Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2008 - Poezie

Jak si představuješ, že budeš dál žít

Tatjana Gromača

 01_poezie_gromaca.pdf

 

Mluvit s řidičem je zakázáno

 

Potkal jsem dívku.

Mohla mít kolem dvaceti.

Hubená.

Řídil jsem,

a jako by to trvalo hodiny.

Nekonečná pole slunečnic,

která neměla v úmyslu přestat.

Její žluté mokré oči.

Opravdu se zdálo, že má žluté oči.

Nemluvila.

Řekl jsem si,

tohle se mi určitě zdá.

Všechny ty slunečnice, které se táhnou až k nebi,

to není skutečnost.

Viděl jsem to jenom v nějakém televizním pořadu

o nějakém praštěném chlápkovi, který si uřízl ucho.

 

Hubená promluvila.

Tady budu vystupovat.

Napadlo mě, že bych ji mohl políbit.

Natáhl jsem ruku, abych ji přitáhl k sobě,

ale pak jsem nějak nemohl,

tak jsem udělal nějaký pohyb tou nataženou rukou,

nějaké směšné zamávání.

Troubo, co je ti po té ženské,

že jí máváš,

říkal jsem si po chvíli a přitom si prohlížel

její odraz,

jak se zmenšuje na stojanu zpětného zrcátka

a tone v moři slunečnic.

 

 


Nejdůležitější je zachovat klid

 

Když jsem šla po ulici,

viděla jsem chlápka, jak vystupuje z auta

s revolverem v ruce.

Strčil ho do kapsy od tepláků.

Právě v tom okamžiku

si všiml, že ho pozoruju.

Nevraživě se na mě podíval,

jako: tebe taky zabiju, čubko.

Rychle jsem uhnula pohledem.

Budu dělat, jako že jsem viděla kytku,

a ne opravdovou pistoli.

Nejdůležitější je zachovat klid.

 

V následující chvíli mi bylo všechno jedno.

Čekala jsem, že mi kulka vletí do zad.

Jako když mě něco zasvědí

a ona mě jenom poškrábe.

Dívala jsem se na měsíc nahoře na obloze.

Byl úplněk.

Umřít v tuhle chvíli by bylo úplně ok.

Fakt jsem se cítila, jako bych všechno v životě

uzavřela.

Tak vyrovnaně, vykoupaně a s vyčištěnými zuby,

jako před spaním.

 

Lidi vynášeli televize a starý nábytek před domy.

Byla to skutečná invaze zpocených chlápků

v tílkách a nazouvákách,

kteří mlčky pokládají na trávník

všechno to zrezivělé pocínované železo, chromovaný hliník

a ostatní věci.

 

Vypadalo to,

jako že se i oni smířili se svými životy.

Už jenom vyhodit odpadky z bytů

a pak může přijít chlápek s revolverem v teplákách

a všechny je popořadě odprásknout.

 

Možná, že borec rozposlal dopisy

domovním radám

Zabíjím po domech.

Před smrtí je nutno vyklidit z bytu starý nábytek.

 

Tamhle vzadu,

u druhého bloku věžáků

si děcka hrají na schovávanou.

Ani netuší, že za mnou

jde strejda s pistolkou v kalhotách.

Máš radši Martinu nebo Mirelu?

zeptala se jedna holka druhé,

když se utíkaly schovat.

Neslyšela jsem, co jí ta druhá odpověděla.

 

 


Divím se tomu všemu

 

Když jsem se včera večer chystal vyrazit s kámošema na pivo,

fotr zase začal prudit,

že jsem už rok neudělal ani jednu zkoušku,

že žiju jak ožralej dobytek,

parazit a prase.

 

Matka odjela na nákupy do Grazu

a bylo jasný, že fotr je na nervy,

protože na oběd neměl nic teplýho.

 

Divný je, že jsem zůstal v klidu,

jako bych s tím fakt souhlasil

a můžu to ke všemu celý i písemně potvrdit

vlastnoručním podpisem.

 

Možná je to tím, že jsem si před očima promít film,

jako že můj fotr je mega padouch

a já jsem, no, poctivec skrznaskrz,

který mu parádně frajersky vypaluje jednu pod oko

a dvě nad něj.

Přitom, jak se potácí, mu pěna stříká od úst

a pak pomalu padá

jako ve zpomalených záběrech

na naše modré linoleum na chodbě.

 

Věřím, že to není konec filmu

a že by se z toho dal udělat dobrej horor,

ale tehdy se mě fotr dramaticky zeptal,

jak si představuju, že budu dál žít,

a film skončil.

Nevím, jak mě to napadlo,

ale řekl jsem jen,

když jsem se shýbal a obouval

Takhle hezky, hele:

obuješ si levou tenisku,

obuješ si pravou tenisku,

otevřeš dveře

a vyjdeš ven.

 

Když to pak sestra vykládala kámoškám

na kávě U Rychlýho,

z jejich pohledů jsem pochopil,

mlátil jsem zrovna v rohu do hracího automatu,

že jsem z toho vyšel jako větší frajer,

než kdybych ho fakt knokautoval.

 

 


Uvnitř

 

„Duše je Coca-Cola, v níž pluje tělo.“

D. Albahari

 

Jsem v podstatě v pohodě.

Chci říct, tak nějak to jde,

zdraví, práce, co já vím.

Dokonce i láska, řečeno těmi,

pojmy z horoskopů.

Ale neuběhne ani chvilka

a uvnitř, v prsou začínám cítit

ten hnusný tlak,

jak to tlačí shora,

jako by na mě někdo ve spánku spustil

těžký kámen na kyselení zelí.

 

Jasně to cítím, moje duše je hlávka zelí

a ten kámen ji tlačí,

aby se zhroutila,

aby se zbláznila

z vlastní kyselosti.

 

To se samozřejmě neobejde bez zpropadeného deště, mlhy,

a šedých barabizen,

do nichž vchází lidé s netečností v očích

a přesnými, chirurgickými pohyby

krotitelů lvů

vytahují ze svých lesklých kabelek, aktovek, batohů

velké kožené biče.

 

Je třeba pořádně zmlátit kachličky v koupelně,

regál s vitrínou, falešným porcelánem a křišťálem,

lustry, postele, dřez, nástěnné talíře a tapisérie.

 

Je třeba pobít všechny ty hnidy

a otevřít mříže zvířeti,

které musí

ven.

 

 


Byl to krásný pohřeb

 

Říká moje matka

a sedá si na schody.

Natahuje přitom nohy směrem k nám, svým dětem,

abychom jí vyzuli kozačky.

Má velké břicho,

které jí překáží při shýbání,

a celá se třese,

protože se jí chce na WC.

 

Když říká byl to krásný pohřeb,

znamená to,

že podle ní

je hodně pohřbů,

které nejsou ani bůhvíco.

Které proběhly bez povšimnutí.

 

Závidím jí. Ona se nebojí smrti.

Nosní dírky se jí pravidelně rozšiřují a stahují,

když statečně kráčí pohřebním průvodem

a hledá v kapse svého zimního kabátu

papírové kapesníky,

které si nachystala

speciálně pro tuto příležitost.

Pro tento krásný pohřeb.

 

 


Ten chlápek nám připadá odporný

 

Ten chlápek, co prochází ulicí,

nám připadá odporný.

Černý šátek na hlavě

uvázaný na piráta

a sluneční brýle.

Kožené kalhoty a hýždě, které se houpají,

půlky, jejichž nadvláda se střídá

v pravidelných intervalech.

 

Díváme se na něj a říkáme

heleď na toho odporného chlápka.

 

Nic nám neudělal.

Nic o něm nevíme.

Neumíme to vysvětlit.

Jednoduše,

ten chlápek je odporný.

 


Oheň v noci

 

Všimni si, jak trávíme večer:

ty sedíš na zahradní rozkládací stoličce

s velkým květinovým vzorkem

v oranžové barvě.

Když se v ní rozvalujeme,

představujeme si, že je to křeslo.

 

Občas, když zvedáš hlavu od knihy

pronášíš věty jako

oheň je chemický proces hoření

nebo požár se likviduje hašením nebo ochlazováním.

 

To je všechno,

protože máš práci, která vyžaduje,

abys udělal zkoušku z požární ochrany.

 

Já sedím na radiátoru, u okna

a civím do světel na mostě.

Kapky vody létají

pokaždé, když se kolem přežene auto.

Něco jako občasný vodopád

nebo postřikovače v parku,

ve kterém už nejsou

ani teplouši

ani noční chodci se psy.

 

V naší čtvrti

už ženy nesuší prádlo na balkonech.

V našem domě

teprve začali topit.

 

Už jenom pár dní

a posune se čas.

Už jenom pár vět

a lehneme si do postele.

 

 


Za sklem

 

Je hezký den a ty vycházíš z kadeřnictví

čerstvě ostříhaná.

Pohltil tě jeden z těch

postsyndromů,

kdy člověk sám sobě nemůže na 100 % zaručit,

že jít ke kadeřníkovi

bylo moudré rozhodnutí.

 

Je pozdě odpoledne

a sídliště je plné mladých maminek,

které tlačí kočárky s malými miminy

a vyměňují si rady ohledně výživy

a pravidelného trávení.

 

Procházíš napříč parkem mezi bloky budov.

Možná později vejdeš do toho obchodu „Bonboniéra“

a řekneš těm paním v růžových pláštích,

které voní po bonbonech a čokoládových pralinkách,

o špalík marcipánu.

 

Teď se zastavuješ u nějaké dodávky

a chceš si v jejím zpětném zrcátku

prohlídnout svůj účes

a právě když jsi přitiskla tvář na boční sklo,

tvoje oči se setkávají

s očima nějakého člověka,

který sedí uvnitř

a vidí tě takovou, jaká jsi v tom okamžiku:

osoba, která přesně neví, co dělá

ani co bude dělat pak.

 

 


Zeměpis

 

Můj muž je někde v jakémsi městě.

Myslím na něj, jezdí na kole,

prodává noviny, zkouší, jestli je jídlo dostatečně slané,

chodí na velkou stranu, opíjí se v nějaké hospodě.

 

Já jsem tady v tomhle jiném

a život je tu asi jinačí než v tamtom.

Nejspíš proto, aspoň si to myslím, že

jiné město znamená jiný život.

 

Stojím tady a dívám se,

řezníci trčí v docích svých obchodů.

Zaklínili své hlavy jako kotvy

mezi ty telecí a ovčí.

Uvízli v těch výlohách

v krvavých zástěrách plných much,

na kterých se líhnou nová pokolení.

 

Kdyby je někdo spustil na vodu a proud je zanesl

do nějakého jiného města,

nikdo v tom městě by si ani nevšiml,

že se tam objevili noví řezníci.

 

Ano, to je ono,

řezníci, prodejny, výlohy,

najdeš je na všech zeměpisných šířkách.

Lásku

můžeš spatřit

pouze v jednom průsečíku

poledníků a rovnoběžek.

Na to místo, to myslím vážně,

je třeba jít.

 

 


Praštění pošťáci vcházejí do města

 

Jsou divocí, táhnou svoje žluté plátěné

tašky,

až se za nimi kouří.

V hlavním městě na hlavním nádraží vycházejí

z hlavní

pošty

a cestují hlavním číslem šest na hlavní náměstí.

Nestydí se a na celé kolo vtipkují.

Lidi mají špatnou náladu, ale praštění pošťáci kašlou na existenciální

depky.

Všechno je v jejich rukou a praštění pošťáci to dobře

vědí.

Když uhánějí městem, zůstávají po nich žluté poštovní

skvrny na

šedém asfaltu,

znamení, že tu byli.

 

Z chorvatštiny přeložil Jiří Hrabal.

 

Tatjana Gromača (1971) – chorvatská básnířka, prozaička a novinářka. Na Filozofické fakultě v Záhřebu vystudovala filozofii a komparatistiku. Začátkem letošního roku přešla z významného splitského kulturně-politického týdeníku Feral Tribune, který nedlouho po jejím odchodu zanikl, do rijeckého deníku Novi list. Výše přeložené verše pocházejí z Gromačina básnického debutu Něco není v pořádku? (Nešto nije u redu?, Zagreb 2000), který se stal fenoménem chorvatské poezie posledních dvou desetiletí. Náklad sbírky byl okamžitě rozprodán, rychle z knihkupeckých pultů zmizelo i druhé vydání; nyní se připravuje vydání třetí. Kniha byla přeložena i do několika cizích jazyků; české vydání chystá na letošní rok nakladatelství Periplum.

Tatjana Gromača je také autorkou fragmentárního románu Crnac (Zagreb 2004, česky bude publikováno v r. 2009 rovněž v nakladatelství Periplum) a knihy reportážních povídek Bijele vrane (2005). K vydání se v současné době připravují její druhá básnická kniha a kniha povídek.

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker