Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2008 - Recenze

Sarajevské Marlboro česky. Konečně!

Miljenko Jergović: Sarajevské Marlboro.

Olomouc, Periplum 2008. Přel. Jiří Hrabal.

 10_recenze.pdf

 

Po čtrnácti letech od původního chorvatského vydání se k českému čtenáři zásluhou překladatele Jiřího Hrabala dostává kniha Sarajevské Marlboro, proslulý povídkový soubor jednoho z nejvýznamnějších současných jihoslovanských spisovatelů Miljenka Jergoviće (narozen 1966 v Sarajevu). Jergović není v Česku zcela neznámý, jednotlivé povídky mu vyšly jak v jediné antologii současné bosenské (Vzkázání ze dna noci, ed. D. Karpatský, Praha, Mladá fronta 1995; povídka „Knihovna“ a báseň „Koncentrační tábor“ v překladu D. Karpatského), tak i chorvatské tvorby (V objetí řeky, ed. I. Dorovský, Brno – Boskovice, František Šalé­ Albert 2002; povídka „Mama Leone“ ze stejnojmenné knihy přeložená Markem Neubauerem). V časopise Tvar pak Ana Adamovičová publikovala překlad povídky „Kaktus“, některé povídky z překládané knihy Sarajevské Marlboro otiskl i Jiří Hrabal (v Textech, Aluzi, A2). Jergovićově tvorbě se na portále iliteratura.cz věnoval (recenzemi a přeloženými ukázkami z pěti knih) také mladý pražský kroatista Jaroslav Otčenášek. Kvalita českých překladů je poměrně kolísavá. Od solidních (Karpatský, Adamovičová) přes ještě ucházející (Otčenášek; u něj pochyby vzbuzují spíše recenze, které odhalují základní nepochopení Jergovićovy poetiky, třebaže právě posudek Sarajevského Marlbora patří ještě k jeho zdařilejším) až po zcela neuvěřitelné (Neubauer). Neubauerův překlad je součástí antologie krátké chorvatské povídky V objetí řeky, kterou připravil profesor brněnské balkanistiky Ivan Dorovský, jednotlivé povídky překládali jeho žáci. Neubauer pohříchu nesplňuje základní předpoklad jakéhokoliv překladatele, totiž dobře ovládat jazyk originálu. Již jeho čeština je značně kulhavá, ovšem jeho elementární neznalost chorvatštiny doslova bere dech. Překlad bohužel nenapravil ani redakční zásah, neboť redaktor Dorovský patrně v ruce ani překlad ani originál vůbec neměl, jinak by se těžko mohl dopustit trapného omylu v Jergovićově medailonku na konci knihy. Tam překládá titul knihy do češtiny jako Leonina maminka, což by skutečně v chorvatštině Mama Leone znamenalo, to by však z textu povídky nesmělo jasně vyplývat, že tento název nemá s chorvatštinou zhola nic společného, nýbrž odkazuje ke známému italskému hudebnímu hitu Mama Leone.

Překlad Sarajevského Marlbora v podání Jiřího Hrabala se vyznačuje precizností a přesností. Po významové stránce je překlad bezchybný, ovšem někdy se zdá, že se překladatel zbytečně úzkostně držel originálu i na rovině syntaktické. Pro chorvatštinu jsou mnohem více než pro češtinu typická komplikovaná souvětí s množstvím vsuvek, autoři chorvatské gramatiky konstatují: „mnohonásobně složené věty jsou velmi obvyklé jak v psaných textech, tak v každodenním hovoru“ (Težak Stjepko – Babić Stjepan, Gramatika hrvatskog jezika, Zagreb, Školska knjiga 1996, s. 237). Český překladatel možná mohl častěji přistoupit k přeskupení souvětí, případně jeho rozložení do více vět tak, aby působila podobně mluvně a nehledaně jako originál.

Dalším oříškem byla bezesporu stylistická rovina textu. Překladatel si výborně poradil s četnými orientalismy, když redukoval jejich počet a v textu ponechal zejména ty nejznámější (hodža, burek, apod.); povídky si tak zachovaly svůj typicky sarajevský ráz, ale zároveň se v množství neznámých slov čtenář neztrácí. Kde si čtenář významem (nejen orientalismů) není jistý, pomohou důkladně zpracované vysvětlivky na konci knihy. Pro převádění sarajevského hovoru ulice užil překladatel kombinaci prvků obecné češtiny (zejména z roviny lexikální, morfologii zachovává spisovnou) a několika ustálených substandardních frazémů. Výsledek je však v tomto případě přesvědčivý pouze částečně, oproti originálu působí takovýto hovor i přes veškerou překladatelovu snahu přeci jen na několika místech poněkud „papírově“. Tyto drobné výhrady ale nemohou zastřít celkově velmi pozitivní dojem z nesnadné překladatelovy práce.

 

Podívejme se nyní blíže na samotnou knihu a také na dobový kontext jejího vzniku. Sarajevské Marlboro vychází v záhřebském nakladatelství Durieux v roce 1994, rok před podepsáním mírových dohod v Daytonu. Do jara 1997 stihne vyjít italský, francouzský, německý a anglický překlad, v Itálii se dokonce kniha Sarajevské Marlboro stává povinnou školní četbou. Do dnešního dne byla kniha přeložena do dvou desítek jazyků a získala několik literárních ocenění.

Kniha je vydána rok po odchodu Jergoviće z rodného Sarajeva do Záhřebu. V obleženém Sarajevu literární produkce zápasí se značně ztíženými publikačními možnostmi (pokud vůbec pomineme do krajnosti zredukované životní podmínky), avšak výjimečná situace vyvolává u spisovatelů potřebu reagovat. Vzniká tak celá řada zásadních děl, která reagují na aktuální situaci, ale zároveň svými kvalitami dosahují nadčasovosti. Aktuálnost reakce, která je výrazným pojítkem většiny těchto děl, přirozeně vede k preferenci jistých literárních útvarů – jsou to především básně (Josip Osti, Abdulah Sidran, Izet Sarajlić), různé zápisky měnící se až do podoby hesláře obklíčeného města (Semezdin Mehmedinović, Ozren Kebo), publicistika (Vlado Mrkić) a také široká esejistická činnost (Dževad Karahasan, Rusmir Mahmutćehajić, Raymond Rehnicer a mnozí další). Beletristická próza, která by nezastírala svou fikčnost, se příliš nevyskytuje (výraznou výjimkou jsou texty tragicky zemřelého Karima Zaimoviće), a pokud ano, často je jejím příznakem černobílé zobrazení světa.

Dalším pojítkem bosenské válečné tvorby je příklon k dokumentárnosti. Miljenko Jergović se k této tendenci postavil po svém. Sám přiznává, že jeho přáním bylo, aby příběhy působily opravdově, životně. Ovšem nesnaží se toho docílit dokumentárním zachycením „skutečných“ událostí, ty mu slouží pouze jako základní materiál, který za použití širokého spektra vyprávěcích postupů přetváří do poeticky výrazného povídkového tvaru. Takto neobratně formulováno to může znít jaksi samozřejmě (jak jinak může vzniknout povídka než literárním zpracováním událostí ať již reálných či smyšlených), ale v dobovém kontextu byl tento přístup spíše neobvyklý. Spisovatelé věnující se strádajícímu Sarajevu se většinou pokoušeli eliminovat zprostředkující roli vypravěče, vše ve vyprávění bylo podřízeno tomu, aby výpověď byla vnímána více jako holý dokument než jako autorem konstruovaný příběh.

Stejnou důležitost jako přístup k vyprávění má i volba událostí, které se autor rozhodl ve svých příbězích ztvárnit. Válka není představena ve své spektakulární podobě plné vraždění, znásilňování, ničení a dalších krutostí, funguje zde jako všudypřítomné pozadí, které pomáhá nasvětlit drobné lidské problémy a osudy.

Jergović zachycuje změnu v chování obyvatel Sarajeva, která se však neprojevuje výraznými gesty, ale častěji sotva postřehnutelnými maličkostmi. Všímá si jednotlivců, které válka donutila změnit jejich navyklé obyčeje, což má často přímý dopad na jejich vnitřní rovnováhu. Objevuje se proměna celé společnosti, sousedé se začínají vnímat také podle etnických kritérií.

Ústředními hrdiny povídek se stávají zejména lidé, kteří na takové dělení nejsou ochotni přistoupit. Nebývá to ani jejich vědomá volba, mnohdy takovýmto způsobem prostě nejsou zvyklí uvažovat, což je někdy dostává do nečekaných situací. Žili svůj život, který byl definován zcela jinými hodnotami, než je národnost. A boj (někdy neuvědomělý) právě o takový život je představen v mnoha povídkách. Tento boj nesledujeme na frontových liniích, ale uvnitř jednotlivých postav.

Jergović vystihuje okamžiky, které tento netradiční stav dokonale charakterizují. Kdybychom se dívali na jednotlivé osoby zachycené v povídkách s odstupem, mohli bychom právě okamžik, který je rozpracován v povídce, charakterizovat jako neopomenutelný detail v životopise (jak zní podtitul prvního ze tří oddílu knihy). A jako jsou zobrazené chvíle určující pro jednotlivé hrdiny, tak je jejich soubor určující pro celé společenství, celé Sarajevo. Kniha Sarajevské Marlboro prostřednictvím těchto drobných okamžiků zachycuje neopomenutelný detail v životopise jednoho města.

Kniha je výjimečná také silou, s jakou překonává mnohá dobová klišé a stereotypy (jak národnostní, tak i literární). Jako příklad uveďme jeden typický bosenský literární topos devadesátých let – idealizovaný obraz harmonického mezietnického soužití v Bosně před vzedmutím nacionalistických vášní počátkem dvacátých let. Ať nedojde k omylu, nepronáším nic o historické pravdivosti či nepravdivosti takového obrazu, pouze se pozastavuji nad pokusy tuto skutečnost ztvárnit uměleckými prostředky. Ve většině děl, která se o toto zachycení pokouší, totiž působí přehnaně selankovitý obraz spíše rušivě, zavání umělostí, papírovostí, často bývá expozicí k šablonovitým příběhům, většinou výrazně kontrastní kompozice (idylický úvod jako kontrast apokalyptického konce). Jergović se nebál tento topos převrátit a sám představuje normalitu předválečných mezietnických vztahů antiidylicky, ale o to přesvědčivěji. V povídce „Krádež“ se objevují dvě znesvářené sousedské rodiny, chorvatská rodina vypravěče a srbští manžele Rade a Jela s dcerami. Konflikt graduje, když vypravěč jako malý chlapec fyzicky napadne dceru sousední rodiny. „Utekl jsem domů, zamknul se a po chvíli slyšel Rada, jak pod oknem řve, že mě zabije. Totéž zopakoval i mé matce a ona mu odvětila podobným způsobem. Celé hodiny si z okna do okna vyměňovali urážky. Ona na něj křičela, že je gangster z Kalinoviku, a on na ni, že je prašivá poběhlice.“ (s. 18)

Nelze si představit, že by postavy na sebe skutečně hodiny pokřikovaly jednu a tutéž nadávku, ta zde má funkci charakterizační. Podává čtenáři informaci, že se postavy v předválečném prostředí vůči sobě nevymezují na základě etnické příslušnosti, ale volí kritéria jiná, s jistou dávkou nadsázky možno říci „občanská“. Takovýchto drobných detailů, které však v sobě nesou značnou hodnotu informační je kniha plná.

Vůbec konstruování těchto významotvorných detailů je jedním ze základních postupů pro budování povídek. V povídce „Kaktus“ je tato fascinace detailem explicitně vyzdvižena: „Ta věc není tak důležitá, jenom jako upozornění, že v životě je třeba mít se na pozoru před detaily. Před ničím jiným.“ (s. 17)

Až dosud jsme se zaměřovali na plán tematický, ovšem povídky z knihy Sarajevské Marlboro jsou pozoruhodné také po stránce naratologické. Povídky nemají jednotného vypravěče, typická je právě mnohost vyprávěcích přístupů. Objevují se vypravěči homodiegetičtí, heterodiegetičtí i autodiegetičtí (podle Genettovy terminologie), děje bývají fokalizovány některou z postav, tyto fokalizace se pak nezřídka prolamují přímo do partu vypravěčova, kde následně „kontaminují“ jeho jazyk i vnímání. Některé povídky jsou zdánlivým přepisem mluveného vypravování určité postavy („Komunista“, „Hrob“), jiné povídky jsou zprostředkovány vyprávěcí funkcí známou jako „reportér“, tedy vypravěčem informujícím o svém chování, ale neprozrazujícím, co si myslí; objevuje se i pro prózu silně příznakové vyprávění ve druhé osobě, tedy jakási du­ forma (úvodní a závěrečná povídka knihy).

Výčet není ani zdaleka úplný, jen měl naznačit bohatost narativních přístupů. Autor však tuto poměrně složitou vyprávěcí strukturu celé knihy sjednotil na rovině stylové, na níž převládá styl běžně mluveného standardu, který je někdy proložen sarajevským substandardem. Kromě jednotného stylu pojí povídky i podobná poetika, takže kniha jako celek působí koherentním dojmem.

Zmíněná pluralita vyprávěcích postupů podtrhává významovou mnohoznačnost povídek. V povídkách z knihy Sarajevské Marlboro se zásadně neobjevuje vyšší textová autorita nadaná možností axiologického soudu, hodnocení zobrazených situací je jako součást budování smyslu textu ponecháno na čtenáři. Vyzdvižení aktivní role čtenáře je dalším z prvků, které tyto povídky odlišují od běžné bosenské (chorvatské, srbské…) válečné produkce, neboť ta zpravidla čtenáře odsoudila do pasivní role příjemce již hotového zobrazení světa s jasně rozlišenými kladnými a zápornými rolemi.

Pro tyto své vlastnosti povídková kniha Sarajevské Marlboro nezůstala jen úzce dobovým svědectvím, ale stala se dílem, které silou své výpovědi stále dokáže oslovovat čtenáře. Nyní díky překladu Jiřího Hrabala může (konečně!) oslovit i ty české.

 

Matěj Martinčák


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker