Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2008 - Recenze

Jak důležité jsou konce

Frank Kermode: Smysl konců.

Brno, Host 2007. Přel. Miroslav Kotásek.

 10_recenze.pdf

 

Edice Teoretická knihovna, kterou od roku 2002 připravuje nakladatelství Host, zakončilo druhou desítku svazků překladem díla, které má nezpochybnitelné místo v kánonu nejvýznamnějších teoretických příspěvků minulého století. Kniha Smysl konců (orig. The Sense of an Ending. Studies in the Theory of Fiction) vyšla poprvé v roce 1967. Jejím základem jsou přednášky, jež dva roky předtím proslovil anglický teoretik Frank Kermode na Bryn Mawr College v Pennsylvánii. Kermodovi se povedlo totéž, co vedle něho např. J. L. Austinovi, J. L. Borgesovi nebo U. Ecovi: z přednáškového cyklu se stala věhlasná kniha. V případě dlouholetého profesora v Cambridgi jde dokonce o jeho knihu nejznámější, nejvlivnější a rozhodně nejdiskutovanější.

Anglický podtitul (Studie k teorii fikce) by mohl svádět k mylnému dojmu, že Kermodova kniha je „jen“ dalším příspěvkem, v němž  si autor klade tradiční otázky o povaze literární fikcionality. Smysl konců má ale mnohem širší záběr, neboť fikce se v něm kryje s imaginací, resp. s pestrou škálou představ, které se zvýznamňují prostřednictvím souladu mezi počátkem a zakončením.

Kermodova kniha může posloužit čtenářům teoretické literatury jako příjemné osvěžení. Běžná příručka v tomto oboru totiž vypadá zhruba takto: teoretik nás provádí spletitými hvozdy učení svých předchůdců, přičemž přikyvuje tu souhlasně, tu nesouhlasně. Občas vznese „zásadní“ námitku a modifikuje terminologický aparát, který navrhli buď předchůdci, anebo on sám ve starší  práci. Výsledkem bývá nějaký komplexní model, jehož exemplifikační potenci navrhovatel vychvaluje.

Kermodovy přednášky na tomto půdorysu nestojí. Právě naopak: autor k problematice přistupuje jakoby „z ptačí perspektivy“. Nezaplétá se do teoretických návrhů, neusiluje o důslednou argumentaci, nepolemizuje. Kermode vsadil na poutavý výklad a erudici všestranně vzdělaného učence, který má dostatek autority na to, aby svá tvrzení nemusel svazovat hranicemi jediného oboru. Pojednává tedy fikci jako specifický způsob vztahování se ke světu. Jeho závěry přitom logicky aspirují na platnost v „dlouhém trvání“, čímž připomíná mj. např. Ernsta Roberta Curtia, Gustava René Hocka nebo Ericha Auerbacha. Kermode také vědomě navazuje na tradici anglosaské esejistiky reprezentované mj. T. S. Eliotem, Fredericem Batesonem, Cleanthem Brooksem, Williamem Empsonem či Northropem Fryem.

V prvním eseji, „Konec“, Kermode připomíná Horatiovo in medias res: nejen literární díla začínají „zprostředka“, také člověk je v každém okamžiku svého vědomého života situován „uprostřed“; bezprostřední zkušenost organizujeme mezi počátkem (narozením) a koncem (smrtí). Snad proto jsou lidé ve svém přemýšlení tolik fascinováni koncem. Jestliže je každá smysluplná fikce (literární fikce je pouze jedna z mnoha fikcí, jimiž se neustále obklopujeme) vybavena koherentním vzorcem začátek – prostředek – konec, některé fikce jsou v určité době zjevovány jako mýty. V Kermodově pojetí je tedy mýtus fikce, která se institucionalizovala a vzpírá se interpretaci. Proto je i Bible svého druhu fikcí, „začíná na začátku (,Na počátku…‘) a končí zjevením konce (,Amen, přijď, Pane Ježiši!‘); první knihou je Genesis, poslední Apokalypsa neboli Zjevení Janovo“ (s. 14). Kermode provádí čtenáře eschatologickými představami, které každá historická epocha aktualizovala vzhledem k dobovému poznání a společensko­ politické situaci (právě proto je apokalypsa anglickému učenci spíše fikcí než mýtem).

Vědomí konců je podle Kermoda předpokladem všech příběhů. Romanopisci se sice často snaží zakončení ozvláštnit, avšak ústup od konců není nikdy zcela možný; očekávání čtenáře vždy nevyhnutelně vede k potřebě příběh uzavřít, vtisknout mu smysl, i kdyby se měl vyjevit jen na pozadí konvenčního závěru. Navracející se paradigma konce (představovaného apokalypsou) se mj. vtělilo do Shakespearových tragédií – Kermode trvá na tom, že na alžbětinské dramatiky mělo větší vliv než aristotelské teorie.

Druhá přednáška obsahuje Kermodovo slavné exemplum: tikání hodin se nám stává srozumitelným prostřednictvím slabik tik­ tak. Tyto slabiky chápe autor Smyslu konců jako nejjednodušší zápletku: tik je začátek, tak konec. Kermode není explicitní, ale jeho stanoviska působí relativisticky. Např. zmiňuje Nietzscheův citát: „O čem můžeme uvažovat, musí být jistě fikcí,“ (s. 36) či Vaihingerovo pojetí fikce jakožto aktivity mysli, která svojí „vynalézavostí“ vnáší řád do chaosu smyslových podnětů. Pojem fikce tak slouží Kermodovi obdobně jako Nelsonu Goodmanovi pojem verze (v tomto případě jde o vědomě nesprávnou verzi světa). Skutečnost je totiž pojmová (zvukový projev hodin je srozumitelný prostřednictvím tikání) a smysluplná často díky své strukturovanosti v následnosti, resp. v čase. Dichotomii plynoucího a zvýznamněného času vyjadřuje i opozice chronos kairos. Těmito úvahami či připomínkou Augustinovy dis­ tenze se Kermode přibližuje Ricoeurovu přístupu v Čase a vyprávění, předznamenává také snažení kognitivních vědců, kteří poukazují na „literárnost“ lidské mysli (např. Mark Turner).

Ve třetí a čtvrté přednášce autor knihy prohlubuje dříve naznačené úvahy a ukazuje, jak se obava z blízkého konce („původní“ apokalypsa) proměnila v různé fikce trvání. Konec se tak převtěluje do podoby navracejícího se mýtu krize. Od středověké imaginace přes alžbětinské básníky a dramatiky (Spenser, Shakespeare) až k modernistům (Yeats, Pound, Joyce, Eliot) se konec stává imanentním, avšak ztrácí svůj univerzální význam. Vždy je pouze prostředkem k obnově tradičního řádu. Tento „posun ke schizmatu“ (s. 100) je zvláště zřejmý u Becketta, u nějž se konec rozmělňuje v nepochopitelném chaosu trvání. Od modernistů se liší autoři, jimž je minulost lhostejná (např. beatnici), jakkoliv se pouze skrývají za „extremistické“ proklamace.

V páté přednášce se Kermode snaží vyrovnat se vztahem fikce a skutečnosti, všímá si, že literární fikce je závislá na následnosti, neboť jedině na následnosti lze vystavět časovou posloupnost příběhu. Moderní romanopisci se sice snaží vymanit z tradiční epičnosti (např. Musil, Sartre, Murdochová) a pokoušejí se ztvárnit „neepickou nahodilost moderní skutečnosti“ (s. 109), i zde však vzpoury proti konvenčním vzorcům vedou zpátky k paradigmatu. Přestože snaha odvrhnout tradiční formy částečně uspěla (Nevolnost, Robbe­ Grillet), „extrémní přísnost může (…) zničit paradigmata, a tak zničit román“ (s. 129). V závěrečném příspěvku anglický kritik poukazuje na skutečnost, že hledání řádu, tedy počátků a konců, je stále těžší a těžší. Všechny fikce jsou tudíž nezbytné, a to i v době, kdy si uvědomujeme, že řád nenapodobujeme, nýbrž vytváříme. Pořád totiž setrváváme kdesi uprostřed a naše zájmy jsou existenčně závislé na souladech.

Kniha Smysl konců je studnicí inspirativních úvah a neobyčejně silných postřehů. Kermodovi můžeme mít za zlé (čehož si mj. všímá v „Doslovu“ Miroslav Kotásek), že namísto důsledné argumentace vsadil na rétorické schopnosti. Mnoho pozdvižení stále vyvolává také autorovo nakládání s terminologií, neboť teoretik nebere valný ohled na to, jak literární věda vymezuje fikce či mýty. Jenže právě suverenita a jistá kontroverznost patří k nejsilnějším zbraním Franka Keromoda: dozajista by byl hřích nad jeho knihou nepřemýšlet.

 

Jiří Koten


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker