Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2008 - Recenze

Čas vyprávěný – čas lidský

Paul Ricœur: Čas a vyprávění III. Vyprávěný čas.

Praha, OIKOYMENH 2007. Přel. Miroslav Petříček, jr.

 10_recenze.pdf

 

Překladem třetí knihy (Čas a vyprávění I, 2000; Čas a vyprávění II, 2002) máme v rukou kompletní Ricœurovo dílo věnované, jak konečně sám název napovídá, vztahu mezi časem a vyprávěním. Zároveň je ovšem název i zavádějící a ani zdaleka nedává tušit komplexnost a jedinečnost této Ricœurovy práce.

Ještě než se budeme věnovat recenzovanému titulu si proto připomeňme, v čem tato jedinečnost spočívá a následně co nového Ricœur přináší. Některé poznatky a pojmy pronikly již i do širšího (českého) literárněvědného povědomí (byť ne vždy zcela ve shodě s Ricœurem). Platí to zejména pro stěžejní Ricœurovo rozlišení tří mimezí (prefigurace, konfigurace a refigurace). Zatímco konfigurace se týká utváření vyprávění, jeho časové strukturace spolu s konstrukcí zápletky, a zhruba se kryje s polem zájmu naratologie – podrobně se jí věnuje druhá kniha Času a vyprávění –, „okrajová“ prefigurace a refigurace zde přistupují k narativnímu textu (který jsme si zvykli nahlížet v intencích strukturalismu a rozličných literárněvědných modifikacích modální logiky) a zásadním způsobem jej rozšiřují a obohacují. Není nutné připomínat, že Ricœurova mimésis je aristotelovská, má vždy aktivní charakter – je aktem či činností, v konfiguraci pak mj. mimezí jednání. Prefigurace je tedy předporozuměním člověka jím obývanému světu – jeho inteligibilním, symbolickým (ve shodě s Cassirerovou Filozofií symbolických forem) a časovým aspektům (viz ČAV I, s. 90–104). Třetí mimésis (refigurace) odpovídá gadamerovké aplikaci, prolnutí světa textu a světa čtenáře v aktu čtení, což implikuje její propojení s prefigurací a utváří tak specifickou podobu kruhu hermeneutického rozumění vztahu mezi časem a vyprávěním.

Na tomto místě je třeba připomenout, že pojem vyprávění (récit) je pro Ricœura ve svém působení příbuzný s metaforou, jak ji vyložil v knize La métaphore vive (a samozřejmě nejen v ní), kdy, řečeno zjednodušeně, metafora vytváří nový význam prostřednictvím nepatřičné atribuce. Metafora nechává z doslovného smyslu vyvstat smyslu nepředvídanému, jenž smysl původní překračuje (i zde je tedy metafora potenciálním výkonem jazyka spíše než pouhým „tropem“). Ve vyprávění pak spočívá sémantická inovace analogicky v konstrukci zápletky, jíž se vytváří nový soulad či zřetězení vyprávěných událostí (viz také „The Narrative Function“ v souboru Ricœurových článků Hermeneutics and the Human Sciences, Cambridge, Cambridge University Press 1981).

Bezprecedentní (jak sám upozorňuje) je však Ricœur v tom, že pro osvětlení vztahu mezi časem a vyprávěním inscenuje rozhovor tří na sobě nezávislých disciplín, vztahujících se rozličnými způsoby k problematice času a/nebo vyprávění. Takto vymezují prostor jeho uvažování fenomenologie (času), epistemologie historiografie a teorie vyprávění (naratologie). Přesto má v tomto trialogu jedna disciplína privilegované postavení. Čtenáře obeznámeného s Ricœurovou filozofií nepřekvapí, že jí je fenomenologie času. Pokud však někdo předpokládá, že je tomu tak proto, aby připravila pevnou půdu pro zkoumání času, dočká se pravého opaku. Ricœur se zjevným potěšením zdůrazňuje a vyhrocuje právě aporie, k nimž fenomenologie času od Augustina přes Husserla k Heideggerovi a na druhé straně od Aristotela ke Kantovi nutně vede. Přestože fenomonelogie tyto aporie „odhaluje“, tyto nejsou „vlastnostmi“, jež by čas vykazoval; jsou pouze výkonem těchto filozofických spekulací, přičemž žádná „spekulace […] nevede k žádnému závěru,“ ale vytváří aporie, na něž „jedinou odpověď zde může podat výkon narativity“ (ČAV I, s. 21).

V čem tedy vidí Ricœur aporetičnost fenomenologických úvah o čase? V první knize staví vedle sebe Augustinovy úvahy ve Vyznáních s jeho objevem trojí (žité) přítomnosti a Aristotelovy úvahy o kosmologickém, počitatelném (libovolném) okamžiku ve Fyzice: „[n]elze myslet kosmologický čas (okamžik), aniž bychom se přitom skrytě nevraceli k času fenomenologickému (přítomnosti), a naopak“ (ČAV III, s. 141).

U Husserla oceňuje především jeho objev retence a opětovné vzpomínky, které pojetí přítomnosti oproti Augustinovu podstatně modifikují a „rozšiřují“. Proti Husserlově snaze pak staví Kantův poznatek, že fyzický čas je neviditelný, implikovaný v určeních předmětů, který se nikdy nejeví a vždy je předpokládán. Opět zde proti sobě stojí čas jako žitá přítomnost proti času jako prosté následnosti okamžiků. U Heideggera pak Ricœur zdůrazňuje několik podstatných věcí – jednak jeho „práci jazyka“ (což nepřekvapí, vzpomeneme­ li si na význam metafory v Ricœurově myšlení); rozchod s Husserlovou „přítomností“ a změnou časové orientace směrem k budoucnosti prostřednictvím „bytí k smrti“; a nakonec jeho hierarchizaci časových rovin – časovosti, dějinnosti a nitročasovosti (viz ČAV III, s. 93–141).

Spolu s úvahami nad historiografií v druhé části první knihy a celou druhou knihou věnovanou konfiguraci fiktivního vyprávění (prozatím jsou fiktivní a historické vyprávění přes svou postulovanou příbuznost doposud pojednávány samostatně) je tedy toto základní materiál či pozadí, na němž Ricœur buduje samotný střed Času a vyprávění, svou „Poetiku vyprávění“.

Výše jsme uvedli citát, který tvrdí, že aporie spekulací o čase „řeší“ teprve vyprávění. Podle Ricœura k tomu v historiografii dochází vytvořením přechodných konektorů, které dávají vyvstat času vpravdě historickému. Ricœur uvádí tři překlenující časy mezi časem žitým a kosmickým: čas kalendáře; čas resp. následnost generací, v němž se spojuje individuální úděl a veřejný čas dějin; a stopu, která je přítomná a odkazuje k minulosti. Poznamenejme pouze, že v případě „stopy“ se samozřejmě nejedná o znak, jak by jej chápala sémiotika – zatímco Charles S. Peirce tvrdí, že na Bonapartovu existenci můžeme pomocí dokumentů usuzovat pouze „hypoteticky“ („Deduction, Induction, Hypothesis“), Ricœur se zdá naopak naznačovat, že je zde možné a nutné postupovat pomocí dedukce, přičemž tu nám dovoluje předpoklad, že stopa v sobě nese nutně „pravdivý“ minulostní poukaz.

Na rozdíl od historie je tomu ve fikci poněkud jinak: Ricœur uvažuje o „imaginativních variacích“ na téma času, kdy zkušenost fiktivních postav nemusí být propojena s jedinou časoprostorovou osnovou a poukaz na skutečné historické události a místa je ve fikci neutralizován (viz především Ricœurovu interpretaci času v Paní Dallowayové, jak ji podává ve své druhé knize). Takto podaný vyprávěný čas ovšem náleží konfiguraci a vyžaduje, aby byl refigurován. Refigurace pak zahrnuje jak konstrukci světa rozvrhnutého v konfiguraci, tak jeho aktivní konfrontaci se světem čtenáře. Jak říká na jiném místě heideggerovským slovníkem, touto činností se zbavujeme omezení naší vlastní situace, přeměňujeme náš Umwelt (okolí) na Welt (svět) a otevírají se  před námi nové světy, nové rozměry možného bytí ve světě („The Model of the Text: Meaningful Action Considered as a Text“, in: Hermeneutics an the Human Sciences). Při četbě fikce je tak má přítomnost (žitá, veřejná, kulturní, politická, dějinná), můj projekt života konfrontován s jinými projekty a světy a já mám možnost jej proměňovat či variovat. Nebo slovníkem gadamerovským: četba je nejdříve rekonstrukcí otázky, na níž je dílo odpovědí, a teprve skrze tuto otázku (která může a nemusí být nutně historická) jsem já schopen mu odpovídat v mé vlastní přítomné situaci.

Zde, v oblasti četby, tedy vidí Ricœur možnost překřížení fiktivního a historického vyprávění, přičemž tímto spojením je právě četba a teprve tímto křížením historie a fikce se čas stává lidským. Pokud to dobře chápeme, je to také proto, že četbou spoluvytváříme, nebo se alespoň spolupodílíme na literární historii či (Jaussově) estetice recepce. Naopak proto, že historie imituje ony typy konstrukce zápletky, jež mají původ v literární tradici (Ricœur zde v jistém smyslu vypracovává kontext, v němž je možné bez deformací a nepochopení aplikovat analýzy Haydena Whitea), takže je např. možné číst historickou knihu jako román. Tím se ale čtenář ocitá v odlišné situaci, přičemž přiznává historikovi privilegia, jimiž se doposud mohl chlubit pouze implikovaný autor či vypravěč ve vyprávění fiktivním. Minulost je s fikcí spjata tím, že se jedná o minulostní diskurz (narativní hlas patří minulosti), zatímco historie je pro čtenáře tím, co si představuje, že by viděl, kdyby byl u ní. Možných propojení historického a fiktivního je ještě více a nechceme je zde všechny opakovat. Je také na čtenáři, nakolik bude v Ricœurovi spatřovat oporu pro ony teorie postmoderního románu, které přicházejí s chiazmatickými termíny jako jsou „historiografická metafikce“ nebo „alternativní historie“, a bude v nich tedy spatřovat jím proponované křížení historie a fikce, nebo zda v nich vyprávění přichází ke svým vlastním hranicím a k poznání, že čas je vposledku nereprezentovatelný a všem reprezentacím věčně uniká.

 

Miroslav Kotásek


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker