Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2008 - Recenze

Číst obrazy<

Alberto Manguel: Čtení obrazů. O čem přemýšlíme, když se díváme na umění?

Brno, Host 2008. Přel. Marek Sečkař.

 10_recenze.pdf

 

Už podruhé se příznivci brněnského nakladatelství Host setkávají se jménem argentinského spisovatele, editora a překladatele Alberta Manguela (1948). Rodák z Buenos Aires se jako teenager setkal s J. L. Borgesem, kterému pak několikrát týdně předčítal. To bylo mezi lety 1964–1968. Borges byl tehdy už zcela slepý, o zbytky zraku přišel v roce 1955. Tento nenadálý vstup proslulého spisovatele, autora fantastických povídek a ironií jiskřících esejů, do života teprve dospívajícího mladého muže, mohl být stejně tak banální nahodilostí jako tajemným znamením. Podobně jako pro slepého katalogizátora buenosaireské Městské knihovny, „enigmatického génia“ Borgese, se i pro Manguela knihy, literatura a umění vůbec staly celoživotní vášní; Manguelova knihovna čítá prý třicet tisíc svazků. Vyslovení Borgesova jména v souvislosti s Manguelem není pouhým všeobecně přejímaným klišé. Sám Manguel se k Borgesovi pochopitelně zná a napsal o jejich vzájemných setkáních knihu With Borges (Toronto, Thomas Allen Publishers 2004). Volně online dostupná je Manguelova drobnější reflexe „Vesmír knih: Borgesova ,Babylónská knihovna‘“ („A Universe of Books: Borges‘s ‚Library of Babel‘“), publikovaná 4. září 2008 na stránkách The New York Sun (viz http://www.nysun.com/arts/a-universe-of-books-borgess-library-of-babel/86435/). Na Manguelových oficiálních webových stránkách (http://www.alberto.manguel.com/) nalezneme kromě abecedně řazeného přehledu autorových dosud publikovaných děl také text „Má knihovna“ („My Library“), který si můžeme stáhnout ve formátu pdf (viz http://www.atelieraldente.de/manguel_0h4/pdf/my_library.pdf). Je přitom příznačné, že i tento krátký text začíná zmínkou právě o Borgesovi.

Když v roce 2007 vyšel český překlad Manguelovy knihy A History of Reading (Dějiny čtení, přeložila Olga Trávníčková, Brno, Host 2007; srov. recenzi Víta Gvoždiaka v Aluzi 1/2008), mohlo její zařazení do edice Teoretická knihovna vyvolat rozpaky či dokonce nesouhlas. Dějiny čtení totiž nejsou teoretickým dílem a sám autor, jak ukazuje bytostná tendence jeho tvorby, ani nic podobného napsat nezamýšlel. Připojení teoretického doslovu Jiřího Trávníčka, a v tom je nutno dát recenzentu Vítu Gvoždiakovi zapravdu, k Manguelově esejizujícímu (hravému, „pokusnému“) psaní vytvořilo z ojedinělého díla nesourodý svazek. Manguel si toto konfliktní a zcela nepřípadné sousedství dvou diskurzů nezasloužil. Proto můžeme jen uvítat, že Čtení obrazů podobnou chybu nezopakovaly a – snad díky své zaměřenosti na vizualitu, nikoli na jazykově konstruovanou textualitu – byly vydány bez zmíněného edičního „zarámování“ či „ohraničení“.

Manguel svůj text, a opět se jedná o ono esejizující psaní umně stylisticky vykroužené (pochvala překladateli Marku Sečkařovi), rozdělil do dvanácti neočíslovaných kapitol. Absence číslování v českém překladu (anglický originál nemáme k dispozici, což bohužel zabraňuje případnému srovnání) nemusí být pouhou formální okrajovostí. Architektura textu by mohla naznačovat, že jednotlivé kapitoly jsou spíše nesamostatně se opírajícími, avšak tematicky víceméně soběstačnými eseji. Tuto čtenářskou hypotézu by mohl potvrdit fakt, že například závěrečná kapitola, věnovaná malbě Caravaggiově, byla už dříve publikována – jak uvádí autor v předsloví, jež chce být především poděkováním (s. 10) – v časopise Art Monthly Australia. Jinde už byly publikovány rovněž kapitoly­ eseje o Picassovi, Marianně Gartnerové a o berlínském památníku holokaustu. To ovšem neznamená, že by kniha představovala jen sled za sebou volně jdoucích a navzájem na sebe nenavazujících autonomních textů. Kompozice knihy je naopak promyšlená, i když se vyjevuje postupně. V průběhu čtení na sebe jednotlivé kapitoly­ eseje odkazují, nicméně místy se může zdát, že paralely a analogie zmiňované autorem a mnohdy chvatně načrtnuté, jsou spíše povrchní a náhodné. Jinými slovy, občas je autorův záměr texty propojit až příliš viditelně vnějškový, tedy neorganický, nevyplývající nutně z imanentních zákonitostí dané reflexe.

Mluvíme­ li o zákonitosti, pak nemůžeme pominout fakt, že nemáme před sebou suchopárný scholastický traktát. Jak bylo řečeno, autor není teoretik ani profesionální historik umění; ergo není systematikem. Je milovníkem umění, jeho nadmíru citlivým vnímatelem. K autorskému diskurzu patří i jedna nepominutelná dimenze, totiž dimenze autobiografická. Nezastřeně osobní rozpomínání knihu otevírá. Když bylo Manguelovi devět nebo deset let, jedna z jeho tet, která byla malířkou, ho pozvala k sobě do ateliéru. Malý chlapec měl možnost poprvé vidět malířskou práci zblízka, přivonět k barvám, spatřit umělecký nepořádek v podobě odložených a všelijak na sebe poskládaných pláten. A tehdy také poprvé nahlédl do knihy o van Goghovi. „Jedním z prvních obrazů,“ uvádí Manguel, „u nějž jsem si uvědomil, že vznikl dílem lidských rukou z plátna a barev, byla van Goghova malba rybářských bárek na pláži v Saintes­ Maries.“ (s. 17) Sám malý Manguel vkládal do obrazu strukturu příběhu, aniž by znal okolní kontext, tj. aniž by znal malířovu biografii, kunsthistorické poučky, pokusy o klasifikaci či vymezení van Goghova stylu apod. Tyto informace přišly až později. Ovšem právě toto vyjmutí obrazu z řetězu přináležejících kontextů, či prostě jejich neznalost, umožnilo vnímat dílo „neořezané“ rozmanitými definicemi, popisky nebo katalogovými komentáři. Umožnilo vnímat je jaksi osobněji, v perspektivě toliko vlastní zkušenosti. Čluny nebo barevná pláž byly devítiletému (nebo desetiletému) chlapci zkušenostně blízké, proto ho jakožto „běžného diváka“ obraz oslovil a proto zaplavil jeho imaginaci.

V následujících kapitolách ustupuje osobní tón poněkud do pozadí, ale tu a tam, příležitostně, se opět vynořuje. Skvělá je charakteristika obrazu Joan Mitchellové Dva klavíry (1980). Jestliže van Goghovo plátno „vyprávělo příběh“, pak Dva klavíry jsou naopak ukázkou nevyprávění, ukázkou fascinace nicotou, podobně jako prózy Samuela Becketta. Ve srovnání s úzkostným Beckettem, s nímž se Mitchellová mimochodem přátelila, jsou však Dva klavíry plné radostných barev – převládá lehká žluť a šeříková, zatímco těžká čerň klavírů v nich zaniká, vytrácí se, je jimi překryta. Na první pohled se obraz Mitchellové jeví jako chaos, ale dost možná k nám chce promlouvat jazykem, jehož kontext neznáme nebo nám uniká. Naopak na znalosti kódu a možnosti pečlivého dekódování je založen princip obrazu Madona před krbem od neznámého mistra z patnáctého století. Rovněž zde může být první pohled matoucí či přesněji nedostatečný. Neboť pod prvním plánem díla, jímž je domácí scéna ženy kojící dítě, se skrývá plán druhý, Panna Maria s malým Ježíškem. Předměty každodenní potřeby se v tomto druhém plánu posouvají do roviny nábožensko mytologické: clona před krbem se mění ve svatozář; náhodně viditelný plamen ukazuje na přítomnost Ducha Svatého; výhled z okna odkazuje na konkrétní pasáž v knize Kazatel apod. Podobné šifrování bylo v malbách (ale i v textech, vzpomeňme na Legendu o svaté Kateřině) středověku a rané renesance časté, a to jen dokládá, že klíč k dešifrování musel být plně dosažitelný. Jak říká Manguel, slovník, jímž obrazy promlouvaly, byl znám.

Jestliže Portrét Togniny od Lavinie Fontanové, italské malířky ze 16. století, ve své době úspěšné portrétistky, charakterizuje Manguel jako srozumění, jde tu o (s)rozumění jiného řádu, než o jakém byla řeč výše. Oproti v podstatě racionálně vykalkulovanému systému šifer a jemných náznaků respektive narážek Madony před krbem, se v uvedeném Portrétu Togniny jedná o srozumění mezi lidským a nelidským, nebo „jinak lidským“. Tognina je zde vyobrazena jako mladá dívenka, jejíž tvář je vinou genetické vady, zděděné po otci, cele obrostlá chlupy. Je to člověk, nebo zvíře? Člověk, nebo ďábelské stvoření? Manguel se nepouští do hlubokomyslných rádoby antropologických či filozofických úvah o podstatě lidství, o tom, co dělá člověka člověkem. (Jako příznačný pro Manguelovu skepsi se jeví citát z Valéryho, podle kterého je „[č]lověk člověkem jen na povrchu“.) Namísto toho rozvíjí představu o tom, jaké asi bylo první setkání umělkyně a nebohé Togniny, což o autorově humanismu vypovídá možná více než nablýskaná filozofující syntax.

Portrétní umění se dostává pod spisovatelův hledáček také v případě obrazů Marianny Gartnerové, inspirovaných starými fotografiemi. Ve zdánlivě nenápadném portrétu Čtyř stojících mužů, přitahujícím vnímatele svou zvláštní, takřka magrittovskou zasněností, jakoby ztuhlostí v jediném okamžiku, nachází Manguel staré kulturní archetypy, konkrétně Klanění králů (v pojetí Hieronyma Bosche). I v jiných dílech Gartnerové objevuje archetypální souvislosti a přímé citace starých mistrů. Například v obraze Klára na laně jde o citaci Antona Wiertze a jeho Krásné Rosiny (nahé mladé ženy dívající se do tváře smrti) a Hodiny anatomie od Thomase de Keysera. „Vystřižením“ obou motivů z různých obrazů a jejich vsazením do obrazu nového, autorsky původního, se čtení díla Klára na laně stává poněkud komplikovanějším, neboť se musí brát v potaz jak původní konotace zmíněných motivů, tak rovněž jejich aktuální umístění v neobyčejně hustém sémantickém poli obrazu Gartnerové. Manguelovo navýsost citlivé čtení děl Marianny Gartnerové patří k nejsilnějším pasážím jeho knihy.

Kapitola věnovaná čtení mozaiky Bitva u Issu si všímá momentu, kdy voják zahlédne sebe sama umírajícího v odrazu svého štítu. Řečený moment představuje dle Manguela narativní centrum celé epicky nesmírně syté scény. Následující Manguelovo uvažování o zrcadlech a zrcadlení, výtvarně zachycených napříč staletími, je však jen velmi volně „poslepováno“ z různých podnětů a ztrácí zřetelný tah a vnitřní pevnost, což čtenář – bohužel – poměrně rychle vycítí.

De facto průhled do Picassova soukromí představuje kapitola věnovaná malířově obrazu Plačící žena z roku 1937, který znázorňuje fotografku Doru Maarovou, Picassovu milenku. Picassův despotický, krutý vztah k ženám je zlopověstný a stal se námětem různých uměleckých zpracování. Uveďme namátkou film Přežila jsem Picassa (Surviving Picasso, 1996), spíše nepovedený snímek Jamese Ivoryho, s vynikajícím Anthonym Hopkinsem v titulní roli. Manguel si ale všímá pozoruhodného paradoxu. Pláčem zmučená tvář Dory Maarové se stala integrální součástí proslulé Guerniky, jednoho ohromného protestu proti krutosti a násilí. Ovšem protestu veřejného, zatímco v soukromí se Picasso choval jako krutovládce.

Předmětem Manguelova zájmu nejsou jen malířská díla, nýbrž také díla sochařská (tvorba brazilského barokního sochaře Antônia Franciska Lisbou, známého pod přezdívkou Aleijadinho, čili „Mrzáček“ – kvůli umělcově fyzickému znetvoření), architektonická (solivar v Arc­ et­ Senans, utopický projekt Claudia­ Nicolase Ledouxe, a berlínský památník holokaustu), ba i fotografie (dokumentární, sociálně angažované počiny někdejší herečky a pozdější vynikající fotografky, komunistky Tiny Modottiové).

Za vskutku vyvrcholení Manguelova Čtení obrazů můžeme pokládat závěrečnou kapitolu o Caravaggiově díle Sedm skutků milosrdenství. Na pozadí sociálních proměn tehdejší městské společnosti i na pozadí Caravaggiova pohnutého života a autorových bachtinovských zmínek o karnevalizaci tu ční skutečné opus magnum. Radikálním polidštěním náboženského tématu se Caravaggio zcela vymkl dobovým výtvarným konvencím. Je tu však ještě cosi navíc než jen toto revolucionizující gesto, nadto umírněné dodatečným přimalováním božského (andělů, Panny Marie a Ježíše). Je tu typické caravaggiovské světlo, vznášející se nad znázorněnými předměty a figurami, aniž by byl zřejmý jeho zdroj. Jak říká Manguel, „světlo přichází z místa, kde zrovna stojíme, zleva, zprava nebo zprostředka, jako by scéna existovala jen díky světlu, které do ní vnášíme my“ (s. 294).

Umělecké dílo nás, vděčné čtenáře obrazů, vtahuje do svého světa – jako v onom čínském příběhu o malíři, který vytvořil tak úchvatný obraz, že do něj sám vstoupil. Být pohlcen dílem je bezpochyby největším přáním každého čtenáře. Na některých místech své knihy nám Alberto Manguel toto přání vyplnil.


Roman Kanda


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker