Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2008 - Recenze

Spíše hlučný počtář

Rosa Montero: Tichý blázen.

Praha, Dauphin 2007. Přeložil Tomáš Popek.

 09_recenze.pdf

 

Množství knih, patřících k žánru „psaní o psaní“, rozhojňuje také kniha španělské novinářky a prozaičky Rosy Monterové (narozena 1951) Tichý blázen, podle obálky originálně mísící „několik žánrů. Je to román, esej, autobiografie.“ Tichým bláznem je míněna podle Terezie z Ávily fantazie. V originálním názvu La loca del casa (mimochodem, na straně 31 je citován chybně, ale nepředbíhejme) jde o duševně vyšinutého jedince, který je pro jistotu držen doma: typicky barokní metafora, stěží srozumitelná v době přebujelého psychoanalyzování. A problémy jsou i s lidmi, kteří si dokáží vymýšlet příběhy; zpravidla za tuto svou výsadu platí obtížným přizpůsobováním se společenským normám. Devatenáct kapitol, které mohou fungovat i jako samostatné úvahy, demonstruje za použití četných příkladů z literární historie různé aspekty spisovatelského údělu. Autorka dost účelově vybírá taková fakta, která podporují její tezi o literátovi jako zvláštním živočišném druhu, ve všech podstatných charakteristikách se lišícím od Homo sapiens. Na historce z vlastního mládí, převyprávěné postupně ve třech radikálně odlišných verzích, Monterová demonstruje schopnost fabulace stvořit světy daleko životaschopnější, než jsou ty skutečné.

S mnoha tezemi, které kniha ex cathedra prezentuje, se dá snadno polemizovat. Dějiny znají dost spisovatelů, kteří prožili naprosto maloměšťácký život (třeba Ivan Gončarov), aniž by to bylo jejich umění na škodu, ale když o senzacích se píše tak nějak samo… Subjektivní dojmy a povrchní moralizování jsou vydávány za axiomata: „Zastávám prostě názor, že dobrý spisovatel umí psát jen dobře, stejně jako ten špatný je schopen vyplodit pouze výtvor nevalné kvality.“ Monterová zjevně nezná Michala Viewegha… Leckteré vývody znějí dost kuriózně v zemi, kde předpokladem pro kariéru profesionálního spisovatele je naprostá průměrnost (a naopak daní za kreativitu bývá nutnost trávit většinu dne v co nejvšednější profesi). Ne že by autorka nedokázala stvořit vtipný bonmot, jako je například přirovnání Joyceova Odyssea k těžkopádnému krokodýlovi. Na hlubší vhled jí však síly nestačí.

Není to autobiografie. Historky z autorčina dětství, jako ta o ztracené sestře, zřejmě málokomu ze čtenářů připadnou světoborné. Tohle má v rodinné mytologii prakticky každý. Není to román. Na to zde chybí autorská – s prominutím – fantazie. A není to ani esej. Ta by měla mít nějakou strukturu a metodu, kdežto Monterová skáče z jednoho tématu na druhé, jak ji právě napadne. Pokud se objeví silná metafora, jako je autorčin zážitek z pozorování vynořující se velryby, pak je obroušena neustálým opakováním.

Ctižádostivá autorka se ráda pochlubí, které celebrity zná osobně, citace tvoří většinu jejího textu. Přesvědčení o společenském uznání jako hlavním motivu pro psaní, demonstrované zejména tragickým údělem Roberta Walsera, ji vede až k nadhodnocování různých cen, hlavně Nobelovy, které mívají pro literaturu jako takovou zanedbatelný význam. Je to pojetí literatury, která bere sebe sama nesmírně vážně a izoluje se od okolního světa. Sebestředný patos má někdy až nebezpečně blízko ke kýči: „V těchto momentech cítíš, že za dokončení díla přijdeš do nebe, protože teď procházíš očistcem.“

Jaká je Monterová spisovatelka, těžko říct – Tichý blázen je totiž její první kniha přeložená do češtiny. Projevuje se v ní ale daleko víc jako obratná žurnalistka, dávající efektním skandálům přednost před hledáním souvislostí. Její bohorovnost, s kterou peskuje spisovatele nesrovnatelně významnější, než je sama, evokuje představu nevychovaného dítěte, které pustí dospělí ke stolu, aby jim skákalo do řeči.

Tolstého posedlost ďáblem, která je vypíchnuta na přebalu jako nejdůležitější motiv knihy (škoda, že se k tak bulvárním metodám uchyluje i seriózní nakladatelství jako Dauphin), ve skutečnosti spočívala v jeho nepěkném chování k manželce. Tím ho pochopitelně neomlouvám, pouze konstatuji, jaké motivy si autorka vybírá coby klíčová interpretační východiska. Monterová přesně ví, v čem byl životní omyl Trumana Capota, a Philipa Kendreda Dicka (nikoli Phillipa, jak je uvedeno na straně 184) charakterizuje slovy: „vznětlivý paranoik a autor knihy Sní androidi o elektrických ovečkách? (Do Androids Dream of Electric Sheep?, předloha filmu Blade Runner)“, kteréžto spojení banality se svévolností jako by vypadlo z Lidového Práva Dnes.

Obviňovat Goetha ze servility vůči mocným, to je anachronismus a trochu nefér: osmnácté století ještě neznalo současnou neúctu k autoritám. Goethe byl jistě přesvědčen, že jeho politická činnost je v zájmu celku (a možná v tom byl i poctivější než mnohý současný intelektuál, který státní moc nevybíravě kritizuje a zároveň od ní blahosklonně přijímá různá stipendia). Navíc Monterová zjevně nikdy nebyla v situaci, kdy by musela sama za sebe volit. Prostě se svezla s partou okolokulturní pseudoelity, která dokáže odbojový čin udělat i z chození na mejdany. Být v opozici na sklonku Francova režimu muselo být vlastně docela fajn: vláda byla naprosto diskreditovaná, takže neexistovaly pochybnosti, na které straně je dobro a zlo, ale už natolik zchátralá, že své odpůrce výrazně neperzekuovala. Ztělesněním moci byl bigotní katolicismus a ultrakonzervatismus, kdežto atributy opozice přitahovaly mladé lidi samy od sebe: divoká hudba, drogy, promiskuita (a dobrý vkus šel leckdy stranou, o čemž svědčí zálibné líčení pitky na počest generalissimova úmrtí).

Nutno ovšem přiznat, že snaha být neustále up­ to­ date může být zajímavá vzhledem k zachycení dobové atmosféry. Příkladem budiž vzpomínka na první sputnik jako stmelující zážitek napříč zeměmi i generacemi. Těžko si představit, že by v dnešním světě nějaká událost vzbudila tak všeobecné a bezvýhradné nadšení, a ještě tíže, že by prestižní deník oslovil s žádostí o aktuální komentář právě básníka.

Monterová stále zdůrazňuje svůj boj proti předsudkům, ale je otázka, zda je člověk bez předsudků vůbec myslitelný a zda by to byl příjemný společník. Sama ovšem klade důraz na témata, jako je ženská emancipace nebo práva homosexuálů, jejichž centrální pozice v médiích také není tak samozřejmá, jak můžeme vidět třeba na fungování mimoevropských civilizací. Také srovnávání boje Basků za vlastní stát s nacistickou genocidou působí poněkud demagogicky a vyvolává otázku, zda tato dle vlastního názoru nad veškeré předsudky povznesená spisovatelka není občas v zajetí nacionalistických atavismů. Tento druh lidí, kteří nikdy nemuseli umění nic obětovat, zakládá svůj úspěch na schopnosti přizpůsobit svoji morálku každé aktuální módě, aniž by přitom pociťovali rozpor nebo dokonce výčitky.

Překladatel si tradičně nedává pozor na reálie: Arthur Rimbaud žil v etiopském městě Harar (někdy také Harer), kdežto Harare je hlavní město Zimbabwe (za anglické nadvlády se jmenovalo Salisbury). Autor Petera Pana se jmenoval Barrie, nikoli Barry (to zas byl proslulý bernardýn, který zachraňoval alpské poutníky). Místo „lyrická dekadence v západní společnosti“ by bylo jistě přesnější napsat „úpadek lyriky“. Italo Calvino, narozený roku 1923, stěží mohl mít v roce 1959 „třiadvacet let“, ba ani „dvaatřicet“. Jak říkalo slůně v jedné sovětské kreslené grotesce: „Když něco nevíte, tak se někoho zeptejte.“ (V éře nejrůznějších wikipedií to nemůže trvat déle než pět minut.) Ženská příjemní se někdy přechylují, někdy ne, aniž by čtenář měl šanci pochopit logiku tohoto rozhodnutí (dřív k tomu sloužila věc, které se říkalo „ediční poznámka“, ale zřejmě se přestala vyplácet). Finis coronat opus: zcela lahůdkové rozdělování slov typu „aby­ ch“. Pak se člověk neubrání škodolibému zjištění o božích mlýnech, když vidí v tiráži jméno redaktorky zkomolené na Dadmar.

Chce se sarkasticky konstatovat, že o této knize platí totéž, co její autorka napsala o americkém cestopisu Itala Calvina: „Místo pokladnice zkušeností se ocitáme spíš nad bednou plnou haraburdí.“ Když vynecháme zákulisní historky, moudra z druhé ruky a narcistní sebepropagaci (autorka cituje z vlastních knih častěji, než by bylo přiměřené a vkusné), zůstane nám toho pramálo. Užitek knihy snad může být v tom, že její ponuřejší pasáže mohou odradit příliš ctižádostivé adepty literatury. Ti ji ale stěží vezmou do rukou.

 

Jakub Grombíř


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker