Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2008 - Recenze

Dějiny (radosti ze) čtení

Alberto Manguel: Dějiny čtení.

Brno, Host 2007. Přeložila Olga Trávníčková.

 09_recenze.pdf

 

The New Yorker popsal tuto knihu jako „milostný dopis adresovaný čtení“. Bylo by možné vršit podobná pojmenování, která by více či méně přesně vystihovala Dějiny čtení (A History of Reading – knihu se stejným názvem napsal i Steven R. Fischer), a těšit se z toho, že v dnešní době, o které se tvrdí (ač proti tomu lze samozřejmě mnohé namítat), že je charakteristická zmenšující se čtenářskou obcí, ještě někdo dokáže projevovat náklonnost ke knihám. Alberto Manguel (1948) předčítal slepému Borgesovi a téhle nálepky se pravděpodobně nikdy nezbaví. Borgesův hlas zaslechne čtenář v plné síle v první části knihy a pak ještě mnohokrát mezi řádky. To, že čteme Manguelovy dějiny s pocitem, jako by témbr písmen a slov patřil „slepému knihovníkovi“, nás rozradostňuje a zároveň nás nechává upomenout na staré časy encyklopedií a arabských učenců. Možná by i Borges měl z této Manguelovy knihy radost, možná nikoli. To ale není podstatné.

Manguelova kniha obsahuje čtyři „velké“ kapitoly – „Poslední stránka“, „Akty čtení“, „Síly čtenáře“ a „Předsádky“. Takovéto dělení už na první pohled předznamenává, že nepůjde o tradiční, vědeckou publikaci, kterou by bylo možné očekávat v edici Teoretická knihovna (kde vyšly např. práce Northropa Frye, Ruth Ronenové, Josefa Vojvodíka, Seymoura Chatmana a dalších). Čtenáři se – oproti předpokladům – setkávají s textem, jenž je mnohem spíše popularizující esejí. To koneckonců dokládá i autor v poděkování: „První nápad napsat dějiny čtení vznikl při mém pokusu napsat esej.“ (s. 9) Tato inspirace, která byla amplifikována do knižní podoby, vedla nutně k rozparcelování celého „problému“ do jistých oddílů, ale také k promyšlení, či přesněji zamyšlení nad základní relativitou čtení, a sice vztahu k psaní.

Komplementarita čtení a psaní je nezpochybnitelný historický fakt. „Poněvadž účelem aktu psaní bylo, aby byl text vyproštěn – totiž přečten –, zářez zároveň vytvořil čtenáře“. (s. 231) Zatímco „dějiny psaní“ se nám velmi často ukazují ve specializovaných výzkumech – dějiny písma, pravopisných soustav, psacích nástrojů apod., „dějiny čtení“ se většinou jevily jako pole mnohem širší – mohli bychom mluvit o dějinách vizuální kultury jako takové, dějinách kognitivní vědy, dějinách literárních klubů a knihoven, dějinách nakladatelství, dějinách cenzury a ideologií atd. A přece vždy takové dělení je/by bylo umělé a zásadně nepřesné. Toho si je Manguel vědom a na patřičných místech tomuto vztahu věnuje pozornost. Je však nutné upozornit na to, že většinu textu pokrývá onen značně nehomogenní fenomén „čtení“.

Manguel se proto nemohl vyhnout jistému výběru. Čtení, tak jak ho prezentuje osmnáctý svazek Teoretické knihovny, totiž nepředstavuje žádný jasně definovaný předmět zkoumání. Proto není ani možné zaujmout nějakou zřetelnou metodologickou pozici. Čtení – jakožto problém fyziologický (kapitola „Čtoucí stíny“), vztah čtení a obrazů (kapitola „Obrázkové čtení“) atd. – se rozpíná nejen tematicky a časově, ale také prostorově (Kuba, Francie, Japonsko, USA…). Mohlo by se zdát, že kniha musí nutně skončit v chaotickém bezčasí a bezprostorovosti udržována pouhými předpoklady a důsledky toho, že knihy se prostě čtou. Takové (vlastně banální) východisko se Manguelovi stalo klíčem k vytvoření jakéhosi průvodce po vnějších aspektech čtení. Nejde totiž o dějiny v pravém slova smyslu, ale o příběhy (čtení, čtenářů, knihoven atd.) z dějin. A právě toto „vyprávění“ o čtení jako textu­ vnější činnosti je charakteristickým rysem Manguelovy knihy. Manguel se nezabývá uspořádaností textu, morfologií, ale knihou jako artiklem v sociální (v tom nejširším slova smyslu) interakci.

Manguel ale vlastně není eklektik (ačkoli na jednom místě čteme, že „Dějiny čtení jsou eklektické“ – s. 393), nepokouší se postihnout vše, nepokouší se postihnout ani většinu z širokého pole čtení. Nejde totiž o dějiny čtení, ale mnohem spíše – jak sám Manguel přiznává – o jedny dějiny, „neboť každé takové dějiny – vytvořené konkrétními institucemi a soukromými okolnostmi – musejí být jen jedněmi z mnoha, jakkoliv se mohou snažit být neosobními“. (s. 38) Dějiny čtení sledují čtení jako sleduje (poučený) laik obraz v galerii. Mluví o mnoha věcech, které sice souvisí s ústředním tématem, ale nikoli o vnitřních zákonitostech fungování umění. Takové zvnějšnění se pak v tomto konkrétním případě rozpouští ještě v něčem jiném, totiž v radosti z knihy, která se na mnoha místech ukazuje jako naivní, kýčovitá, principiálně nepřesná. Ale – jak již bylo naznačeno – nemá smysl proti dějinám radosti ze čtení vést argumentaci z (literárně) teoretických pozic, protože ambice této Manguelovy knihy nejsou teoretické.

Manguel nebuduje v prvních kapitolách (a ani v těch dalších) „filozofii četby“, jak tvrdí Milena M. Marešová v své recenzi v Hostu (2007, č. 2). K tomu má dokonce velmi daleko. Manguel, přestože odkazuje na Aristotela, svatého Augustina, Tomáše Akvinského a mnoho dalších, nebuduje žádnou filozofii. Snaží se pouze představit subjektivní pohled člověka, jenž žije uprostřed knih a s knihami (jeho knihovna prý obsahuje více než 30 000 svazků). A kdybychom byli zcela důslední, museli bychom konstatovat, že Manguel vlastně ani (nic) nebuduje. Logika knihy není postavena tak, že by dřívější kapitoly zakládaly kapitoly následující. Citace, ilustrace, obrazy, reprodukce, sochy se ocitají uprostřed vyprávění, která jsou navzájem připoutána relativně pevnou nití „čtení“, a zvětšují tak množství cest, jimiž lze k textu (či textům) přistupovat. Manguel není budovatel, ale spíše básník. To, že si čtenář může odnést jisté faktické vědomosti je až druhotné, ne však nepodstatné, ale přece jen jaksi skryté za poeticky rozmáchlým pseudo­ historickým gestem.

V závěrečné kapitole („Předsádky“) se najednou tento přístup mění v borgesovsky laděný esej o neexistující knize Dějiny čtení, v kterém se Manguel pokouší načrtnout nevyužité možnosti, potenciální varianty, jakousi další verzi Dějin čtení ukrývající se kdesi v labyrintu Babylonské knihovny. Ukazuje se tak – s důrazem a patosem –, že přestože kniha končí, čtení nikoli.

Na konci – hle, Dějiny čtení skutečně (ještě) nekončí – knihy čeká překvapení. Je jím Trávníčkův doslov „Koncept čtenáře a čtení – nejkratší možné dějiny“. Zatímco Manguel čtenáři na takřka 400 stranách překládá velmi intimní, soukromý text, který vyvolává pocit jisté privilegovanosti, radosti z možnosti nahlédnout do světa knihy, Trávníček likviduje předcházející text odosobněnou, teoretickou statí, která slouží k prezentaci vlastního výzkumu, který s Manguelovou knihou nesouvisí. V poslední kapitole Manguel předkládá možnosti, o čem Dějiny čtení nejsou, ale mohly by být. Trávníček ve svém doslovu píše o tom, čím Dějiny čtení nejsou a ani by být nemohly. Čtenář by se mohl domnívat, že se stal součástí nějakého zvláštního, calvinovského příběhu a doslov patří k úplně jiné knize. V tomto historickém přehledu, který se nám snaží sugerovat, že „[k]niha Alberta Manguela […] si zákonitě říká o to, abychom se na čtenáře a čtení podívali z hlediska toho, jak, kdy a s jakým metodologickým výsledkem se o tomto fenoménu uvažovalo“ (s. 403), se ukazuje jeho samoúčelnost ve vztahu k Manguelově textu. Trávníčkův doslov se pokouší (neúspěšně) legitimovat zařazení této knihy do Teoretické knihovny, protože jestli si o něco Manguelova óda na čtení (zákonitě) neříká, je to pohled na teoretické koncepty čtenáře. Teoretická knihovna se (vydáním této knihy) poněkud tříští. Přes nevyvratitelné kvality Manguelova textu nelze zapomenout na kontext, kterým je v daném případě edice. Proč vycházejí Dějiny čtení právě v této edici? Odpovědí může být několik: od čistě pragmatických (počet prodaných výtisků Manguelovy knihy jistě mnohonásobně předčí počet těch Úvodu do sémantiky fikčních světů ze stejné edice) až po alibistické (že by tato kniha nějak souvisela s Trávníčkovým výzkumem „čtenářství“ v České republice?).

Čtenář si pak může připadat trochu jako návštěvník poškozené knihovny v Holland House (fotografie na s. 382–383): mohou být některé knihy natolik sugestivní, že zapomínáme na (vnější) kontext?

 

Vít Gvoždiak


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker