Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2008 - Recenze

Dva pohledy na Derridovu filozofii

Michal Ajvaz: Znak, sebevědomí a čas. Dvě studie o Derridově filosofii.

Praha, Filosofia 2007.

 09_recenze.pdf

 

Derridova filozofie nebo lépe Derridovy filozofické úvahy nejsou v českém prostředí příliš atraktivním tématem. Řekl bych, že lze dokonce tvrdit, že je jeho myšlení, často předem kladené proti strukturalistické tradici vycházející z estetické koncepce Jana Mukařovského, považováno za škodlivé, resp. nerespektující elementární zákony racionálního uvažovaní. V každém případě je jeho dekonstrukce – zasazená do obecnějšího kontextu postmoderny či poststrukturalismu, právě aby se zdůraznil fakt ne­ strukturálního myšlení – chápána jako extrémní případ, jak by napsal Robert Musil, racioidního myšlení. Pokud vím, skutečných analýz Derridovy filozofie není v našem kontextu mnoho. Lze zmínit autorské interpretace Zdeňka Kožmína (Smysl dekonstrukce. Derridovské průřezy, Brno, MU 1998), některé texty Miroslava Petříčka a Mojmíra Grygara a občasné exkurzivní pohledy českých strukturalistů (např. Milana Jankoviče či Květoslava Chvatíka) do derridovského světa struktur bez centra. Zvláštní postavení v tomto kontextu českého uvažování o Derridovi zaujímá Michal Ajvaz. Jeho první knižní úvaha nad Derridou, resp. jeho Gramatologií, vyšla pod názvem Znak a bytí roku 1994. Po třinácti letech se Ajvaz k dané problematice vrátil a k novému vydání své předešlé knihy přiřadil novou studii o Derridově rozsáhlém pojednání Hlas a fenomén (česky ve sborníku Texty k dekonstrukci, Bratislava, Archa 1993) a celý soubor vyšel pod názvem Znak, sebevědomí a čas. Dvě studie o Derridově filosofii.

V případě Ajvaze jde skutečně o analýzy, i když prováděné poněkud netradičním způsobem. Ajvaz nepřistupuje k Derridovi jaksi shora, analyticky nepreparuje, nezkoumá a nevysvětluje jednotlivé vrstvy jeho myšlení, ale spíše se napojuje na proud jeho uvažování a podobným způsobem, jako kdysi Derrida sám směrem k Husserlovi a Sassurovi, rozrušuje jeho koncepci différance. Tento způsob má své výhody i nevýhody. Hlavní nevýhoda spočívá v tom, že je nutné mít o Derridově filozofii slušný přehled (čtenář na to přijde rychle již po přečtení několika stran první Ajvazovy úvahy). Hlavní výhoda naopak spočívá ve faktu přiblížení se k derridovskému de­ konstruktivnímu čtení dvou hlavních racionálních proudů myšlení dvacátého století: fenomenologie a strukturalismu. Právě skrze Husserlovy úvahy o znaku, významu a signifikaci na jedné straně a skrze Saussurovu strukturální lingvistiku na straně druhé lze proniknout – tvrdí se to obecně – k Derridovi­ filozofovi. Jak Ajvaz v úvodu své druhé, rozsáhlé studie připomíná, Derridovo filozofické uvažování se pohybuje mezi třemi kardinálními problémy: znaku, času a (sebe)vědomí, trápící ostatně filozofy, krom jiného, od antiky. Zatímco první Ajvazova studie je spíše zaměřena na problematiku saussurovské koncepce znaku (i když i zde ve spodním proudu zaznívá fenomenologický kontext), pojmenované v jeho tvrzení o formálním a diferenčním charakteru sémiotických systémů, druhá studie se věnuje Husserlovi, resp. Derridově čtení několika Husserlových textů, a ústí do širokého kontextu otázek po konstrukci a způsobu vzniku toho, co se běžně nazývá sebevědomí a co sice patří k empiricky těžko zpochybnitelným faktům lidského života, ale v oblasti teorie patří k těžko zodpověditelným otázkám.

 

I.

Ajvaz se ve studii Znak a bytí věnuje především otázkám spojeným s problematikou (i) znaku jako výsledku artikulace, (ii) času, jenž hraje nejen ve filozofii dvacátého století podstatnou roli, a (iii) derridovské différance, zakládající určitý nový způsob myšlení a – hlavně – odhalující dosavadní dějiny myšlení jako tzv. metafyziku přítomnosti. Ajvaz vcelku obratně načrtává skicu „myšlenkového prostředí“, do kterého má Derridova déconstruction vnést svou „logiku“ konstruktivní destrukce západního výkladu bytí (po vzoru Heideggerovy destrukce dějin ontologie, zvl. § 6 v knize Bytí a čas), a ukazuje, jak lze z derridovské absolutizace, původně saussurovského principu diferenčnosti vystoupit, resp. do něho nespadnout. Jako alternativu nabízí myšlenku pre­ artikulovaného pole, do něhož jsou jednotlivé artikulace vetkány jako do osnovy (Derridova metafora), vyjadřující se v rytmu určitých tónů, a takto předznamenávající možnosti artikulačních systémů. Zde je nutno učinit dvě poznámky: (I) Derrida pokládá metafyzické tradici dvě otázky, jež mají historický a systematický charakter. (a) Jak je možné, že v dějinách metafyziky dochází k neustálému nahrazování nejvyššího principu? (Dochází tedy k neustálému množení interpretací i přes to, že toto myšlení pracuje s představou jednotného řídícího principu.) (b) Jak je možné udržet představu řídícího principu (sens transcendental), jenž je korektní aplikací paradoxu centra (strukturality struktury)? Jednotlivá obsazení se podle Derridy neobjevují náhodně, ale podle určitého pravidla a jejich společným jmenovatelem bylo chápání smyslu bytí jako přítomnosti (présence), tedy – ve zkratce – disponovatelnosti, uchopitelnosti, dosažitelnosti. Tato logocentrická tradice spojuje pojmově zachytitelný princip s duchem a hlasem „vnitřní rozmluvy“ a bytostně se tak vymyká exterioritě a diferenčnosti označujícího systému jazyka. (II) Myšlenka řídícího centra, principu se podle Derridy transformovala i do základní definice znaku (aliquid stat pro aliquo) a značně tak ovlivnila celkový model komunikace vycházející právě z této představy. Jazykový význam zde vystupuje v roli garanta sémantické identity a jako takový je bytostně spojen s hlasem a duchem; transcendentální signifikát je pravdou/ideou tradiční metafyziky a podstatným způsobem odsouvá konkrétní jazykový systém signifikantů do služebné role přenosového média. Vtip i jistá elegance celého Derridova projektu spočívá v tom, že ono de­ konstruující dotazování se nemůže nikdy zcela vyhnout metafyzickému prokletí, které je předmětem kritiky, a to z důvodů v podstatě elementárních, neboť se nemůže jednoduše zřeknout základních pojmů (např. znak, struktura, dějiny atd.) lidského myšlení.

Podle Derridy zde tedy panuje nepřekročitelná dualita: buď přijmeme tradici skrývání smyslu bytí jako jednoty a význam bude vždy předem daný signifikát nepodléhající diferenčnosti jazykového systému (na filozofické rovině bude spojen s tradicí pojmů ousia, eidos, cogito a charakterem bude připomínat tradiční model adaequatio rei et intellectus), nebo tuto představu zavrhneme a připustíme ničím neohraničenou hru transformací bez jednotného centra. Význam bude jen stopou (díky bytostné intervenci času) nekonečné spleti vzájemných poukazů. Ajvaz vidí tuto dualitu jako vyjádření dvou formálně shodných představ a navrhuje pracovat s představou pre­ artikulovaného pole, určitého horizontu transformací, které ale není podmínkou následné jednoty, spíš naopak: je „neustálým stáváním se sebou“. (s. 20) Dle mého názoru se tu ozývá původní Husserlova myšlenka dvou paralelních struktur (paralelních ke vztahu smyslu a výrazu): „vrstva vyjadřující“ (ausdrückende Schicht), tedy logická vrstva aktu, a „vrstva výraz přijímající“ (Ausdruck erfahrende), tedy vrstva jazyková (viz §§ 124 a 127 Husserlových Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie, česky Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filozofii, Praha, OIKOYMENH, s. 256–259 a s. 262–264). „Výraz [jako logický význam] je pozoruhodnou formou, která se může přizpůsobovat jakémukoli ‚smyslu‘ (noematickému ‚jádru‘) a která jej pozvedá do oblasti ‚logu‘, do oblasti pojmovosti, a tudíž obecnosti“. (s. 257) Rozsah pojmu smysl tak pokrývá celou noematickou rovinu všech prožitků a aktuální význam je vykládán jako re­ produkce předexpresivního smyslu. Ajvaz si je dobře vědom potíží spojených s tímto Husserlovým modelem i Derridova de­ konstruktivního čtení této představy (jako splétání: útek a osnova splétající se v textilní tkaninu – text) a pojímá celou problematiku – aspoň myslím – heideggerovsky: mluví totiž o „zapuštění textu do celku světa prostřednictvím stylu“ (s. 23), rozuměj: prostřednictvím zakládajícího a sjednocujícího horizontu. „Se stylem jako s jednotou díla, která je zapouští do celku bytí, se setkáváme jako s určitým ‚tónem‘ textu.“ (s. 24) Tento rytmus předjazykové melodie světa má charakter gestického sjednocení a výrazně se tak přibližuje Mukařovského koncepci sémantického gesta, jen s tím rozdílem, že jde o ontologické určení bytí ve světě, nikoli o estetický model sjednocení. Ajvaz jednoduše „rozšiřuje“ znakové dění až do centra věcí samých, do heideggerovského Bewandtnis­ Ganzes jako celku vzájemných poukazů, ovšem bez důsledku, který se projevil u poststrukturalistů; horizont jednoty je zachován.

V Derridově projektu déconstruction se vyskytují konstantně dva pojmy: duality a dvojznačnosti (neurčitosti). Zatímco první pojem směřuje do oblasti tzv. metafyziky přítomnosti a stanovuje hranice prostoru, v rámci kterého se bude Derridovo myšlení pohybovat, druhý pojem míří do oblasti sémiotiky, popř. obecné teorie komunikace (viz Derridovu kritika strukturalistického modelu komunikace). Ajvaz si v závěrečné kapitole pohrává s myšlenkou světa derridovské différance a představuje ji jako obraz labyrintu nebo pouště (bez hranic, rámce – struktury –, které by pohyb před­ určoval), tedy jako určitá prostředí bez možnosti orientace nebo lépe bez možnosti stanovit kritéria orientace. Využívá tak sémantický potenciál velké metafory dějin filozofie – obrazu reflexe, která např. u Hegela měla zajistit uvědomění ducha na konci cesty dějinami myšlení, ale která taktéž – při změně perspektivy – rozehrává nekonečnou hru odrazů světla bez zdroje. Ajvaz volí cestu pre­ artikulovaného pole jako určitého rytmu vycházejícího z charakteru krajiny; Derrida naopak preferuje nahodilost volby, kam se vydat, a ukazuje, že každé rozhodnutí v sobě nese radostný zážitek ze hry. Proti sobě tak stojí Proust se svou „esencí“ vůně vzešlé z minulosti a Robbe­ Grillet s představou obrazové galerie v L’année derničre ŕ Marienbad Alaina Resnaise.

 

II.

Zatímco první část Ajvazovy knihy byla – jak jsem naznačil – spíše snahou přiblížit se ke způsobu Derridova myšlení, druhá část, zahrnující analýzu Derridova čtení Husserla, zejména jeho úvahy o časovosti jako elementárním fenoménu lidského vědomí a o konstituci sebevědomí, je vyloženě filozofickou polemikou s Derridovými výtkami, mířícími v kritickém duchu na Husserlovu koncepci vnitřního časového vědomí. To s sebou přináší jisté nesnáze spočívající především v šíři celé problematiky, její složitosti, i v důsledcích, které z případných závěrů plynou. Ve formátu recenze prostě není možné celou záležitost poctivě představit. Omezím se tedy jen na pouhé poznámky k Ajvazovu textu, který stručně, ale hutně prochází krajinou Husserlových úvah o konstrukci časového vědomí jako základu evidence a komentuje Derridovy výtky obsažené převážně v jeho textu La voix et le phénomene (česky Hlas a fenomén, in: Texty k dekonstrukci, 1993).

Derrida v souvislosti s Husserlovými názory na konstrukci sebevědomí píše o tzv. présupposition métaphysique, která zevnitř zakládá celou fenomenologii. Jde o již zmíněnou absolutizaci přítomnosti formující se v Husserlových názorech na transcendentální ego, jež si je plně vědomé sebe sama bez styku a materiálním „vnějškem“ či psychickým egem jakožto zesvětšťující sebeapercepcí (Karteziánské meditace, Praha, Svoboda­ Libertas § 45, s. 96). Zjednodušeně řečeno, jde o prostý fakt konstituce přítomnosti ve vědomí; tuto konstituci vysvětloval Husserl pomocí určité struktury tzv. retencí: extenze onoho teď je dána skrze zprostředkování ne­ teď (to říká Husserl i Ajvaz zcela jasně). Vzhledem k tomu, že fenomenologie stojí na předpokladu privilegia samodanosti názoru bez zprostředkování, tzn. že pramenem všeho poznání je danost, jež samu věc podává v originále (tzv. názor věci samé), je nutné zajistit, aby vědomí bylo vědomím o něčem v každém okamžiku své fáze. Tato problematika se rozpadá do dvou dílčích kroků: (i) jak zajistit vědomí plné vědomí v každé jeho fázi a (ii) jak pochopit začátek časového procesu, aby byl udržen předchozí předpoklad. Derridova kritika míří tímto směrem a odhaluje rozpory Husserlova před­ expresivního mínění na jedné straně a jeho pojetí vědomí něčeho na straně druhé. V základu jde o problematiku reflexe, která by měla zajišťovat vědomí sebe sama v první fázi. Model reflexe je vcelku jednoduchý, jde v podstatě o fázi dvou momentů, ve kterých dochází k pohledu vědomí na sebe sama. Husserl ale musel tento model obejít – sám si uvědomoval nepřekonatelný problém spočívající v těžkosti nalézt kritérium, které by zajistilo shodnost reflektujícího i reflektovaného, a proto mluví o vnitřním vědomí jako o ne­ kladoucím sebevědomí každého mínění o něčem (viz Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí, příloha XII, s. 131). Každý intencionální akt (např. vjemu barvy) se konstituuje ve vnitřním vědomí a má podobu určité struktury (retencí a protencí). Své vědomí sebe sama ale nečerpá tento akt z retencionální odezvy, ale právě z vnitřního vědomí, které není aktem, ale ne­ kladoucí obeznámeností aktu se sebou. Rozlišuje se tak akt a vědomí aktu, a Husserl se tak částečně vyhýbá problémům plynoucím z modelu kladoucího vědomí reflexe. Jak si ale představit jednotu tohoto momentu artikulovaného dvojností momentů?

Domnívám se, že jde o jistou formální příbuznost k teorému klasické idealistické filozofie, který netvrdí nic jiného, než že absolutno (rozuměj ne­ časová totalita) je jednotou jednoty a protikladu, tedy sepětím kladoucího (jednotného) a kladeného (diferentního) momentu v pohybu sebekonstituce ducha. Hegel i Derrida si byli vědomi faktu, že bez diference není určitosti, zatímco ale Hegel dedukoval jednotu i diferenci z jediné pojmové struktury, Derrida absolutizoval diferenci do podoby své différance, a ztotožnil tak vědomí s diferenčností systému.

Ajvazovu druhou studii lze svým způsobem číst nejen jako rozbor problematiky sebevědomí, konstitující se v čase, a původu značení, ale také jako určitou obhajobu Husserlovy myšlenky názoru jako počátku, nemající podobu hloubkového principu jako základu smyslu, ale spíše určitého před­ strukturního prostoru, jenž načrtává možnosti vzájemných spojení a diferenciací. Pokud jsem četl dobře, navazuje zde Ajvaz na svou myšlenku pre­ artikulovaného pole jen s tím rozdílem, že ona před­ strukturní vrstva teprve jakémukoliv vědomí či bytí předchází. Přitom je sympatické, že i přes nesouhlas s Derridovými námitkami či výsledky jeho myšlení Ajvaz „drží“ myšlenku vzájemné komunikace různých systémů smyslu a diferenčnosti jejich vztahů, jen volí jiný – snad mohu říct – fenomenologický kontext, do kterého je celá problematika zasazena. Jde o náročný, ale podnětný rozhovor s dvěma osobnostmi filozofie světového formátu.

 

Michal Kříž


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker