Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2008 - Recenze

Obecný úpravník globalizačních omylů

Ulrich Beck: Co je to globalizace? Omyly a odpovědi.

Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2007. Přeložil Marek Pavka.

 09_recenze.pdf

 

Knih o globalizaci přibývá rychlostí, která je možná úměrná tempu, jímž roste množství nejasností a omylů týkajících se významu tohoto slova. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byla obecným rámcem kdekteré úvahy „světová civilizace“, od devadesátých let už se vše odehrávalo v rámci „postmoderní kultury“, dnes máme pro změnu co dělat s globalizací. Tempora mutantur a v nich také kontexty, ve kterých se cítíme víc doma než v jiných. Každý sociální vědec dbalý své pověsti řadí svá dílka do globálních souvislostí a člověk již téměř neví, má­ li ještě mluvit o zrození děl sociálních věd z ducha globalizace, anebo spíš o zrození globalizace z ducha psaní o globalizaci.

Ať z té nebo z oné strany, globalizace je pojem, jenž se vyznačuje silným centrismem; vtahuje do sebe stále víc stále různorodějších aspektů našeho vnímání a akceptování sociální i přirozené skutečnosti a zároveň se stává mohutným zřídlem sporů a diskuzí, zahrnujících celou paletu postojů, od ploskolebého tvrzení, že globalizace je módní slovo, které neoznačuje nic reálného, až po zatvrzelé přísahání na globální pohled, i když jde o stavbu krmelce v místním polesí. Není se čemu divit; prostřednictvím globalizace jsme našli či spíše znovuobjevili cestu k tomu, čemu říkáme „kulturní identita“. Myslíme samozřejmě svou kulturní identitu, jež je dotýkána kulturními identitami jiných, což ne všichni snášejí s věcnou samozřejmostí a cítí se spíše utlačováni, omezováni ve svých právech, donucováni vzdávat se svých projektivních deformací „těch druhých“ a vedeni k tomu, aby je chápali také jako lidi.

Čím víc se o globalizaci mluví, čím častěji se stává faktorem ovlivňujícím ekonomická, politická či obecně řečeno strategická rozhodnutí, tím rychleji roste rovněž vysvětlovací potenciál tohoto pojmu. Při troše dobré vůle se jím dá vysvětlit každé hnutí ve světě, případně každý nezdar v národním státě a neúspěch politiky vlád národních států. Česko tak propáslo svou šanci na místo nestálého člena v Radě bezpečnosti ve prospěch Chorvatska nikoli proto, že vyjednavači a političtí šíbři na čele s ministrem zahraničí (mimochodem, kde je v éře globalizace zahraničí?) jsou nekňubové, ale proto, že byl ve hře globální zájem. Je­ li kdykoli k dispozici takový matný, ohebný pojem, jímž lze jako tuhnoucí pěnou utěsnit každou škvíru v argumentaci, jsou mnozí v politických reprezentacích maximálně spokojeni. Gumové slovo, vždy použitelné, vrcholně nesrozumitelné, avšak důvěryhodné, které podle potřeby něco frivolně poodhaluje a něco cudně skrývá (zejména je­ li to v zájmu bezpečnosti státu, která přece není věcí veřejnou) – co si přát víc?

Německý sociolog a autor teorie druhé moderny (reflexivní modernizace) Ulrich Beck pracuje s problémem globalizace dost dlouho na to, aby viděl všechny tyto a mnohé další způsoby ať již vědomého zneužívání termínu globalizace, nebo jeho užívání nevhodného a nesprávného, plynoucího z chybného chápání jeho významu. Poněvadž má za sebou tradici německého důkladného myšlení, jež si zakládalo na tom, že se nebojí hegelovsky procházet utrpením pojmu, a poněvadž vedle toho jako sociolog ví velmi dobře, jakou spoušť v lidských myslích dokáže nadělat slovo puštěné ze řetězu, napsal příručku, ve které zkouší termín globalizace vysvětlit a oprostit ho od omylů, v jejichž náručí spočívá.

Nazval ji „Co je globalizace?“ a diskutuje v ní dvě hlavní otázky: co znamená globalizace a zda a jak je možné globalizaci politicky řídit, ovlivňovat a usměrňovat. Obě představují poměrně náročné teoretické problémy a zřejmě nelze očekávat, že bychom na ně dostali vyčerpávající odpověď. Kromě toho je originál knihy starý jedenáct let, psán byl ještě dřív, takže by bylo mnohem věrohodnější, pokud by byla ke knížce připojena předmluva pro české vydání, která by upozornila na to, že se nedočteme, co je globalizace, ale co považoval Ulrich Beck před více než deseti lety za hlavní znaky určitých procesů, které označil souhrnným pojmem globalizace. Soudě podle dalších prací by jistě také nechybělo upozornění, že v ledasčem své názory korigoval, v mnohém přitvrdil a naopak od něčeho zase upustil, především v oblasti pokusů o regulaci globalizačního vývoje prostřednictvím politických nástrojů, protože v uplynulé dekádě bylo několik z nich odzkoušeno a selhaly buď na chodu praktické „realpolitik“, nebo na odporu nejen antiglobalizačních hnutí, ale hlavně širší veřejnosti.

Za minulých deset let se navíc výrazně změnilo rozložení politických sil v samotném Německu, které je pro Becka stále místem, odkud bere ilustrace ke svým závěrům, a zásadně se změnila Evropská unie: její rozšíření přineslo výrazné změny v postupu nadnárodního kapitálu, protože mu dalo (nebo spíš odňalo) právní regulující rámec, ovlivnilo negativním způsobem postavení pracovní síly na trhu práce (EU se musela začít přizpůsobovat situaci, kdy jsou pracovní místa nedostatkový statek i pro skutečné zájemce o práci a začaly se v ní uplatňovat regulativy, které v době vzniku Beckovy knížky ještě nefungovaly, např Hartz I-IV v Německu), a konečně selhal asi nejdůležitější moment pro pozitivní ovlivňování globalizačních procesů, když Francie a Nizozemí odmítly návrh smlouvy o Ústavě pro Evropu, od níž si Beck a s ním mnoho dalších odborníků slibovali vytvoření alespoň základního právně kodifikovaného půdorysu kapitálových pohybů, který by mohl býval napomoci k relativně vyšší míře sociální spravedlnosti a svobody. A konečně, Beck vycházel ze statistických údajů OECD za rok 1996: naprostá většina z nich (rozdělení světového bohatství, rozevírání sociálních nůžek, podíl chudých, míra negramotnosti, počty hladovějících lidí a osob bez lékařské péče, atd.) je dnes jiná, to znamená mnohem horší.

Když nyní čteme Beckovu práci, měli bychom toto všechno mít na paměti s tím, že autor nepíše nadčasové věčné do ruly tesané pravdy, ale sociální diagnostiku, která je v mnoha aspektech podmíněná situačně a může se proměňovat právě v závislosti na společenském vývoji. Beck nepíše nic, co by mělo být kanonizováno, ale také nic, co by bylo možné smést ze stolu jako pouhou dobovou záležitost. Jeho analýzy jsou směsí obecných, platných postřehů, hodnocení a závěrů s historicky již zrelativizovanými domněnkami; v něčem, jak se ukazuje, odhadl vývoj velmi přesně, v jiných věcech byl jeho odhad mylný nebo vycházel ze situace, která se významně změnila a s ní i sledované cíle a záměry. Může se to zdát ploché nebo alibistické, ale v sociologii či vůbec v sociální vědě to tak prostě chodí: chce­ li kdo číst pravdu s velkým pé, ať raději sáhne po modré planetě či dalších podobných výronech kosmického ducha.

Z formálního hlediska rozčlenil Beck svou knížku na čtyři velké oddíly; po „Úvodu“ následuje kapitola „Co znamená globalizace“, která vymezuje dimenze, definice a kontroverze globalizace, třetí oddíl patří „Omylům globalizace“ a představuje ho jistá variace na weberovské odkouzlení moderního průmyslového světa, a čtvrtá závěrečná část je věnována „Odpovědím na globalizaci“, jež tvoří asi nejspekulativnější součást knihy. Kdybych se měl vyjádřit obrazně, řekl bych, že způsob, kterým je kniha uspořádána, vede autora na stále tenčí led: z poměrně spolehlivého terénu, tvořeného deskripcí situace ve společnosti a v sociologii ohledně globalizace překračuje k již samotné mnohem méně spolehlivé sociologii globalizace, poté k polemickým, někdy rozporným omylům tzv. „globalismu“, aby nakonec hodně riskoval v odpovědích na problémy a otázky, které globalizace dnes a denně plodí.

Staré přísloví říká, že kdyby mlčel, zůstal by filozofem; jenomže Beck není a ani nechce být filozofem, je teoretickým sociologem a nemalou částí svého myšlení také buřičem, člověkem, který nás chce vytrhnout z poklidu výročních zpráv akciových společností a televizní čumendy na to, čemu se dnes říká realita. Vědomě a patrně i záměrně občas přešlápne limity, jako každý, kdo je zaujatý a přesvědčený a chce svým přesvědčením zneklidnit ostatní. Nakolik je či není takové počínání pro „vědu“ seriózní, ať každý posoudí sám, zvlášť pokud v seriózní vědě také pracuje – za sebe říkám, že takoví autoři jsou pro sociální klima stejně nezbytní, jako déšť a slunce pro naše klima přírodní.

Při určování významu slova globalizace vychází Beck nejprve z již notoricky známých fakt: známe globalizaci informační (komunikačně technickou), ekologickou, ekonomickou, zbožově výrobní (organizace práce), kulturní, občansko­ společenskou, všechno procesy, jež byly ještě před dvěma třemi desetiletími spojovány s adjektivem internacionalizační, nikoli globalizační. Důvod, kvůli němuž tvoří dnes páteř globalizace, vidí Beck v tom, že se všechny postupně přesunuly na jednu časovou osu. Globalizovaný svět je časově synchronizovaný svět týchž ekonomických, politických a sociálněkulturních procesů. Sociologie globalizace musí být podle Becka jiná než byla sociologie moderních národních států. Nacionální stát se globalizačními vlivy proměňuje v relikt (což má přímý vliv na politiku, sebeidentifikační procesy, státní suverenitu), otevírá se výhled na nadnárodní stát. Mezi oběma ale zůstává řada mezistupňů, přes které se bude muset globalizovaná společnost obtížně přenášet: kosmopolitní demokracie, globální společnost rizik, kapitalistická světová společnost, občanská světová společnost, politická světová společnost.

Každý krok přes tyto jednotlivé stupně přitom může přinést neočekávané důsledky, vedlejší efekty vedlejších efektů, jež mohou znamenat jak rozvoj, tak také regres a společenskou deprivaci (globální riziková společnost žije mimo jiné i z nacionalismů, neofašistických hnutí, nových totalitarismů, politického unilateralismu, jež ji zavádějí kamkoli, jenom ne ke globální kosmopolitní demokracii – bez ohledu na to, že i ta by pro kultury bez tradice západní demokracie těžko mohla být vytouženým požehnáním, ale spíš by byla vnímána jako součást mezikulturního útlaku). Snadné není ani zodpovědně říci, jak mohou být tyto stupně překonány, které kroky musí být učiněny a kterých kritérií se může sociologická teorie přidržovat, když je termínuje. I sám jejich subjekt – světová občanská pospolitost; světová veřejnost; světová politika – je natolik vágní, že žádnou striktnější úvahu nedovoluje, o testovatelné hypotéze vůbec nemluvě.

Podnětnější důvody k zamýšlení dávají omyly globalizace. Beck jich uvádí deset: metafyzika světového trhu; tzv. volný světový obchod; ekonomicky jsme stále na úrovni internacionalizace, nikoli globalizace; dramaturgie rizika; apolitičnost jako revoluce; mýtus linearity; kritika katastrofického myšlení; černý protekcionismus; zelený protekcionismus; rudý protekcionismus. Jsou to vlastně tři skupiny omylů, první se týká hospodářských záležitostí, druhá skutečných nebo jen iracionálních rizik, spojovaných s globalizací, a nakonec třetí, svázaná se sférou politiky a politického rozhodování. Beck upozorňuje, že globalizace není uskutečňováním zákonů ekonomického trhu ani hospodářskou historickou nutností, ale stojí před námi jako politický projekt: to je zhruba řečeno jádro jeho opravníku globalizačních omylů. Kolem něj se vrší problémy, z nichž některé by stály určitě za diskusi, například podle mého soudu až příliš rychlé Beckovo odepsání sociálního státu jako jedné éry vývoje kapitalismu, která začala Bismarckovým sociálními zákony a v současnosti prostě již skončila, protože se přežila. Možná je to pouze terminologické nedorozumění, které nepostihlo rozdíl mezi sociálním státem (tj. státem, kde platí obecné principy solidarity, sociální spravedlnosti a právní rovnosti) a státem blahobytu, jak ho poznala západní hemisféra před velkou ropnou krizí v první polovině sedmdesátých let dvacátého století. I tak je však pouhé tvrzení, že doba sociálního státu minula a řešení nastalé situace naráží na politickou nevůli na všech stranách stranického spektra v Německu, víc než nedostatečné.

A když už padlo slovo o nedostatcích: Beckova knížka není, jak jsem již říkal, žádné veledílo, v jeho celkové produkci je spíše marginální a obrací se k širší veřejnosti se zjevně osvětovým, místy až propagandistickým záměrem. To je zcela v pořádku, konec konců projekt reflexivní modernizace vnáší do současné diskuze o našich životních kontextech tolik razantních motivů, že jejich popularizace nemůže být na škodu. Beck ale není ani v takovém spíše odlehčeném textu lehkým autorem na překládání. Má osobitý vyjadřovací styl, specifický slovník a natolik odlišnou perspektivu, odvíjející se z jeho sociologické teorie, že je naprosto nezbytné, aby mu překladatel nejprve dobře rozuměl, pokud jde o typ jeho racionality, a teprve pak ho překládal. Zásluhou pečlivé, trpělivé a mnohdy až úmorné redakční práce v nakladatelství SLON, které již vydalo několik Beckových knih, mezi jiným stěžejní Rizikovou společnost, se podařilo vytvořit cosi jako kulturu Beckových překladů. Vydání brožury Co je globalizace? v nakladatelství CDK tuto kulturu rozbilo.

Překlad je tak špatný a knížka tak nedostatečně vypravená, že celek připomíná začátek devadesátých let minulého století, kdy se na knižní trh dostal každý nepodarek, jen když se na něm dalo trochu vydělat. Beck je jméno, které dnes táhne, a jeho knihy jsou jistě zajímavé rovněž komerčně. Převáží­ li ale toto hledisko nad kvalitou překladatelské a editorské (lektorské a redakční) práce, děláme krok zpátky, k laxnosti, lhostejnosti, spokojenosti s podprůměrem, k heslu pecunia non olet.

Co překladu vytýkám? Především nepochopení předlohy, které se v téměř celém textu projevuje doslovnostmi nebo jazykovými zkomoleninami a křečovitými neologismy. Překladatel si až příliš často nevěděl rady s Beckovými jinotaji, ironií nebo narážkami na reálie, jejichž znalost je nezbytná. Příkladů je mnoho: „otázka je postavena“ (s. 47) – česky se obvykle klade, takže je položena; „zisky nahoru, pracovní místa pryč“ (napsal Spiegel, s. 13) – nenapsali náhodou že zisky rostou, zatímco pracovních příležitostí ubývá?; „nová čarovná formulka“ (s. 13) – asi jde o kouzelnou formulku; „ve vnitřním prostoru směrem ven se ohraničitelná singulární společnost směrem dovnitř dělí do vnitřních totalit“ (s. 36) – nechtělo by to třeba doplnit nákresem?; sou­ cit nahrazuje Nietzsche sou­ smíchem (s. 94) – k výrazu „sousmích“ už bych asi potřeboval výkladový slovník, stejně jako pro sou­ radost (s. 94): nejde snad o společný smích a společnou radost?; „pro Nietzscheho toto sebeohraničení na Jen­ sebe­ zákonodárství otevírá pohled“ – přiznávám dobrovolně, že už nevím, o čem překladatel mluví.

Není snad stránka, na níž by se nevyskytovaly podobné skvosty. Jenže překladatel jde ještě dál, například v tom, že zásadně odmítá brát na vědomí, které citované tituly již vyšly v češtině, a tudíž by je měl uvádět místo svých autorských objevů. V první řadě běží o samotná Beckova díla, která jsou citována v poznámkách pod čarou a existují v českém překladu, avšak pro překladatele jakoby ani nebyla. Je­ li citována Riziková společnost a citát je ponechán v němčině, je to porušení všech překladatelských pravidel a projev jisté omezenosti. Naprosto nemyslitelné je pak vlastní překládání citací z prací, které jsou běžně dostupné a také citované. Pro ilustraci: na s. 96 překládá z Nietzscheho Radostné vědy (§ 335) takto: „My chceme být takovými, jakými jsme – novými, jedinečnými, neporovnatelnými, sami­ sobě­ zákony­ dávajícími, sami­ sebe­ vytvářejícími.“ Závazný překlad V. Koubové z roku 1992 zní: „My se však chceme stát těmi, jimiž jsme – novými, jedinečnými, nesrovnatelnými, kteří si sami stanoví zákon, a sami sebe tvoří!“ Překladatel v životě neměl český překlad tohoto Nietzscheho spisu v ruce a patrně ani netuší, že vůbec existuje – jinak si něco takového nelze vysvětlit. Rovněž na s. 96 cituje z Lessingova Moudrého Nathana, s podobným překladatelským úspěchem. Na s. 118 překládá opět Nietzscheho, kterého Beck zákeřně cituje ze Schlechtova trojsvazkového souboru Nietzschových prací. Citován je svazek 2., strana 672: „Čas pro malou politiku je pryč, už následující století přinese boj o panství nad zeměkoulí – nutnost velké politiky.“ Závazný překlad opět od V. Koubové zní: „Doba malé politiky minula: již příští století přinese boj o vládu na Zemi – nutnost velké politiky“. Překladatel se neobtěžoval zjistit si, z kterého díla citát pochází (jedná se o spis Mimo dobro a zlo. Předehra k filosofii budoucnosti), a už vůbec ho nenapadlo, že by mohlo být k mání v poněkud kvalitnější verzi, než je jeho zplodina. Vrcholem všeho je věta z Kantova článku Odpověď na otázku: co je osvícenství?, kterou M. Pavka překládá bůhví proč takto: „Osvobození lidí z nezletilosti vzniklé vlastním zaviněním.“ Že bude dnes někdo schopen znetvořit tak chronicky známou větu, že si toho žádný redaktor ani korektor nepovšimne a tento paskvil se objeví v regulérní publikaci nakladatelství CDK je něco, co přesahuje hranice snesitelnosti. Sapere aude, pane překladateli, ale když to neumíte, nejprve se učte. Kdo může věřit celému překladu, jestliže se to v něm hemží takovými nesmysly?

Vedle toho jsou jazykové neohrabanosti, kalky a žurnalistické žvatlání (na snad každé druhé stránce „k něčemu dochází“, nebo naopak „ještě k tomu nedošlo“ – hlavně, kdy nám už dojde, že česky mluvíme jinak; běžné jsou tvary „zapáté“, „zašesté“; jednou je systém „sociálnědemokratický“, podruhé „národně­ ekonomický“) už vlastně zanedbatelné. A koho by zajímalo, že knížka nemá rejstříky a seznam literatury není doplněn o české tituly? Takže suma sumárum: kdybych Beckovu práci nedostal jako recenzní exemplář zdarma a koupil si ho v knihkupectví, šel bych do nakladatelství CDK a tam ho reklamoval. Takhle se knihy nedělají.

 

Břetislav Horyna


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker