Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2008 - Recenze

Vrátit literatuře vážnost

Michal Sýkora: Vize řádu světa v moderní próze. Román a „světový názor“.

Příbram, Pistorius & Olšanská 2008.

 10_recenze.pdf

 

Již čtvrtá kniha olomouckého anglisty a rusisty Michala Sýkory (narozen 1971), který je českému čtenářskému publiku znám zejména jako autor dvoudílné monografie o díle Vladimira Nabokova, jistým způsobem navazuje na jeho dosud poslední práci Dostojevského buldok (Brno, Host 2006), a to především v rovině metodologických východisek.

Zatímco Dostojevského buldok byl aplikací některých nástrojů „nového historismu“ a pokusem ukázat provázanost dobových norem a způsobu zobrazování zvířat v literatuře především 19. století, Vize řádu světa přichází se zásadním pojmem „světový názor“, který má pomoci postihnout vztah mezi textem a dobou jeho vzniku (s tímto pojmem nový historismus programově neoperuje).

Už tato letmá zmínka navozuje problematické konotace, totiž marx­ leninskou „teorii odrazu“ a pojem „vědecký světový názor“. Takovou referenci Sýkora nechtěně posiluje přebráním definice „světového názoru“ v pojetí Györgyho Lukácse, i když sám poukazuje na její omezení („Lukács až příliš ‚světový názor‘ vztahuje k sociální skutečnosti, k správnosti spisovatelových postojů k ‚životním problémům buržoazní společnosti‘.“ – s. 27). Sýkora si uvědomuje, že pro hermeneutiku moderní prózy je třeba obsah pojmu „rozšířit na mnohem širší spektrum otázek a postojů“. Ale vzápětí opět padá do pasti Lukácsových pojmů, když píše o umění jako „výběru podstatného“. V diskurzu socialistického realismu, jehož nedogmatické formy byl Lukács zastáncem (podobně jako v českém prostředí Bedřich Václavek), byla kategorie „typičnosti“ ideologicky zatížena – umělec vybíral ze skutečnosti to, co se jevilo jako „pokrokové“ (ve smyslu předzvěsti nevyhnutelného budoucího vývoje směrem k socialistické společnosti), zatímco „úpadkové“ elementy vynechával. Podle Georgiho Malenkova je „otázka typického vždy otázkou politickou“ (cit. dle Boris Groys, The Total Art of Stalinism, přel. Charles Rougle, Princeton, Princeton University Press 1992, s. 51).

Oba pojmy, totiž „výběr“ a „světový názor“, jsou podle mého názoru produktivní, jen je třeba uvést je do jiných kontextů a vycházet z jiných metodologických tradic.

Wolf Schmid pracuje s pojmem „dění“ (Geschehen), což je „amorfní úhrn situací, postav a dějů, jež jsou v narativním díle explicitně nebo implicitně představeny nebo logicky implikovány“. (Narativní transformace, přel. Petr Málek, ÚČL AV ČR, Praha – Brno 2004, s. 19) Příběh je pak podle Schmida specifickým a příznakovým výběrem z časově a prostorově neohraničeného dění, jehož elementy zároveň byly již od počátku (tohoto pomyslného procesu) obdařeny jistou perspektivou (podle Schmida totiž neexistuje jakýsi neperspektizovaný „příběh an sich“). V tomto smyslu jsou pak zcela legitimními otázky, jaké klade například Robert Pynsent uvažující nad antisemitismem českých autorů: „je třeba se ptát, proč si [autor – pozn. LB] žida pro svůj popis vybral, zda byl nepostradatelný pro děj, kvůli autentičnosti, nebo třeba na podporu některého vnitřního argumentu díla“ (Ďáblové, ženy a národ, přel. Jan Pospíšil, Praha, Karolinum 2008, s. 609).

Pojem „světový názor“ je obdobou anglického worldview a německého Weltanschauung (zde je navíc nutno odlišit Weltbild, „obraz světa“, který je na rozdíl od „světového názoru“ – tedy explicitní rozumové reflexe – neartikulovaným vizuálním vjemem). V devadesátých letech se pojem worldview objevil v textu skupiny belgických vědců, kteří si pod vedením profesora Lea Apostela zvolili za cíl sblížit humanitní a exaktní vědy. „Světový názor“ definují takto: „symbolický systém, který nám umožňuje integrovat všechno, co víme o sobě a o světě, do komplexního obrazu, který osvětluje realitu tak, jak je nám prezentována uvnitř určité kultury“ (Diederik Aerts et al., Worldviews: From Fragmentation to Integration, Brussels, VUB Press 1994, s. 9). Jedinec interiorizuje svou zkušenost se světem, pokouší se dát „chaosu světa“ jakýsi smysl.

Interpretace literátů, které sleduje Sýkora, jsou specifické právě svou fixovaností v textové formě, svou modelovostí a komplexností. Jeho práce zkoumá díla přes způsob, „jak je formulován ‚světový názor‘ autorů, jak se zmocňují existenciální situace člověka v moderním světě a jaká se pokoušejí nacházet schémata, jimiž jsou svět a modelové lidské situace řízeny“ (s. 32).

Podle Sýkory obsahuje „světový názor“ každé románové dílo, ať už jej do něj autor „vložil“ vědomě, nebo nevědomě. Umění se liší od ideologie právě svou otevřeností, svým hledačstvím ve formě příběhů (zatímco ideologie je dána a priori, před dílem – zde jen dodávám, že neznáme jen „uzavřené“ či „silné“ ideologie jako stalinismus a nacismus, ale také ideologie „otevřené“ a „slabé“ jako například liberalismus a konzervatismus, které umožňují svobodný dialog a nekladou si nárok na kompletní řešení společenské problematiky; viz Pavel Šaradín, Historické proměny pojmu ideologie, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2001).

Zvolená metoda umožňuje Sýkorovi vyrovnat se s konvenční opozicí mezi „realismem“ a „(post)modernismem“ poukazem na odlišné přístupy těchto směrů k realitě v rámci koexistence a vzájemného obohacování.

Naléhavě zní Sýkorův apel na potřebu „spisovatelskému umění vrátit vážnost, ztracenou v dobách postmodernistických hříček ve slonovinové věži“ (s. 27). Díky pojmu „světový názor“ není třeba rezignovat na interpretaci současné literatury ve prospěch například dějin trhu.

Po teoretickém úvodu, který jsem komentoval obsáhleji vzhledem k jeho závažnosti, je Sýkorova kniha rozdělena na čtyři oddíly věnované modernismu, poválečnému realismu, postmodernismu a soudobé próze. Je dlužno dodat, že Sýkora zůstává na půdě beletrie, a to dokonce na půdě kánonu, přestože pojem „světový názor“ může svádět k hledání dobových mentalit rovněž prostřednictvím textů neliterárních (jak je to běžné pro nový historismus nebo pro Roberta Pynsenta, citujícího „občas trochu neobvyklé knihy“). Sýkora sice využívá například memoárů (Faulknerových přátel) nebo rozhovoru se spisovatelem (Rushdiem), ale spíše pro potvrzení autorského záměru, který lze vysledovat přímo z textu díla. Odchyluje se jen na jednom místě, když na příkladu postmoderního románu Sběratel Johna Fowlese analyzuje posun od konvenčního literárního zobrazení utrpení s jeho zušlechťující funkcí.

První oddíl je uvozen Lotmanovou sémiotickou analýzou karetní hry jako „modelu boje člověka s Neznámými Faktory“. Sýkora se pokouší na Lotmana navázat popisem „syžetu šachu“, přestože se omezuje na komparaci „dvou na sobě nezávislých děl odlišných kultur“ (Meidžina Jasunariho Kawabaty a Lužinovy obrany Vladimira Nabokova). V zápase „umělce“ Meidžina s moderní, racionalisticky agresivní strategií šachu sleduje jednu z podob proměny japonské poválečné mentality a ústupu od duchovních tradic. Příběh Lužina je ukázkou toho, že „světový názor“ je v životě jedince dominantním psychickým prvkem – Lužin totiž vnímá realitu prostřednictvím pravidel šachové partie a stále více „podléhá dojmu, že je proti němu vedena nějaká záludná kombinace“. Podle Sýkorovy interpretace jde o variantu klíčového tématu 20. století: neschopnosti jedince orientovat se v přítomnosti, která se stává existenciálně tíživou. Téma hry dává Sýkora do souvislosti s Finkovým konceptem (Hra jako symbol světa) a také zmiňuje symbolickou rovinu příběhu jako metaforu literární tvorby; na této rovině lze hovořit o tematizaci střetu klasického realismu, který se domníval, že lze popsat řád světa, s náporem chaosu provázejícím dobu modernity.

Demonstrací Sýkorova nalezení funkčního interpretačního klíče k textu je výklad šachové partie mezi postavami Murphym a Endonem v románu Samuela Becketta Murphy. V průběhu této partie se Murphyho existenciální projekt bortí, ošetřovatel v ústavu duševně nemocných dospívá k poznání, že perspektivy hráčů jsou neslučitelné a že představa úspěšné komunikace byla pouhou iluzí; ocitá se sám a nepochopen druhým. Sýkora „dourčuje“ to, co v textu není explicitně přítomno, totiž způsob Murphyho smrti – podle něj ošetřovatel spáchal sebevraždu a motivem mu byla právě tato šachová partie (v Sýkorově knize je uveden a popsán celý její průběh).

Stejným způsobem, totiž hledáním adekvátního interpretačního klíče, vyvozeného z textu a nikoliv zvnějšku, z perspektivy nějakého hotového konceptu, Sýkora postupuje i u dalších textů: v případě Faulknerova Medvěda jsou mu světonázorovou dominantou ekologické a etické postoje, v případě Nabokovových románů otázky metafyzické (a otázky možnosti čtení „znaků a symbolů“ přicházejících „z druhé strany“, v románu Ada aneb Žár, rodinná kronika je pak interpretačním klíčem reflexe času), u Johna Fowlese tematizace rozdílů mezi fikcí a skutečností (a morální dimenze jedincovy volby), u Georgese Pereca interpretuje Sýkora různé výčty jako projev nedůvěry k úplné poznatelnosti světa a konečně k textům Salmana Rushdieho a Philipa Rotha přistupuje Sýkora jako k určitým konceptualizacím vztahu člověka a dějin. Leitmotivem Sýkorovy monografie je pak románové hledání řádu světa, které se snaží uchopit smysl navenek chaotického světa aktuálního.

Kromě teoretické neujasněnosti v první kapitole mám výhradu snad jen k občasnému nadbytečnému převypravování děje (s velmi dlouhými citáty) na úkor určování jednotlivých součástí autorova světonázoru a jejich možné komparace se způsobem zobrazování v jiných textech. Na některých místech Sýkora sklouzává ke generalizaci (například při srovnání románů Nabokova a Kawabaty se v úvodu kapitoly dočteme o tom, že „kosmická poloha literatury není vlastní pouze západní [či evropské] kultuře“ – s. 97). Sýkora nachází mezi texty zajímavé souvislosti, ale podobné formulování určité tendence je podle mého názoru možné až při zohlednění většího počtu děl různých autorů. Sýkorova kniha je ukázkou toho, jak lze tvořivě pracovat s literaturou, jak lze prostřednictvím pojmu „světový názor“ hledat a nacházet v díle určitá stanoviska ke světu. Měla by se stát jedním z titulů doporučené četby pro kurzy, které učí, jakým způsobem je možné číst texty.


Lukáš Borovička


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker