? Dva za penci, pane Raymente, takové románky se prodávají dva za jednu penci. Chtělo by to něco silnějšího.“ (s. 77n) Spisovatelka si ho nevybrala, on „přišel k ní“. Důvody postupně vycházejí na povrch. Především jsou si ti dva v lecčems podobní, oba jsou staří, ona má slabé srdce: „To je skoro taková vada […] jako špatná noha.“ (s. 75) „Baba Costellová“, jak jí Rayment v duchu přezdívá, se usadí v jeho bytě, pokouší se mu rozmluvit touhu po Marijaně, a když neuspěje, pobízí ho k činu („Dopis! Další dopis! Co to je, hrajete korespondenční šachy? Nežijeme v době epistolárních románů, Paule. Běžte a navštivte ji!“ [s. 210]), nevybíravě vyvrací jeho sebeklamy. Donedávna se Rayment holil poslepu a zrcadlo v koupelně nechával zakryté kusem látky, údajně proto, že by mu každodenní pohled na sebe sama připadal narcistický. Jednalo se však spíše o nechuť k sebereflexi, k pravdivému sebehodnocení (jelikož hrdinovo jméno připomíná francouzské „vraiment“ – opravdu, skutečně, doopravdy –, vyznívá tato asociace velmi ironicky). Je symbolické, že s příchodem spisovatelky látka ze zrcadla mizí.

Costellová s hlavním hrdinou nejedná jako stvořitel s výtvorem, jako marionetář s loutkou. Snaží se ho sice vést, přemlouvá ho, aby jednal, zinscenuje podivné rendez-vous se slepou Marijanou, současně však jako by mu naslouchala, jako by ho nechala jednat v souladu s jeho povahou: „Znovu opakuji: toto je váš příběh, ne můj. Ve chvíli, kdy se ho rozhodnete vzít do svých rukou, vytratím se.“ (s. 93) Protagonista se ostatně jejím intervencím vzpírá, snaží se žít podle svého. Válka mezi netrpělivou spisovatelkou a jejím zpěčujícím se, neaktivním, podrážděným hrdinou („Roztočte to, Paule. Uvidíte, čeho jste schopen. […] Abyste byl hoden použití do knihy. Jako Alonso nebo Ema. Buďte velký, Paule. Žijte jako hrdina. […] Buďte hlavní postavou. Proč by jinak stálo za to žít?“ [s. 211]) nebo jinak řečeno napětí mezi Raymentovou „stvořeností“ a autonomií působí často komicky. O tom, že Rayment není jen loutkou v rukou autorky (Je ostatně tento výraz v kontextu Pomalého muže, jenž koncept autorství jakožto absolutní vlády nad vlastními příběhy a jejich hrdiny problematizuje, vůbec na místě?), svědčí např. fakt, že když Costellová usne, může on bdít: „Spisovatelka spí, postava bloumá kolem a hledá, čím by se zabavila. Kvalitní vtip, jen tam naneštěstí není nikdo, kdo by jej ocenil.“ (s. 220) Jindy má zase Rayment sto chutí učinit jejímu vměšování přítrž: „Sevře pevněji berlu. Kdyby to byla pořádná, starodávná berla z jasanového nebo blahovičníkového dřeva, a ne z hliníku, praštil by jí tu starou bábu po hlavě, a ještě jednou a ještě jednou, tolikrát, kolikrát by bylo třeba, dokud by neležela mrtvá u jeho nohou a koberec nenasákl její krví, ať by si s ním potom dělali, co by chtěli.“ (s. 85) Postupem času Costellová chátrá, takřka nejí, hubne a když ji Rayment vykáže z domu, přespává v parku. Psaní příběhů, osudy postav, to je posedlost, které spisovatelka obětuje zdraví, k níž se upíná i na samém sklonku života, bezmála in extremis. V závěru se zdá, že Rayment nepotřebuje Costellovou, nýbrž ona jeho. Autorka a protagonista jsou intimně spjati, jako originál a obraz v zrcadle: „A nějakým způsobem, tak obskurním a spletitým, že se mysl brání nad tím hloubat, jsou potřeba být milován a potřeba psát příběh […] spojeny.“ (s. 219) A proč nakonec nezahrnout do hry zrcadel i samotného Coetzeeho, stárnoucího, bilancujícího spisovatele?

Costellové úsilí přimět Raymenta jednat, porvat se s handicapem, nakonec nikam nevede. Ručně poháněné kolo, které pro něj Jokićovi společně vyrobili a na kterém spisovatelce připomíná dona Quijota, odmítá Paul Rayment stejně, jako odmítl protézu – jako pouhou parodii toho, co bylo.

Jestliže úvodní analýza Raymentova nitra měla sílu a přesvědčivost dostačující k tomu, aby se vyvinula v samostatnou knihu, druhou část románu zcela opanuje Costellová a její dialogy či hádky s protagonistou. Linie Raymentova vztahu k Marijaně a její rodině atrofuje do banálna, jež v první časti pouze probublávalo. Metafikce požírá fikci. A tak, myslím, nelze souhlasit s americkou spisovatelkou Sarah Emily Miano, která v deníku The Times charakterizovala Pomalého muže jako „fantas­tickou ukázku dvojité expozice“ („Slow Man by J. M. Coetzee“, The Times, 3. září 2005). Spíš se zdá, jako by tu šlo o dvě různé knihy.

 

II

Coetzeeho pradědeček Baltazar du Biel přišel do Jižní Afriky z Německa. Byl to velmi zbožný muž (trochu blázen, povídá se mezi příbuznými), který dokonce napsal knihu o svém duchovním osvícení. Jeho dcera Annie, Johnova teta, věnovala tomuto dílu většinu života: nejdřív je překládala do afrikánštiny, pak z úspor zaplatila jeho vysázení, svázání a vydání. A protože žádný knihkupec nechtěl dát takovou knihu do prodeje, snažila se ji dokonce sama podomně prodávat. Moc úspěšná nebyla, a tak valná část nákladu zůstala až do konce Anniiných dnů uskladněna v jejím staro­pa­nenském bytě ve Stellenboschi. Na tetině pohřbu se čtrnáctiletý John na tu spoustu nedotčených exemplářů knihy Ewige Genesing (Věčné vyléčení) rozpomene: „[N]a ty knihy nikdo ani nepomyslel, snad jen teta sama; na ty knihy, které nikdo nikdy nebude číst; a teď teta Annie leží v dešti a čeká, až si někdo najde čas, aby ji pohřbil. Je to na něm, aby na ně myslel. Jak je všechny uchová v hlavě, všechny ty lidi, všechny ty příběhy? A když si je nebude pamatovat on, tak kdo?“ (s. 159) Citovanými slovy končí první z Coetzeeho vzpomínkových próz. Chlapectví – nejen román, ale i sama tato životní etapa – se tak uzavírá motivem smrti, nečtených, zapomenutých knih, jimž kdosi obětoval celý život, motivem času požírajícího příběhy a knihy, a v neposlední řadě motivem paměti, která dokáže času odolat. Čím jiným jsou pak tyto pocity končícího se chlapectví, než skrytou výzvou k psaní?

Obě prózy pokrývají poměrně krátká, ale významná období Johnova života. Tématem první z nich je chlapcovo hledání identity v bludišti rodinných, společen­ských, politických, etnických a rasových vztahů. Čteme tak o Johnově oidipovské fázi fixace na matku, jíž se snaží zhostit, a nenávisti k otci přerůstající v pohrdání. O jihoafrické škole založené na násilí: „V jeho škole má každý učitel i učitelka rákosku a můžou ji použít, kdy se jim zlíbí.“ (s. 12) O vratké búrské rasové a dějinné mytologii. O antisemitismu a brutalitě afrikánských spolužáků. O prvních záchvěvech sexuality (s homoerotickými podtóny). O pocitech trapnosti a hanby z ponížení černých Afričanů i bolesti nad bídou dětí ulice. O Johnově pravidelném prázdninovém vytržení na farmě otcových příbuzných v karoo, kam ale nikdy nebude patřit: „Musí odejít na farmu, protože na světě neexistuje místo, které miluje víc nebo o kterém by si dovedl představit, že by ho miloval víc.“ (s. 81); i o ne zcela uvědomovaném traumatu ze zabíjení zvířat, které se v budoucnu stane jedním z Coetzeeho velkých témat. A konečně o víceznačném rozhodnutí být „Angličanem“: „Existuje také jakýsi styl chování společný pro Afrikánce – neurvalost, nesmlouvavost a ruku v ruce s tím jdoucí hrozba fyzického násilí […], se kterým se neztotožňuje a vlastně se mu vyhýbá. Svůj jazyk používají jako golfovou hůl, kterou se brání nepříteli. […] Je nemyslitelné, aby jej někdy mezi ně zařadili: rozdrtili by ho, zabili v něm ducha.“ (s. 121)

Stejně naléhavé, v typickém coetzeeovském prézentu napsané Mládí je naproti tomu příběhem Johnova tápavého zrání, zprávou o konfliktu ideálního s možným, vyznáním ze směšné mladické závislosti na idejích básnických vzorů. Po studiích matematiky a angličtiny na univerzitě v Kapském Městě odchází John do Londýna s touhou postavit se materiálně na vlastní nohy a „stát se básníkem“. Přestože na počátku románu zoufale toužil opustit Jižní Afriku s jejími neřešitelnými rasovými rozpory a provincialismem („Budou ještě zítra odplouvat lodě? – to je jeho jediná myšlenka. Musím se odtud dostat, než bude příliš pozdě!“ [s. 43]), později v čítárně Britského muzea hltá knihy o dobrodružných výpravách do srdce Jižní Afriky a cítí, že „je to jeho země, země jeho srdce“ (s. 147). Jde však o jinou Jižní Afriku, „Jižní Afrik[u] starých časů“ (tamtéž), zemi, kterou za pár let, kdy už nadobro upustí od psaní básní, učiní dějištěm i tématem jedné ze dvou novel své literární prvotiny Dusklands (1974). Z víry ve vyčtené pravdy o životě, lásce a umění John během londýnského pobytu vystřízliví jen zpola. Jestliže až dosud se ze všech sil snažil všechny své špatnosti a pochybení ospravedlňovat tím, že na něho jako umělce platí jiná měřítka než na „normální smrtelníky“ a že dobří lidé jsou neskonale nudní, takže nemohou nic velkého vytvořit, teď už si tím sice tak jistý není, romantická teorie o básníkovi jako tvoru, jemuž je dovoleno vše, nad ním však svou moc zcela neztratila: „Toto ospravedlnění ho ani na okamžik neuspokojí. Je to jen konstrukce […] A pokud bude nadále tvrdit, že podobně jako spaní s Astrid a jejím medvídkem bylo poznáváním morální špíny, tak vznášení sebeospravedlňujících lží na vlastní obhajobu je poznáváním intelektuální špíny, pak se ta konstrukce stane jen ještě nižší a zavrženíhodnější. Neexistuje nic, co by mohl uvést na svou omluvu […] Přijít na to, co je správné, co by měl udělat, není nic těžkého. […] Brzdí ho pouze otázka, zda by mohl i nadále zůstat básníkem, až bude dělat tu správnou věc. […] Dělat správné věci je nudné. A tak je ve slepé uličce: raději bude špatný než nudný a nemá žádnou úctu k osobě, která bude raději špatná než dobrá.“ (s. 172) I celá kniha tak končí v cul-de-sac, rezignací a bez stopy naděje. Odražením ode dna je až Coetzeeho další život.

Všechny tři recenzované tituly mají v českém vydání jednotný sympatický design a jsou redakčně celkem dobře připraveny. Nemohu sice překlady podrobně srovnat s originálem, na první pohled však působí uspokojivě. (Námitka, že Coetzeeho jazyk a styl přece není příliš obtížný, neobstojí. Zprznit se dá totiž úplně všechno – a lecjak. Stačí připomenout lapsy, jichž se, s vydatnou pomocí redaktorů, dopustila překladatelka Hanebnosti, jinak též vysokoškolská pedagožka–anglistka. Např. okouzlující obrat „mírně těhotná“ [v originále „slightly pregnant“] nebo vynechávky slov a vět odpovídající úhrnem asi deseti procentům původního textu [srov. František Schilla, „Osud horší než znásilnění“, Britské listy 19. 9. 2005, http://britske-listy.cz/art/25060.html] se zapsaly zlatým písmem do dějin českého „překladu“.) Několik drobných chyb jsem nicméně objevil, což celkově příznivý dojem poněkud kalí. Na s. 25 v Mládí tlumočí Bohumila Kučerová formulaci „There is a lesson for him in that, driven home on every page of their poetry“ (Youth, New York, Viking Adult 2002, s. 20) formulací „I pro něho je v tom ponaučení, neboť každá stránka jejich poezie ho přivádí domů“. Nemohu si pomoci, ale připadá mi to zoufale doslovné. Dal bych přednost volnějšímu „Každá stránka jejich poezie mu přináší jasné poučení“ nebo něčemu v tomto duchu. Na chybnou a matoucí doslovnost narážíme i na s. 114 téže knihy, kde se idiomatické „He will be sent to Coventry“ (originál, s. 106) (tj. něco na způsob „Už o něj ani okem nezavadí“, „Vykašlou se na něho“, „Budou ho ignorovat“, „Otočí se k němu zády“ apod.), překládá naprosto scestně jako „Pošlou ho do Coventry“.

Nakonec si dovolím polemizovat se způsobem, jímž Edita Drozdová vyřešila jeden překladatelský problém v Pomalém muži. Jedná se o převod promluv Chor­vatky Marijany Jokićové a jejího muže Miroslava. Negramatickou angličtinu originálu tlumočí Drozdová podivnou a – jak mi potvrdil kolega z redakce, absolvent záhřebské univerzity – naprosto umělou a nereálnou směsicí češtiny a chorvatštiny. Porovnejme namátkou vybraný úryvek z anglické a „české“ verze:

 

No, of course, is not bush, is Aboriginal people. But I talk about Europe, what they say in Europe. Bush, then Captain Cook, then immigrants – where is history, they say?“ (Slow Man, New York, Viking Adult 2005, s. 49)

 

Ne siguro, neje to samo buš, to domorodci, aboriginove. Ali govorim o Europi. Buš, poslije kapitan Cook, poslije emigranti – kde se nalazi povijest?“ (český překlad, s. 48)

 

Výsledek je nejen nepravděpodobný, ale hlavně málo srozumitelný, což vůbec neodpovídá vypravěčovu popisu: „Mluví rychlou, celkem srozumitelnou, slovansky změkčenou australskou angličtinou.“ (s. 29) Problém snad netkví v samotném nápadu využít při překladu chorvatštinu, ale spíš v míře kroatizace. Řeknu-li to bez servítků, překladatelka a její rádkyně to uhranuty originalitou své invence poněkud přehnaly. Miroslav se navíc v poslední kapitole najednou vyjadřuje úplně bez chyb – že by se během krátké doby v angličtině o tolik zdokonalil?

Poněkud rozpačitě působí rovněž anotace na přebalu Pomalého muže, která obsah románu značně zkresluje. Funkce zmíněného paratextu nespočívá, pravda, v tom, poskytnout čtenáři vyčerpávající dějové resumé, falešná očekávání by však přece jen vzbuzovat neměl. Na záložce Mládí se pro změnu píše, že se „vypravěč a hlavní hrdina v jedné osobě“ přestěhuje do Londýna. Představa, že by se vypravěč mohl někam stěhovat, je dost zvláštní. Ani v homodiegetických narativech, k nimiž se jak Chlapectví, tak Mládí navzdory třetí osobě řadí, vypravěče a postavu ztotožňovat nelze. I kdybychom vypravěče podle Genettovy rovnice pro faktuální narativy identifikovali s autorem J. M. Coetzeem, napětí mezi tím, kdo z časového odstupu vypráví, a tím, kdo žije, které se projevuje např. v následujících dvou citátech, tím samozřejmě nezmizí:

 

Ale není úplně nevědomý. Ví, jak děti přicházejí na svět. Narodí se mamince ze zadku, krásné, čisté a bílé. Tak mu to matka už dávno vysvětlila, ještě když byl malý. (Chlapectví, s. 59)

 

Nicméně naslouchá Jacqueline s co největší trpělivostí. Je muž a ona je žena; poskytla mu rozkoš a on za to musí zaplatit; má pocit, že tak to prostě ve vztazích chodí. (Mládí, s. 20)

 

V prvním případě náleží perspektiva zjevně třináctiletému chlapci. Druhý úryvek tlumočí náhled dvacetiletého Johna, jehož názory na milenecký vztah mezi mužem a ženou jsou zatím nezralé, ovlivněné díly jeho oblíbených básníků. Mezi Coetzeem 1 a Coetzeem 2 zeje časová, prostorová, a tudíž i vědomostní a emocionální mezera.

Jako poslední nechť zazní připomínka ryze gramatická, již bych si odpustil, kdyby se dotyčný šotek nebyl vyskytl na tak exponovaném místě. Goethovské motto na páté straně českého vydání Mládí ve věr­ném přepisu zní: „Kdo chce básníkovi rozuměti, musí do básníkovi země jíti.“ Ale tento drobný kaz není než osamělá piha na tváři jinak milované osoby.

 

Milan Orálek


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker