Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2008 - Rozhovor

Bordwell o Bordwellovi

Rozhovor Jakoba Isaka Nielsena s Davidem Bordwellem

 04_rozhovor_bordwell.pdf

 

Část třetí – Psaní o filmovém stylu

 

V knize On the History of Film Style a také ve své nové knize1 předpovídáte jednu z námitek, které byly vzneseny proti vašemu bádání o filmovém stylu. Konkrétně tu, že se jedná o otřepaný a plytký formalismus, který je lhostejný k ideologickému či politickému obsahu a vazbám na kulturu v obecném měřítku. Tím, že se soustřeďujete na denotativní funkce stylu, snižujete podle některých názorů šanci na to, že vaše bádání přinese zajímavé výsledky. Ovšem jedním z hlavních cílů, které jste si stanovil, je dokázat, že poetika filmu nemusí být otřepaná a plytká. Většina lidí se nejspíš shodne na tom, že se vám to povedlo, avšak je zřejmé, že vybízíte také ostatní, aby se k vašemu úsilí připojili. Své názory a analýzy podle všeho tříbíte pomocí jednoho ze dvou přístupů:

 

a) Pustil jste se do zkoumání stylisticky osobitých režisérů: Dreyera, Ozua, Feuilladea, Mizogučiho, Houa, Angelopoulose a nejnověji Hala Hartleyho.

 

b) Formuloval jste své názory ohledně stylistických norem – často přesahujících rámec jedné kultury – velké skupiny filmů: mimo jiné například japonské kinematografie, čínské kinematografie, hongkongské kinematografie, mezinárodní tradice hloubky prostoru v letech 1908–1920, současného Hollywoodu a klasické hollywoodské kinematografie.

 

Mnozí by se samozřejmě mohli vydat ve vašich stopách a pokusit se vyplnit mezery v rámci těchto dvou kategorií, mě by však zajímalo, jaké další oblasti zkoumání přicházejí v rámci poetického přístupu k filmu v úvahu?

Ze všeho nejdřív bych se rád ohradil. Neřekl bych, že mě zajímaly pouze denotativní funkce stylu. Tady jde opět o to, kolik toho lze vytěžit z jednoho jediného přístupu. Zajímají mě expresivní funkce, zajímají mě dekorativní funkce a tak dále, avšak je třeba rozlišovat mezi projekty, které si kladou za cíl zmapovat vývoj určitých technik či stylistických prostředků napříč filmovými dějinami, a mezi projekty, které se věnují úplně jiným věcem, dejme tomu dílu konkrétního režiséra. Myslím si, že na té druhé rovině je třeba udělat ještě spoustu práce.

A taky si myslím, že je třeba udělat spoustu práce v oblasti zkoumání jednotlivých režisérů. Žádná z mých knih o stylistice či obecně o poetice doopravdy do hloubky neprozkoumala to, co dělají konkrétní režiséři. Napsal jsem několik knih o konkrétních režisérech a v nich se snažím obsáhnout všechno, co se dá, ovšem když ve své nové knize píšu dejme tomu o hloubce pole nebo o mizanscéně, pokrývám jen velice omezenou část režisérova díla. Netvrdím, že mám definitivní interpretaci Feuilladea, Mizoguchiho, Houa nebo Angelopoulose. Jen mě zajímá, jak se – na této rovině – vyrovnávají s tradicí. Existuje spousta filmařů, které lze velice zajímavě zkoumat z této poetické perspektivy – jak ve svých filmech pracují s určitými druhy historických materiálů, jak do filmu vnášejí tematiku svého kulturního prostředí? Jak se filmy podílejí na širších strukturách porozumění? Jak jsou íránské filmy – např. filmy Abbáse Kiárostamiho – přijímány určitými diváckými komunitami? Jsem přesvědčen, že na rovině jednotlivých režisérů je třeba udělat ještě velký kus práce.

Řekl bych také – abych se vrátil ke své dřívější poznámce o určitých stylistických volbách – že se v podstatě snažím o to zmapovat paletu možností, které se v určitém okamžiku nabízejí řekněme v rámci klasické hollywoodské kinematografie nebo třeba japonské kinematografie. To je samozřejmě ještě potřeba dále propracovat. Jsou to pouze přibližná vymezení. Takže se domnívám, že je třeba důkladněji se soustředit na konkrétní filmové prostředky. Stále nám chybí důkladné studie o barvě ve filmu, o pohybech kamery, o nesčetných aspektech filmového zvuku. Dal jsem tyto konkrétní prostředky dohromady a řekl jsem: „Takže můžete udělat tohle a můžete udělat támhleto, a když to uděláte, možná vám vyjde toto.“ Ale v případě většiny filmových prostředků nám chybí jejich opravdu reprezentativní dějiny. Nemáme k dispozici dokonce ani studii o dějinách filmového osvětlení, a přitom je to tak důležitý aspekt všech filmů – nemáme dokonce ani zlomek jeho dějin, řekněme třeba dějiny osvětlení v klasických hollywoodských filmech třicátých let. Když se účastníte natáčení filmu, zjistíte, že osvětlováním scény se stráví spousta času. Je to bezesporu jedna z nejtěžších věcí, které se mladý filmař musí naučit, a myslím, že většina lidí, kteří studují film, nemá o dějinách osvětlení a o tom, co osvětlování scény obnáší, ani ponětí. Takže je třeba se těmto konkrétním technologiím a technikám věnovat podrobněji.

Bylo by skvělé, kdyby se dal srovnat jejich vývoj v různých obdobích: jak se osvětlení v americkém filmu změnilo od dvacátých do třicátých let. Nebo napříč kulturami: jak se ve dvacátých letech lišily německé a americké techniky osvětlování nebo jak se pracuje se širokoúhlým záběrem v Americe a jak v Japonsku. Když se podíváte na japonské filmy z padesátých let, zjistíte, že Japonci využívali širokoúhlý záběr způsoby, o kterých se v té době hollywoodským filmařům ani nesnilo. Když se díváte na Kurosawovy filmy, jako jsou Tři zločinci ve skryté pevnosti, říkáte si „jak se jim podařil takovýhle záběr? To by v Hollywoodu nedokázali. Jaký objektiv to používají? Jak je to možné?“ Nemám na tyto otázky odpověď, ale když se na ty filmy podíváte, je jasné, že na poli širokoúhlého formátu se v Japonsku a bezesporu i v jiných kulturách odehrává neuvěřitelné množství kompozičních inovací. Takže stojíme v podstatě na začátku. Čeká na nás spousta práce. Je skvělé, že máme lidi jako je Barry Salt,2 kteří se prokousávají literaturou, snaží se zhlédnout co nejvíc filmů a začínají si všímat jistých vzorců. Přesto se však tato práce netočí kolem nějaké centrální otázky. Nestojí na otázce, na niž bychom se snažili nalézt odpověď, je to jakýsi souhrn či soubor informací, přičemž u některých z nich nemáme tušení, kde se vzaly. Je to sice užitečné, ale mám pocit, že nastal čas klást si mnohem konkrétnější a přesnější otázky a využít tyto prostředky k jejich důkladnému prozkoumání. Vždycky jsem byl puristou v tom, že by se filmy měly sledovat přímo z filmové cívky, ovšem DVD představuje na rozdíl od videokazety velký skok kupředu. Je to velká změna, protože se teď dostanu ke spoustě filmů, které jsem předtím nemohl vidět.

 

K širokoúhlým filmům…

Zejména k širokoúhlým filmům a zejména k barevným filmům. Psát knihu o klasické hollywoodské kinematografii by teď bylo něco úplně jiného. Jednodušší a zároveň složitější. Jednodušší proto, že spoustu těchto filmů lze nyní sehnat v některém z videoformátů. A složitější podle mě proto, že člověk by nejspíš měl pořád pocit, že musí vidět všechno [smích]. „Hmm, ještě pořád nemám dost příkladů. Možná bych si měl sednout k televizi a příští dva měsíce koukat na všechny tyhle filmy na Turner Classic Movies.“ Byl by to začarovaný kruh. Když jsme psali knihy před rozmachem internetu, bylo užitečné mít omezené informace. Teď máme tolik informací, že už nemůžeme psát [smích]. Všechny filmy byly buď zahrabané někde v archivech, nebo prostě nebyly dostupné. Člověk se neměl jak spojit s lidmi, kteří byli odborníky na danou věc, a dnes stačí pověsit něco na internet a zareaguje na to nejmíň tucet povolaných lidí. Je to mnohem zajímavější, mnohem větší dobrodružství. Dnes je ideální doba na to pustit se do podobného projektu, protože se neustále zpřístupňuje větší a větší množství materiálu, takže naše bádání může být mnohem důkladnější. Tím chci říct, že ony strategie, které jste načrtl, nepovažuji za definitivní přístup k výzkumu. Podle mě je to spíš pokus otevřít některé dveře a ukázat ostatním, že pokud nás zajímají otázky podobného druhu, máme k dispozici nepřeberné množství materiálu.

Vaše otázka se však týkala také zanedbávání ideologické či politické dimenze filmů.3 Můj názor je, že výzkum bývá motivován různými věcmi a na politicky angažované vědě není nic špatného. Je v pořádku, když lidé chtějí psát ideologickou kritiku filmů nebo určitých aspektů kinematografie. Pro mě je důležité jen to, aby to byla kritika vědecká a aby ctila zásady racionálního empirického bádání. Mě osobně neláká vytvářet další ideologická čtení nějakého filmu například z hlediska studené války, z hlediska Zeitgeistu apod., protože si upřímně řečeno myslím, že všichni víme, jak psát ideologické interpretace. Některým lidem to jde, některým méně, ale podle mě je potřeba zmapovat celou řadu jiných oblastí. A jelikož považuji vědeckou činnost za tvorbu poznání, domnívám se, že bychom se měli věnovat spíše jim.

 

Do svých prací – dokonce i do těch, které se zabývají konkrétními režiséry či konkrétními filmy – vnášíte místo řekněme ideologického rámce jakési širší stylistické paradigma. Dokonce i když píšete o Feuilladem nebo o Halu Hartleym, vaše analýzy jsou více či méně postaveny na širším paradigmatu filmového umění.

Ano, ale jsem toho názoru, že stylistika či obecněji poetika byly odjakživa komparativní. Předně když se podíváte na literární stylistiky, jako byli Leo Spitzer nebo Roman Jakobson, vždycky se soustřeďují na konkrétní stylistickou volbu a vnímají ji jako jednu z možností – jako to, co mohlo být realizováno, ale nebylo. Když si ale začnete představovat ony alternativy, které připadají v úvahu, začne vám z toho vznikat úplně jiná báseň, úplně jiný umělecký projekt. A domnívám se, že jednou z výhod historické poetiky v oblasti literatury – nebo muzikologie či dějin umění – je to, že měla velice pevnou dokumentární základnu. Chápala, jaká díla ovlivnila jiná díla – jaká díla byla v povědomí spisovatelů –, takže se na samotné spisovatele často pohlíželo s tím, že psali v rámci nějaké tradice nebo proti ní – nebo obojí.

Řada poetik předpokládá, že spisovatelé pracují v jakémsi milieu, kde reagují na ostatní spisovatele tak, že se jimi buď nechají ovlivnit, nebo je zavrhnou, anebo pozmění. Existuje jeden druh poetiky – a tohle je skvělý příklad diskuze o diverzitě v rámci této struktury –, který je výrazně zaměřený na svůj předmět, a podle mého názoru se projevuje zejména u pozdního Jakobsona. Když se pozdní Jakobson dívá na báseň, relevantní srovnávací kategorií je pro něj gramatika konkrétního jazyka, a ne to, jaká byla básníkova tradice nebo jeho milieu nebo něco podobného. Říká si spíše: „Jak se tyto jednotlivé možnosti vzhledem k dané gramatické struktuře liší ze sémantického hlediska?“ Relevantní srovnávací kategorií se pak stává syntax jazyka. Kdežto když si vezmete ruské formalisty dvacátých let, když ti prováděli stylistickou či formální analýzu, vždycky si říkali: „Takže tenhle básník psal v rámci té a té tradice – jaké možnosti tahle tradice preferovala, jaké měla normy?“ Jakobson samozřejmě vychází z této ruské – či slovanské – formalistické tradice, ovšem dostal se mnohem blíž k tomu, co bych nazval strukturalistickou poetikou. Ale v začátcích kariéry ho také zajímaly tyto srovnávací kategorie. Jeho esej o dominantě pramení právě z tohoto zájmu o strukturu díla, která přejímá kompoziční struktury z jiných tradic. Jsem toho názoru, že na to lze nahlížet různě, ale myslím, že poetika obecně – a zejména stylistika – mají tendenci ke srovnávání. A historická poetika se snaží najít přijatelné a přiměřené srovnávací kategorie pro příslušné umělecké dílo.

Když vím, že Hartley viděl Godardovy a Antonioniho filmy a v jistém směru své dílo vnímá jako pokračování jejich tradic – ať už jako jejich rozšíření nebo přehodnocení –, pak budu u Antonioniho a Godarda hledat určitou příbuznost s Hartleym. Co se týče onoho eseje o Hartleym, o němž jste se zmínil,4 všiml jsem si této příbuznosti, aniž jsem o něm věděl. Když jsem se díval na Hartleyho rané filmy, říkal jsem si: „Jejda, tohle vypadá jako pozdní Godard.“ A některé scény mi zase připomněly Antonioniho. Tak jsem se ho na to zeptal [smích] a – naštěstí je ještě naživu [smích] – a on mi to potvrdil. I kdyby se ukázalo, že tam žádný vliv nebyl, z heuristického či pedagogického hlediska má smysl na to upozornit. I kdyby nebyl ovlivněn Antonionim, vidíme u něj dva způsoby práce s dramatickým prostorem a s tím, jak se jím pohybují herci. Tyto dva způsoby jsou tvůrčími volbami – možná dokonce podvědomými –, které musí režisér učinit. Srovnávání má podle mě dvě výhody. První z nich je to, že srovnání může být z historického hlediska na místě , a druhou, že i když se ukáže být přitažené za vlasy, může mít alespoň pedagogickou či objevnou hodnotu. Může nám rozšířit obzory: „Tohohle jsem si u Antonioniho nikdy předtím nevšiml – jeho postavy se na sebe vůbec nedívají, jenom v určitých klíčových momentech filmu.“ Díky tomu si film užijeme mnohem více.

 

To také odlišuje poetický přístup od přístupu hermeneutického. Alespoň podle mě je jedním z důvodů, proč řada filmových vědců či kritiků upřednostňovala expresivní a symbolické funkce filmového stylu (a implicitní a symptomatické významy), to, že mohou obohatit – nebo podle některých filmových vědců znesnadnit – interpretaci jednotlivých filmů. Většině filmových vědců by trvalo léta, než by dali dohromady formulaci stylistického paradigmatu, podle nějž jsou vystavěny filmy. Takže v rámci hermeneutické tradice bychom se pravděpodobně soustředili spíš na konkrétní film a na tom pak stavěli.

Myslím, že máte pravdu. Hodně záleží na tom, jaké si kladete otázky. Pro praktickou kritiku je podle mě interpretace nepostradatelná. Když chcete psát o konkrétním filmu nebo režisérovi, chcete je znát do co možná nejmenších podrobností. Chcete jim porozumět, jak to jen jde, abyste mohl vnímat všechny jejich možnosti, a podle mě musíte interpretovat a zároveň analyzovat. Pokud chcete blíže prozkoumat určité konkrétní aspekty onoho díla, myslím, že se k tomu více hodí přístup poetický.

Neřekl bych, že poetika je obtížnější, ale je fakt, že vyžaduje mnohem podrobnější zkoumání. Jednou z výhod hermeneutického přístupu je to, že vám umožňuje číst si obecně o jistých interpretačních strategiích a pak je v podstatě bez obtíží s vylepšeními či úpravami aplikovat na konkrétní filmy. Vím, že to zní hrozně mechanicky, ale řekl bych, že interpretace většinou je mechanická právě v tomhle slova smyslu. Jedním z důvodů, proč se podle mě méně filmových vědců zabývá poetickou perspektivou a rozvíjí ji, je to, že se zdánlivě soustředí na drobnosti a triviality. Zkoumá vysoce ezoterické otázky a je třeba říct, že je v podstatě ekvivalentem stylistiky a poetiky v rámci literární vědy.

Když jste literární vědec, tak to, že jste stylistik, je vám platné asi jako mrtvému zimník [smích]. Musíte být interpret. Musíte být Fredric Jameson, musíte být Edward Said, musíte být Gayatri Spivaková. Musíte být hermeneut. Tahle komunita tak zkrátka funguje a opakem toho by mohly být dějiny umění nebo muzikologie, kde se k hermeneutice uchýlili až mnohem později.

 

Rád bych s vámi probral, jak jde vaše pojetí poetiky filmu dohromady s vašimi názory na interpretaci a význam, tak jak jste je načrtnul ve své knize Making Meaning z roku 1989. V ní rozlišujete čtyři druhy významu: referenční, explicitní, implicitní a symptomatický. Tvrdíte, že vytváření implicitního a symptomatického významu je aktem interpretace, zatímco vytváření referenčního a explicitního významu aktem analýzy.

Ano, anebo porozumění. Jejich zpracování bych nazval porozuměním, ale co se týče filmové analýzy, tam nejspíš začínáme s těmito dvěma, ano.

 

Můžeme to nějak vztáhnout k vašemu zkoumání problematiky stylu?

Ano, myslím, že ano. Velká část stylistiky hermeneutické tradice se ve skutečnosti ukazuje být hledáním implicitních a symptomatických významů. Když se snažíme přiřadit symbolické významy určitým konfiguracím záběrů nebo určitým obrazům či materiálům v rámci záběrů, říkáme buď „implicitní význam je v jistém smyslu otázkou vůle“ – předpokládáme, že režisér pro nás vědomě vytváří tento konkrétní význam – nebo je symptomatický v tom smyslu, že může být mimovolný, ale přesto nám říkat něco o režisérovi nebo jeho sociálním milieu nebo obecnějším náhledu na svět, který zastává. Vzhledem k mému způsobu uvažování mi připadá, že v hermeneutické tradici jde zejména o hledání symbolických aspektů stylu a o čtení tohoto symbolického aspektu buď implicitně, nebo symptomaticky. Zatímco ten druh stylistiky, který propaguji tím, že se soustřeďuji na denotaci a v druhé řadě na expresi a dekoraci, hlásá, že „referenční význam je ve skutečnosti velice důležitý“. Budování referenčního významu – budování prostoru příběhu, duševního rozpoložení postav apod. – je významnou součástí režisérovy práce. Takže bychom měli předpokládat, že ten druh významů, který nás jako stylistiky zajímá, má své kořeny právě zde. Je to jakýsi nosník, vztažný bod či východisko pro všechny ostatní významy.

 

Takže vaše hypotéza by zněla nejspíš následovně: „Referenční a explicitní významy můžeme vytvářet pomocí analýzy – nikoliv interpretace – denotativních funkcí stylu“ (či porozumění těmto funkcím). Je to tak?

Ano!

 

Alespoň mám pocit, že takový přístup navrhujete.

To máte pravdu.

 

Na druhou stranu se nezdá, že by pro vás význam byl za všech okolností nezbytným cílem.

Víte, já význam chápu ve velice obecném slova smyslu. Řekl bych, že existují abstraktní významy a konkrétní významy. Z hlediska kognitivní perspektivy, kterou načrtává má kniha Making Meaning, existuje předpoklad, že význam vytváříme pomocí dedukce a že máme dedukce na nízké úrovni a dedukce na vysoké úrovni. Dedukcí na nízké úrovni je úvaha „máme tu muže a ženu, kteří spolu mluví; hádají se; jsou v nějaké místnosti“. Takové dedukce jsou tak základní, že si je ani neuvědomujeme. Vysoká úroveň deduktivního propracování by byla „ten muž reprezentuje falus“. Mezi těmito dvěma póly se nachází obrovské spektrum věcí a právě k těmto rovinám bych se rád dostal. Ve své knize naznačuji, že přístup zaměřený na poetiku – ačkoliv nakonec tvrdím, že poetický přístup jde ruku v ruce s hermeneutikou – může vrhnout světlo také na hermeneutiku. Vlastně se svým způsobem snažím o vytvoření poetiky filmové hermeneutiky [smích]: jaký je její účel a jaké jsou její funkce? jaké jsou normy? jaké standardní praktiky? jaké obvyklé postupy? jak se to odráží na stylu? jak pracuje s rétorikou? Jinými slovy, jaké otřepané pravdy či samozřejmé prostředky využíváme při interpretaci filmů?

V jistém smyslu je to velice podobné, jako když se díváme na historickou poetiku: „jaké jsou normy? co režiséři dělají automaticky; jak tyto pravidelnosti, které ve filmech nacházíme, souvisejí s konkrétními postupy apod.?“ Zní to nejspíš příliš nabubřele, ale chtěl bych v podstatě říct, že hermeneutický přístup je kognitivní činnost. A je to také jazyková činnost lidé při něm používají jazyk. A my tyto dvě aktivity můžeme zkoumat jako kognitivní a jazykové úkoly. Kniha Making Meaning je mým pokusem zkoumat je jako úkoly v rámci určité instituce, která se výrazně rozvinula v západní kritice. Jistě existují i jiné způsoby, jak těmto úkolům rozumět, je však zajímavé, že jsem se nikdy nesetkal s tím, že by se proti tomuto přístupu někdo postavil.

Někteří lidé ho sice odmítali, ale nikdo se nepostavil a neřekl: „ne, není to kognitivní úkol; ne, neodehrává se v rámci institucí; ne, není to kombinace rétoriky a vytváření významu.“ Řekl bych, že většina současných filmových vědců je, když přijde na význam, konstruktivisty, a já tady navrhuji konstruktivistický přístup k interpretaci a divím se, že nikdo neřekl ani „ano, přesně tohle děláme“, ani „ne, tohle neděláme; my děláme tohle“. Je to podivné a myslím, že do centra pozornosti se dostalo spíše to, že jsem kritizoval, že současná akademická interpretace má tendenci se opakovat, a ne moje – jak jsem se domníval – neutrální a poměrně objektivní analýzy různých druhů filmové interpretace: akademické, žurnalistické, pedagogické apod. Pro mě je to však na prvním místě. To, že akademická interpretace je podle mě velice rutinní, je můj osobní pohled, můj osobní názor. Můžete ho přijmout nebo odmítnout, ovšem popis toho, jak interpretace funguje, který nabízím, vysvětlení, které se snažím podat, to je něco docela jiného.

 

Část čtvrtá – Roviny účasti

 

Řada pojmů a postupů, které se objevily v knihách, jejichž autorem či spoluautorem je David Bordwell, se stala součástí teoretického kánonu filmové vědy a kritiky. Jednou z jeho nejvlivnějších knih je Narration in the Fiction Film a jedním z nejvýznamnějších pojmů této knihy je přetvoření formalistických termínů syžet (plot) a fabule (story) v amalgám, který zahrnuje kognitivní aktivitu diváka. Obecně řečeno, kognitivní perspektiva je hlavním důvodem pro předponu neo­  v názvu pro výzkumný přístup, kterému se začalo říkat neoformalismus. Filmový styl je vysvětlen také v „základních“ schématech filmové formy v knize Narration in the Fiction Film a také ve stěžejní učebnici Film Art: An Introduction, kterou Bordwell napsal s Kristin Thompsonovou.

 


Model filmové formy z knihy Film Art: An Introduction





Film jako fenomenální proces v knize Narration in Fiction Film

 

Kniha Narration in the Fiction Film však byla napsána před více než dvaceti lety a první verze Film Art: An Introduction dokonce ještě dříve. Tato závěrečná část našeho rozhovoru se točí kolem otázky, kterou si ohledně svého raného díla často vyslechne řada předních vědců: „Stále sám se sebou souhlasíte?“ Ve světle jeho současného zájmu o filmový styl a stylistiku jsme se Davida Bordwella zeptali, jestli měl nebo neměl důvod k tomu, aby poopravil své názory na formální stránku filmu.

 

 

Moje první otázka se týká vašeho názoru na syžet a styl a toho, zda se váš pohled na tyto termíny během let změnil, nebo ne. [Nielsen a Bordwell se dívají na obrázek 1 a 2 z knih Film Art: An Introduction a Narration in the Fiction Film]. Když si čtu jisté pasáže z vaší připravované knihy, jako např.: „Styl je hmatatelnou texturou filmu, smyslovým povrchem, s nímž jsme konfrontováni, když se díváme nebo posloucháme, a právě tento povrch je naším odrazovým můstkem k syžetu, tématu, pocitu – ke všemu ostatnímu, co je pro nás důležité“, mám pocit, že zde zaujímáte stanovisko, podle nějž je styl něco, co vyprávění utváří, a ne ji odráží nebo se s ní navzájem ovlivňuje. Nebo je to jenom řečnický obrat?

Přesně tak. Je to façon de parler. Napsal jsem to tak proto, abych diváka či čtenáře, který o těchto věcech třeba nikdy předtím nečetl, uvedl do této myšlenky. Můj první krok je „pojďme se podívat na povrch díla“. Pak budu samozřejmě pokračovat a začnu tvrdit, že povrch je složitě organizovaný, ale chtěl jsem zkrátka upozornit na to, že všechny věci, které jsou pro filmové vědce a kritiky důležité, závisejí – a odvíjí se od – textury díla. Naše rozbory jdou mnohem dál, daleko od toho, co je nám na začátku dáno, ale přesto je nám dáno aspoň něco. A právě u toho jsem chtěl začít a vysvětlit pojem stylu. Je to jenom takový úvod. Jakmile ho zvládneme, začnu vyprávět o tom, že styl je organizovaný a strukturovaný. Nejde jen o povrch díla, ale především o principy, které tento povrch uspořádávají.

 

Ještě pořád stojíte za těmito „základními“ schématy?

Za tím, co je v Narration in the Fiction Film, už ne. Tu knihu jsem napsal v roce 1983, kdy lidé ještě diskutovali o filmovém excesu, o kterém psala Kristin [Thompsonová] a další. Kdybych se do toho měl pustit znovu, nejspíš bych ho vynechal. Myslím, že to byla slepá ulička: otázka, zda na povrchu filmu existují či neexistují prvky, které nejsou organizované, které nás sice vzrušují, ale nejsou nijak strukturované; nebo dokonce nahlížení na povrch jako na abstrakci, jako to dělal Von Sternberg, když říkal: „Moje filmy můžete promítat vzhůru nohama a stejně budou krásné.“ [smích] „Jsou to jenom struktury světla a tmy.“ V opojení poststrukturalismem si lidé začali říkat „páni, to je ale úžasná myšlenka“, podle mého názoru je to však nesmysl. Nemyslím, že se k tomu dá říct něco víc.

 

Co se týče vztahu mezi stylem a narativním systémem, řekl bych, že je to otázka vysvětlovací kontra expresivní heuristiky.5

Ano, myslím, že máte pravdu. Pro mě je to jakýsi jednoduchý způsob jak uvažovat o stylu. Opět je to způsob, jak oslovit lidí, kteří o stylu nic nevědí – ani o stylu v literatuře, hudbě či malířství. Jeden ze způsobů, jak na to nahlížet, je říct si: „Ve filmu existují dvě roviny organizace.“ Jedna z nich je založena na ději a zahrnuje situace, konatele a jejich aktivity a tak dále. Je to jakýsi zaštiťující formální systém a jedním z těchto formálních systémů je narativ.6 Další rovinou je audiovizuální strukturování samotného filmu. A tyto dvě roviny se proplétají. Splývají spolu. To znamená, že způsob, jakým zorganizujeme texturu filmového média, souvisí s organizací této pestré formální entity, kterou máme před sebou, ať už je narativní či ne. To je vše, co jsem se tímto schématem snažil naznačit: myšlenku, že existují dvě roviny organizace. Kdyby dnešní studenti měli to, co považuji za skutečně důkladné literární vzdělání a vzdělání estetické, nebylo by to nutné, ale vzhledem k tomu, že všechny úrovně vzdělání ovládla hermeneutika, je třeba s tím studenty obeznámit.

 

Že byste se blížil stanovisku, kterému připravuje půdu Noël Burch: že styl dává tvar narativu, a ne naopak? Když si například stanovíme, že natočíme film, který bude začínat desetiminutovými záběry a končit dvousekundovými detailními záběry…

Víte, já jsem toho názoru, že v některých tradicích tomu tak skutečně je. V téhle situaci bych se uchýlil ke stanovisku historické poetiky a prohlásil, že „v některých tradicích tomu tak být může a v rámci avantgardní tradice v Americe a jiných zemích tomu tak zcela určitě bylo“. A řekl bych, že existují tradice, v nichž hraje textura díla konstitutivní roli, a tradice, v nichž je spíše sekundární.

 

Záleží to tedy na tom, na jaké paradigma se díváme?

Přesně tak! Jaké historické normy kolem toho vznikly? Burch byl – dle mého názoru – převelice důležitý a pro mě je tím nejvýznamnějším filmovým teoretikem, ač s tím mnozí lidé nesouhlasí. Myslím, že je velice důležitý právě v tomto stadiu své kariéry, neboť na tuto věc upozornil. Je to typické například pro hudbu, která je jeho hlavní metaforou. Když Alban Berg psal Wojcka nebo Lulu, při organizování hudební textury těchto děl využíval jisté stylistické parametry k tomu, aby vytvořil základ jejich dramatické textury. To je velice hluboké proniknutí do této problematiky a skutečně vystihuje to, jak některé věci fungují. Navíc zapadá do teorie, že jakmile rozpoznáme tento vztah, na který upozorňuje Burch, můžeme snadněji rozpoznat dekorativní funkce stylu.

 

Ano, styl začíná být víc vidět. Trochu mě překvapilo, jak úzce podle vás Burchovy parametry souvisí s dekorativními funkcemi stylu. Váš popis dekorativních funkcí stylu zní skoro jako popis parametrického vyprávění.7

Podle mě je parametrické vyprávění vysoce promyšleným a organizovaným užitím dekorativní či ornamentální funkce stylu. To znamená, že styl může jednorázově sehrát dekorativní úlohu. Mám zde na mysli například filmy Busbyho Berkeleyho, kde k tomu dochází jen na určitou chvíli a pak to skončí a my se vracíme ke klasickému příběhu. A nemyslím si, že by někdo chtěl tvrdit, že filmy Busbyho Berkeleyho používají paramaterické vyprávění. Přebírají jen muzikálové konvence a při některých příležitostech rozvinou velice jednoduché muzikálové číslo do vysoce umělecké a komplexní vizuální struktury, která má podle mého názoru dekorativní funkci. Práce s kamerou a kompozice těchto scén jsou dekorativní. V žádném případě nejsou vyjádřením hudby a nemají moc společného ani s postavami.

 

Je to esteticky atraktivní.

Je to esteticky atraktivní jako každá správná dekorace. Když se podíváme na dekorace v různých kulturách, zjistíme, že si pokaždé vypůjčí předmět, který se používá k úplně jiným účelům, a ozdobí ho. Vezměme si například džbán. Džbán potřebujeme na vodu, tak proč by na něj někdo měl potřebu kreslit klikaté ornamenty? Protože je to esteticky atraktivní! Nemá to nic společného s vodou; nesymbolizuje to vodu ani rituální funkce džbánu. Tedy samozřejmě může, ale nemusí. Je to esteticky atraktivní, a pak někdo přijde a řekne: „Já to určitě dokážu líp, vezmu svůj džbán a pomaluju ho podle sebe.“ A tak se nám vynořuje standardní schéma umělecké kreativity: rozpoznání, objev a soupeření.

Takže je to velice hluboce zakořeněné, je to nejspíš jedna z nejstarších funkcí stylu. Já bych rád dokázal, že můžeme mít dekoraci i v narativním filmu. Popravdě řečeno, některé filmy jsou dekorativní skrz naskrz.

 

ale to pak nevycházejí z narativu.

Ano, pak nejsou zakořeněné v narativní tradici. Ale v narativním filmu také může být přítomna dekorativní rovina stylu – buď jednorázově jako u Berkeleyho, nebo v rámci parametrického vyprávění, a to je pak mnohem komplexnější případ. Pro mě se tedy parametrické vyprávění stává případem, kdy se dekorativní funkce stylu stává součástí organizačních principů celého filmu.

 

Zdá se, že v rámci dekorativní funkce existují dvě nebo možná dokonce tři hlediska.

Nejsem si jistý, zda to můžeme takhle rozdělovat. To bychom museli ještě důkladněji prozkoumat. Je možné, že když se člověk začne dívat na filmy z tohoto hlediska, zjistí, že dekorativní aspekt proniká do filmů v mnohem větší míře.

 

Ano, to, k čemu jsem se v rámci dalšího zkomplikování dekorativní kategorie snažil dostat, je, že například o řadě esteticky atraktivních pohybů kamery se dá říct, že mají zároveň narativní funkci, i když třeba jen vyjadřují cituplné vlastnosti či atmosféru scény:8 například horizontální jízdy ve scéně z plesu ve Skvělých Ambersonech nebo Ophülsovy rytmické dlouhé záběry. Takže dekorativní aspekt nemusí nutně existovat nezávisle na narativní funkci, ale může na ní být postaven. Pohyb kamery může být tedy podle vás kompozičně motivován narativními požadavky a zároveň být sám o sobě vizuálně zajímavý?

Přesně tak, ovšem k tomu, aby dekorativno fungovalo, musí existovat určité vědomí struktury. Když vejdete do místnosti a řeknete: „Tady je to ale hezky zařízeno,“ uvědomujete si, že zde vedle sebe leží jednotlivé prvky. Nebo když se podíváte na dlaždice na podlaze, což je klasický příklad dekorace, a budete je vnímat jako estetické vyjádření. Domnívám se, že aby mohly být dekorativní, musí zde fungovat určité míra uvědomění.

V rámci filmové vědy hledáme v našich nejstylizovanějších žánrech – jako je melodrama, muzikál apod. – dekorativní impulzy narativního filmu. Myslím si, že se mohou různit. Je to komplikované, neboť existuje dlouhá tradice toho, že pohybů kamery se využívá pouze k vytváření jakýchsi kudrlinek, ale když se zamyslíte nad filmy jako je Magnolia, kamera zde podle mě v jistém momentu získává dekorativní dimenzi. Máme například dvě postavy, které se spolu baví, a kamera se houpe do rytmu hudby. Bum­ ta­ ta­ ta­ bum a podobné hudební vzorce a kamera se pomalu přesouvá na jednu postavu a pak zase pomalu na tu druhou a pak zase na tu první. A za chvíli si velice dobře uvědomíte, že jsou tyto dva pohyby kamery načasovány podle hudby. Má to zcela nepochybně expresivní funkci – ačkoliv je těžké říci, co přesně to má vyjadřovat – a do jisté míry to má také funkci denotativní, protože nám to umožňuje vidět z větší blízkosti různé výrazy v obličeji hlavní postavy, to je však už nadstandardní vzhledem k minimálním normám denotace a exprese. Je to o špetku víc, než potřebujeme, takže si nejdřív začneme říkat „aha“ a pak si začneme uvědomovat, že je to vlastně jakási harmonizace. Panuje zde v podstatě audiovizuální harmonie, co se týče rytmu pohybů kamery a rytmu hudby a načasování střihů.

Zatím jsem tento film podrobně neanalyzoval, takže je to na vás a na ostatních [smích], ale něco mi říká, že pohyby kamery v Magnolii mají dekorativní rozměr, zejména proto, že se tak důsledně symetricky opakují a navíc jsou provázány s hudbou. Nemůžete si jich zkrátka nevšimnout asi tak, jako si naopak nemůžete všimnout strukturování ve Smrtonosné pasti, když sledujete Bruce Willise, jak je pro něj každý nový řádek dialogu novou informací. V tomto případě se podle mého názoru jedná o intenzifikátor, denotativně­ expresivní intenzifikátor. Ale když se začnou objevovat tyto symetrickými pohyby, které jsou tak úzce svázány s hudbou, připadá mi, že to tento intenzifikátor povyšuje na něco mnohem více dekorativního.

Tato analýza vám umožní přesunout se k interpretačním možnostem, neboť se to zdá být takřka nevyhnutelné a velká část tohoto filmu je o nevyhnutelnosti náhody. Tyto neuvěřitelně podivné shody náhod se dříve nebo později skutečně odehrají, na základě čistě libovolných variací. Někdy se ukáže, že když vytočíte zcela náhodné číslo, trefíte se zrovna do čísla 1-0-0-0-0. Jaká je pravděpodobnost, že se vám povede vytočit právě tohle číslo? Stejně tak by to mohlo být jakékoliv jiné číslo. Někdy na vás zkrátka až příliš horlivě vybafnou konfigurace, které dávají smysl, ačkoliv jsou úplně stejně náhodně vybrané jako jakékoliv jiné. Myslím, že jedním z cílů tohoto filmu je upozornit nás na vzájemný vztah struktury a náhody. Díky tomu, že najednou vidíme, jak do hry vstupuje uspořádání těchto velice běžných prostředků kamery, začneme si uvědomovat estetické uspořádání díla jako celku. Začneme si všímat, že každá scéna má při detailním pohledu určitou vizuální strukturu, která se odráží ve sbíhání osudů všech postav kolem konkrétní události.

 

V jistém smyslu nás dekorativní funkce zavádí vně diegetického světa či mimo něj, nemám pravdu?

Ano, to se může stát, ano. Svými příklady z Ozua9 jsem se snažil ukázat, že žijeme v diegetickém světě, protože se k nám dostávají tyto informace, ovšem protože vnímáme onu strukturu, velmi dobře si uvědomujeme uměl(eck)ost celé věci, takže jsme vlastně svým způsobem zároveň mimo diegetický svět. Ale umělecký rozměr toho všeho oceňujeme stejně, jako bychom se dívali třeba na nějakou malbu.

 

Je to však poněkud jiný druh ocenění.

Jiná rovina účasti, řekl bych. Účastníme se nejen příběhu, ale také umělecké tvorby tohoto příběhu. Nejspíš bychom to mohli zakončit takto: podle mého názoru je největší chybou filmové teorie – tedy současné teorie filmu – to, že mám pocit, že se má obecně za to, že divák se musí buď ponořit do světa příběhu a brát ho jako iluzi a nijak si neuvědomovat jeho strukturu, nebo stát vně příběhu a dívat se na něj kriticky jako brechtovský divák. To je příliš zjednodušující. Vždycky u nás dochází k obojímu. V klasických filmech se postavy otáčely čelem ke kameře a dívaly se do ní, a na konci filmu se od nás odvracely. Chci říct, že klasická kinematografie je založena na vysokém stupni explicitního vyprávění, a to je jeden z důvodů, proč diváky zajímá. Je to jakási rovina, na níž s filmem interagují, podobně jako když soucítí s nějakou postavou, nebo je jim sympatická apod. Klasické kinematografii – v podstatě ve všech kinematografických tradicích – jde také o to, aby byla oceněna její umělecká práce. To nám nemusí říkat žádný úzce zaměřený teoretik. Diváci si toho byli vědomi odjakživa a v rámci všech filmových tradic to s chutí dělali. A nejde zde o to, jestli stojíme uvnitř či vně narativu, ale spíše o vztahy mezi typy narativů, které máme, a tím, jak si představujeme oceňování umělecké práce. Např. oceňování Ozuova umění není totéž, jako když oceňujeme Minnelliho či Hitchcockovo umění. Není to otázka transparentnosti nebo iluze na jedné straně a odstupu na straně druhé.

 

Takže by podle vás bylo mnohem užitečnější prozkoumat různé typy a roviny divácké účasti?

Přesně tak.

 

 

Přeložila Martina Knápková.

 

 

Rozhovor s Davidem Bordwellem vycházel na pokračování v dánském filmovém časopise 16:9 (ISSN: 1603-5194) jako „Bordwell on Bordwell: Part III – Writing on Film Style“ (16:9, 2004, č. 9) (http://www.16-9.dk/2004-11/side11_inenglish.htm ) a „Bordwell on Bordwell: Part IV – Levels of Engagement“ (16:9, 2005, č. 10) (http://www.16-9.dk/2005-02/side11_inenglish.htm). Český překlad částí I a II se objevil v předchozím čísle Aluze (http://www.aluze.cz/2008_02/03_rozhovor_bordwell.php).

 

Aluze děkuje Davidu Bordwellovi a Jakobu Isaku Nielsenovi a vydavatelům časopisu 16:9 za svolení k otištění českého překladu.

 

Aluze wishes to thank Mr. David Bordwell, Mr. Jakob Isak Nielsen, and the editors of 16:9 for their kind permission to publish the Czech translation of this interview.


Poznámky:


1 David Bordwell, Figures Traced in Light, Berkeley, University of California Press 2005.

2 Viz např. Film Style and Technology: History and Analysis, 2. vyd., London, Starword 1992 a „The Shape of 1999“ in New Review of Film and Television Studies 2, Květen 2004, č. 1.

3 „Ideologie nedokáže zapnout kameru!“ – David Bordwell.

4 Esej o Hartleym vyšel anglicky v časopise 16:9. Viz David Bordwell, „Up Close and Impersonal: Hal Hartley and the Persistence of Tradition“, 16:9 3, Červen 2005, č. 12, s. 11 (http://www.16-9.dk/2005-06/pdf/16-9_juni2005_side11_inenglish.pdf).

5 S ohledem na narativní filmy by toto rozlišení mohlo být shrnuto asi následovně: vysvětlovací heuristika je v podstatě metoda, která zastává názor, že styl filmu utváří jeho narativní strukturu a obsah, kdežto expresivní heuristika se domnívá, že narativ a obsah určují styl filmu.

6 Další formální systémy zahrnují rétorickou, kategorickou, abstraktní a asociační formu.

7 Viz také Bordwellův popis dekorativních funkcí filmového stylu v druhé části tohoto rozhovoru. Jakob Isak Nielsen, „Bordwell o Bordwellovi: Rozhovor s Davidem Bordwellem“, Aluze 12, 2008, č. 2, s. 15–25.

8 To, co by Bordwell nazval „expresivní funkcí filmového stylu“. Viz Jakob Isak Nielsen, „Bordwell o Bordwellovi: Rozhovor s Davidem Bordwellem“, Aluze 12, 2008, č. 2, s. 15–25.

9 Viz tamtéž.

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker