Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2008 - Recenze

Literatura mluví, literatura mlčí

Maurice Blanchot: Lautréamont a Sade.

Praha, Garamond 2008. Přel. Marie Dospíšilová.

 10_recenze.pdf

 

Snad žádná otázka nad literárním dílem nezní „poučenému“ čtenáři nepřiměřeněji, naivněji než: „Kdo v díle mluví?“ A přece poté, co se zbavíme jakési prvotní naivity a hlouposti takového tázání – poučeni o vypravěči, implikovaném autorovi, postavách, lyrickém subjektu jako o těch, jejichž hlas v díle máme hledat nebo můžeme zaslechnout – se tato otázka vrací. Co totiž činí z jistého díla dílo nezaměnitelné s jinými, co to je, co se vymyká všem výše zmíněným kategoriím a uděluje dílu jeho jedinečnost? Aneb, řečeno s Blanchotem: jaký druh afirmace se uplatňuje v literatuře?

Kromě jiných právě Sade, Lautréamont a jejich dílo poukazují na netriviálnost výše zmíněné otázky. Blanchot v Literárním prostoru (1955) postuluje nepřítomnost spisovatele v díle, zásadní oddělení spisovatele a díla, osamělost spisovatele i díla. Přesto se sadovská část recenzované knihy Lautréamont a Sade (1949) objevila roku 1947 v Les temps modernes pod názvem „A la rencontre de Sade“ („Setkání se Sadem“). S kým se to tedy vlastně potkáváme a kde jinde než v díle k tomuto potkání může docházet? Jistě se nesetkáváme se Sadem jako politickým vězněm nebo pornografem; dnes již snad nikdo nepochybuje o tom, že „Sade je spisovatel, a nikoli realistický autor, vždy volí diskurz na úkor referentu, vždy se staví na stranu sémiosis, a nikoli mimésis: to, co ,zobrazuje‘, je bez ustání deformováno smyslem, a musíme ho tedy číst v rovině smyslu, nikoli referentu“ (Roland Barthes, Sade, Fourier, Loyola, přel. Josef Fulka, Praha, Dokořán 2005, s. 38). Stejně tak již dnes nejsme schopni ani ochotni sledovat onen „zpětný pohyb pravdy“, který Bretonovi dovolil v Sadovi spatřovat surrealistu avant la lettre („Sade je surrealistou v sadismu“, Manifest surrealismu, přel. Jiří Pechar, in Manifesty surrealismu, Praha, Herrmann & synové 2005, s. 40). Dílu je vnější také Krafft­ Ebingova a Freudova libidózní ekonomie sadistického a masochistického. V recenzované knize se „Setkání se Sadem“ objevuje pod názvem „La raison de Sade“ („Sadova racionalita“) – že by namísto Sada v díle promlouvala jistá extrémní verze osvícenského „rozumu“, která tento čistý rozum ovšem zároveň představuje jako nemožný tím, že jeho důsledným využíváním dospíváme k nepřijatelným, zrůdným výsledkům – je to tedy nakonec přece jen Kant, kdo mluví v Sadově díle, jak se domýšlí Jacques Lacan ve svém „Kant avec Sade“ („Kant se Sadem“)?

Jistě, výrazy „nepřijatelné“ a „zrůdné“ možná nejsou zcela na místě; Blanchot Sadovo rozumové vyvozování popisuje přesněji: „Jeho teoretické myšlenky v každém okamžiku uvolňují jisté iracionální síly, s nimiž jsou svázány: tyto síly uvádějí teoretické myšlenky zároveň v pohyb i zmatek skrze určitý nápor, jemuž myšlenky odolávají i podléhají, který se snaží zvládnout a vskutku je zvládnou, ale to se podaří jen tak, že osvobodí další síly, které je znovu odvlekou s sebou, odchýlí je z cesty a znetvoří je“ (s. 21) Ve shodě třeba s Pierrem Klossowským (Sade můj bližní) tak Blanchot rozlišuje v Sadově „systému“ několik stupňů či úrovní, přičemž každý stupeň se pokouší vysvětlit, racionalizovat ony temné síly, které vyvolalo rozvažování na úrovni předešlé. Nemělo by valného smyslu zde dopodrobna reprodukovat Blanchotův popis tohoto postupu Sadova myšlení. Připomeňme pouze „témata“, s nimiž se Sadův systém na jednotlivých úrovních vypořádává: zákon, Bůh, příroda.

Nepřijatelnost racionálnosti Sadova systému pro nás možná spočívá také v tom, že si nelze představit jeho uskutečnění: takový projekt by byl naprosto ničivý. A tak se uchylujeme k tomu, pokládat Sadovu racionalitu za ne­ rozum, za rozum nezdravý či zkažený, čímž jako by se pro nás ozřejmovaly ony „temné síly“ nikoli jako důsledek, ale jako samotný základ takového myšlení. Ovšem sami cítíme, že takové čtení až příliš zjednodušuje: zbavuje zajímavosti vše, co nám připadá na Sadovi dráždivé, hodné pozoru, a činí z jeho díla pouhou literární marginálii.

Poznamenejme jen, že Sadovým prvotním východiskem (podle Blanchota) je osamocenost člověka, přičemž naplněním této danosti je absolutní egoismus, který představuje cestu k totální svrchovanosti individua. Již zde samozřejmě narážíme na rozpor – jestliže chci absolutní svrchovanost pro sebe, nemohu ji chtít pro nikoho dalšího – a tak se teoretický postulát svobody lidí mění na vztah skupiny mocných na straně jedné a podřízených na straně druhé. Sade si uvědomuje trvalou neudržitelnost takového rozdělení; jeho dílo je plné postav, které se z libertinského subjektu stávají objektem, obětí. Ovšem pravý libertin zde není skutečnou obětí, nachází v tomto obratu štěstěny, ve své smrti na popravišti stejnou rozkoš, jako nacházel v podobném utrpení, které páchal jiným. Takto se staví jako svrchovaný jedinec, nad kterým nemá zákon vlády, kterého se nedotýká trest. Gilles Deleuze tento u Sada vždy potenciálně možný obrat nazývá pseudomasochismem a označuje jej – psychoanalytickým slovníkem – jako výsledek práce „nadjá“, které tu pohybem negace vylučuje či neguje „já“ („Présentation de Sacher­ Masoch“ [„Představení Sacher­ Masocha“]).

Ovšem největší problém nastává právě s pohybem negace, který transcenduje dané. Problém proto, protože nemůže vést k opravdové transgresi, překonání – Bůh nebo zákon zločin neznemožňují, ale naopak jej umožňují právě jako zločin. Jakou cestu může libertin zvolit tváří v tvář svému selhání – že totiž navzdory veškerým pokusům o transgresi potřebuje svět k tomu, aby vůči němu svou transgresi vykonával? Toto ulpívání na fenomenálním, svázanost  s „druhou přírodou“, oddělenost od přírody primární či primordiální dovádí (podle Blanchota i Klossowského) Sadova libertina k poslednímu kroku, kdy své činy koná s naprostou apatií a stává se „nedotknutelným“, tedy nedotknutelným čímkoli lidským či „světským“: „Všichni ti velcí libertinové, kteří žijí jen kvůli slasti, jsou velcí jen proto, že v sobě zničili veškerou schopnost zakoušet slast“ (s. 62).

Vrací se nám úvodní otázka: kdo v Sadově díle mluví? Blanchot závěrem odpověď naznačuje, ovšem explikuje ji, podle nás, teprve Georges Bataille v Erotismu (1957). Ten mluví zcela ve shodě s Blanchotovým názorem o osamělosti takové řeči, neboť, pokud by byla řečí „sadisty“, nemohlo by jí záležet na posluchači (akt promluvy nemůže být apatický) byla by němá, stejně jako je němé násilí. A proto je podle Bataille tato řeč řečí oběti, řečí Sadovou: „Člověk potrestaný z důvodu, který považuje za nespravedlivý, se nemůže spokojit s mlčením. […] vedl proces proti lidem, kteří ho odsoudili, proces proti Bohu a obecně proti hranicím, jež se staví smyslnému běsnění“ (Georges Bataille: Erotismus, přel. Marie Kohoutová a Michal Pacvoň, Praha, Herrmann & synové 2001, s. 236).

Připomeňme si Blanchotův názor o nepřítomnosti spisovatele v jeho díle. Jak mu máme nyní rozumět? Neopouštíme tak navzdory Barthesovu varování sémiózu ve prospěch referentu? Uvažujme třeba tak, že se v případě Sada uskutečňuje jeho „zmizení ze světa“, přičemž intenzita úsilí o jeho vymazání iniciuje pohyb, který vede k tomu, že se Sade nepozorovaně přesouvá do literatury, doslova transsublimuje v literaturu, a to v důsledku nemožnosti realizovat své já na úrovni světa. U Isidora Ducasse nalézáme podobný pohyb – jako by míra osamělosti, nedotknutosti vnějším světem, stejně jako krátkost života nabíjely obdivuhodnou silou Lautréamonta, kterého tak proto můžeme zaslechnout, jak k nám promlouvá. A promlouvá k nám, jak poznamenává Antonin Artaud v Přisluhovačích a trýzních, skrze „ono epileptoidní chvění Slova, které si nepřeje být užito, ať má vyjádřit cokoli, bez vnitřního třasu“. A o kousek dále dodává: „To Isidore Ducasse je mrtev a nikoliv hrabě z Lautréamontu, […] a neschází mnoho, řekl bych dokonce, že nic neschází k tomu, abych si myslel, že neosobní, nemyslitelný hrabě z erbovního Lautréamontu byl jakýmsi nedefinovatelným vrahem Isidora Ducasse“ (Antonin Artaud, Texty II, přel. Ladislav Šerý, Praha, Herrmann & synové 1996, s. 211 a 215). Jako by dílo tento základní pohyb prodloužovalo, intenzifikovalo, nebo na něj prostě upozorňovalo, tak i Maldoror prochází nespočtem metamorfóz. Začínáme chápat, jak může Blanchot, bez nebezpečí, že by byl označen za naivního, mluvit o Lautréamontově „zkušenosti“.

A ovšem i cíl je zde v mnohém podobný jako u Sada – Blanchot o Zpěvech Maldororových píše: „Boj, protest proti všem vnějším silám ve jménu ‚autonomie‘, afirmace uzavřené a čisté existence, důsledně ukrývané před nátlakem světa, před vyšetřováním morálky, před tyranií autorit všeho druhu stejně jako před ‚divokou zvědavostí nebeského Lupiče‘, tohoto Velkého Vnějšku, jehož velkolepé jméno obsahuje vše, co je mez, námitka, nezúčastněný odpor“, tedy „touha být sebou, úzkostné odmítnutí jakékoli jiné přítomnosti“ (s. 228n.).

Zdánlivě zde druhou, lautréamontovskou část knihy odbýváme (obracíme tak míru pozornosti, vyjádřitelnou počtem stran věnovaných oběma autorům, ve prospěch Sadův), ale děje se tak pouze proto, protože Blanchotův komentář je velmi důkladný a rozsáhlý a jakýkoli pokus o reprodukci musí ztroskotat (už vůbec se pak necítíme povoláni či schopni vytýkat chyby). Blanchotova analýza také dokazuje možnost, ba dokonce nutnost podobného komentáře, což je o to závažnější, že se tak děje tváří v tvář dílu, které bývá až příliš často popisováno jako neproniknutelné, temné, svévolné, „šílené“, nebo naopak ve své obraznosti „pouze“ literárně odvozené. Blanchot nachází u Lautréamonta „jasnozřivost“, jež transformuje vypůjčené obrazy, utkvělé představy a v jistém smyslu také „Isidora Ducasse“ v poezii neopakovatelné síly a fascinace. A v čem třeba surrealismus při své četbě Lautréamonta neuspěl, je právě to, že se v díle pokoušel vytěžit a pojmenovat jakousi „metodu“, jako by Zpěvy Maldororovy spočívaly právě jen v (mechanickém) vršení obrazů (byť výjimečným autorem), a nikdy dost důrazně nepátral po tom, co tyto obrazy spojuje; jestli a jak se někde v díle nestřetávají ve sjednocujícím výrazu. Blanchot se naopak ptá právě takto. Váhu jeho odpovědí nechť posoudí čtenář. Ale ať už je shledá jakkoli závažnými, vždy bezesporu zůstanou důležitým krokem na cestě k té kritice, jejíž hlavní rysy Blanchot vytýčil v předmluvě nazvané „Co je kritika?“, tedy ke kritice, která „je spojena s hledáním možnosti zkušenosti literární, ale toto hledání není pouze hledáním teoretickým, je významem, jímž se ustavuje literární zkušenost, jímž se ustavuje zkoušejíc, zpochybňujíc skrze tvoření svou možnost“ (s. 14).


Miroslav Kotásek


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker