Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2008 - Recenze

Kniha­ rozhovor o Josefu Florianovi, Staré Říši a jiných věcech aneb o nestejné míře odpovědnosti tazatele a tázaného

Jan Florian, Gabriel Florian: Být dlužen za duši. Rozhovor Aleše Pelána.

Brno, Host 2007.

 10_recenze.pdf

 

Téma Staré Říše a čtyřiceti let veřejně činného života i díla Josefa Floriana a jeho doprovodného personálně proměnlivého společenství spolupracovníků nezůstalo polistopadové literární vědě ani kulturní publicistice lhostejné. Jeho existence, vliv i působnost jako předmětů vědeckého bádání či vůbec jen pouhého kulturního zájmu náležely do té doby mezi nežádoucí a tudíž jim akademická pracoviště věnovala pozornost jen okrajově, sporadicky a omezeně. Potřeba poznat a hlouběji identifikovat úředně opomíjené, přehlížené či docela popírané zdroje energie vývojového procesu obecného duchovního stavu společnosti, byť v ekonomii času celého století vlivu kolísavého, prorazila papírovou hradbu ignorance při první příležitosti. Celkem snadno uvolnila proces průniku informací z reálně existujících, avšak politickou vůlí tlumených a zamítaných vazeb směrem k veřejnosti, četnými tematickými články a vzpomínkami současníků počínajíc a odbornými pracemi různého zaměření i rozsahu končíc, ať časově starších, novějších či zcela nových. Jistým tvárným vzorem knihy rozhovoru, o niž tu jde, se v české literatuře 20. století staly mj. Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem (1928). Nedostatkem látky žánr nestrádal nikdy, autorským nezájmem ani nedostatkem čtenářské popularity také ne. Uvedený stav přetrvává, dokonce v posledních desetiletích vzrůstá, což snad souvisí s kultem informace. Klasiku žánru dnes představují mj. např. Janouškovy Rozhovory s Janem Werichem, Liehmova Generace, Hvížďalův Dálkový výslech aj. Modus operandi takového interview je jednoduchý: tazatel klade otázky a respondent/respondenti na ně odpovídá/odpovídají. Smyslem kladení otázek je získání svědectví o osobnosti a charakteru jejích vazeb ke společnosti a událostem v konkrétním historickém prostředí a čase.

Ani volbou tématu ani způsobem realizace tedy rozhovor Aleše Palána s bratry Janem a Gabrielem Florianovými, konaný v letech 2002–2004 a vydaný knižně pod titulem Být dlužen za duši (2007), neobjevuje orbis novus. Starou Říši a Josefa Floriana z různé vzdálenosti pohledu, z rozdílných hledisek, v odlišném rozsahu a s jinými intencemi tematizovali před Palánem četní autoři. Lišili se mezi sebou jen motivací, temperamentem a měrou kompetence a také svědeckou hodnověrností a ovšem vnitřním zaujetím: Jakub Deml, Arne Sáňka, Jaroslav Durych, Albert Vyskočil, Bohuslav Reynek, Dominik Pecka, Bedřich Fučík, Otto Albert Tichý aj. Je jich řada. Informace z rodinného soukromí, o něž jde především a k nimž často směřují otázky kladené Palánem, jsou hojně obsaženy rovněž v edicích korespondence i pouhých z ní citovaných fragmentech z toho jejího objemu, který je uložen v soukromí a tudíž je šíře nedostupný, a nezbytně doplňují výsledky vědeckého poznání (Jaroslav Med, M. C. Putna, Jitka Bednářová). Přibližně v téže době, kdy začal Aleš Palán vést svůj rozhovor s Janem a Gabrielem Florianovými, sestavil nejmladší ze sourozenců Václav Florian (1927–2007) útlý text vlastních vzpomínek. Opatřil jej velmi výmluvným titulem Vladař a služka (2004), vyjadřujícím jeho chápání poměrů v rodině a základů uspořádání vztahů mezi rodiči, za což nyní sklízí kritiku starších sourozenců (s. 78–79). Nezanedbatelné jsou i autorovy zkušenosti v oblasti zvoleného žánru. Nakladatelská charakteristika jeho literární a publicistické činnosti otištěná na přebalu knihy připomíná jeho autorskou či spoluautorskou účast na knižních rozhovorech s jednotlivými osobnostmi (Člověk musí hořeti, 2001 – s premonstrátským opatem Vítem Bohumilem Tajovským; Než krokodýl spolkne stín. Čtyřicet let Zdeňka Čížkovského v Jižní Africe, 2005 a několik dalších) i s dvojicemi (Kdo chodí tmami, 2004; s bratry Danielem a Jiřím Reynkovými). Výčet to není zdaleka úplný. Bohaté zkušenosti a řemeslná rutina se projevily v rozhovoru s bratry Floriany, žel, ne vždy ve prospěch výsledku.

Jaroslav Durych kdysi v jedné diskuzi poznamenal, že „interview jest věc, při které jest těžko někoho chytit za slovo, poněvadž tázaný jest kryt tázajícím a naopak.“ Že to však možné je, sám vzápětí dokázal. V textu Být dlužen za duši nejde ani tolik o názory, mínění či omyly respondentů, opírajících se toliko o vlastní paměť. Zato se tím jasněji ukazuje zásadní důležitost jakosti a odpovědnosti tazatelovy osobnosti a výběru i formulací dotazů. Role tazatele a dotazovaného je principiálně odlišná a co je jednomu dovoleno, druhý by si dovolovat neměl. Když už je řeč o Durychovi, tak jeden příklad: Jan Florian hovoří o „Durychově vyloženě fašistickém časopisu Rozmach“ (s. 170). Ne o „fašistovi Durychovi“, ale o periodiku, a toto mínění, jakkoli obsahově problematické a argumentačně opřené pouze o komiku napětí titulu a loga časopisu, na něž Josef Florian sarkasticky poukazoval, má své oprávnění. Naproti tomu Palánova otázka, zda „nepřišla řeč na jeho [rozuměj: Durychův] příklon k nacismu“ (s. 232) je nepochopitelně ubohá a ve skutečnosti snese snad jen nějaké žalovatelné epiteton. Řekněme to naplno: Palán nemá ani páru o smyslu použitých slov, natož celé otázky. Kdyby měl, jednak by otázku nepoložil, jednak by věděl, že Scheinost se jmenoval Jan, a ne Josef, kterého z něj udělal ve Jmenném rejstříku. Zdá se, že otázka vyvedla z míry i Jana Floriana, který na ni proto jednoduše neodpověděl.

Za léta společných příprav knihy­ rozhovoru se nepochybně vytvořil vztah pracovního partnerství, snad i jisté formy přátelství, která umožnila kvantitativní růst materiálu. Škála dotazů proto téměř nezná hranic. Ústřední témata jsou jasná a od nich se odvíjejí ta doprovodná: původ rodu a rodiny, dávné rodinné historie a zapomenuté události, spojené s nimi i s krajem, proroctví, pověry, životní osudy Florianových dvanácti potomků, jejich účast na nakladatelském podnikání, význam rodinného života, školního vzdělání, náboženství, přátelství, činorodosti, úcty ke zděděným tradicím, život za první i druhé světové války, za hospodářské krize, po převzetí moci ve státě komunisty, za tzv. normalizace atd. Místní chudí defilují po boku Léona Bloye, Otokar Březina vedle staroříšského hokynáře Brychty, Anastáz Opasek se sousedem Nečasem atd. Někde synové zcela racionálně kritizují otcovy postoje a chování jako unáhlené, např. jeho neústupné trvání na častém svatém přijímání dle encykliky Pia X. (srov. s. 95–96), některá jejich sdělení uvádějí na pravou míru tradované omyly, např. Jan Florian popírá otcovo údajné rozhlasové vystoupení (s. 214) atd.

Tiskové chyby se staly v naší epoše elektronické komunikace nezbytným doprovodem tištěných textů (d´Indi m. spr. d´Indy, s. 57; Šádeč m. spr. Šádek, s. 154; Rejda m. spr. Rajda, s. 244; Vassarionovič m. spr. Vissarionovič, s. 304 aj.). Pokud se nacházejí v pásmu promluvy respondentů a nenarušují osobitost projevu (za tu naopak můžeme pokládat např. tvar Psellosovy použitý Gabrielem F. m. spr. Psellovy, s. 171), měl by je dvojjediný tazatel a editor uvést v jejich gramaticky správné formě. Stav Jmenného rejstříku (s. 299–306) je ostudný: některá jména vůbec chybí, Hladká (z Markvartic) s. 48; Růžička (advokát), s. 79; Luda (staroříšský chudý), s. 138; Jun (inženýr, otec Rosy Marie J.), s. 151; Pojezdný, Michael Josef; Rajda, Štěpán a další, další jsou uvedena bez (snadno zjistitelných) křestních jmen, např. Kryl (Karel), tiskař; Pastorová (Otýlie), překladatelka aj., ještě jiná, identifikující tutéž osobu, jsou dublována, např. Hrachovský, NorbertHrachovský, doktor; Ševčík, Josef (auditor)Ševčík, Josef (farář). Autor rejstříku nejspíš nemá ani potuchy o tom, kdo byl generalissimus a maršál Francie Ferdinand Foch, neboť nejenže mu nestál za doplnění křestního jména, nýbrž nesprávně zapsal i jeho příjmení, navíc ve 2. pádě (Fosche)! (Srov. s. 213 a 301.) Chybně zapsaná je nakonec i ta výše zmíněná Chronografie (s. 171).

Samostatnou kapitolou je doslov s florianovským titulem Zadina (279–289). Má být jakýmsi shrnutím, tečkou za vyřčeným. Platí­ li, že finis coronat opus, je hodnota této koruny více než sporná, spíše však žádná. Jak Aleš Palán dospěl k tvrzení, že „svědectví Jana a Gabriela Florianových vůbec poprvé (sic! – P. H.) odhaluje jejich otce […] primárně z jeho lidské stránky“? (s. 280.) Jako don Quijote nad řečí románů Feliciana da Silvy si musí čtenář připadat nad souvětím: „Na vesnicích, pár desetiletí po ukončení praxe vynucených sňatků, se stále ženily majetky.“ (s. 281.) Co jen míní tou „praxí vynucených sňatků“? A kdy mělo dojít „ukončení“ této „praxe“? A pročpak zvedá svůj „kárající ukazováček“ (s. 281) nad názory jiných sourozenců? Snad ne proto, že se neshodují s názory jeho respondentů a tím narušují jednolitost sourozeneckého nazírání otcova chování k matce? Oni jako bratři mohou, ale proč on se s takovou chutí dere do soudcovského taláru? A komu vyvrací Florianovo frankofilství (s. 284)? Komu bibliofilství (s. 285n.)? Vždyť se o nich nikdy nijak vážně neuvažovalo­ – snad s výjimkou bibliofilství, neboť s touto vášní nakladatelská praxe Staroříšských reálně počítala. Nelze nic namítat proti tvrzení o Florianově „vývoji, hledání a osvojování toho jedinečného umění mýlit se“ (srov. s. 287) po smrti Bloyově roku 1917, třebaže shromáždit důkazy hlavně pro to poslední bude asi dost pracné. Důležitější ale je, že tyto květnaté fráze zastiňují faktický Florianův odchod ze scény a proces přecházení publikační iniciativy na jiné osobnosti jeho společenství. Logiku potřeby této změny Josef Florian ovšem pochopil a nepostavil se proti ní a také v tom je jeho význam.

Josef Florian se kdesi vyslovil v tom smyslu, že každá vzpomínka může být modlitbou. V textu knihy­ rozhovoru Být dlužen za duši tomu tak vždy není. Kdy tomu tak je, ať určí čtenáři.

 

Petr Hora


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker