Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2008 - Recenze

Van: „Van“

Dostálová, L., Marvan T. (eds.): Quine: nejen gavagai.

Plzeň, ZČU 2008.

 10_recenze.pdf

 

Zásluhou editorské dvojice Ludmila Dostálová & Tomáš Marvan má český student analytické filozofie další možnost nahlédnout hlouběji do bohatého myšlenkového světa Willarda Van Ormana Quina, monumentální postavy, s jejímiž názory a argumenty se musí tak či onak vypořádat snad každý, kdo se v daném oboru pohybuje. „Buď ho následujete, nebo definujete svoji pozici v reakci na tu jeho. A to je jeden ze znaků velkého filozofa,“ napsal kdysi Colin McGinn v recenzi na jednu z Quinových knih.

Sborník článků, o kterém bude pojednávat tato recenze, ovšem není prvním uvedením tohoto velikána do českého prostředí. Jmenujeme­ li pouze primární překlady, byly dosud v češtině k dispozici, pokud vím, dva až tři základní články – „Dvě dogmata empirismu“ (Two Dogmas of Empiricism, 1951, překlad Prokop Sousedík 1995), včetně „Ohlédnutí za dvěma dogmaty“ (Two Dogmas in Retrospect, 1991, překlad Jaroslav Peregrin 2003) a „Ontologická relativita“ (Ontological Relativity, 1968, překlad J. P. 1998); a dvě kratší monografie – Hledání pravdy (Pursuit of Truth, 1990, překlad J. P. 1994) a Od stimulu k vědě (From Stimulus to Science, 1995, překlad J. P. 2002). Tuto řádku překladů rozšířil nedávno stejnou editorskou dvojicí vydaný soubor článků nazvaný Vybrané články k ontologii a epistemologii (Plzeň, ZČU 2006), který krom mírně upraveného přetisku překladu „Dvou dogmat“ i „Ohlédnutí“ obsahuje dále dva články tematicky zaměřené především na ontologické problémy – „O tom, co je“ (On What There Is, 1948) a „Věci a jejich role v teoriích“ (Things and Their Places in Theories, 1981) (oba přeložila Ludmila Dostálová); a dva články zaměřené spíše na problémy epistemologické – „Naturalizace Epistemologie“ (Epistemology Naturalized, 1969) a „Povaha poznání přírody“ (The Nature of Natural Knowledge, 1975) (oba přeložil Tomáš Marvan). O Quinovi si toho v češtině již lze také přečíst leccos.

Dle editorů je cílem recenzovaného sborníku příspěvků z quinovského kolokvia (pořádaného na Katedře filozofie Západočeské univerzity v Plzni) představit různé pohledy na Quina jako filozofa s mnohem širším tematickým záběrem, než jaký představují poměrně známé úvahy o nevymezitelnosti reference a neurčitosti překladu, ilustrované na proslulém výkřiku z džungle. Čtenář zde může najít příspěvky Jaroslava Peregrina („Proč je Quine převratným filosofem?“), Pavla Materny („Dokázal Quine opravdu, že hranice mezi analytickými a syntetickými větami není přesně definovatelná?“), Juraje Hvoreckého („Quine o behaviorizme a mysli“), Tomáše Hříbka („Quine a současná filosofie mysli“) a Tomáše Marvana („Quine a Goodman, fyzikalismus a fakta“).

Zatímco první quinovský soubor naší editorské dvojice má spíše pedagogické než teoretické ambice, tento druhý, obsahující původní české studie, sice avizuje skromnou ambici představit Quina jako někoho, kdo jen neporcuje králíky, ale nakonec spíše představuje některé české filozofy jako někoho, kdo se snaží požvýkat a spolknout (pokud možno naporcovaného) Quina. Najdeme zde jak články, které se Quinovu, či spíše Quinem ovlivněnou pozici snaží hájit, obvykle poukazem na dezinterpretaci ze strany kritiků, tak články kritické, obvykle poukazující na dezinterpretaci ze strany Quinových proponentů.

Sborník otevírá shrnující článek Jaroslava Peregrina, ve kterém autor uvádí na pravou míru určité radikální rysy Quinovy filozofie, představuje tak převratnost a originalitu jeho přínosu, a snaží se tak Quinovi „splatit dluh“, který mu údajně vznikl právě propagací těch nejradikálněji vypadajících Quinových názorů, často pak překroucených jeho kritiky v prachsprosté absurdní provokace. Nejprve zasadí Quina do obecně filozofického kontextu, z nějž vyrůstal, a zmíní proto přesvědčení vídeňských logických empiristů, že staré filozofické problémy se ukáží být buď pseudoproblémy, problémy vědy, nebo problémy řešitelné logickou analýzou jazyka, která tak nahrazuje tradiční filozofii – aby mohl nastoupit vědec, který zkoumá pravdivost daných výroků nějaké teorie, musí nejprve filozofický analytik určit, jaký význam tyto výroky vůbec mají. Takto nějak alespoň vypadalo známé oficiální stanovisko Moritze Schlicka, formulované v programovém článku „The Future of Philosophy“. Dle Peregrina se ovšem v tomto pojetí filozofie okamžitě otevírá následující otázka: „Je hledání významu totéž co hledání pravdy o významu?“ (s. 9) Quine, narozdíl např. od Wittgensteina, na ni odpovídá kladně, a filozofie jakožto analýza jazyka se mu proto stává součástí vědy. Takto charakterizovaný naturalistický postoj, který je východiskem pro další Peregrinovu interpretaci, je pak hlavním rysem, který Quina odlišuje od celé předcházející tradice. Zatímco ještě pro logické empiristy byla filozofická analýza stále jakousi prima philosophia, pro Quina nic, co by předcházelo vědeckému zkoumání a umožňovalo nám tak vystoupit z našich aktuálních teorií a hodnotit je jakoby „zvenku“, zkrátka neexistuje. Takovýto pohled na Quina pak Peregrinovi umožňuje zpochybnit někdy snad přijímanou interpretaci, podle níž byl Quine určitým druhem jazykového idealisty, který byl přesvědčený, že naším jazykem formujeme nějakou beztvarou skutečnost do podoby předmětů našich teorií, které ovšem „tam venku ve světě“ nijak neexistují, jsou pouhými posity našich teorií. Tato interpretace je dle autora podporována dilematem: „Buďto jsou objekty, ze kterých se skládá náš svět, našimi posity […], nebo objekty našeho světa s naším jazykem a s našimi teoriemi nijak nesouvisí […],“ (s. 18) které Peregrin prohlašuje za falešné, neboť „[n]aturalismus […] znamená přesvědčení, že z našeho světa se není kam stáhnout […] Existence tohoto světa a věcí, ze kterých se skládá, je předpokladem toho, abychom vůbec mohli začít filozofovat […].“ (s. 19)

Problém s (jakoukoli) takovouto interpretací tak obsáhlého díla, jakým je to Quinovo, spočívá samozřejmě v tom, že v něm vždy lze nalézt výroky, které se zdají dané interpretaci protiřečit, což si ovšem Peregrin, jak je patrné z několika jeho vyjádření, dobře uvědomuje. Dále ještě uvidíme, že např. interpretační postoj Tomáše Marvana se opírá právě spíše o idealizující čtení Quina, které Peregrin odmítá. Pokud bychom četli Quina po peregrinovsku, vyvstává otázka, zda bychom nemuseli revidovat přijatý pohled na námitky, které vůči němu vznesl jeho žák Donald Davidson. Podle něj je Quinův projekt naturalizované epistemologie odsouzen k nezdaru především proto, že chápe „příběh“, jak od stimulů dospíváme k bohatým teoriím o světě, jakožto epistemologické zdůvodnění těchto našich teorií, zatímco se jedná nanejvýš o popis toho, jaký je jejich kauzální původ. Pokud chápu Peregrina dobře, nedává jeho Quinovi žádný smysl jakýkoli pokus o epistemologické zdůvodnění našich vědeckých teorií, a jediné, co nám zbývá, je právě popis vzniku našich vědeckých teorií využívající již prostředků, které tyto teorie nabízejí. Žádné davidsonovské transcendentální argumenty pro něj nepřicházejí v úvahu, ale zároveň se též naše teorie nijak zdůvodnit nepokouší, má­ li zdůvodnění znamenat to, co znamenalo pro epistemology od dob, dejme tomu, Descarta. Možná právě v tomto je jeho rozchod s tradiční filozofií tak radikální a ojedinělý. „[K]lade­ li si filozof úkoly, které mají povahu vyzdvihnutí sebe sama za vlasy, pak sešel z rozumné cesty, a nelze jej tedy následovat.“ (s. 19)

Tak jako byl předchozí článek z těch, které Quina spíše následují, je následující článek Pavla Materny z kritičtějšího soudku a poměrně ostře se vymezuje ne­ li vůči Quinovi samotnému, pak alespoň vůči běžně rozšířené představě o něm, podle které platí, že Quine dokázal, že rozhraní mezi analytickými a syntetickými větami není definovatelné. Materna argumentuje, že Quine maximálně odmítl toto rozlišení ve své teorii jazyka používat a že přijmeme­ li některé předpoklady, které by ovšem Quine nepřijal, můžeme podat definici analytických vět, což také dělá. Detaily Maternových definic, podaných samozřejmě za pomoci aparátu TIL, se zde zabývat nebudu, pokusím se spíše zaměřit pouze na jádro jeho kritiky (obecně přijímané interpretace) Quina. Ne však proto, abych ospravedlňoval údiv, který možná někteří čtenáři pocítí nad tím, že v quinovském sborníku je věnováno tolik místa TILce – je jen dobře, že krom kritiky ukáže Materna také to, že skutečně má teorii, z jejichž pozic se vůči Quinovi může vymezovat, a že jeho kritika není bez pozitivní opory. Jsem ovšem přesvědčen, že jádro sporu s Quinem leží jinde než v detailech nabízených definic, případně dalších zajímavých pasážích článku, jakou je třeba kritika převládající koncepce Fregova schématu Sinn vs. Bedeutung, a to přesto, že právě vyjasnění např. pojmu intenze, který byl pro Quina, jak známo, podezřelý, je nezbytné pro nabízenou konkurenční teorii.

Obecná Maternova námitka zní zhruba tak, že Quinovu argumentaci ze Dvou dogmat, že analytičnost nelze nekruhově definovat, nelze číst jako argument proti smysluplnosti logické analýzy přirozeného jazyka (LAPJ). Abychom tuto mohli dělat, musíme dle Materny přijmout tento princip (princip LAPJ) : „Předpokládáme ovšem normální lingvistickou situaci, v níž komunikace probíhá mezi dvěma lidmi, z nichž každý rozumí jazyku. Logická sémantika se nezabývá jinými lingvistickými situacemi.“ (s. 25) LAPJ tedy dle Materny předpokládá jazykový systém s jeho gramatikou i sémantikou jako daný a konvenci, která tento systém ustanovila, za čistě anonymní. „[Z] jejího [LAPJ] hlediska jsou významy výrazů již dány, jejich spojení s výrazy je z tohoto hlediska a priori.“ (s. 27) Takto dané významy pak definuje jako objektivní abstraktní procedury a nemá dále problém založit definici analytičnosti na nich. Maternovi je jasné, že to, co by Quine odmítl, je již princip LAPJ. Krom toho tvrdí, že Quinova averze vůči závazku k existenci abstraktních entit je pouhou ideologií. Quinův postoj nakonec shrnuje tak, že „[k]dyž to [LAPJ] budete dělat, tak přestáváte být empiriky,“ a vymezuje se vůči němu jasně: „Pokud bychom chtěli obětovat apriornost a nutnost logických a matematických tvrzení […] a zaštiťovat se přitom empirismem, pak vidím jen dvě možnosti: buď říci: toto není (vědecký) empirismus, anebo: je­ li toto empirismus, pak nejsem empirik.“ (s. 66)

Zdá se mi, že z článku je poměrně jasné, kde se Materna s Quinem rozchází, že však oba očekávají od studia přirozeného (či vědeckého) jazyka něco naprosto odlišného. Zatímco Quinův záměr je primárně filozofický, konkrétně očekává, že studium přirozeného jazyka by mu mělo něco říci o řešení epistemologických problémů, je Maternův zájem čistě logický. K čemu, mohl by se někdo zeptat Materny, je nám sémantická teorie, která předpokládá významy jako dané? Materna má samozřejmě odpověď: „Když však využíváme naší znalosti jazyka k analýze, přispíváme k řešení logických problémů. Některé z nich jsou netriviální, protože pouhá znalost jazyka nestačí k jejich řešení bez LAPJ.“ (s. 29) Na druhou stranu je to právě otázka po tom, co je to za konvenci, která zakládá spojení výrazů s významy (a zda má vůbec smysl o tomto procesu založení uvažovat jako o ustanovení konvencí), která některé filozofy vedla k odklonu od čistě formálních sémantických problémů. Přestože pro toho, kdo spolu s Maternou přijme princip LAPJ, je quinovská otázka, kdo a kdy definoval synonymii dvou jazykových výrazů, nesmyslná, nevěřím, že je to otázka nesmyslná zcela.

Která z pozic komu vyhovuje, zůstává na čtenáři. Jsem však zajedno s Maternou v tom, že stejně tak jako nelze číst Quinův argument jako znemožnění toho dělat LAPJ, nelze Maternovu pozici zneužívat k „nesmyslnému boji“ proti těm, kteří očekávají nejprve vysvětlení jazykového chování a vznik sémantických konvencí, které LAPJ předpokládá. Představa, že jen jednu musíme zvolit a jen jedna z nich je ta pravá, zřejmě není úplně správná.

Následující dva články mění téma a pokoušejí se Quina představit jako inspirativního myslitele v oblasti teorie mysli, konkrétně se věnují jeho behaviorismu, eliminativismu a instrumentalismu. Juraj Hvorecký se ve svém článku za pomoci textové evidence z některých méně známých Quinových děl snaží poopravit běžný pohled na jeho behaviorismus a tvrdí, že je mnohem adekvátnější se na něj dívat spíše jako na metodologickou reguli, než jako na eliminativistickou ontologickou tezi. Nejprve představí Quinovu nedůvěru vůči postulování mentálních entit, jak je vyjádřena v jeho Word and Object, a shrne důvody, které k této nedůvěře Quina vedly. Dále se Hvoreckého pozornost přesune na pozdější Quinovy práce, ovlivněné diskuzí s Chomskym, která se týkala postulování vrozených mechanismů při vysvětlování toho, jak se lidé učí jazyku. Na základě známého argumentu z naučitelnosti (dítě, které se učí jazyku, je konfrontováno s poměrně malým počtem případů užití vět, je ale dále schopno generovat nepoměrně více kombinací jakožto nových gramatických vět; mechanismy, kterými se toto generování řídí, jsou proto Chomskym předpokládány jako vrozené), který Quine přijímá, modifikuje Hvorecký jeho behavioristickou pozici tak, že přestože zůstává v platnosti metodologická maxima opírat se při vysvětlování jazyka pouze o veřejně dostupné situace jazykového chování, nic Quinovi nebrání v přijetí těchto vrozených mechanismů, což by bylo pro klasického behavioristu nepřijatelné. Tento Quinův postoj Hvorecký interpretuje tak, že nakonec jeho odpor k mentálnímu není tak silný, jak by se mohlo zprvu zdát. „Metodologické odmietnutie používania mentálnych javov pri vysvetľovaní mu nebráni uznávať existenciu javov samotných: ‚Nepripúšťať mentálne entity neznamená odmietať vnímanie alebo vedomie; ide len o to pokúsiť sa opísať tieto javy bez predpokladu existencie entít mentálneho druhu.‘ [Quine, W. V. O., „On Mental Entities“, in: Ways of Paradox and Other Essays, Cambridge, Mass., Harvard University Press, 56–58.] Je zrejmé, že existencia entít sa tu chápe dvojitým spôsobom. Na jednej strane ako ontologický záväzok, na druhej strane ako metodické vodidlo pri ich skúmaní.“ (s. 75n)

Otázkou zůstává, co z toho, co bylo řečeno, vede právě k této interpretaci. Mám dojem, že Hvoreckého závěr je ovlivněn předpokladem, že vnímání a vědomí zkrátka jsou mentální entity, podobně jako předpokládané vrozené mechanismy pro generování jazyka, jinak mi moc nedává smysl zmínka o dvojznačnosti existence. Podle mne lze přece uvedený Quinův citát číst prostě tak, že „vnímání“ a „vědomí“ chápeme jako jména pro určitý druh entit, které postuluje lidová psychologie, aby vysvětlila určitý soubor (behaviorálních, fyzikálních) jevů. Jeho záměrem pak je vybudovat teorii, která tento soubor jevů vysvětlí bez postulování mentálních entit, čímž zároveň jazyk lidové psychologie odmítne. Neodmítá tedy soubory jevů, k jejichž explanaci běžně lidová psychologie užívá termínů jako např. „vědomí“, odmítá pouze tento jejich popis a s ním spojené ontologické závazky. Pokud by quinián takové vytoužené redukce dosáhl, podařilo by se mu mysl a s ní veškerý mentalistický diskurz „eliminovat“ – nic by na tom nezměnilo ani přijetí vrozených mechanismů (které zřejmě nemusí chápat mentalisticky), snad krom drobného posunu ve významu nálepky „behaviorista“.

Zde navazuje článek Tomáše Hříbka, který se věnuje dvěma alternativám, které Quine v teorii mysli považuje za legitimní, a to právě eliminativismu a instrumentalismu. Hříbek uvádí důvody, které Quina k těmto pozicím vedly, přičemž za hlavní považuje jeho naturalismus, fyzikalismus a holismus a podrobně rozebírá jeho argument pro neurčitost překladu, která je neslučitelná s každou takovou teorií mysli, která chápe propoziční postoje „jako nespojité, sémanticky identifikovatelné stavy“. Quinovu pozici shrnuje takto: „V důsledku holismu je intencionální diskurz, spolu se svými posity, neslučitelný s fyzikalistickým obrazem světa. V tomto diskurzu lze nadále pokračovat jedině z praktických důvodů, nemá však žádnou oporu ve faktech.“ (s. 92) Následuje srovnání s nejvýznamnějšími mladšími zastánci těchto pozic v teorii mysli, kteří jsou více či méně Quinem ovlivnění, a to včetně poukazu na ta místa, ve kterých se s Quinem rozcházejí.

Za představitele moderního eliminativismu je vybrán Paul Churchland, jehož pozice se od té Quinovy dle Hříbka liší především v pohledu na roli, kterou hraje spojení neurčitosti překladu se sémantickým holismem. Zatímco pro Quina byla teze neurčitosti podstatnou pro odmítnutí intencionálního slovníku (stručně: je­ li význam věty neurčitý, nelze identifikovat propozici, která by byla jejím významem, a nejsou tedy ani jasná kritéria pro identifikaci obsahu přesvědčení, které mluvčí zastává), Churchland tezi neurčitosti sice odmítá, ale zůstává holistou. Jeho argument pro eliminativismus je pak přímočařejší: Propoziční postoje jsou posity lidové psychologie, které postuluje jakožto niterné příčiny chování. Lidová psychologie, chápaná jako určitá prototeorie, je poté zamítnuta pro svoji nedostatečnost ve srovnání s ostatními vyvíjejícími se vědeckými teoriemi.

Za představitele moderního instrumentalismu je pak vybrán Daniel Dennett. Autor shrne jeho postoj k lidové psychologii, podle nějž tato trpí tím, že referenty jejich teoretických termínů mají být jak skutečnými, kauzálně intervenujícími entitami (jako např. elektrony), tak abstraktními logickými konstrukty, jejichž funkce se vyčerpává rolí, kterou hrají v dané teorii (jako např. rovník). Dennett navrhuje nahradit ji dvěma různými teoriemi, z nichž každá by odvedla svoji práci: čistě abstraktní a instrumentalistickou teorii intencionálních systémů a konkrétní vědu faktické realizace těchto systémů, subpersonální kognitivní psychologii. Zásadní rozdíl oproti Quinovi potom Hříbek vidí především v pohledu na „reálnost“ objektů, se kterými pracuje instrumentálně výhodná teorie intencionálních systémů. Zatímco Quine byl tradičním instrumentalistou v tom smyslu, že objekty instrumentálně výhodné teorie jsou pouhými užitečnými fikcemi (vzpomeňme na slavnou pasáž ze Dvou dogmat, kde Quine přirovnává fyzikální objekty k homérským bohům), Dennet považuje vzorce, které objevuje jeho teorie, za (stejně) reálné (jako např. rovník), a lidé tedy podle něj přesvědčení a přání „skutečně“ mají.

Na závěr podá Hříbek náčrt protiargumentů jak vůči Churchlandovi a Dennettovi zvlášť, tak vůči celému projektu naturalizace mysli. Obecný argument staví především na normativitě, která je pro intencionální diskurz nepostradatelná, avšak naturalisticky neeliminovatelná. Opírá se přitom o známé skeptické úvahy Ludwiga Wittgensteina o jednání podle pravidla, z nichž (minimálně v určité interpretaci) plyne, že neexistuje žádný fakt, který by určoval, proč někdo následuje pravidlo a jedná tedy správně. „‚Reálné figury‘ […], které jsou postřehnutelné v intencionálním chování, jsou normativní figury. Každý pokus, tedy i ten Quinův, obejít se při popisu těchto figur bez normativního pojmu správnosti přesvědčení, je tudíž odsouzen k nezdaru,“ dodává Hříbek.

Sborník uzavírá článek Tomáše Marvana, věnovaný Quinovu sporu s Nelsonem Goodmanem, který se týká vztahu fyzikalistické doktríny a pojmu faktu, tematicky snad nejbližší úvodnímu článku Peregrinovu. Marvan nejprve stručně představí Quinovo pojetí fyzikalismu, podle nějž platí, že veškeré změny ve světě vyžadují změny na mikrofyzikální úrovni, a naopak neplatí, že současný stav fyzikální teorie by byl nerevidovatelný. Dle Marvana Quinova pozice „podle všeho implikuje, že svět popisovaný vědeckou teorií je jen jeden“ (s. 113). Dále zmíní slavnou Quinovu tezi, že mohou existovat dvě empiricky ekvivalentní teorie (obě vyhovují možnému pozorování), které jsou přesto vzájemně nepřeložitelné, ba co víc, inkompatibilní. Úvod uzavírá: „Z hlediska mého tématu je nyní podstatné, že i když nejsou dvě teorie kompatibilní, přesto se podle Quina stále týkají téhož světa.“ (s. 113)

Zde navazuje rekonstrukcí Goodmanova argumentu proti Quinovi. Snad se mi podaří tuto rekonstrukci parafrázovat takto:

 

(i) Nemohou existovat dva skutečně neslučitelné, ale pravdivé popisy téže výseče reality.

(ii) Země je vždy v klidu.

(iii) Země se vždy pohybuje.

 

A nyní má údajně Goodman možnost volby mezi dvěma závěry:

 

(a) Přesně jedna z vět o Zemi je pravdivá a přesně jedna je nepravdivá.

(b) Každá z vět popisuje jiný svět.

 

Goodman volí na rozdíl od většiny „normálních“ lidí závěr (b), a to z důvodů, kterým se zde, podobně jako Marvan ve svém článku, nebudu dále věnovat, ale které spočívají, velmi zhruba řečeno, v Goodmanově přesvědčení o pragmatické nerozhodnutelnosti mezi jednotlivými světaverzemi.

K tomuto argumentu je připojen komentář. Odmítnutím premisy (i) bychom nejspíše dostali kontradikci. Abychom tomuto zabránili, šlo by relativizovat věty (ii) a (iii) vzhledem k světaverzím, v nichž tyto věty platí, což ale podle (Marvanova podání) Goodmana nelze z toho důvodu, že tyto věty něco říkají o „Zemi samotné“, zatímco relativizované věty by něco přisuzovali tomu, „co o Zemi tvrdí jednotlivé světaverze“, pročež bychom potřebovali další premisu, která by říkala, že (iv) obě verze jsou pravdivé – a kontradikce by byla zpět. (Argument a komentář k němu viz s. 114n.)

Podání tohoto argumentu jakožto argumentu proti Quinovi mi ale není zcela jasné. Důvod, proč nerelativizovat věty (ii) a (iii), se mi zdá být pro Quina naprosto nepřijatelný, neboť pochybuji o tom, že by přistoupil na něco takového, jako „Země samotná“, tedy na objekt, který není positem žádné z konkurenčních teorií. Navíc je záhadou, s jakým pojmem pravdivosti pracuje argument jak v (i), tak v (iv). Aby dával argument smysl, muselo by jít o pravdivost nezávislou na dané verzi, museli bychom tedy mít predikát pravdivosti aplikovatelný na věty napříč všemi teoriemi, což se opět nezdá být pro quiniána průchodným. Nemluvě o tom, co má znamenat slovo „svět“ v závěru (b). (Zřejmě se nejedná o univerzum, přes které kvantifikují věty dané teorie, protože pak by s tímto „protiargumentem“ zřejmě Quine naopak žádný problém neměl, o čemž snad trošku dále.) Co tedy Goodman odmítá, když odmítá „myšlenk [u] jednoho všeobjímajícího SVĚTA“? O čem mluví, když tvrdí, že „světů je mnohou, jsou­ li vůbec nějaké“?

Jsem­ li dále schopen sledovat Marvanův článek, zdá se, že Quine ve své recenzi na Goodmanovy Ways of Worldmaking dospívá k témuž. Marvan píše: „[T]eze o mnohosti světů je prý jen mlhavá metafora, které bychom se raději měli vyvarovat.“ (s. 116) Poté bych očekával, že bude dále kontroverze týkající se priority fyzikalismu prezentována právě na úrovni pragmatické rozhodnutelnosti mezi různými „světaverzemi“ či teoriemi, přičemž Quine by narozdíl od Goodmana hájil prostě tezi, že fyzika je tou nejlepší (ať už to znamená cokoli) teorií, kterou máme, a že uvědomíme­ li si toto, můžeme v rámci této naší verze zopakovat výše uvedené fyzikalistické credo. Marvan (či Goodman?) to ovšem vidí jinak a tvrdí mimo jiné toto: „Quinův ‚společný svět neslučitelných teorií‘ je jen jakýmsi zcela abstraktním pojmem, holou ideou reality ‚za‘ jednotlivými verzemi.“ (s. 118) Dále se ovšem zdá, že opět ztotožňuje (spolu s Goodmanem?) tuto „holou realitu“ s „realitou fyzikální“, tj. s tím, o čem mluví fyzikální teorie, což se zdá dokládat toto tvrzení: „Quine podle všeho nedocenil sílu Goodmanova pluralistického návrhu. V kontextu úvah o nedourčenosti teorie pozorováním sám hovoří o tom, že fyzikální realita je sice jen jedna, avšak my ji nejsme s to jedinečným způsobem zachytit, protože inkompatibilní popisy světa mohou být ve stejné míře podporovány veškerými empirickými výzkumy.“ (s. 118) Z toho mu vychází, že Goodman Quina „porazil“, alespoň co se týče „případ[u] dvou inkompatibilních fyzikálních teorií“ (s. 119).

Zdá se mi, že tu dochází nejméně k této konfúzi: Quinova volba fyzikalismu je motivována čistě pragmatickými kritérii a až poté, co byla tato volba provedena, dávají podle něj smysl ontologické otázky po tom, co daná teorie (fyzika v daném stadiu vývoje) tvrdí, že existuje. Jinými slovy existence jakéhosi světa/předmětu­ o-sobě, nezávisle na přijetí té které teorie, nedává Quinovi smysl. Příklon k fyzikalismu musí být proveden dříve a na základě jiných kritérií, než následné fyzikalistické ontologické tvrzení o tom, co existuje. Ke tvrzení, že „[n]eexistuje žádná změna skutečnosti bez změny v přiřazení predikátů fyzických stavů daným časoprostorovým oblastem“ (s. 112, cit. dle Quine, W. V. O., „Facts of the Matter“, in: Shahan, R. W., Merrill, K. R. [eds.], American Philosophy from Edwards to Quine, Norman, University of Oklahoma Press, s. 176–196.), je třeba přidat tvrzení, že „Quinův fyzikalismus nespočívá v tom, že bychom verdikty současné fyziky brali za poslední slovo, ale pouze v tom, že se zavazujeme k určitému způsobu popisování skutečnosti“ (s. 112). Otázka, proč se k takovémuto způsobu popisu zavazujeme, ovšem není otázkou ontologie. Goodman naopak, aby mohl formulovat své ontologické argumenty proti Quinově fyzikalismu, předpokládá a užívá jazyk, který obsahuje např. predikát pravdivosti napříč verzemi či pojem jednoho světa (který dále odmítne), jinými slovy předpokládá nějakou obecnou ontologickou teorii, která je na dané fyzikální teorii nezávislá, jak se zdá ze znění výše podaného argumentu. Goodman nepřijímá především Quinův naturalismus, a až poté a fortiori jeho fyzikalismus. Zatímco Quinův pojem světa je nejspíše interní přijaté (naturalizované) teorii, ten Goodmanův se zdá být na jednotlivých verzích či teoriích nezávislý (resp. je závislý na jedné teorii, a to na té Goodmanově ontologicky pluralistické). Podsune­ li takto Goodman tento svůj pojem Quinovi, dostává zřejmě takové idealistické čtení, proti jakému brojil na začátku sborníku Jaroslav Peregrin, a stává se tak obětí jeho „falešného dilematu“.

Zdá se tedy, že přestože se výrok Colina McGinna, citovaný na začátku, zdá zprvu být prázdným plácnutím do vody či pouhým vyjádřením McGinnova obdivu, později prostě nepravdivým (někteří analytičtí filozofové si zkrátka s Quinem moc hlavu nelámou), stále se najde spousta těch, kteří jeho myšlenky dále považují za inspirativní a mají skutečně tendenci buď jít v jeho stopách, nebo se vůči němu vymezovat, a to i v našich končinách.

 

Petr Stojan


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker