Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2008 - Recenze

Možné světy historie aneb pozdrav Haydenu Whiteovi

Lubomír Doležel: Fikce a historie v období postmoderny.

Praha, Academia 2008.

 09_recenze.pdf

 

Své místo v současném myšlení o literatuře nepřímo popsal Lubomír Doležel sám v rozhovoru pro časopis Česká literatura (54, 2006, s. 240-253), v němž se mimo jiné vyjadřuje k antiteoretickým výpadům kritiků, jako je Valentine Cunningham, kteří volají po návratu k odteoretizovanému čtení samotných literárních textů. Doležel soudí, že spíše než na literárně­ teoretické uvažování v přísném slova smyslu se tato kritika vztahuje na současná, ideologicky předpojatá „kulturní studia“. Jejich teorii „bez přívlastku“ odmítá Doležel jako „pseudofilozické teoretizování o různých tématech“. Sám se – podobně jako před časem Seymour Chatman v přednášce „Whatever Happened to Literary Theory“ (Southern Review 34, 1998, s. 367–382) – hlásí k tradici literární teorie, která je „‚účelová‘ a empirická v tom smyslu, že je to abstraktní systém, sestrojený pro výklad konkrétních literárních jevů. Je to teorie, která nám umožňuje proniknout ke skrytým vrstvám literární formy a významu, jež bychom jinak nepostihli a nedovedli pojmenovat“. (s. 246) Co je však neméně důležité: taková teorie literatury nás dokáže uchránit od „žvanění“. (s. 248)

Nedovedu posoudit, nakolik se Doleželův a Chatmanův přístup k literatuře dnes jeví na Západě jako izolovaný či „outmoded“, jak se zdá naznačovat Marie­ Laure Ryanová, podle níž Doleželova teorie „nabízí v současné literární vědě jednu z mála alternativ dekonstrukce a jejích různých odnoží“ (v recenzi na Heterocosmica, Style, podzim 1998, s. 6). V Doleželově rodné zemi však rozhodně jak kvůli jejímu kulturně­ historickému zpoždění, tak zejména díky silné tradici pražského strukturalismu „účelová“ literární teorie zůstává dominantní. Jejím nepřítelem zde nejsou kulturní studia, nýbrž ono bohapusté „žvanění“.

V první polovině své vědecké dráhy vycházel Lubomír Doležel při studiu literatury především ze stylistiky a teorie textu. Vyústěním této etapy se stala práce Narrative Modes in Czech Literature (1973, revidované české vydání vyšlo až v roce 1993), jejíž teoretická část přinesla ucelenou, textově zaměřenou koncepci fikčního narativu, která je vybudována na gramatické, sémantické a funkční opozici mezi pásmem vypravěče a pásmem postav. Zhruba od konce sedmdesátých let se však Doleželovo uvažování o literatuře odvíjí v pojmovém rámci teorie možných světů, jejíž fikční odnož pomáhal ustavit – spláceje tak dluh Pražské školy, která (podobně jako strukturalismus vůbec) otázku reference uspokojivě nevyřešila, ale pouze načrtla v podobě „tematiky“ Felixe Vodičky (srov. Doležel „Czech Poetics Today: Tradition and Renewal, Style 40, 2006, s. 187). Doleželova práce na tomto poli vyvrcholila v roce 1998 knihou Heterocosmica, jedním z nejvýznamnějších literárněteoretických děl dvacátého století. Jestliže zde Doležel formuloval obecnou sémantiku fikčních světů a aplikoval ji na konkrétní texty, jeho nová práce s názvem Fikce a historie v období postmoderny nahlíží z perspektivy zmíněné teorie historický narativ. Snaží se přitom nabídnout odpověď na otázku, v čem spočívá specifičnost historického textu a světa, který je jím reprezentován, a jakým způsobem (pokud vůbec) se diskurz historie liší od diskurzu fikce. Postmoderní filozofové a teoretikové historie v čele s Haydenem Whitem položili, jak známo, mezi tyto dva diskurzy rovnítko. Doleželova kniha, založená na třech starších studiích, je propracovanou polemikou s tímto názorem.

 

1

V kapitole „Postmoderní výzva“ je za počátek postmoderní (poststrukturalistické) relativizace rozdílu mezi fikčním a historickým narativem označen Barthesův známý esej „Diskurz historie“ z roku 1967. Nerozlišitelnost historie a fikce je podle francouzského (post)strukturalisty způsobena tím, že první od druhé přejímá narativní formu. Ta zapříčiňuje referenční iluzi: dojem, že máme skrze historický diskurz přímý přistup k realitě. Něco takového však není možné, neboť jazyk nedokáže (užijeme­ li pozdějšího Rortyho výrazu) „hook onto the world“. Dostává se nám proto pouze označovaných. Historie je ve skutečnosti sebereferenční, performativní diskurz.

K podobnému závěru jako Barthes dospěl o několik let později také Hayden White, když v knize Tropics of Discourse (1978) ztotožnil „emplotment“ (tj. transformace významuprosté skutečnosti do podoby koherentního příběhu se začátkem, středem a koncem) s fikcionalizací. Doležel ovšem, podobně jako někteří jiní literární teoretikové (Ansgar Nünning), zdůrazňuje, že narativní podání samo o sobě historii ve fikci nemění. Identifikaci těchto dvou narativních oblastí podle něj napomáhá Whiteovo zastaralé, mimetické pojetí fikce: poněvadž oba tyto zmíněné diskurzy údajně reprezentují realitu, může White na základě jejich formální podobnosti dospět k závěru, že mezi nimi neexistuje žádný rozdíl.

Autor Heterocosmica se důrazně připojuje k odpůrcům historického relativismu. Jeho možné důsledky demonstruje na Whiteově studii o historickém zobrazení holokaustu. K teoretickým argumentům se tak přidává argument etický.

Ve druhé kapitole („Reprezentace dějin a možné světy“) autor započíná proces znovunarýsování hranice mezi fikčním a historickým narativem. Na rozdíl od některých naratologů, kteří tuto demarkaci provádějí primárně na úrovni diskurzu, Doležel tak činí prostřednictvím sémantiky – tedy na rovině světa, který podobu diskurzu určuje. Jeho ústřední teze zní: jazyk nám vskutku neposkytuje přímý přístup k realitě, nejen světy fikce, nýbrž také světy historie jsou možné světy. Mezi fikčními a historickými světy však existuje celá řada (i) funkčních a (ii) strukturních rozdílů: (i) „Fikční světy jsou imaginární alternativy aktuálního světa. Historické světy jsou kognitivní modely aktuální minulosti“. (s. 40) Tyto modely jsou nutně dílčí, selektivní a nesou punc subjektivity, tvůrčí intence a historického, intelektuálního a společenského kontextu svého autora. Působení těchto faktorů však limituje etika vědecké práce. Výsledné modely hodnotí, testuje, doplňuje a případně reviduje široká vědecká obec. (ii) Na rozdíl od fikčních světů se možné světy historie omezují na jediný typ – „přirozený možný svět“, tj. svět, který se řídí fyzikálními zákony aktuální reality. Pokud jde o konatele, Doležel upozorňuje, že „ani fikční, ani historické světy nejsou obydleny reálnými […] lidmi, nýbrž jejich možnými protějšky“. (s. 44) Zatímco však fikční tvůrce má právo změnit individuační vlastnosti historické postavy, historik jí může přisoudit pouze vlastnosti historicky doložené. Obyvatelé obou typů možných světů se vyznačují neúplností, ale jen v případě fikčních historických postav jde o neúplnost ontologickou. Mezery v historických světech mají naproti tomu charakter epistémický. Jedna jejich část je určována autorovým tvůrčím záměrem a záběrem, které vyžadují zdůvodnění. Druhou část mezer způsobuje neexistence historických pramenů.

Stanoviv rozdíl mezi fikcí a historií, vrací se Doležel v poslední části třetí kapitoly k rozdílům oddělujícím historii a fikci na úrovni diskurzu. Nepoukazuje však na odlišnosti jejich narativních postupů, ale klade důraz na hlavní zdroj těchto diskurzivních rozdílů. Je jím odlišný pragmatický status každé ze dvou narativních domén. S odkazem na klasickou práci J. L. Austina a v návaznosti na své dřívější úvahy o fikci připisuje fikčním textům status (pravdivostně neutrálních) performativů, zatímco historické texty označuje za konstativy. Právě tuto prostou opozici postmoderna zpochybnila. Doleželovo pojetí však samozřejmě nepočítá s jednoduchou korespondencí diskurzu a aktuálního světa. Ta je nedosažitelná. Rozdíl mezi fikcí a historií záleží v tom, že autoři děl prvního typu „konstruují modely minulosti s nadějí, že jejich možné příběhy ‚mohou být pravdivé‘“. (s. 51)

Nejrozsáhlejší kapitola Doleželovy knihy, kapitola třetí, podrobně analyzuje tři různé texty význačného „postmoderního“ historika Simona Schamy. Pro Doležela představuje Schamovo dílo, přes svou experimentální narativní výstavbu, vysokou míru stylové i tematické „literarizace“ a subjektivizace (nebo možná díky nim), kognitivně obohacující podobu postmoderní historiografie. Fikcionalizace historického vyprávění, k níž se Schama otevřeně uchyluje v knize Dead Certainties, nesmazává rozdíl mezi historií a fikcí. Historik prostě v dané chvíli změnil narativní kód.

Ve čtvrté kapitole nazvané „Postmoderní historická fikce“ odmítá Doležel podle jeho názoru zjednodušený výklad postmoderní fikce, který ve svých dvou stěžejních pracích předložili Linda Hutcheonová (A Poetics of Postmodernism, 1988) a Brian McHale (Postmodernist Fiction, 1987). Oba tito teoretikové shodně tvrdí, že postmoderní historické romány tematizují a svou narativní strukturou reflektují tytéž otázky, kterými se zabývá postmoderní filozofie a historiografie. Zejména se prý snaží zpochybnit legitimitu oficiálního obrazu dějin a historického psaní vůbec, poukazujíce na fikcionalizující efekt narativity. Doležel považuje takovou interpretaci za neadekvátní vzhledem k rozsahu a různorodostí postmoderní historické fikce. Svůj názor dokládá rozborem Ragtimu E. L. Doctorowa a Posedlosti A. S. Byattové.

Závěrečná kapitola „Protifaktové narativy minulosti“ se zabývá fenoménem tzv. protifaktové imaginace, která na sebe v oblasti fikce vzala podobu přepisů minulosti, jak ji známe z učebnic (Amisova Přeměna, Muž z Vysokého zámku Philipa K. Dicka aj.), kdežto v oblasti historie slouží jako nezbytný kognitivní prostředek umožňující docenit význam aktuálně realizovaných historických událostí. Někteří historikové dokonce pěstují žánr protifaktové historie, který se zakládá na představě vyjádřené v titulu známého sborníku J. C. Squira If It Had Happened Otherwise (poprvé vyšlo v roce 1932). Doležel za prvé odmítá metahistorickou a politickou interpretaci protifaktových románů a vysvětluje je poukazem na obecně psychologickou motivaci protifaktové imaginace. Za druhé konstatuje, že podle samotných historiků (Niall Ferguson aj.) musí být konstrukce protifaktových narativů podrobena přísné pravděpodobnostní kontrole, má­ li jim být přiznána poznávací hodnota. Takové narativy mají navíc na rozdíl od svých fikčních protějšků pouze epizodický charakter a týkají se výhradně „velkých“ dějin. Těmito poznatky se Doleželova „separatististická“ koncepce vztahu fikce a historie uzavírá.

 

2

Kniha Fikce a historie v období postmoderny se honosí všemi přednostmi Doleželových předchozích prací: myšlenkovou precizností, logickým výkladem a jasným, srozumitelným, úsporným stylem. Jde o fundovanou a rozhodnou odpověď na často bezmyšlenkovitě omílanou tezi o stírání hranic mezi fikčním a historickým diskurzem i o varování před nebezpečími, která z ní mohou plynout. V obecnější rovině kniha ukazuje transdisciplinární produktivitu konceptu možných světů.

Vtírá se samozřejmě otázka, zda Doležel někdy nenabízí jen staré poznatky v novém balení. Restaurovat rozdíl mezi fikčním a historickým diskurzem se totiž úspěšně pokusili např. Gérard Genette a Dorrit Cohnová. Jejich přístup, inspirovaný teorií Käte Hamburgerové, přitom rozhodně není čistě formální. Genette poukazuje na specifické narativní postupy fikce (nulová fokalizace, interní fokalizace), které jsou funkcí „smyšlen[ého] charakteru postav“. („Fikční vyprávění, faktuální vyprávění“, in: týž, Fikce a vyprávění, Brno – Praha, ÚČL AV ČR, s. 47) Cohnová zase mluví o „referenčnosti“ historie, jež se promítá do narativní struktury dějepisných textů, a nese s sebou povinnost dokumentovat veškeré informace o vylíčených lidech a událostech (srov. studii „Signály fikčnosti“ v tomto čísle Aluze). Je však třeba říci, že Doleželův přístup je ve srovnání s uvedenými koncepcemi nejen systematičtější, ale také mnohem velkorysejší. Jeho teorie reference a s ní spojená myšlenka historického psaní jako modelování minulosti zakládá přesvědčivou, univerzální, postmoderně­ nepostmoderní epistemologii.

Nesouhlas mohou vzbudit některé Doleželovy dílčí závěry. Mám např. pochybnosti o tom, zda postmodernismus je už minulostí a že „možná […] zahynul proto, že ve světě, který válčí s terorismem, není již místo pro svobodnou hru“. (s. 15) Modalizovaná je v této větě pouze příčina konce postmoderny, nikoli však tento konec samotný. Doležel uvádí, že „existují známky o tom, že se [postmodernismus] vynořil v letech šedesátých a kvetl asi do poloviny let osmdesátých“. (s. 15) Nemluvě o tom, že „válka s terorismem“ představuje poměrně nedávný „vynález“, i o vratkosti této vysvětlující spekulace, stojí za připomenutí, že mezi postmoderními díly, která Doležel analyzuje, je text z roku 1953 i texty z let devadesátých. Tento pohled nadto trpí značným „okcidentalismem“. Tvorba některých současných českých prozaiků se přinejmenším stále jeví jako postmoderní: najdeme v ní metafikci (Jiří Kratochvil) i protifaktový narativ (Jáchym Topol). A nezaslouží si třeba poslední knihy Umberta Eca označení „postmoderní“?

Při vší úctě k Brianu McHaleovi, jejž Doležel v úvodu souhlasně cituje, se rovněž nedomnívám, že lze odpovědně prohlásit, že hlavní zájem postmoderny se týká ontologie, zatímco moderna prý byla fascinována noetickými otázkami. Řekl bych, že jde o poněkud lacinou schematizaci, která má zajistit přehlednost nepřehledného. Otázky spojené s poznáním fascinují postmodernu přinejmenším stejně jako otázky ontologické (viz např. Flaubertův papoušek Juliana Barnese).

Nejsilnější je Doležel v teoretizujících pasážích, nejslabší v některých analýzách. V úvodu, jako už v minulosti několikrát, cituje „odstrašující“ příklady impresionistické interpretace postmoderní prózy, aby dal čtenářům najevo, v jakém duchu se jeho kniha neponese. Mně osobně nepřipadají zmíněné úryvky tak závadné: nacházím v nich vesměs poctivou snahu pisatelů porozumět – což je jistě možné i bez znalosti teorie možných světů. Naproti tomu Doleželova analýza Schamových Občanů nebo Doctorowova Ragtimu nenabízí o mnoho víc než poněkud zdlouhavou parafrázi textové extenze doplněnou nadbytkem příkladů. Výtěžek jeho rozboru je navíc poměrně chudý a závěry sporné. Domněle postmoderní znaky Schamova světa a stylu – oživený popis, důraz na historickou úlohu jedince, ironii známe např. z popularizujících dějepisných textů nebo literatury faktu, hodnocení dějin sub specie praesentiae, jiný „specifick[ý] ry[s] postmoderní historiografie“ (s. 73), pak třeba i z marxistické historiografie.

Ač je zřejmé, že Schamův model francouzské revoluce se důsledně opírá o historickou dokumentaci, a nemůže tedy být fikční, snad by stálo za to položit si otázku, zda jeho postupy nejsou přece jen nelegitimní a – jako třeba Hillgruberovo tragické „emplotment“ německé obrany východní fronty v zimě 1944-1945 (s. 32n) – až příliš zkreslující. Nebo obecněji: kde leží hranice mezi oživující beletrizací a vážnou deformací? Kde se nevyhnutelná subjektivita spolu s narativními a stylistickými konvencemi, jimž koneckonců historik podléhá stejně jako romanopisec, vymyká kontrole? Lze tato omezení vůbec překonat? Doležel vidí situaci optimisticky: „Každý historický svět je subjektivní konstrukt […] Avšak historik profesionál je připravován k tomu, aby podrobil své osobní postoje nadosobním poznávacím úkolům.“ (s. 41) Tento názor nepochybně sdílí většina praktikujících historiků, jinak by nemohli svou profesi vykonávat. Teoretikové historie, jímž nejsem, budou s to kvalifikovaně říci, zda tato koncepce je, či není naivní.

Kapitolu věnovaná postmoderní próze považuji za problematickou ještě z jiného důvodu, než který jsem uvedl výše. Jak bylo řečeno, Doležel odmítá názor Lindy Hutcheonové, podle níž jsou otázky, které si klade „historiografická metafikce“, a závěry, k nimž dospívá, analogické otázkám a závěrům současné postmoderní filozofie a metahistorie. Minulost je přístupná pouze prostřednictvím textů, a poněvadž narativita historických textů implikuje fikčnost, jsou naše obrazy minulosti pouhými fikčními konstrukty. Je pravda, že Hutcheonová zde příliš zobecňuje. Na druhou stranu celá řada výroků v její knize toto tvrzení zmírňuje a zpřesňuje: „Historiografická metafikce jak zdůrazňuje svou existenci jakožto diskurzu, tak i přesto předpokládá (jakkoli problematický) referenční vztah k historickému světu.“ (A Poetics of Postmodernism, New York, Routledge, s. 141) Domnívám se také, že při interpretacích konkrétních děl projevila Hutcheonová přiměřeně diferencovaný přístup a ukázala, že pro jednotlivé postmoderní historické texty platí jen některé z těchto rysů. Konečně, měli bychom mít na paměti, že postmoderna nenabízí žádné definitivní odpovědi typu narativ = fikce. Nic netvrdí, nýbrž jen vznáší otázky: „[Postmoderna] využívá a zneužívá tytéž struktury, které si bere na paškál […] Neexistuje zde žádná dialektika, pouze nerozřešený rozpor.“ (tamtéž, s. 106) „Když si postmoderna klade tyto otázky, nabízí samozřejmě jen málo odpovědí.“ (Tamtéž, s. 122)

Doležel zachází do opačného extrému než Hutcheonová v pasáži, která je v jeho knize citována, když výše popsané aspekty postmoderních historických románů ignoruje. Jestliže však např. Ragtime líčí americkou minulost jako „absurdní […] chaotický a aleatorický svět“ (s. 106), nemá „poselství“ tohoto románu přece jen některé z oněch metahistorických, ba i politických implikací, o nichž mluví Hutcheonová? Ať už je to však jakkoli, volba druhé knihy, jejíž analýzou se Doležel snaží přímo prokázat, že se jeho torontská kolegyně mýlí, není korektní. Byattové Posedlost totiž vyšla v roce 1990, tedy dva roky po A Poetics of Postmodernism a tři roky po Postmodernist Fiction. Těžko tak může sloužit jako argument proti generalizacím založeným na jiných a starších textech.

Vrabci na střeše si cvrlikají o tom, že Lubomír Doležel je vášnivým odpůrcem mimetické teorie. Ve své nové knize píše: „Existují teoretikové fikce […], kteří tvrdí, že všechny fikce jsou více či méně věrné reprezentace aktuálního světa a jako takové poskytují poznání o lidských záležitostech, lidské duši, lidské historii.“ (s. 126) Nikdo jistě dnes už nepovažuje romány a povídky za spolehlivý zdroj informací o minulosti či současnosti aktuálního světa. Jak nedávno upozornil editor českého vydání knihy, Tomáše Kubíček, Doležel podle všeho „počítá s konceptem mimésis v podobě, v jakém ji […] v současném teoretickém myšlení nezastihneme“. (Vypravěč, Brno, Host, s. 194) Má obava je spíše opačná: zdá se mi, že doleželovský antimimetismus bezděky odsouvá fikci do pozice bezvýznamné, samoúčelné hry, postrádající význam pro náš život. I když by se autor proti této výtce nepochybně ohradil např. poukazem na úvod k Heterocosmica, kde hovoří o tom, „že fikční výtvory hluboce ovlivňují naše obrazy a chápání skutečnosti“ (Praha, Academia 2003, s. 10), mohli bychom dále namítnout, že toto prohlášení je příliš obecné. Doležel se ve svém jinak plodném uvažování zastavuje takříkajíc na hranici fikčních světů. Jinak řečeno, setrvává na poli sémantiky a neklade si otázky týkající se estetického účinku a role, kterou v našich životech světy fikce hrají (jako např. Kendall Walton). Ze zmíněné hranice však vysílá opakovaná varování ve snaze regulovat interpretační činnost čtenáře a zabránit neadekvátním čtením. Nic více – ale ani méně.

 

Na závěr se chci zastavit u drobných problémů, jež u anglického vydání odpadají. Ve srovnání se skvěle edičně připravenou Heterocosmica je kniha Fikce a historie v období postmoderny bohužel zaplavena lexikálními a syntaktickými anglicismy. Několik příkladů postačí: „zmínka jazyka“ (s. 27); holocaust m. holokaust (s. 31n), parochiální (s. 42), „grandiózn[í] historick[ý] desig[n]“ (s. 63), exkavace/exkavátor (74nn) a bizarní „lynčovací parta“. (s. 59)

Už v nepovedeném přetlumočení článku „Fikční a historický narativ: setkání s postmoderní výzvou“ (přel. Bohumil Fořt, Česká literatura 50, 2002, s. 341–369) se – pomineme­ li všechny ostatní translatologické kazy – vyskytuje nepřesnost v citátu z Barthese, jež se dostala i do konečného znění recenzované knihy. Anglicky zní tato věta následovně: „This type of discourse is doubtless the only type in which the referent is aimed for as something external the discourse.“ (přel. Stephen Bann, in: E. A. Shaffer [ed.], Comparative Criticism 3, 1981, s. 17) Doleželova verze opírající se o Fořtův překlad Doleželova anglického překladu francouzského originálu: „Tento diskurz je nepochybně jediný typ, v němž je referent jakoby zacílen na něco [v časopiseckém vydání „v němž je referent zaměřen k něčemu“], co je externí diskurzu“. (s. 27)

Překlad Josefa Fulky, pořízený z francouzštiny: „Tento diskurz je nepochybně jediný, v němž je referent nahlížen jako něco, co stojí vně diskurzu“. („Diskurz historie“, Česká literatura 55, 2007, s. 825)

Těžko si představit, jak by mohl být referent „k něčemu zacílen“, když je to naopak samozřejmě diskurz, co je zacíleno na něj (podle Barthese iluzorně).

Věcné chyby jsou spíše ojedinělé a byly patrně převzaty z existujících českých překladů: Varrus m. Varus. (s. 87) V poznámce 7, s. 102 se mluví o „fikčním“ Coalhouseu Walkerovi (Ragtime), ačkoli v úvodu kapitoly navrhl autor rozlišovat mezi „fiktivními“ a „historicky fikčními“ postavami, atd.

Není mi dále jasné, proč se v závěrečném seznamu literatury u všech děl, která autor v knize cituje, neobjevují údaje o jejich českém překladu, ačkoli nám je v předmluvě řečeno, že jinojazyčné citace byly dohledávány (s. 10). Zainteresovaný čtenář by se rád dozvěděl, že již existuje česká verze jedné kapitoly knihy Thomase Pavela Fictional Worlds („Fikční entity“, Aluze 7, 2004, č. 1), studie Dorrit Cohnové „Fikční a historické životy“ (Aluze 9, 2006, č. 3) i citovaného „Diskurzu historie“ (viz výše), o řadě známějších knižních titulů nemluvě. Absence těchto údajů podstatně snižuje informační hodnotu bibliografického aparátu.

Některé odkazy zůstávají záhadou, neboť postrádají svůj závěrečný korelát: „Swift 1984“ zřejmě odkazuje k Zemi vod Grahama Swifta, o kterou knihu se však jedná v případě zkratky „Doctorow 1999, xiv“?

Fakt, že Doleželova studie vychází jako první česky, je pro ty z nás, kteří jeho práce se zájmem čteme, jistě radostný. Nejsem si však jist, zda toto prvenství textu spíše neuškodilo.

Tyto poznámky však přirozeně neadresuji autorovi, nýbrž redaktorům. Ani polemický a kritický tón řádků, které jim předcházejí – jednostrunná chvála zazní zajisté odjinud – by neměl zastřít to hlavní: jakkoli zůstává Fikce a historie v období postmoderny nutně ve stínu Heterocosmica, celkem vzato jde o skvěle napsanou, myšlenkově podnětnou, výbornou knihu. I když Haydenu Whiteovi se z ní asi hlava nezamotá.

 

Milan Orálek


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker