:: REDAKCE
:: REDAKČNÍ RADA
:: PŘIPRAVUJEME
:: KONTAKT
:: ODKAZY
:: PODĚKOVÁNÍ
:: INFORMACE PRO AUTORY
:: COPYRIGHT












|

Aluze 1/2008 - Archiválie (komentář)
Josef Durdík: estetika
a příroda
Karel Stibral
14_archivalie_komentar_stibral.pdf
V díle
Josefa Durdíka, jednoho z nejvýznamnějších
českých estetiků 19. století a autora dosud
jediné česky psané souborné estetiky, nacházíme
na první pohled patrný výjimečně silný
zájem o přírodní vědy i o přírodu
jako estetický objekt obecně. Obě tyto oblasti, které
se do určité míry prolínají, se ukazují
jako zajímavá a významná součást
i současné estetiky – mám na mysli na jedné
straně environmentální estetiku1
v rámci estetiky jako disciplíny a na druhé
straně pokusy přírodních věd vysvětlit estetické
jevy – jako např. neuroestetiku, bioestetiku atp. U málokoho
v českém estetickém kontextu najdeme obě tyto
oblasti pojednány v takové šíři
a do určité míry i v určité
symbióze (byť někdy problematické). Proto bych se
v tomto textu rád pokusil shrnout to, co ze vztahu
k přírodě u Durdíka najdeme – ať již
jako zdroj inspirace či jako poněkud opomíjenou součást
dějin české estetiky.
Přírodní
vědy a příroda
Durdík
je prezentován oprávněně jako jeden z předních,
ba nejvýznamnějších2
českých reprezentantů Herbartova učení a odtud
jistě můžeme vyvozovat spojení filozofie, estetiky
i psychologie s přírodními vědami, pro
Herbartovy stoupence typické. U Durdíka se jedná
ovšem o zájem podstatně hlubší
a delší. V počátcích jeho
působení (pro něj patrně nejplodnější etapě)
totiž není u něj vliv herbartismu ještě nijak
zásadní.3
Tento zájem vyplýval již z jeho vzdělání
– Durdík vystudoval na pražské univerzitě nejen
filozofii, ale i matematiku a přírodní vědy
a všechny tyto předměty na začátku své
kariéry učil i na gymnáziu.4
Co
se týče přírodních věd, dnes je spíše
znám jako propagátor darwinismu,5
ale jeho zájem zpočátku patřil spíše
fyzice, o čemž svědčí i název spisu, kterým
se r. 1869 habilitoval na pražské univerzitě: Leibnitz und
Newton6
a v němž se pokoušel propojit Leibnizovo učení
nejen s Newtonovými zákony, ale i atomismem.
Fyzikální, resp. astronomická tématika
(zejm. Koperník) pak u něj hraje významnou roli
i nadále – v popularizující
knize O pokroku přírodních věd (1874) nebo
i v kratších textech a přednáškách,
z nichž některé jsou do této knihy i zahrnuty.7
Právě
publikace typu O pokroku přírodních věd
nám dává nahlédnout do Durdíkova
vztahu k přírodním vědám nejlépe.
Na první pohled jsou v této vlastním
nákladem vydané publikaci vidět některé
základní charakteristiky, patrné i v další
Durdíkově tvorbě týkající se přírodních
věd. Je to jednak velký a obdivuhodný záběr
témat,8
ale i snaha o propagaci a popularizaci, didaktičnost
výkladu, zdůraznění morálního aspektu,
obdiv k pokroku, positivismus a bohužel i určité
zjednodušování kontextu vědeckých teorií
či objevů.
Je
to asi právě obdiv k pokroku – ostatně
zmíněný i v titulu knihy –, který
Durdíka téměř oslňuje. Obdivuje rozšiřování
lidského vědění, obdivuje nové technologie jako
parní stroj, obdivuje „velikolepé továrny,
v době naší jako houby z půdy vyrážející.“9
Věda i technologie přináší lidstvu veliké
dobrodiní pro praktický i duševní
život a námitky proti „mašinám“
svědčí podle něj o „obmezenosti ducha“.10
Durdíka fascinují změny paradigmatu či
převratné vynálezy, proto se jeho zájem
soustřeďuje na osobnosti typu Koperníka, Darwina, Newtona či
též Keplera, Galileiho a Stephensona (vynálezce
lokomotivy). Neustále se v textech vrací k této
převratnosti, k proměně vnímání světa.
Činy vědecké jsou zásadními činy v dějinách
lidstva, posouvající ho v osvícenském
smyslu kupředu – např.: „Koperníkův čin […]
jím se sesul malicherný svět středověký“11
nebo „jeho pomocí přemohli jsme vládu temnoty,
že z písma jeho věčitého [z hvězdnatého
nebe] četlo a čte lidstvo své právo pokroku.“12
Podobně
pojímá pak Newtona či Darwina. Posledně jmenovaný
se stal pak Durdíkovým dalším hlavním
oblíbencem a objektem řady vystoupení i textů.13
Takové soustřeďování na jednotlivou osobnost
a samotný fakt paradigmatické změny pak ovšem
Durdíkovi poněkud zabraňuje vidět příslušné
teorie v kritickém světle či širším
kontextu. Všechno staré je pro Durdíka
pouhopouhý omyl, na jehož pozadí teprve může vyniknout
přelomovost jeho oblíbenců. To, že např. Koperníkova
teorie vlastně byla v době svého vzniku schopná
méně predikcí, než tradiční Ptolemaiova, pak
ani nezmiňuje. Je ovšem samozřejmé, že značná
část takového postoje spadá na vrub „ducha
doby“, který byl kolem půlky a po půlce 19.
století jistě nadšeně přející idejím
vědeckotechnického pokroku, ba dokonce v poněkud
„opožděných“ Čechách Durdík
představoval přímo odvážnou alternativu. A tak mu
jistě můžeme odpustit naivní víru 19. století,
že „přírodní vědy nás osvobodily od
kletby hrozných věkův.“14
Určitě mu můžeme i odpustit, že alchymii s jejím
„příšerným apparatem“ považoval
(nejen) v souladu s dobovým názorem za
středověkou romantiku, „jež jest vyznačena s jedné
strany mučírnou, s druhé strany gotickým
chrámem,“15
nebo že zcela opominul Newtona jako nadšeného
alchymistu a kabalistu.
Méně
mu však již můžeme odpustit některá zjednodušení
týkající se darwinismu, především
naprostou rezistenci vůči kritice této teorie, kterou prostě
přechází mlčením. Na darwinismu také
vidíme, jak téměř celou Darwinovu teorii zjednodušuje
na boj o život, „struggle for life“, což
jistě odpovídá dobové populární
interpretaci, pro biology tato redukce však už ve své
době zdaleka nebyla tak jednoznačná, a to ani pro
samotného Darwina. Rádl dokonce tvrdí, že
Durdík evoluční teorii vlastně nepochopil (což prý
bylo tím, že byl herbartovec a estetik), ba ne příliš
lichotivě píše, že z Darwina stírá
vše „pokrokové a proticírkevní
a světoborné.“16
To už je ovšem evidentně přehnané a jako obvykle
„rádlovsky“ nadsazené či překrucující
(více o vztahu Durdíka k Darwinovi viz můj
starší text17)
– ostatně, Rádl sám tehdy prorokoval darwinismu
brzký zánik.
Na
Durdíkovu obhajobu bychom ovšem mohli dodat, že obdiv
k velkým postavám historie mu zcela nezastírá
jeho soud o jejich vlastní osobě. Při návštěvě
Darwina (byl ostatně jediným Čechem, který se s ním
kdy setkal) neváhá být ke svému
obdivovanému přírodovědci i kritický –
nelibě např. nese přítomnost olivrejovaného sluhy
a dokáže označit Darwina nejen za konzervativce, ale
dokonce za šosáka.18
V řadě
pasáží z Durdíkova díla pak vidíme
již zmiňovaný zásadní a ústřední
význam, který přírodním vědám
přičítal. Pro Durdíka byl ovšem ústřední
i estetický postoj ke světu (Tretera),19
který se tak zřetelně ukazuje třeba na převádění
etiky na estetiku - i soud etický (resp. praktický)
byl v zásadě pouze speciálním případem
soudu estetického.20
Ústřednost
estetického postoje byla ale u Durdíka spíše
nevědomá, vědomě se snažil především o postoj
i metodu přírodních věd. Pouze přírodovědecké
poznání mohlo podle něj přinést blaho (a „pravé
poznání “):
„[P]řírodní vědy jsou záštitou
budoucnosti […] jen opravdové poznání
přírody může být základem práce této,
jen ono pákou k rozevírání pokladů
nám přichystaných a spolutvůrcem všech
teorií o zřízení společnosti lidské.“
Přírodovědecká metoda má být vzorem všem
ostatním vědám, ba v zásadě se má
stát novým „religiem“: „[Z]pytovat
přírodu […] tato myšlenka stane se pravým
náboženstvím příštích věků, ona
již to jest, jež vymaňuje lidstvo z poroby všeliké,
rozhání chmury předsudků.“ 21
To
však neznamená, že by Durdík zcela přehlížel
některé negativní aspekty lidské činnosti
v krajině, jako je např. odlesňování, mající
za výsledek vznik povodní – dodnes aktuální
(ba dnes snad především) je jeho práce Pozor
na lesy! (1873)22,
která by směle mohla být považována za jeden
z vůbec prvních českých environmentálních
textů.
Paradoxem
je ovšem poněkud menší
zájem o estetickou oblast
ve spojení s přírodními vědami. V Pokroku
najdeme
vlastně pouze několik pasáží o estetice, a to
spíše esejistického či hodnotícího
charakteru. A tak Keplerovy úvahy o harmonii kosmu
jsou sice zmíněny, ale pouze okrajově, ba dokonce
s pejorativním nádechem: „Kepler […]
měl nejživější smysl pro celek a harmonii jeho,
[…] byl zvláštní láskou ku
předmětu svému jat, blouznil a přemítal
o harmonii částí a celku.“23
Setkáme se zde i s tvrzením, že Galileiho,
na rozdíl od Keplera, podobné představy o harmonii
sice nepovznášely, ale také mu „nikdy
nekalily zrak“.24
K estetice,
lépe řečeno estetizování či estetickému
obdivu se Durdík dostane ve svém
vědecko popularizujícím díle vlastně
málokdy. A to když v Pokroku mluví
nadšeně třeba o duze, která „náleží
vedle hvězd ku poesii nebes, rosný závoj, jenž v její
čas okolí naše omžívá a na svých
perutech vůni a lahodu k našim smyslům donáší.“25
Estetické pojmy zazní především, když
zmiňuje zásluhy vědy: „Mnohem vznešenější
je svět, než jak se byl před několika tisíci lety zrakům
některých lidí jevil, mnohem velebnější
jest divadlo života […] jest pak vznešenosti více
odhaleno, než novou vědou?“26
Nebo když ve svém pedagogickém nadšení
píše: „Z krásného svého
kabinetu beru své učební pomůcky. Rád bych své
posluchače přenesl v jarní krajinu, kdež šíré
plochy pokryty jsou bujným vysokým osením.“
27
Atp. Z předchozích citací jistě zazní
i zřetelněji Durdíkova „krasořečnická
dikce“, ta si ovšem zaslouží i dnes kladné
ohodnocení za odvahu, s jakou je ochoten opouštět
výklad různých přírodních zákonů
či technických zařízení (a to dosti
důkladných a podrobných), aby nechal zaznít
i vlastním pocitům.
Výjimku
pak tvoří již zmiňovaný text Pozor na lesy!,
kde se pojednává i o estetickém
významu lesa, byť estetická hodnota je až posledním
argumentem pro zachování a rozšiřování
lesů. Lesnatá krajina je podle něj mimořádně esteticky
hodnotná a „požadavek [krásy] ku podivu
souhlasí s výrokem vědy a s prospěchem
hmotným, celé vlasti vyplývajícím.“28
Co
se ovšem týče prezentace estetiky v rámci
Durdíkových přírodovědných textů, nemůžu
si odpustit kritiku či dokonce údiv především
při jeho zpracovávání Darwina. Durdík
zjevně kromě Darwinova O
vzniku druhů
(1859) znal i jeho práci o domestikaci (1868), již
v Pokroku
cituje i další významná díla.29
O to více nás ovšem překvapí, že
ani zde, ale prakticky ani v 80. letech nevěnuje pozornost
Darwinově druhé nejzásadnější práci,
Původu
člověka
(1871), kde se tento velký přírodovědec zmiňuje
nejvíce o otázkách estetiky a kultury,
a vyslovuje i odvážnou hypotézu o přítomnosti
vkusu u zvířat - popíše dokonce
desítky ba stovky stran příklady na toto téma!
K estetice
se Durdík nedostane ani ve svém díle
z nejvýznamnějších, vydaném ovšem
až posmrtně, Darwin und Kant (1906, dokončeno již v 70.
letech).30
Zdá se, že Durdík je natolik uhranut představou boje
o život a jeho případnou aplikací na
lidskou společnost, že přechází prakticky bez
povšimnutí vlastní estetickou tématiku.31
Zjevně, na rozdíl od samotného Darwina, nerozlišuje
mezi přírodním a pohlavním výběrem.
A v tom není sám – jeho žák
Otakar Hostinský píše později stať „Darwin
a drama“,32
kde opět aplikuje boj o život na dramatické umění
– tedy opět výběr přírodní, a nikoli
pohlavní, který vede k vývoji různých
„estetických“ struktur (podle Darwina).
Zajímavější
a dodnes aktuální a moderní jsou
spíše Durdíkovy úvahy o vztahu
darwinismu a etiky nacházející se
např. v článku „Darwinismus a mravouka“
(1883). Zde upozorňuje, že vyvozování nějaké
morálky z darwinismu je zneužití této
teorie. Poznatky vědy – zde např. darwinistický boj
o život – nejsou žádnou autoritou v etice.
Věda podle Durdíka pouze konstatuje, co jest, a ne co
býti má. Jak píše: „[Z] pouhého
darwinismu nenásleduje nic, ani morálka, ani
immorálka.“33
(Stejně tak podle Durdíka pochopitelně nevyplývá
z darwinismu nějaké popření náboženství
a Boha. Filozofie pak pomáhá pochopit
i darwinismus a eliminovat jeho nesprávné
aplikace na etickou oblast.)
Estetiku
nalezneme, kromě vlastních estetických spisů, alespoň
v rámci psychologie, kterou Durdík sice
neprezentoval prakticky jako přírodní vědu (byla to
„věda vniterná“), ale pracující
s metodami věd přírodních.34
V této disciplíně byl ostatně jeho přínos
v českém kontextu opět nezanedbatelný –
stojí na zdejším počátku především
psychologie osobnosti.35
Zmiňované otázky estetiky, resp. vnímání
krásy, shrnuje přehledně např. na několika stranách ve
své Psychologii pro školu (1872).36
Krása
přírody
Josef
Durdík věnoval ovšem zájem i estetice
přírody samotné, nikoli jen přírodním
vědám. Přestože zde nemůžeme mluvit o nějakém
cíleném pokusu propojit obě oblasti, jistě zde najdeme
vliv jeho studia přírodních věd – co do metody,
pojmů i tématiky. Ve své Všeobecné
aesthetice (1875) věnuje estetickému vnímání
přírody kolem čtyřiceti stran37
– a i když to jistě v rámci rozsahu celé
publikace (700 stran!) není mnoho, je to jedna z mála
publikovaných prací v českém jazyce
k tomuto tématu.38
Durdík
v tomto spise formalistické estetiky navazoval na svého
učitele Roberta Zimmermanna, který poněkud modifikoval
původní názory Herbartovy. Zimmermann také, jak
píše Hostinský,39
do estetiky zavedl přes výslovný nesouhlas
Herbartův pětici estetických forem, původně pěti idejí
praktických. Nezapomínejme ovšem, že Durdíkův
spis je i polemicky (jak upozorňuje Foglarová40)
vystavěn vůči dílu Friedricha Theodora Vischera, následovníka
Hegela. Vischerovu Aesthetik oder Wissenschaft des Schönen
(1846–1857) dokonce zmiňuje Durdík jako
výslovně nejvýznamnější estetické
dílo, nebo spolu s Zimmermannem jako „nejčelnější
spisy dvou protivných směrův.“41
Nepominutelný vliv na něj však kromě dobové
psychologie měla Kantova estetika, resp. filozofie, jak vyplývá
i z počtu citací – zatímco Kanta
cituje 28×, Herbarta pouze 10× a Zimmermanna přímo
jen 3×!
Hledáme li
ale u někoho pasáže předznamenávající
strukturu Durdíkových stránek věnované
přímo estetice přírody, pak jako nejbližší
shledávám Vischerův způsob výkladu. Vischer
zde, stejně jako Durdík, probírá jednotlivé
přírodní jevy od anorganické přírody
přes rostliny ke zvířatům, po vzoru přírodovědeckého
systému. Vischer ovšem věnuje pak prakticky celý
zbytek svého více jak pětisetstránkového
druhého dílu Aesthetik přírodnímu
krásnu lidského těla (ostatní ne lidské
přírodě z tohoto dílu pouze cca 150 stran),42
které Durdík zdaleka tak nerozebírá.
Oproti tomu Zimmermannovy pasáže (v Allgemeine
Aesthetik als Formwissenschaft,1865) věnované přírodnímu
krásnu tuto „přírodovědeckou“ strukturu
nemají, nejsou ostatně ani nijak výjimečně rozsáhlé
– cca třicet stran.43
Durdík
ve svých pasážích o estetice přírody
opravdu probírá v duchu přírodovědeckého
systému celou přírodu od anorganického světa po
živočišný. Současně – a na rozdíl od
Vischera – zde najdeme i důraz na škálu
estetického postoje k jednotlivým objektům
anorganické říše, přes krásu organismů
až po složené jevy: nebe, krajinu, až po krásu celku,
kosmu. Diferenciace, která je podle mého názoru
velmi důležitá.
Co
čtenáře vyzbrojeného přírodovědným
zázemím určitě zaujme, je jistá dvojakost
postoje k přírodnímu krásnu u Durdíka
– jednak je tu krásno pojímané jako
vlastní estetické zalíbení, kantovsky
bezzájmové, bez vztahu k užitečnému,
příjemnému či zajímavému. Pak zde ovšem
funguje i krása typičnosti,
typu.
Již na počátku Všeobecné
estetiky
podává Durdík souhrnný výklad
pětice základních estetických forem: formu
síly, typičnosti (význačnosti), souhlasu, správnosti
a formu vyrovnání a závěru. V rámci
estetiky přírody však typičnost zaujímá
zvláštní úlohu. V příslušných
pasážích o estetice přírody se totiž
poněkud liší pojetí typičnosti od předchozích
definic, neboť v kapitole o formě význačnosti
definuje Durdík význačnost (resp. typičnost) jako
pravdivost44
ve smyslu shody obrazu a originálu (který ovšem
nemusí mít hmotnou podobu) – pravdivost však
v případě typičnosti v rámci přírodních
objektů již zmiňována není.
V pasážích
o kráse přírody již také není
zmiňována základní pětice, ale často se Durdík
vrací právě k určité distanci mezi pocitem
krásna a pocitem libosti z typičnosti. V rámci
estetiky není myšlenka formy typičnosti nic nového
– jak upozorňuje Foglarová,45 tato
myšlenka sahá až k Aristotelovi. Zajímavé,
že ji Durdík zdůrazňuje právě v pasážích
o estetice přírody. Tento pojem zde využívá
i Zimmermann,46
ale používá ho jinak, a stejně ho tak používá
v pasážích o estetice přírody
Vischer, ale pouze v případě rozlišení
třech základních typů rostlinstva.47
U Durdíka
se zde spíše ozývají ozvuky otázek
typu, plánu v tehdejší biologii (aniž by
to zcela pominulo již dávnou Aristotelskou inspiraci).
Připomeňme jen, že otázka plánu, typu byla až do
převládnutí úvah o evoluci jedním
z nejvýznamnějších témat biologie
v 18. i v první půli 19. století, ba
bylo to téma přímo paradigmatické. Vedly se
dlouho velmi živé diskuse nad možnými plány
organismů, jejich počtem, možností proměny – vzpomeňme
např. slavnou veřejnou diskusi o počet plánů z r.
1830, zda jsou veškeré organismy převoditelné
na jeden základní plán, jak tvrdil Geoffroy St.
Hillaire, nebo jsou základní plány čtyři, jak
tvrdil Cuvier.
Právě
většinou přírodovědci dle Durdíka48
nehledí na bezzájmové krásno, ale na
„estetickou formu význačnosti“, tedy shodu
konkrétního nerostu či organismu se vzorem ve své
mysli (archetypem).49
Případnou námitku, že jde ve skutečnosti o zájem,
interes ze strany přírodovědce – a tedy porušení
bezzájmovosti krásy – Durdík vyvrací
tím, že při pociťování libosti z typičnosti
jde o estetické posuzování ladu a souladu
konkrétního předmětu a vzoru50
(tedy to, co nazývá zálibou ze shody na jiném
místě).51
Posuzování
na základě typičnosti pak vede i k zajímavému
paradoxu, že se líbí v přírodě i ošklivé
věci (Durdík je dalek toho tvrdit, že v přírodě
ošklivost není), a to právě svojí
typičností. Přírodovědci se tak může líbit
i šeredná ropucha, pokud má všechny
znaky svého druhu – líbí se mu jako
typus.52
Odtud též paradox „čím ošklivější,
tím hezčí“ (např. druhy psů jako pinč).
Typičnost
pro Durdíka náleží ke kráse, nelze ji
však s ní jednoduše ztotožnit – je
to spíše dokonalost, schopnost vyhovět svému
vzoru.53
Dokonalost se týká této shody jednotlivého
objektu se vzorem, nikoli srovnání typů, vzorů
samotných. Typus člověka není nadřazen jinému
typu. Současně se i nižší forma (v biologickém
slova smyslu) může jevit jako esteticky hodnotnější
než forma vyšší (např. obratlovec) –
právě na základě shody typu a individua.54
Při
postupném výkladu, jak již bylo řečeno, vychází
Durdík od nerostné říše k vyšším
formám a komplexnějším celkům. Nerosty
podle Durdíka vzbuzují estetické zalíbení
prakticky pouze v opracované podobě, z přírodních
forem za nejkrásnější považuje krystaly. I ty
však mají významný nedostatek –
schází jim živost.55
Krystaly jako vrchol anorganické krásy, to je zajímavý
pozůstatek evropské tradice, která začala zjevně až ve
středověku – antika viděla i krásu v kamenech,
nepatřících mezi krystaly, Čína pak dokonce
především v horninách
Živost
hraje pro Durdíka podstatnou roli.56
Organismus se liší od pouhého stroje,
organismus nebyl udělán, povstal sám od sebe. Určitě
zde v jeho formulacích zaznívají dobové
diskuse mezi vitalismem a mechanicismem. Živé bytosti se
od neživých odlišují i svojí
geometrií. Zatímco v nerostech nalézáme
přímky a lomené linie, v živočišném
světě jsou to různě ohnuté křivky. Ostré hroty
znamenají podle Durdíka úpadek: „[N]e
matematická pravidelnost jako v nerostech, ale symetrie
a jiné živé linie drží vládu
v organismu.“57
Rostliny
tvoří pro Durdíka určitý vrchol přírodních
krás – jejich klidná krása vzbuzuje
estetické zalíbení nejvíce. Nerost má
života příliš málo a zvíře
zase příliš mnoho. A to i přes to, že na
zvířeti je nejpoutavější právě život,
pohyb.58
Zvířata jsou obecně posuzována esteticky tím
výše, čím výše v systému
stojí. Jakoby tedy Durdík zapomněl na svůj názor
o nemožnosti nadřazovat typy. (Je třeba ovšem dodat, že
právě na problému typičnosti ukazuje výjimku
z tohoto pravidla. Touto výjimkou je podle něj opice,
která je posuzována dle typu člověka a vypadá
proto jako naše karikatura.)59
Pasáže
o jednotlivých přírodních objektech pak
uzavírá Durdík pasážemi o estetických
kvalitách lidského těla. Diskutuje upřednostňování
krásy jednotlivých pohlaví, a nakonec se
rozhoduje pro krásu ženy, která má podle něj
křivky životnější a libější. Též
jsou křivky žen založené více na harmonii, která
je křehčí, snáze porušitelnější
než pevné tělo mužské, a tím pochopitelně
vzácnější. A dodává
i „kantovský“ argument: u mužského
těla je prý vidět, že více dokáže, proto
vlastně soud o ženském těle je více
nezainteresovaný.60
Právě na těchto úvahách nad lidskou či zvířecí
krásou je dobře vidět naprostá (ale záměrná
či nezáměrná?) absence darwinistických představ
o vlivu pohlavního výběru na člověka. Zrovna
v posledním jmenovaném případě by byla
darwinistická interpretace právě opačná.
Od
krásy individuálních objektů přechází
Durdík ke kráse krajiny. Opět systematickým
způsobem vypočítává jednotlivé složky
krajiny (geologie, flóra). Upozorňuje na důležitost nebe
(které ale v pravém slova smyslu nepatří
do krajiny), důležité je pro něj především
rostlinstvo. Z něj dává do popředí
především les, který může vzbuzovat široký
rejstřík pocitů – od tajemna i velebna pralesů až
ke klidu našich „krotkých hájů
a lesíků“.61
Les je pro Durdíka opravdu zásadní, „les
se líbí každému“ – jak říká
v práci Pozor na lesy!, „[k]de je les
a vrch a voda, tam jest krásná krajina“
a i lidská zahrada je tím hezčí, čím
více se blíží lesu.62
Durdík
ve Všeobecné estetice rozlišuje též
ve své systematičnosti i krajinu malebnou, divokou
a idylickou,63
věnuje se i dějinám vnímání
krajiny.64
Upozorňuje na nesamozřejmost tohoto postoje ke krajině či jeho
nestejný stupeň, uvádí např. nepřítomnost
estetického zalíbení v krajině u Řeků
(jak to zmiňují již Schiller či Humboldt65).
Smysl pro krajinu podle Durdíka vystupuje prý až
u Indů.66
Je
určitě zajímavé, že jako nejdůležitější
složku estetické hodnoty krajiny uvádí náladu
– vzpomeňme jen, že právě Durdík je tvůrcem
tohoto výrazu v češtině. A vzhledem
k významnosti tohoto termínu pro umění
druhé půlky 19. století ve vztahu k přírodě
(náladová krajinomalba, Riegl67)
je jen škoda, že se jím zde příliš
nezabývá.
Jak
se Durdík pohybuje k vyšším celkům
přírody, bohužel poněkud klesá srozumitelnost textu
i preciznost argumentace. Každopádně mluví
o přírodě, která je podle něj esteticky
vnímána ve svém celku jako jednotný,
živý organismus (nemusí jím však být
ve skutečnosti).68
Příroda je pro něj v kantovském slova smyslu
„zákonná souvislost jevů“, proto se nám
líbí řád; co je chaotické, bezzákonné
se nám nelíbí (to už ale trochu odporuje
kantovské představě idejí vznešena).
Obdobné
se pak týká podle Durdíka i pojmu kosmos
– ten je opět vnímán jako živá,
přerozující se příroda. Aniž by zmiňoval
pythagorejce, kteří jsou původci převedení původně
estetického termínu kosmos do pojmu označující
vesmír, píše, že kosmos je původně myšlenka
estetická, nikoli přírodovědecká. O celku
totiž nic nevíme, pouze ho můžeme anticipovat69
– a vnímat esteticky
(tedy jako řád, soulad).
O tom,
že pro Durdíka hrají přírodní vědy
velkou roli, svědčí pak i závěr pasáží
o přírodě. Zde totiž Durdík končí text
srovnáním estetika a přírodovědce. Zatímco
přírodovědec přistupuje podle něj k přírodě
anesteticky, a básník je zase příliš
pohlcen vlastní subjektivní reakcí, estetik
stojí mezi nimi. Estetikovi nejde pouze o vylíčení
krás přírody, ale i její vysvětlení
(resp. vysvětlení těchto popisů přírody).
K přírodovědcům se obrací, i když mluví
o tom, že příroda nabízí mnohou látku
lidskému umění – zatímco umělce nejmenuje
pro jejich mnohost (dle svých slov) cíleně žádného,
z vědců cituje Buffona, Humboldta, Vischera a Micheleta.70
Závěr
Dílo
Josefa Durdíka představuje v tradici české
a německé estetiky zajímavé a výjimečné
pokusy přiblížit estetiku i filozofii přírodním
vědám, ale obsahuje i zajímavé postřehy
týkající se estetiky přírody. Durdík
patřil v Čechách ve své době mezi významné
propagátory přírodních věd, především
darwinismu, které pro něj představovaly významný
filozofický podnět. Je jen škoda, že již nereflektoval
některé Darwinovy myšlenky týkající
se estetiky a ani se příliš nepokoušel ve
svém vědecko populárním díle
sblížit estetiku s přírodními vědami.
Pasáže
týkající se estetiky přírody v Durdíkově
hlavním estetickém díle (Všeobecné
estetice) ale představují zajímavou aplikaci
některých jeho východisek na přírodu. Nabízí
zde celou řadu námětů pro estetiku přírody, ať již jde
o rozlišení estetického objektu na
individuální objekt přírody – krajinu
– kosmos, nebo otázku historického vývoje
estetického postoje ke krajině a přírodě, z nichž
by i dnes mohla čerpat podněty tzv. environmentální
estetika, některé tyto aspekty pomíjející.
Výjimečně zajímavé jsou pak myšlenky
inspirované právě přírodními vědami, kdy
„zdvojuje“ estetické hodnocení objektů
přírody na vlastní krásu a krásu
typu, stejně tak jako otázku živosti organismů při estetickém
hodnocení.
Je
trochu jen škoda, že tyto pasáže poněkud zapadají
v obrovském rozsahu díla, pokoušejícího
se systematizovat velké množství poznatků, aniž by zde
byla nějaká zásadní jednotící
filozofická koncepce (srovnej Volkovy71
kritické pasáže o Vischerovi a krizi německé
a francouzské spekulativní idealistické
estetiky). Nepokouší se tak řešit hlouběji
mnoho otázek, mj. vztah přírodního a uměleckého
krásna či vzájemný vztah uměleckého díla
a díla přírody. Přesto lze jistě říci, že
Durdíkův přínos v oblasti estetiky přírody
pro českou estetiku je mimořádný a v zásadě
nedoceněný.
Tento
text je výstupem projektu GA ČR č. 408/06/0950 a Národního
programu výzkumu II., č. 2B06126. Autor děkuje za cenné
poznámky k textu doc. E. Foglarové.
Poznámky:
1
V českém kontextu se k otázce
environmentální estetiky vyjadřují až zcela
současné texty: Ondřej Dadejík, „Znovuzrození
přírodní krásy: Ronald W. Hepburn“,
Estetika 44, 2007, č. 1–4) s. 2–27; Vlastimil
Zuska, Ondřej Dadejík, „Krajina jako maska přírody:
estetika subverze versus estetika konformity“, tamtéž,
s. 28–44.
2
Ivo Tretera, J. F. Herbart a jeho stoupenci na pražské
univerzitě, Praha, Univerzita Karlova 1989, s. 299.
3
Eva Foglarová, „Estetika Josefa Durdíka“,
in: Sborník z konference uspořádané ke
100. výročí úmrtí významného
českého filozofa a estetika Josefa Durdíka,
Praha, Univerzita Karlova 2003, s. 10-19.
4
Ivo Tretera, J. F. Herbart a jeho stoupenci na pražské
univerzitě, s. 300.
5
Emanuel Rádl ve své slavné práci Dějiny
vývojových teorií uvádí
v rámci českého darwinismu Durdíka hned
na prvním místě. (Emanuel Rádl, Dějiny
vývojových teorií v XIX. století,
Praha, J. Laichter 1909, s. 533–534; nová edice,
přeložené a doplněné německé vydání:
Emanuel Rádl, Dějiny biologických teorií
novověku, díl II., Praha, Academia 2006, s. 422).
Durdíka zná také řada starších
biologů díky umístění části jeho
„Návštěvy u Darwina“ v doslovu
k českému překladu Darwinova O vzniku druhů:
Emil Hadač, František Hořavka, „Durdíkova
návštěva u Darwina“, in: Charles Darwin,
O vzniku druhů přírodním výběrem,
Praha, ČSAV 1953, s. 331-334.
6
Josef Durdík, Leibnitz und Newton. Ein Versuch über
Ursachen der Welt, Halle, Pfeffer, 1869.
7
Josef Durdík, O pokroku přírodních
věd, Praha, vlastním nákladem 1874. Ke
Koperníkovi viz též např.: Josef Durdík,
O velikém hvězdáři Koperníkovi,
Praha, J. Otto 1872, nebo přednáška „O vývoji
vědy hvězdářské“, přednesená v Pražské
Budči 19. 2. 1873. Tato recyklace textů se ale bohužel
podepisuje i na určité nespojitosti celého
Pokroku, který zjevně utrpěl nedostatkem editorské
práce v nakladatelství – některá
témata se neustále vracejí, o některých
problémech či např. dopracování teorie
Koperníka Keplerem se dozvíme až na jiných
stranách knihy.
8
Najdeme zde především objevy z astronomie a její
hlavní představitele (Koperník, Kepler, Brahe,
Galilei), ale i Newtona, vynálezce parního
stroje Watta či vynálezce lokomotivy Stephensona, krátký
exkurs do dějin chemie (především Lavoisier)
i kapitoly věnované otázkám optiky
(„Šero“, „Barvy a duha“ aj.),
akustiky, Darwinovi či esej „O pokroku přírodních
věd“. Bohužel je kniha často nejednotná co do
významnosti osob i teorií a zahrnuje ve
speciálních kapitolách i marginálie
(„Josef Ladislav Jandera“ či „Fata Morgana“).
9
Josef Durdík, O pokroku přírodních
věd, s. 95.
10
Tamtéž, s. 113.
11
Tamtéž, s. 33.
12
Tamtéž, s. 29.
13
Durdíkovy práce o darwinismu např.: Josef
Durdík,“ O učení Darwinově“, Osvěta
1, 1871, s. 45–46; „O nauce Darwinově“, in
O pokroku přírodních věd, Praha 1874, s.
219–233; „Darwin (Feuilleton)“, Politik,
12. 3. 1870, s. 1–2;“ Návštěva
u Darwina“, Osvěta 10, 1876, s. 717–727;
„Darwinismus a mravouka“, Paedagogium. Měsíčník
vychovatelský, 1, 1883, s. 1–9. Zásadní
prací byl pak: Josef Durdík, Darwin und Kant,
Praha, A. Papírník 1906. Durdík přednášel
též téma „Darwin a Koperník“,
(viz Antonín Papírník, „Vydavatelův
dodatek“, tamtéž, s. 213–214) a i na
univerzitě měl kurs „Kant und Darwin“ (1875/76,
v němčině), viz Ivo Tretera, J. F. Herbart a jeho
stoupenci na pražské univerzitě, s. 342. Darwin byl
ostatně i jedním z osobností jmenovaných
v přednášce „Pět nejzajímavějších
jmen v literatuře devatenáctého věku“ z
r. 1882, která vedla k památné roztržce
s Masarykem (později publikováno in Květy 1,
1883).
14
Josef Durdík, O pokroku přírodních
věd, s. 211.
15
Tamtéž, s. 122.
16
Emanuel Rádl, Dějiny biologických teorií
novověku, s. 422.
17
Karel Stibral, „Darwinismus v díle Josefa
Durdíka“, in Sborník z konference
uspořádané ke 100. výročí úmrtí
významného českého filozofa a estetika
Josefa Durdíka, s. 43-48.
18
Josef Durdík,“ Návštěva u Darwina“,
in Osvěta 10, 1876, p. 723.
19
Ivo Tretera, „Dvojznačnosti Josefa Durdíka
filozofujícího sub specie pulchritudinis“, in
Sborník z konference uspořádané ke
100. výročí úmrtí významného
českého filozofa a estetika Josefa Durdíka,
s. 32.
20
Například ve své Psychologii pro školy
(1874) je mu etický smysl podoblastí estetických
soudů (s. 169), konkrétně přímo hovoří o tom,
že „mravnost [jest] jen zvláštní druh
krásy“ (s. 165). Josef Durdík, Psychologie
pro školu, Praha, K. Bellmann 1882. Do Všeobecné
estetiky pak obdobně zařazuje dokonce i např. spolkové
cítění (s. 471–478), soustavu právní
(s. 478–482) či soustavu veřejné správy (s.
486–489), případně výslovně říká,
že etika je zvláštním oborem estetiky (s.
132). Josef Durdík, Všeobecná aesthetika,
Praha, I. L. Kober 1875.
21
Josef Durdík, O pokroku přírodních
věd, s. 83.
22
Josef Durdík, Pozor na lesy!, Praha, J. Otto 1873.
23
Josef Durdík, O pokroku přírodních
věd, s. 51.
24
Tamtéž, s. 80.
25
Tamtéž, s. 164.
26
Tamtéž, s. 9-10.
27
Tamtéž, s. 165.
28
Josef Durdík, Pozor na lesy!, s. 45.
29
Josef Durdík, O pokroku přírodních
věd, s. 233. Darwinovy zásadní publikace vyšly
takto: Charles, Darwin, The Origin of Species by means of
Naturals Selection, London 1859; The Variation of Animals
and Plants under Domestication, London, J. Murray 1868; The
Descent of Man and Selection in relation to Sex, London, J.
Murray, 1871.
30
Josef Durdík, Darwin und Kant, 1906. Stejné
dílo též vydáno: Sborník Durdíkův,
Praha, 1906. Nejde mu zde ani tak o hledání
evoluční teorie u Kanta, jako v téměř
stejnojmenné práci Fritze Schultzeho (Fritz Schultze,
Kant und Darwin. Ein Beitrag zur Geschichte der
Entwickungslehre. Jena, M. Dufft, 1875), ale spíše
se snaží ukázat, jak je darwinismus jako nauka co do
struktury obsažen v Kantových tezích.
31
Pouze naprosto okrajově zmiňuje v Pokroku soutěžení
ptáků zpěvem o samičku, poznamenávaje, že „větší
umělec má přednost“. Pohlavní výběr
vůbec nechápe jako samostatný a specifický
typ výběru, jak je vidět z citace na stejné
stránce, kde dokonce ani nepoužije spojení „pohlavní
výběr“: „[P]řirozený výběr nejen
nouzí, ale i pudem pohlavním se vyvozuje.“
Josef Durdík, O pokroku přírodních
věd, s. 224.
32
Otakar Hostinský, „Darwin a drama“, in:
Studie a kritiky, Praha, ČS spisovatel 1974, s. 27–37.
Ke vztahu českých herbartovců, zejm. estetiků a darwinismu
viz stať Miroslava Volková, „Darwinismus u českých
herbartovců a u M. Tyrše“, Vesmír
1956, s. 135–137; částečně též moje kapitola
„Česká estetika a Darwin“, in: Karel
Stibral, Darwin a estetika, Červený Kostelec
2006, s. 141–146.
33
Josef Durdík, „Darwinismus a mravouka“,
Paedagogium. Měsíčník vychovatelský, 1,
1883, s. 5. Toto jeho přesvědčení i způsob výkladu
darwinismu mu ostatně pak potvrdil při setkání i sám
Darwin (Josef Durdík, „Návštěva
u Darwina“, Osvěta 10, 1876, s. 723.).
34
Josef Durdík, Psychologie pro školu, Praha, K.
Bellmann 1882, s. 1–2.
35
Jiří Hoskovec, Simona Hoskovcová, Malé
dějiny české a středoevropské psychologie,
Praha, Portál 2000, s. 88.
36
Josef Durdík, Psychologie pro školu, s.
161–169.
37
Josef Durdík, Všeobecná aesthetika, s.
407–450.
38
Jmenujme zde např. stať Jaroslav Volek, „Krása
v přírodě“, in Vesmír 5, 6, 1957,
s. 147-150, 202-206; či jedinou samostatnou publikaci věnovanou
tématu, opět pod silným vlivem přírodních
věd: Karel Zítko, Aesthetika přírody, Klatovy,
C. M. Höschl 1917.
39
Otakar Hostinský, „Za prof. Dr. J. Durdíkem“,
Česká mysl 1, 1903, s. 10. (Herbart se vymezil dle
Hostinského již vůči předchozímu takovému
pokusu Griepenkerlově.)
40
Eva Foglarová, „Estetika Josefa Durdíka“,
in: Sborník z konference uspořádané ke
100. výročí úmrtí významného
českého filozofa a estetika Josefa Durdíka,
s. 20.
41
Josef Durdík, Všeobecná aesthetika, s.
121.
42
Friedrich Th. Vischer, Aesthetik oder Wissenschaft des Schönen,
2. díl, C. Mäckens Verlag 1847, o „přírodě“
s. 1–156, lidská krása s. 157–298.
Zatímco však druhý díl věnovaný
přírodním krásám má celkově 524
stran, díl o umění 1158! Podobnou
„přírodovědeckou“, systematickou strukturu má
pak i pozdější spis biologa Ernsta Halliera,
Aesthetik der Natur, Stuttgart, F. Enke 1890.
43
Robert Zimmermann, Allgemeine Aesthetik als Formwissenschaft,
Wien, W. Braumüller 1865, s. 106–135.
44
Josef Durdík, Všeobecná aesthetika, s.
49.
45
Eva Foglarová, „Estetika Josefa Durdíka“,
in: Sborník z konference uspořádané ke
100. výročí úmrtí významného
českého filozofa a estetika Josefa Durdíka,
s. 19.
46
Robert Zimmermann, Allgemeine Aesthetik als Formiwissenschaft,
např. s. 124–125.
47
Friedrich Th. Vischer, Aesthetik oder Wissenschaft des Schönen,
s. 92–99.
48
Josef Durdík, Všeobecná aesthetika, s.
411.
49
Tamtéž, např. s. 412.
50
Tamtéž, s. 412.
51
Tamtéž, s. 47.
52
Tamtéž, s. 412.
53
Tamtéž, s. 416.
54
Tamtéž, s. 415.
55
Tamtéž, s. 410. (I Vischer jmenuje krystaly jako hlavní
představitele anorganické krásy: Friedrich Th.
Vischer, Aesthetik oder Wissenschaft des Schönen, kapt.
„Die Erde“, s. 65–78.)
56
Život je pro Durdíka „stálé
přizpůsobování vniterného stavu ku podmínkám
zevnějším“(Všeobecná
aesthetika, s. 413).
57
Tamtéž, s. 414.
58
Tamtéž, s. 416.
59
Tamtéž, s. 417.
60
Tamtéž, s. 423–424.
61
Tamtéž, s. 429.
62
Josef Durdík, Pozor na lesy!, s. 44-45.
63
Josef Durdík, Všeobecná aesthetika, s.
430–431.
64
Tamtéž, s. 432-434.
65
Alexandr von Humboldt, Kosmos, II. díl, Darmstadt,
Wissenschaftliche Buchgesellschaft 1993, s. 5.
66
Josef Durdík, Všeobecná aesthetika, s.
432.
67
Petr Wittlich, Umění a život. Doba secese,
Praha, Artia 1986, s. 34–44; Alois Riegl, „Die Stimmung
als Inhalt der moderner Kunst“, in: Gesammelte Aufsätze.
Augsburg Wien 1928, s. 27–39.
68
Josef Durdík, Všeobecná aesthetika, s.
438.
69
Tamtéž, s. 442.
70
Tamtéž, s. 451.
71
Jaroslav Volek, Kapitoly z dějin estetiky, Praha,
Panton, 1985 s. 231.
|
NOVINKY
Aluze 3/2016
Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.
Večer Aluze v Knihovně Václava Havla
V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.
Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1
Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.
Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.
Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa
|