Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2008 - Archivalie (komentář)

Henry James jako literární kritik

Michal Peprník

 12_archivalie_komentar_peprnik.pdf

 

Nechce se věřit, že americký spisovatel a kritik Henry James byl prakticky současník Marka Twaina. Pouhých osm let dělilo od sebe tyto dva velké představitele amerického realismu. Srovnáme-li však jejich styl, vypadá to na rozdíl nejméně jedné generace. Twain byl autorem, jenž stál oběma nohama na půdě realismu, James měl nakročeno již k modernismu dvacátého století. Twain se vracel k ústní lidové tradici a hovorovému jazyku ve snaze dosáhnout iluze spontánního projevu, James rozvíjel tradici kultivovaného literárního stylu krásné literatury. I když jeho dílům kritika někdy vytýkala stylistický manýrismus, nepřiměřenou obtížnost, absenci děje a politických názorů či na tematickou exkluzívnost, každý soudný čtenář uzná, že James je literární mistr a stylistický virtuóz. Románová kompozice je důmyslně promyšlená do posledního detailu. V pozdní tvorbě jeho větná perioda dosáhla takového stupně renesanční košatosti, že i relativně zkušený čtenář může snadno ztratit nit souvislosti.

James byl fascinován bohatou historií a kulturou Evropy a chtěl něco z tohoto bohatství předat Americe. Je možné si položit otázku, zda bychom jej vůbec měli považovat za amerického spisovatele. Narodil se sice jako Američan, ale více času strávil v Evropě, a dokonce zemřel v Anglii jako Angličan. Rozhořčen americkou neutralitou v prvních letech první světové války se zřekl amerického občanství. Nicméně jeho romány líčící osudy Američanů v Evropě i jeho recenze a články ukazují, že americké kořeny nepřetrhal, srdcem zůstal Američanem v Evropě.

Esej „Umění prózy“ vyšel v září 1884 v časopise Longman’s Magazine jako polemika s přepisem přednášky tehdy populárního, ale dnes již zapomenutého historika a romanopisce Waltera Besanta. Jamesovi bylo v té době čtyřicet dva let a měl za sebou již řadu úspěchů. V Americe se sice prodalo jen 1500 výtisků jeho prvního románu Roderick Hudson (1874), ale v Anglii se mu dařilo lépe, o čemž svědčí dobové kritiky i 10 500 prodaných výtisků. Novela Daisy Millerová (1878, č. 1961, 1995) se stala bestsellerem na obou stranách Atlantiku. James ji vydal nejprve časopisecky v Anglii, brzy poté následovala pirátská vydání ve dvou amerických časopisech. V roce 1881 nabídl čtenářům hned dvě literární díla, novelu Washingtonovo náměstí (Washington Square, č. 1987) a psychologický román Portrét dámy (The Portrait of a Lady, č. 2006), mistrovské dílo prvního tvůrčího období, plod několikaleté práce. Z pohledu dnešního čtenáře je překvapivé, že toto výsostně umělecké dílo se také objevilo nejdříve v časopisecké podobě, a to v Anglii v časopisu Macmillan’s Magazine a v USA v prestižním časopisu Atlantic Monthly. Jamese k tomu vedly ekonomické důvody – na časopiseckých vydáních Portrétu dámy vydělal 5000 dolarů, což mu na nějakou dobu zajistilo naprostou nezávislost. O Jamesově reputaci svědčí i fakt, že v době vydání „Umění prózy“za sebou již měl dokonce i vybrané spisy. V roce 1883 vydal jeho přítel, nakladatel Frederick Macmillan, čtrnáct levných svazečků, celkem 3000 stran Jamesovy beletrie. Kromě toho byl známý jako autor řady časopiseckých povídek, článků a recenzí.

James vedl v Evropě bohatý společenský a kulturní život. Jeho kultivované vystupování, přirozená duchaplnost a bystrý intelekt mu otevíraly cestu do nejrůznějších společenských a uměleckých kruhů. Tam, kde jeho vlohy a úspěchy nestačily, často pomohlo jméno jeho otce, autora spisů z oblasti náboženské filozofie, stoupence mystika Swedenborga. Šíře jeho známostí je neuvěřitelná. Stýkal se s předními osobnostmi kulturního života, jako byli např. Robert Browning, George Eliotová, William Ewart Gladstone, Andrew Lang, William Morris, John Ruskin, Herbert Spenser, Alfred Tennyson, Anthony Trollope, dokonce i Heinrich Schliemann, objevitel Tróje. Lehkost, s jakou se prosazoval, nám může připomínat prvního populárního amerického spisovatele, Washingtona Irvinga. James však měl nesrovnatelně větší talent než Irving.

Přestože v něm generace formalistických kritiků viděla svůj velký vzor, rozhodně nebyl žádným literárním teoretikem. Esej „Umění prózy“ představuje jeho nejucelenější pokus o poetiku prózy. Je napsán živě, místy i vtipně a elegantně. Jamesovy názory sice nejsou úplně originální, vyrůstají z dobového ovzduší a z dobových debat, jeho svébytná syntéza však měla značný vliv na další generaci modernistů a na anglo-americký formalismus.

V Jamesově eseji můžeme rozlišit dva okruhy otázek. První okruh se týká kritické praxe – co je úkolem literární kritiky a na co by se měla zaměřovat. Druhý okruh otázek se soustřeďuje na proces tvorby a pojetí románu. Začněme pojetím literární kritiky. James převzal od Matthew Arnolda požadavek nezaujaté kritiky – kritika nemá sloužit stranickým a politickým záměrům.1 Kritika se má soustředit na provedení (execution), jinými slovy na způsob ztvárnění. Jamesovo pojetí formy jako neopakovatelného a jedinečného výsledného tvaru sehrálo důležitou roli v anglo-americkém formalismu, stejně jako jeho odmítnutí normativní poetiky snažící se určit ideální poměr jednotlivých složek kompozice (podíl popisu, dialogu či události /incident/). V souladu s aristotelovským pojetím a romantickou estetikou formy uměleckého díla James zdůrazňuje organickou spojitost všech složek. Tuto spojitost přirovnává k procesu „roztavení“ (melting) jednotlivých složek do jedné slitiny.

Jaké jsou principy poetiky románu? První Jamesův kategorický požadavek jenom formuluje jinými slovy představu, která existovala již na samém počátku historie románu. Román má soutěžit s životem a má poskytnout přesvědčivou iluzi reality. James se staví proti metafikčním postupům (najdeme je např. u Anthonyho Trollopea). Podobně jako Poe James chce, aby se čtenář do světa úplně ponořil a vnímal postavy ne jako postavy, ale jako lidské bytosti. Nejde mu o prostou reprodukci skutečnosti v její mnohosti a typičnosti, ale spíše o moderní aristotelovskou reprezentaci skutečnosti, kterou už ale pojímá v modernistickém duchu jako subjektivní zkušenost. Román má zachytit „zvláštní nepravidelný rytmus života“, tedy prvek či postup nastolující nepravidelnost, což nápadně připomíná Mukařovského princip nezáměrnosti.2 Má-li být román jako život, je třeba, aby zůstal otevřený a absorboval rozmanitost života, musí si udržet pluralitní charakter.

Tak jako James odmítá normativní poetiku, tak odmítá i omezování tvůrčí svobody spisovatele. Spisovatele nemá omezovat nic než snaha o zprostředkování osobního prožitku. Nemá uhýbat před nepříjemnými tématy, nemá se snažit vytvářet smířlivé vzory a chlácholit čtenáře. Má neúhybně usilovat o maximální autenticitu. Estetickou hodnotu představuje intenzita dojmu, korektivem je vkus. James nikdy nešel do nechutných či drastických extrémů naturalismu. Zdůrazňuje, podobně jako po něm T. S. Eliot, že má-li dílo působit jako realita a být realitou, je třeba, aby byl autor obdařen obrovskou senzibilitou – James přirovnává senzibilitu k obrovské pavoučí síti, jež v síni vědomí zachytává poletující částečky, které je autor schopen proměňovat ve zjevení. Pak dokáže i z nepatrného reálného podnětu vytěžit celý příběh.

Významnou roli v procesu vytvoření iluze reálnosti fikčního světa sehrávají realistické detaily. Umělec má být nesmírně vnímavý pozorovatel, jemuž nic neunikne, ale současně je zřejmé, že nikdy nemůže a ani by se neměl snažit svět postihnout v jeho mnohosti. Fikční svět je vždy výsledkem procesu selekce, který vyplývá z představy či plánu díla. Jako moderní spisovatel James odmítá snahy dobových realistů (Arnold Bennett) podat obraz společnosti v co největší šíři. Detail ho na rozdíl od Hawthorna však již nezajímá jako symbol, který halí a skrývá skutečnost jiného, latentně vyššího řádu. James má podobně jako Poe ryze pragmatický vztah k detailu. Jestliže u Poea sloužil detail jako prostředek vytvoření nálady a atmosféry, u Jamese je detail znakem postavy a děje. Některé detaily mají charakter gest, z nichž povstává postava, struktura vztahů a příběh, jak je patrné z krásného příkladu: „Když žena stojí s rukou položenou na stole a podívá se na vás určitým způsobem, je to pro ni událost; neboť pokud by to nebyla událost, těžko bychom pro to hledali jméno.“ Z těchto nádherně mnohoznačných obrazů, kde ruka na stole může hledat oporu nebo být rukou, jež se nenápadně nabízí k dotyku a uchopení, sestává Jamesův podivuhodné fikční světy, kde se hodně mluví, ale přesto mnohé zůstává nevyřčeno a nabízí se jen v náznaku.

Jamesův přístup k otázce selekce je moderní v tom smyslu, že ji spojuje s otázkou vyprávěcí perspektivy. V předmluvě k románu Roderick Hudson James ji označil jako problém centra vědomí.3 Koncepce určité postavy jako centra vědomí potom determinuje proces selekce a interpretace věcných faktů fikčního světa. Jinými slovy, co jsou postavy ochotny a schopny vzhledem ke své povaze zprostředkovávat a jak jsou schopny daná fakta interpretovat.4

Tento plán postav opět není jen výsledkem záměru autora, nýbrž i strukturou vztahů, a je do jisté míry autonomní. Jestliže u Aristotela byla postava funkcí děje, u Jamese je děj funkcí relačního systému postav: „Co jiného je postava než určení děje? Čím jiným je událost než ilustrací postavy? Jak vypadá obraz či román, který není obrazem či románem postav?“ James dokonce hovoří o jisté autonomii stvořených postav, jako by to nebyly vymyšlené literární postavy, ale skuteční samostatně jednající lidé.

Završením Jamesovy dlouholeté literárně-kritické praxe měl být výbor románových předmluv k jeho vlastním románům Umění románu5 a mnozí kritici také tyto předmluvy považují za vrchol jeho literární kritiky.6 James už se jeho vydání nedočkal. Na rozdíl od eseje „Umění prózy“ jsou tyto předmluvy z pohledu moderního čtenáře zdlouhavé, nesystematické a rozhodně nenaplňují víc, než co naznačuje název. James tu neusiluje o poetiku románu, nabízí spíše esejisticky pojaté poznámky k umění románu, ať už ke genezi jednotlivých románů, či k některým dílčím problémům románové kompozice. Pojmy, které užívá, mají daleko k odborným literárním termínům a jsou poplatné dobovému literárně-kritickému impresionismu – svoboda, pocit reality (sense of reality), intenzita dojmu, senzibilita, provedení (execution), líbit-nelíbit (liking). V konečném důsledku chápe James román i psaní románu jako umění, tj. rozumem plně nepostižitelný jev, tajemství, jež nejde předávat, k němuž se lze dobrat pouze vlastní cestou.

Tyto iracionální aspekty však Jamesovi následovníci ponechali stranou a zaměřili se na konkrétní podněty a „technické“ problémy literární kompozice. James jako vlivný hlas ukázal cestu správným směrem, ale románovou poetiku v moderním slova smyslu nevytvořil. Přesto však jeho poznámky zůstávají inspiračním materiálem pro další generace kritiků a teoretiků a umožňují nám nahlédnout do jeho literární dílny.


Poznámky:


1 Sacvan Bercovitch (gen. ed.), The Cambridge History of American Literature. Volume Five: Poetry and Criticism 1900-1950, Cambridge and New York, Cambridge University Press 2003, s. 411.

2 Mukařovský chápal nezáměrnost jako narušení významové jednoty díla, tj. jako účinek vyvolávající „bezprostřední dojem skutečnosti, nebo spíše dojem ze skutečnosti.“ Jan Mukařovský, „Záměrnost a nezáměrnost v umění,“ Studie I, Brno, Host 2000, s. 365.

3 Henry James, Preface to Roderick Hudson, The Art of the Novel, R. P. Blackmur (ed.), New York, Charles Scribner’s Sons 1962, s. 15. Předmluva byla napsána pro souborné vydání Jamesových spisů v roce 1907.

4 Jako jeden z prvních se problematikou perspektivy (hlediska) zabýval Percy Lubbock v knize The Craft of Fiction (1921). Klíčová kapitola této monografie s názvem „The Point of View“ řeší tento problém na příkladu díla Henryho Jamese, a byla proto zahrnuta do sborníku Leona Edela.  Odkazuje se zde na Jamese? To po zmínce o Lubbockovi nepůsobí logicky, takže má čtenář zprvu dojem, že se mluví o kapitole z The Craft of Fiction. Přetištěno v Leon Edel (ed.),Henry James: A Collection of Critical Essays, Englewood Cliffs, Prentice-Hall 1963, s. 37–46.

5 Výbor z předmluv vydal a rozsáhlou předmluvou opatřil dvacet let po Jamesově smrti známý americký formalistický kritik R. P. Blackmur.

6 Např. Harry Blamires, A History of Literary Criticism, London, Macmillan 1991, s. 306.

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker