Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2008 - Recenze

Coetzeeho metaargumentativní semiautofikce

J. M. Coetzee: Deník špatného roku.

Praha, Metafora 2008. Přel. Zdík Dušek.

 10_recenze.pdf

 

Zatímco do loňského roku existovaly v češtině „pouhé“ tři knihy jihoafricko­ australského spisovatele a kritika J. M. Coetzeeho, zásluhou nakladatelství Metafora je jich znenadání sedm. Po vzpomínkových prózách Chlapectví (Boyhood, 1997) a Mládí (Yooth, 2002) a po románu Pomalý muž (Slow Man, 2006) u nás (jen asi s půlročním zpožděním za originálem) vychází také nejnovější Coetzeeho text, Deník špatného roku (The Diary of a Bad Year, London, Harvill Secker 2007. Jestliže dále v textu odkazuji na toto anglické vydání, používám pro přehlednost namísto českého s. [= strana] anglickou zkratku p. [= page]). Netuším, proč se Metafora rozhodla vydávat právě Coetzeeho, který je uprostřed její veskrze komerční produkce bílou vránou, ani proč ho vydává v takovém množství. U vědomí kvalit jeho díla mohu této snaze pouze vyjádřit uznání. Deník špatného roku je mimořádný text, který na jednu stranu experimentuje s žánrovou formou a pohrává si s diskurzivními normami a na druhou stranu palčivě promlouvá o politických a existenciálních otázkách.

 

Tři linie

Hlavní část Deníku špatného roku tvoří padesát čtyři úvah známého, leč nejmenovaného dvaasedmdesátiletého australského spisovatele jihoafrického původu. Prvních třicet z nich nese souhrnný název „Tvrdé názory“ (Strong Opinions) a bylo údajně napsáno na žádost německého nakladatele, který se je spolu s podobnými úvahami pěti jiných autorů chystá vydat knižně. Tyto texty pojednávají o obecných i aktuálních politických, společenských, filozofických a etických otázkách, jak je patrné již z jejich nadpisů: „O vzniku státu“, „O demokracii“, „O terorismu“, „O Guantánamu“, „O národní hanbě“, „O Zénónovi“, „O pravděpodobnosti“, „O omluvě“, „O politickém životě v Austrálii“, „O Tonym Blairovi“, „O Haroldu Pinterovi“, „O posmrtném životě“ apod. Jejich společným rysem je – použijeme­ li spisovatelova vlastní slova – „pesimisticko­ kvietistický anarchismus“ projevující se skepsí k základním hodnotám západní civilizace.

Spisovatel především trpělivě analyzuje či dekonstruuje politický, vědecký a mediální diskurz ve snaze odhalit pravou povahu jevů a konceptů překrytých mýty, „samozřejmými“ interpretacemi a pochybnými metaforami – jevů a konceptů, jako jsou stát, demokracie, terorismus, ekonomická aktivita pojímaná jako soutěž či boj, matematika jako nástroj pravého poznání, proměna sportu z původní nápodoby dětské hry v další oblast ekonomiky, nepřenositelnost viny, dětská „pornografie“, antro­  a západocentrismus, konzumace masa. V souvislosti s posledním zmíněným tématem pisatel upozorňuje na to, s jakou samozřejmostí sledují mnozí z nás v televizi pořady, v nichž se ukazuje a zpracovává maso ze zvířat, jež byla krátce předtím „záměrně a násilně“ zabita. Pak dodává: „Je důležité, aby o toto vnímání kuchyně nepřišli všichni – aby ji nepřestali vidět s tím, co by Viktor Šklovskij nazval odcizeným pohledem, jako místo, kam se po zavraždění odnášejí těla mrtvých, aby byla upravena (a zamaskována) před pozřením.“ (s. 56n) Za slovo kuchyně bychom ovšem mohli dosadit kterékoli jiné téma, jimiž se fikční autor ve svých esejích zabývá. Ve všech případech se jeho pohled zakládá na metodě „ozvláštnění“ sui generis, na opuštění běžné, „přirozené“ perspektivy, na novém a nezvyklém uchopení starého tématu.

Není přitom náhodou, že „Tvrdé názory“ mají být sice, jak se dozvídáme z textu, publikovány německy a francouzsky, ale zatím se neuvažuje o jejich vydání anglickém. Jako by část světa, jíž se spisovatelovy úvahy týkají především, neměla zájem o sebereflexi.

Po „Tvrdých názorech“ následuje druhá, kratší část knihy nazvaná „Druhý deník“, která už není určena pro publikaci a která má poněkud osobnější ráz, což se z textově­ typologického hlediska projevuje mnohem větší mírou narativity. Spisovatel hovoří o svém otci, o psaní, stárnutí, erotice, svých literárních a hudebních láskách, o konkrétnímu střetu s agresivním dopisem od jednoho z bezduchých obránců „antiteroristického“ omezování občanských svobod, jenž sice „v tvrdém a bouřlivém světě politiky nemá […] větší dopad než bodnutí špendlíku“, ale který jeho „umrtvil jako rána olověným zabijákem“ (s. 146) atd.

Pod touto esejistickou složkou se na každé stránce nacházejí ještě dvě další, podstatně méně rozsáhlé, vodorovnými čarami oddělené textové linie. Jednu tvoří spisovatelův intimní deník a druhou – vyjdeme­ li z mimetického předpokladu – zase zápisky atraktivní mladé ženy Anyi, do níž se nemocný a osamělý starý muž zahleděl a kterou z touhy po její blízkosti pod záminkou zhoršujícího se zraku přesvědčil, aby nahrávky a ruční zápisy jeho úvah přepisovala do počítače.

Interakce tří graficky autonomních linií, a zejména první linie s druhými dvěma, představuje hlavní významotvorný pohyb textu. Oba deníky, každý jinak, kontextualizují, problematizují, ironizují a podrývají názory vyslovené v esejistických pasážích.

Sám pisatel tak opakovaně vyjadřuje pochybnosti o jejich hodnotě i upřímnosti jejich motivace: „Naskytla se mi příležitost stěžovat si a veřejně reptat, příležitost jako kouzlem se pomstít světu za to, že se odmítl přizpůsobit mým představám“ (s. 26); „Vášně i předsudky, z nichž vyrůstají mé názory […]“ (s. 104); „[Tyto názory] nyní jsou tak pevné [strong] – tj. tak usazené, tak nekompromisní“; „Opiniâtre, říkají Francouzi: neoblomný, kamenný, umíněný.“ (s. 104n)

Pro smyslnou, temperamentní, neintelektuálskou, ale i nepříliš vzdělanou Anyu jsou zase některé spisovatelovy postoje nepochopitelné, abstraktní, nerealistické a nezajímavé. Její postřehy o pozadí vzniku „Tvrdých názorů“ spisovatelovy texty travestují, čímž mimo jiné humorně zdůrazňují kontrast mezi jeho způsobem myšlení a světem, o němž a pro nějž píše: „Všude jsou drobky, dokonce i na jeho stole. Ráj pro šváby. Není divu, že má tak špatné zuby. Chrousty­ chrousty, škráby­ škráby, hudry­ hudry. Pryč s liberály. Co řekl Hobbes. Co řekl Machiavelli. Nuda.“ (s. 44) Někdy jde z její strany o pouhé domněnky: „Hádám, že když jsem pryč, rozepne se, zabalí se do mých kalhotek, zavře oči, přivolává vidiny mého božského zadku a udělá se. Pak se zase zapne a vrátí se k Johnu Howardovi a Georgi Bushovi a k tomu, jací jsou to ničemové.“ (s. 39) To, zda v tomto případě Anya má či nemá pravdu, se s jistotou nedozvíme, neboť ve spisovatelově deníku nepadne o těchto věcech ani zmínka. Anya má navíc ze začátku, zejména pod vlivem svého partnera, sklon interpretovat sexuálně i spisovatelovy zcela nevinné výroky. Její domněnky však nemůžeme ani zcela vyloučit, neboť spisovatel např. píše: „Dal bych ruku za to, kdybych mohl být panem Aberdeenem [tj. Alanem].“ (s. 39) (V angl. originále „right hand“, p. 39.) Počáteční pocit cizoty a distance vyjadřuje dívka oslovením a označením Seńor, které nepřestane používat ani tehdy, když už ví, že její zaměstnavatel nepochází z Jižní Ameriky. Postupně se však vzdálenost mezi nimi zkracuje. Anya, o jejíž myšlenky a pocity se zprvu ani on, ani Alan nezajímali, se pro spisovatele do jisté míry stává inspirací a její podněty způsobí, že na své texty pohlíží kritičtěji, a přispějí také k tomu, že se rozhodne napsat svůj „Druhý deník“. V závěru se zdá, že došlo – byť paradoxně jen na dálku – k jejich citovému (nikoli však milostnému) sblížení. Třebaže se pro tuto úlohu jevila jako zcela nevhodná („jak podivným je poslem a jak nevhodným!“ [s. 55]), nakonec se Anya přece jen ukazuje být ženou, která mu „byla přidělena, aby“ ho „dovedla k smrti“ (tamtéž). Soucit a úcta podle všeho dojemně překlenují mezeru mezi dvěma odlišnými světy.

Anyin přítel Alan většinu času veškeré spisovatelovy názory vehementně odmítá. Důvodem je jednak mužská rivalita, jednak skutečnost, že Alan ztělesňuje značnou část onoho pragmatického, mýtotvorného, bezohledně materialistického světa, s nímž spisovatel vede svůj papírový boj a který ovšem nakonec také bude číst román J. M. Coetzeeho Deník špatného roku, jehož součást úvahy tvoří. Alanovy reakce tak s jemným humorem anticipují možné podoby recepce Coetzeeho knihy nebo alespoň její esejistické složky. V každém případě Anyin přítel několikrát odhalí slabá místa spisovatelovy argumentace: „Moderní Spojené státy jsou nad jeho chápání. Dívá se na Ameriku a vidí jen bitvu mezi dobrem a zlem, s osou zla v podobě Bushe­ Cheneyho­ Rumsfelda na jedné straně a hodnými teroristy na straně druhé, spolu s jejich přáteli, kulturními relativisty“. (s. 85)

Vedle vzájemného působení tří textových pásem dochází k podobné konfrontaci/kooperaci mezi vnější a vnitřní řečí postav. Protagonista píše esej, ale současně také orálně (v dialozích) a písemně (v dopisech) komunikuje s Anyou, přičemž tuto komunikaci vždy jeden z nich zaznamenává. Ničím neomezovaná otevřenost intimních zápisků problematizuje a komplikuje nejen obsah esejů, ale i dopisů a hlasitých promluv. Ukazuje se například, že spisovatel někdy účelově zjednodušuje své pocity, neboť mu jde především o to, aby přesvědčil Anyu. Jestliže také ona má k dispozici jak deník, tak i řečový a korespondenční kanál, Alan je v textu přítomen pouze v Anyiných citacích a jeho řeč tak na rozdíl od řeči zbylých dvou postav příznačně postrádá prohlubující, korigující, niterný protějšek. Tento rétorický tah podle mého názoru uvádí v očích čtenářů Alana do izolace, připravuje ho o jejich sympatie a chystá jeho závěrečný „odchod ze hry“.

 

JMC?

Stručný popis struktury Coetzeeho knihy mimo jiné naznačil, že Deník špatného roku v některých ohledech neodpovídá běžným čtenářským očekáváním. Ačkoli příklad Tolstého, Musila, Kundery či Fowlese ukazuje, že zapojení esejistických pasáží do fikčního textu není ničím novým, tyto úvahy obvykle pocházejí nikoli od jedné z postav, nýbrž od heterodiegetického vypravěče (výjimku představuje Proustovo Hledání ztraceného času nebo i Coetzeeho vlastní román Elizabeth Costello [2003], jehož protagonistka cestuje po světě a přednáší o realismu, africkém románu, vztahu literatury a zvířat atd.). V takových případech jsme často v pokušení interpretovat zobrazující úseky textu jako projev názorů skutečného tvůrce díla. Označí-li však text za jejich autora jednoho z hrdinů, jako je tomu v Deníku špatného roku, měli by bychom být schopni mluvčího od autora bez potíží oddělit a v tomto konkrétním případě tak číst „Tvrdé názory“ v kontextu celého díla jako intradiegetický esejistický element, který vytváří jeden z fikčních konatelů a který různým způsobem vyvažují druhé dva textové elementy. Tomuto způsobu čtení však, stejně jako v případě Proustova Hledání, jež se z hlediska míry zastoupení argumentu v textu Coetzeeho knize podobá (srov. Dorrit Cohn, „Proust’s Generic Ambiguity“ in: táž, The Distinction of Fiction, Baltimore, The John Hopkins University Press, s. 58–78), kladou odpor dva faktory: (i) vzhledem k rozsahu úvah obsažených v Deníku a jejich volnému začlenění do textu je pro čtenáře dost obtížné nepřipisovat názory v nich vyjádřené reálnému autorovi. Tuto tendenci posiluje (ii) vysoká referenčnost esejistické složky, tj. fakt, že se většinou týká výhradně aktuálního světa.

 

J (M) C

Spolu s fikčním (románotvorným) kontextem hovoří proti plné identifikaci protagonisty a autora na rovině názorů vyjádřených v esejistickému pásmu onomasticko-biografická vodítka v textu. Ačkoli Anya o spisovateli někdy hovoří jako o „Juanovi“ (tj. Johnovi), jeho plné jméno se z textu nedozvíme. Dopisy však podepisuje iniciálami „JC“. Už tak frapantní podobnost těchto iniciál s iniciálami jména romanopiscova ještě podtrhuje explicitní uvedení těch druhých v signatuře pod závěrečným poděkováním: JMC. (s. 231) Pro zjevnou podobnost bychom však neměli zapomenout na to hlavní: chybějící M. JC není JMC. Ale zároveň i je. Tuto „semiidentitu“ spolukonstituují také shody a diference na biografické úrovni (Coetzee je autorem románu Čekání na barbary [Waiting for the Barbarians, 1980], není mu však dvaasedmdesát apod.)

Není samozřejmě nikterak překvapivé, že je Deník špatného roku autobiografický. To více či méně platí o většině fikčních děl, včetně např. předchozí Coetzeeho knihy Pomalý muž. Podstatnější je otázka, proč autor cítil potřebu zdůraznit částečnost identity mezi sebou a postavou JM. Odpověď na ni jsme už naznačili. S ohledem na podíl a míru referenčnosti esejistické složky mohl Coetzee předpokládat, že určitá část čtenářů bude Johnovy úvahy číst jako přímou autorskou výpověď. Kdyby však autor býval chtěl „pouze“ mluvit o stavu světa, patrně by to byl učinil jednodušším způsobem: „Kdyby existoval lepší, jasnější, kratší způsob, jak říct to, co říká […] beletrie, proč potom nestrčit […] beletrii do starého železa?“ (rozhovor Davida Atwella s J. M. Coetzeem, Kultur &Nöje 8. 12. 2003; online: http://www.dn.se/DNet/jsp/polopoly.jsp?d=1058&a=212382). Znaky onomastické a biografické poloidentity s protagonistou tedy označují dvojí postoj: (i) vyjadřují skutečnost, že autor za těmito názory do jisté míry stojí, což text sám na několika místech ve formě mise en abyme potvrzuje – např. v úvaze o ostře protiamerické nobelovské přednášce Harolda Pintera JM píše: „Kdo ví, možná je Pinterovi jasné, že bude slizce odmítnut a shozen, ba zesměšněn. […] nastávají časy, kdy pobouření a hanba budou tak velké, že přemohou všechny kalkulace i veškerou obezřetnost a člověk bude muset jednat, tj. promluvit“ (s. 111); nebo na jiném místě v rozhovoru s Anyou: „Román? Ne. Už nemám tu výdrž. Když píšete román, musíte být trochu jako Atlas – zvednete na ramena celý svět a držíte jej měsíce a roky, než se v něm vyřeší všechny zápletky. To už je dnes na mě moc namáhavé“. (s. 51) (ii) Tyto znaky zajišťují, že úvahy v knize nebudou čteny jako neproblematický výraz autorových politických a filozofických názorů, nýbrž jako integrální součást globálního významu románového celku. Jak píše JM v předposlední úvaze o řeči Ivana Karamazova u Dostojevského: „Daleko působivější než podstata jeho argumentu, který není nijak silný, je důraz na muka, osobní muka duše, jež není schopna unést hrůzy tohoto světa“. (s. 184)

 

Suprapolitický diskurz o politice

Neodoláme-li lákavé spekulaci, pak můžeme narativně a dialogicky vybudovaný subverzivní fikční kontext, jenž obklopuje esejistické pásmo, číst též jako odraz autorova sebereflexivního a někdy ironického postoje k vlastním a cizím myšlenkám a v neposlední řadě ovšem i jako „bezpečnostní opatření“. Kdyby byl Coetzee publikoval eseje Deníku špatného roku sám za sebe, bez problematizujícího fikčního rámce, kdyby se jinými slovy byl rozhodl k otevřenému veřejnému prohlášení, jaké už jednou sám učinil nebo jaké odvážně zvolil Harold Pinter, stal by se nejen snadnou kořistí protřelých, bezskrupulózních ideologů pokleslých forem západní demokracie a vysloužil si ihned nálepku „komunisty“, ale vystavil by se i kritickému hodnocení přesvědčivosti a logické soudržnosti svého uvažování. Ne snad že by bylo možné těmto dvěma kritériím zcela uniknout. Zobrazující, tj. referenční povaha esejů nám nedovoluje odsunout otázku jejich pravdivostní hodnoty zcela stranou. Protože však Coetzee napsal román, jehož interpretace se z důvodů, o nichž se zde nechci rozepisovat, tradičně řídí jinými zákonitostmi než interpretace „přirozeného“ diskurzu, nelze ani jeho esejistickou složku zredukovat na přímočarou politickou výpověď. Deník špatného roku není politický román. Je to mimo jiné nepolitická kniha o politice. Ptá­ li se na jejím začátku JC „Proč je tak obtížné komentovat cokoli politického zvenčí?“ a odpovídá „usilovat o systematický, nadpolitický projev o politice je marné“ (s. 14), lze namítnout, že „supra­ political discourse about politics“ (p. 9) možný je a Deník špatného roku to dokládá – je jím román. Román, v němž může být „politické“ zprostředkováno, promíseno, znejednoznačněno „osobním“, v němž je místo pro složitost a nerozřešitelnost lidských věcí, pro otázky bez odpovědi, pro pochybnosti a ironii.

Ať už si o možnostech literatury „měnit svět“ a ovlivňovat myšlení publika myslíme cokoli, faktem zůstává, že díky kvantitě své argumentativní složky nepředstavuje Deník špatného roku „tradiční“ fikční text a má tak podle mého názoru lepší předpoklady k tomu, aby pomohl vyvést své čtenáře z – Milana Kundera nechť mi promine mou drzou adaptaci – „zapomenutosti (politického) bytí“. Účinek Coetzeeho románu je přitom tím mocnější, že se jedná právě o román, kde se politické deklarace lomí v zrcadle individuální existence.

 

Český překlad

Aniž bych usiloval o systematičnost a úplnost (vždyť i předchozí poznámky byly nutně dílčí a poněkud jednostranné), rád bych se na závěr krátce zastavil u české překladu Deníku špatného roku a jednoho aspektu jeho typografického zpracování.

Stručně řečeno, překlad Zdíka Duška se mi jako celek zdá trochu suchopárný, těžkopádný a nepříliš invenční. V některých případech je bohužel i málo přesný nebo nečeský. Pokusím se to doložit na příkladech.

Hned na začátku knihy nás zarazí doslovnost: „Mohu si dovolit takové gambity…“ (s. 9) – „I am allowed to make gambits like that“ (p. 5) (lépe snad: trik, tah apod.).

O dvacet stránek dál překládá Dušek verbální substantivum „spelling“ zcela nesmyslně jako „hláskování“ („mluvíme o správném hláskování“ [s. 29] – „we are talking about spelling“ [p. 28]), ač Anya s JM zjevně debatují o „pravopisu“.

Jinde podle mého soudu překladatel zachází příliš daleko v interpretaci: „O tom, že bych dělala modelku v pornografii“ (s. 42) – „Photographic modelling“. (p. 42)

Spojení „estranged eye“ ve větě „seeing it with what Viktor Shklovsky would call an estranged eye“ (p. 63) představovalo jistý oříšek, neboť Šklovského pojem „ozvláštnění“ (anglicky obvykle jako „estrangement“ nebo „defamiliarization“) se v češtině sice někdy používá i v adjektivní podobě („ozvláštněný“), tu však v citovaném spojení použít nelze. Nejvhodnější by tak podle mého názoru bývalo bylo originální význam poněkud posunout a mluvit o „ozvláštňujícím pohledu“. V Duškově překladu se bohužel proslulý formalistický pojem vůbec nevyskytuje: „co by Viktor Šklovskij nazval odcizeným pohledem“. (s. 56)

Věta „Žádný člověk není izolovaný ostrov […] Všichni jsme součástí celku [správněji: pevniny]“ (s. 93) na místě anglického „No man is an island“ […] We are all part of the main“ (s. 107) ukazuje, že překladatel nezaregistroval aluzi na Donnea, respektive Hemingwaye.

Někdy také, jak bylo řečeno, nezní Duškova čeština moc česky: „Dishonour won’t be washed away“ (p. 108) „Zneuctění jen tak neodplavíte“ (s. 94) (lépe: hanbu nesmyjete). Nebo podivné „A tak pokračujeme tímto chybami posetým způsobem“ (s. 32) – „So we proceed in this error­ strewn way“ (p. 32).

Na s. 133 českého vydání volí překladatel pro výraz „note“ (p. 157) hned dvakrát ekvivalent „zpráva“. Z kontextu je přitom zřejmé, že se jedná o „vzkaz“ – jak koneckonců Dušek zmíněné slovo překládá v následujícím odstavci.

Zaměříme­ li se nyní na poněkud subtilnější kazy, pak můžeme upozornit nejprve na to, že česká verze někdy zabíjí rytmus originálu. Jako např. zde: „Pak se zase zapne a vrací se k Johnu Howardovi a Georgi Bushovi a k tomu, jací jsou to ničemové“ (s. 39) – „And the buttons up and gets back to John Howard and George Bush, what villains they are“ (p. 40); „Osobní muka duše, jež není schopna unést hrůzy tohoto světa.“ (s. 184) – „Personal anguish of a soul unable to bear the horrors of this world“ (p. 225)

Hnidopich podobný autorovi této recenze si také možná povšimne heterogenních, nekorespondujících metafor: „Někdy to trochu skřípe, než se rozproudí rozhovor“ (s. 8) – „How it creaks, getting a conversation going.“ (p. 5; zvýraznil M. O.) (lépe: rozběhne).

 

Život textu

Pokud jde o grafickou podobu, navazuje Deník špatného roku na předchozí Coetzeeho díla vydaná v Metafoře a vypadá tedy velmi dobře. Oproti anglickému vydání má ovšem verze z Metafory menší, intimnější formát, takže došlo ke změně originálního „dávkování“ textu v jednotlivých pásmech. Dotazem u autora jsem zjistil, že prostřednictvím své agentky adresoval neanglosaským vydavatelům „zcela konkrétní instrukce“, neboť v textu jsou „určité korespondence, které je třeba zachovat“. Z Metafory jsem byl zase ujištěn, že se jich nakladatelství vskutku drželo. Všimněme si ovšem, že se uvedené instrukce podle všeho týkaly pouze relace tří textových proudů, nikoli už vnitřní strukturace každého z nich. Znamená to, že diference, o níž jsem se zmínil, nehraje z hlediska autorova záměru roli? I když třeba považujeme intencionalismus za pochybnou doktrínu, v daném případě koneckonců nejde ještě o interpretaci, nýbrž o její primární podklad – text –, a bylo by tudíž jen logické považovat autorův záměr v tomto ohledu za směrodatný. Veršové členění nerýmované básně přece také vnímáme jako závazné a významotvorné. Přesto všechno jsem přesvědčen, že změny v kvantitativní distribuci druhého a třetího textového proudu na stránku jsou v českém vydání Deníku špatného roku oproti originálu tak výrazné, že to nemůže nemít sémantické a recepční důsledky. Uvedu alespoň jeden příklad, kdy členění textu v rámci druhého plánu slouží významovému nuancování: údernost Johnovy charakteristiky „Tvrdých názorů“ – „Laments. Fulminations. Curses“ – se plně odvozuje z jejího uvedení na samostatné stránce (p. 138). V češtině je tato pasáž prostě „přilepena“ na předchozí text, čímž se zmíněný sémantický efekt jednoduše vytrácí (s. 113). Tento exkurz je však určen pouze pro labužníky – nebo interpretační paranoiky. Budiž brán jako výzva k jedné další zbytečné, leč neškodné teoretické debatě. Za přečtení Deník špatného roku i v české verzi samozřejmě stojí. Věřme, že JMC bude mít ještě dlouho „tu výdrž“, jež chybí jeho fikčnímu protějšku.

 

Milan Orálek


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker