Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2008 - Recenze

Příznačné! Přízračné!

Ivan Martin Jirous: Okuje.

Praha, Gallery 2008.

 10_recenze.pdf

 

Jak příznačné! Když se objeví zásadní kritické odsudky stavu poezie a rozpoutá se kolem nich diskuze, jako tomu bylo nedávno v rozhovorech a statích v A2Tvaru, vynoří se mimo oficiózní kruhy knížka, která všechny tyto řeči staví na hlavu. Podobně i teď: mohou si nejradikálnější zastánci konců literatury, angažovanosti poezie a vyznavači jiných druhů umění mudrovat, jak chtějí; jejich efemeridy zaniknou. Nakladatelství Gallery ale zůstane jednou provždy spojeno s knížkou Ivana Martina Magora Jirouse Okuje a tak si snad jednou budeme pamatovat i tento rok. Ostatně skutečnost, že sbírka musela mít poměrně rychle dotisk, snad svědčí o tom, že verše, alespoň ty skutečné, ještě pořád kohosi vzrušují natolik, že je potřebuje mít vedle sebe v knihovně.

Někdo může namítnout, že Jirous není vhodný příklad. Že jeho básnění se stále živí gloriolou undergroundového guru, a proto také má svůj pevný okruh zájemců. Jen letmé nahlédnutí do sbírky ale ukazuje, že tomu tak není. Okuje jsou totiž sbírkou stejně současnou, jako trvalou: je to kniha, která se umí ohlédnout do sebe, ale zároveň chce a dokáže ulpívat na možná drobných, o to ale důležitějších věcech tohoto světa. Zbývá jen prokázat, jak to dělá. To se provede takto:

Jednou z nejdůležitějších hodnot, kterou nám poezie prostředkuje, je vědomí smyslovosti slova, jeho linie. Není u nás mnoho básníků, kteří si mohou s takovou samozřejmou suverenitou dovolit kroužit kolem jednotlivých slov a slovních spojení. Jirous to dělá, ale nejde tu jen o figuru, příkrašku, která má snad zvýznamňovat jakási ideální sdělení. Je to spíš stav: i když se s nezadržitelnou pravidelností suneme k vlastním hrobům (ať už je v nich cokoliv): „má lásko/ což z pánve vylízané/ nezůstane už nic// nevím/ z jasanů opadává listí/ z javorů taky/ hodinky dělají/ tiky tiky“, ještě pořád držíme tento svůj život pod krkem, i když to mnohdy zakoušíme už jen skrze to, co ještě můžeme odmítnout: „Už nikdy nechci mít/ s tebou noc společnou/ ležet nebudeme v/ podzimním listí/ v listí podzimním“. Ještě pořád můžeme vzdorovat všudypřítomnému času. Třeba tím, že z jeho těkavosti vyrveme cáry nesrozumitelných obrazů a alespoň pro tu chvíli, co je čteme, skutečně stojíme: nic se nehýbe, jen ústa cosi drmolivě opakují: „Veverky/ houby/ houby a/ veverky// Tolik lásky/ a tolik nenávisti/ ze stromů listí sviští/ veverky okusují/ oříšky// A přesto“. Jirous ví, že jde o stav chvilkový, neudržitelný dlouho (proto nakonec to otevřené „A přesto“). Nicméně právě takto, očištěni, můžeme pokračovat… Poslední verš a celá báseň nekončí třemi tečkami, není to konejšivá báseň. Je to tvrdě sevřený, vydupaný vesmír. Díky opakování, asonancím, roztržené, krátké řeči se čas, láska, nenávist i podzim ozvučují. A teprve když dopadne poslední slabika, s hrůzou si uvědomíme, že jsme, alespoň na moment, byli.

Opakování je vůbec základním strukturním principem celé sbírky. Někdy je to jen letmé připomenutí – slova svým ustrojením prokazují souvislost i tam, kde už byla polozapomenuta: „To bylo tenkrát/ když hřálo nás milostivé léto/ kdy milostné léto ohřívalo nás“. Jindy je to možnost, jak k sobě přitáhnout rovinu sakrální a profánní, lépe: jako by obě existovaly rovnomocně, vedle sebe, spolu: „Vždyť přece/ David poté/ co na strom harfy své zavěsil/ bez nástroje zpíval svůj žalm// Tak i já dívka skromná/ nikoli žalm/ leč žalud tvůj/ v ústech svých dychtivých/ ocucávám// Ocúny zhoubné nevoní tolik mi/ jak žalud tvůj/ jenž ocucávám// Žalmy a žaludy/ žaludy a žalmy/ žalmy a žaludy“. Nejkrásnější jsou ale pro mě ty případy, kde se zvuk vynořuje v rytmických trsech hláskové instrumentace. První verš nastartuje prvotní souzvuk: u­ i-u. Ten se pak v proměnlivých intervalech vrací, aby zduřel ve čtvrtém verši, kde se báseň láme, zároveň ale také nabírá dech; chvíli zůstává z celého půdorysu jen opakující se –i­ , až se vše navrátí v impozantním sedmém verši a báseň se uzavírá veršem, který jen zceluje celou tu dramatickou chvíli, ve které si podávají ruce trvání i smrt: „A u Bulinů/ uviděl jsem/ Natašku něžně a pomalu/ slivovici upíjející/ opatrně pije ji/ neboť ví že z panáka jejího/ vůně tújí hřbitovních// line se“.

Jirousovy básně hledají místo, skrze které se můžeme vylomit z tradičních kategorií, jako jsou čas a prostor. Opakování má pak často funkci pseudorefrénu. Tam, kde se objeví opakované slovo naposledy, otevře se díra, kterou do básně pronikají obrazy jako drobná předznamenání všeho toho, co ještě můžeme od života očekávat. Nezůstává toho moc, ale v kladení a rozpoložení těch drobných (jak časté jsou zdrobněliny!) věcí se svět zase zdá být pohromadě, vcelku: „Skla v oknech/ slabá zprohýbaná/ tvá tvář v okně/ zprohýbaná// Na úsvitu tmy/ tvé tváře v okně ptám se/ jseš to ještě ty// Tvář stará/ zprohýbaná/ co jsem neuviděl/ okolo přeletěl anděl/ králíčci chroustají zrní/ chrostíci kamínky pečlivě do obalů/ larev svých/ ukládají// A čejky zoufalé křičí// Uí! Uí! Uí!“

Vše, co bylo řečeno, je v Okujích doplněno ještě o jedno klíčové téma. Tím je erozivní nejistota – k čemu je všecko to spisování dobré. Tato sebereflexivní poloha se velmi často pojí s živlem epickým. Nesamozřejmost básnické existence vyjevuje se vlastně pořád. Uprostřed básně, na jejím konci, jako mimochodem vsunutý verš. Nejpůsobivější je ale jako výrazná metafora básnění, uložená hned v první básni. Pokud si Bohumil Hrabal v posledním svém tvůrčím období vykroužil obraz hořícího vajglu v uchu jako symbolu tvořivého vznícení, pak Jirousovi už taková poloha nestačí. Jde dál. Básně jsou tu už jen zbytky papírků pohozených uprostřed humusu hospodských zbytků v popelnici. Ale právě tady, na hraně smyslu takového snažení, rodí se skutečná poezie ne už jako výkřik, ale spíš tíživá lamentace. Žádný verš od této chvíle nemůže si být jist svou existencí a hodnotou. Hrdinštější a také opravdovější základ pro psaní poezie neznám: „Lojzo!/ Lojzo!/ nenechal jsem tady včera nějaký básně?// Ty krávo nahá řek Lojza/ přátele oslovoval krávo nahá/ krávo nahá byla těch sraček plná hospoda// Lojzo! co jsi s nima udělal?/ zoufale křičel jsem/ kde jsou?/ au kde jsou?// Je to v popelnicích na dvoře/ jestli je ještě nevyvezli// Běžel jsem na dvůr// Tři popelnice// Tam jsem to uviděl když zved jsem víka:/ účtenky s mými básněmi/ zasypané lógrem vajglama a vším/ svinstvem hospody/ vším svinstvem světa/ růžky účtenek s básněmi pokukovaly na mne// […] Dlouho jsem na to nemyslel/ a lepší básně než byly tam/ jsem jistě nenapsal/ a ani horší jsem možná nenapsal/ a ani bych si na to nevzpomněl/ vzpomněl si až P. Z.// Aloisi Šílo/ s tvým srdcem hořícím jak básně v popelnici/ hrozné je že si nepamatuju ani/ na křestní jméno Tvojí paní“. Jak přízračné!

 

Jakub Chrobák


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker