Archiv revue:
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2008 - Recenze

Gesto inspirativního extrému

Jan Křesadlo: Skrytý život Cypriána Belvy.

Praha, Tartaros 2007.

 09_recenze.pdf

 

Skrytý život Cypriána Belvy, podtitulovaný „Šťavnatý thriller metafyzických rozměrů“, je už pravděpodobně posledním větším rukopisem Jana Křesadla, který ještě čekal na své knižní vydání. Na mysl už přichází jen kdesi zmiňovaný filozofický román Matěj Houska, který se údajně šířil samizdatem již v šedesátých letech (dodejme, že Křesadlovi debutoví Mrchopěvci vyšli v Torontu roku 1984) a který je pravděpodobně ztracen (či dosud nenalezen?), ačkoli by jeho nález byl jistě genealogicky a biograficky cenným. A jako se uceluje publikace Křesadlovy literární tvorby, tak se i upokojuje kritika. Jestliže nejprve bylo možné, aby někdo připuštěný do kritiky nepouštěl Křesadla do literatury, a osamělými zastánci svérázného spisovatele zůstávali víceméně jen jeho milující synové se svými často až nesoudnými apologiemi (jimž ovšem vděčí dnešní situace za mnoho), pak dnes už se „kauza Křesadlo“ zbavila vší trapnosti – Jan Křesadlo je spisovatelem a pro vstup do literatury žádný kritik brány neotvírá (snad jen coby vrátný…). Následovat může nyní jemnější ohledávání specifik Křesadlova díla. Ale i konečné přijetí kontroverzního spisovatele není prosto kritického přešlapování; v recenzích se dočítáme o všech Křesadlových talentech, zaměstnání, osudu, samorostlosti etc., po čemž následuje učebnicově strohý obkres hlavního děje a pochvala na adresu vydavatele, takže celá kritická práce nakonec působí spíš jako reklamní anonce pro chronicky čtivé. To je také důvod, proč zde nebude přihlíženo k recenzím jiným, ani s nimi nebude ipso facto polemizováno.

Křesadlo vysvětluje v předmluvě, že kniha vznikla natruc jeho kritickým nactiutrhačům, dle kterých má platit za literárního nemravu a nestoudníka. Jeho protest, jak autor uvádí, píše knihu záměrně nemravnou, ač s bezpečnostním patentem hlaholice, do níž jsou nejpikantnější pasáže transkribovány. Sebenevědomá směšnost obvinění z pornografičnosti je zde rovna vědomé směšnosti, s níž se mu Křesadlo brání: užité a kódované „sprosťačinky“ nelze brát totiž vůbec vážně. Postrádají esenciální vzrušivost pornografických výtvorů zacílených výhradně na sexuální stimul a čtenář jen tuší smíchy se zajíkající siluetu postmodernisty, jenž v duchu povykuje: Hle, líčím nepokrytě sex! Šťavnatost, jak jí ohlašuje podtitul knihy, je šťavnatostí parodického gesta, okouzlujícího svou (mimo umění) zbytečnou pracností.

Sám děj románu je situován do Československa šedesátých let minulého století. Ústřední postava Cypriána Belvy je (jako snad u Křesadla vždy) intelektuál, (a vždy) odsunutý vládnoucím režimem jako (a to poprvé) tzv. ghost blíže nespecifikovaného Ústavu. Úlohou nestranických ghostů má být (bylo?) vykonávání práce, za jejíž kvalitu sklízejí straničtí kvazivědci slávu. Belva v Ústavu pracuje jako dokumentář a překladatel (nepřekvapí, že z vícera jazyků), ale též co snadno vydíratelný uspokojovač sexuálně neutěšených kolegyň i kolegů. Zmýlil by se, kdo by se chtěl domnívat, že peprnost Belvovy postavy dlí v jeho bisexualitě. Cyprián Belva je totiž (řečeno s Křesadlovou terminologickou grácií) „polymorfní pervert“, a tato jeho mnohotvárná zvrácenost se projevuje ve fantaziích, které by si měli čtenáři přeci jen vychutnat sami… Mimo své permanentní sexuální avantýry řeší ale Belva také otázku Boha, jehož jakoby filozoficky odmítá (či přesněji: z filozofických důvodů v něj nemůže doufat), ale zároveň (tak říkajíc pro všechny případy) bázlivě odmítá polykat hostie při přijímání v kostele, kam musívá následovat svou katolickou manželku, a všechny svaté oplatky úzkostlivě schovává na zahradě v lahvi. Fideistické pochybnosti se rychle rozplývají, když začne prosvítat, že všichni jeho sexuální sparingpartneři i uzurpátoři z Ústavu jsou přívrženci svatého řádu Fratres et Sorores Photophoristae – luciferiáni čili uctívači Satana.

V rozporu s úvodním závazkem nepolemizovat musím na tomto místě říct několik věcí: Skrytý život Cypriána Belvy NENÍ křesťanský román, jeho myšlenkou NENÍ víra v Boha jako vykoupení z absurdního světa, a ústavní satanistická sekta NENÍ přesvědčením, že komunistická strana je úřadovnou ďáblovou (kritik tady opomněl, že satanisty byli všichni pracovníci Ústavu včetně do kotelny odstraněné disidující inteligence). Domnívám se, že Křesadlo právě v tomto románu přichází s novým odstínem svého vážení Dobra a Zla, které se sice své bipolarity nezbavuje (vícehodnotovost uměl využívat spíš v jiných oblastech), ale zato je ušetřeno nepříliš hlubokého moralizování. V Mrchopěvcích, Antikuru aj. ukazuje, že kdo je rovný, bude zlomen, a kdo je přihrblý, zůstane bez úhony, a pak též, že inteligent nemusí být nutně mravný. Ve Skrytém životě můžeme být svědky vymetení konkrétního a individuálního: není to posměšek minulému režimu, slabomyslnosti zmocněných či ublížený pocit velikána v klatbě. Cyprián Belva je se svým ústavním ghostováním vposledku spokojen, nežehrá, upevňuje vnější zdání knihomilného ňoumy a s režimem se vyrovnává jen těmi prostředky, které okolnosti umožňují. Jeho pochybnosti o Boží existenci se váží především k jeho sexuálně přebujelému životu a hříšně polymorfním choutkám. Křesadlo před čtenáře v žádném případě nestaví „zlou Stranu“, ale stoickou fotografii života, který je takový, jaký je (ať už je jakýkoliv). Teprve nástupem Satanova kultu coby symbolu samotného a univerzálního Zla (navíc nelogického!) se vyjasňuje samozřejmost Belvova příklonu k Bohu, tj. univerzálnímu zastoupení Dobra, jež nemá konkrétní podobu a je vymezeno jen negativně. Křesadlo příliš nehodnotí a nechává Belvu dojít až na onu mez, kde už volní rozhodování pozbývá veškeré síly a pravomoci, podřizujíc se bytostnému, nesmlouvavému a nepřehlušitelnému hlasu vlastního nitra (což je vlastně Kantovo pojetí svědomí). Pevně stanovené charaktery na způsob postkomunistické commedie dell’arte, ve které víme předem, „jaký bude“ kotelník, jaký stranický funkcionář atp., se v románu rozechvívají volnou zaměnitelností v prizmatu transcendence.

Jazyková stránka Skrytého života je tradičně křesadlovská: výborný, hravý styl, hovorově rozevlátá syntax, imitující roztěkanou nepřesnost lidových vypravěčů, lexikálně prošpikovanou ovšem odbornou terminologií rozličných věd, humornými archaismy a neologismy; dále nezbytnými etymologickými odbočkami a cizojazyčnými pasážemi. Jazyková obsese, s níž Jan Křesadlo co zlomyslný intelektuální rarášek znesnadňoval pohodovou četbu svých knih (např. v Kravex 5 převod kunderovských parafrází do azbuky, či fonetický zápis anglických replik v románu Antikuro, anebo vůbec naskicováním vlastního jazyka, tzv. urogalštiny ve Fuze trium) se tady projevila ve výše již zmíněném zapojení písma hlaholského.

Co je na Janu Křesadlovi opravdu kontroverzního a co do jisté míry budí oprávněné rozpaky odborné kritiky je formální stránka jeho literárních děl. Vlastně se dá říci, že kupí jeden prohřešek za druhým: buď si to dovysvětlování minulých událostí na poslední chvíli (ve Skrytém životě exemplární případ nenadálého zjevení spásonosné postavy dementního/nevinného Slintáka, který se i s Belvovými vzpomínkami na něj vynořil jako deus ex machina), obligátní pospíchání ke konci vyprávění, nevyprofilovanost postav, které neuměl (přinejmenším literárně) prožít a jež pak tvoří groteskní divadélko obličejíčků namalovaných na vlastní prsty… S výčtem prohřešků proti léta podrobně teoretizovanému kánonu by šlo pokračovat. Kdyby na tom totiž záleželo. Důležité jsou zde ale jiné věci: 1) Křesadlo je postmoderní (třebaže na zapřenou, neboť postmoderně není přívržencem ale tvůrcem) svým konceptuálním přístupem k literatuře, kterou narativně projektuje a přitom zasahuje komentujícími promluvami autora (někdy přímo řečmi o Janu Křesadlovi), sám ji hodnotí a sám znevažuje, otevírá; i svou – vesměs opomíjenou – multimediálností, která se nedá polapit pojmem hypertextu (formálně vypilovaná poezie je rozkoší rytmicky znějícího libozvuku, jako jsou Křesadlovy notace znějící hudbou, ne partiturou). Křesadlo píše ve snaze pobavit ostatní tím vším, čím se baví on sám, v egocentrickém entuziasmu předvádí, co umí a zná. Proto 2) je třeba vidět za (dle Ecova rozlišení) modelovým autorem Janem Křesadlem literární amplion empirického autora Václava Pinkavy, všeuměla a vypravěče, šoumena, který během eruptivního vyprávění zarecituje, zazpívá, zafilozofuje, pronese několik sentencí v klasických i moderních jazycích. Jeho „šou“ se v oblasti literatury domáhá většího prostoru a koncentrace, jaký by byl v jiném typu kontaktu neudržitelný. Křesadlo je zkrátka spisovatel­ šoumen, jako byl Michel de Montaigne spisovatel­ esejista. A zrovna tak nemusel být ani Montaigne „připuštěn do literatury“, poněvadž forma jeho vyjádření neodpovídala dobové představě o literatuře učené, filozofické ani beletrické. Ale my jsme dnes bohatší o možnost esejistického (sebe) vyjádření… Nuže takto: Jan Křesadlo se mrská v síti kánonu, je čímsi na způsob avantgardisty, který si volnomýšlenkářsky pohrává s mistrovsky ovládnutými prostředky minulosti a z těch si hněte bizarní novostavbu. Jako takový musí být nahlížen i souzen, poněvadž úlohou tohoto druhu autorů je nahmatávat obávanou krajnost; je to gesto inspirativního extrému, jehož přínos bude patrný, až se spojí s tradičním proudem v díla nová, Křesadlem poučená; jeho vlastní knihy nemusejí být nutně a vždy „dobré“, aby se staly literárně významnými. Domnívám se, že OSOBNOST Jana Křesadla je natolik jedinečná, že si takovouto exkluzivitu náhledu zaslouží. Druhého takového už mít nebudeme.

 

Filip Mikuš


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker