Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2008 - Recenze

Varšavský příspěvek k charakteristice české meziválečné literární kritiky

Michal Stefański: Czeska krytyka katolicka lat 1918–1938.

Warszawa, Institut Slawistyki PAN – Towarzystwo Naukowe Warszawskie 2007.

 10_recenze.pdf

 

Jedním z pozoruhodných plodů činnosti zahraničních vědeckých slavistických pracovišť je nový polský příspěvek k poznání meziválečné české literární kritiky. Jeho autor, mladý varšavský bohemista Michal Stefański, se v něm zamýšlí nad filozofickými, estetickými a institucionálními zdroji, východisky a proměnami té části české literární kritiky, pro niž se vžil poněkud dubiózní termín kritika katolická. S výjimkou francouzské literárněvědné terminologie, kde však je jeho užívání důsledkem vývoje poněkud jiných tradic a vztahů, jej aktivně užívá výlučně prostředí české. Tuto terminologickou zvláštnost si konec konců uvědomuje i sám Stefański, když na ni v „Úvodu“ své rozpravy upozorňuje: „V naší práci se často opakují pojmy ,katolická kritika‘,,katolický kritik‘ a ,katolický časopis‘; užíváme je konvenčně.“ (s. 8) S tím patrně souvisí i autorský odkaz na skutečnost, že tzv. katolictví všech periodik i nakladatelských a vydavatelských iniciativ, o nichž se zde pojednává, nebylo garantováno církevním dohledem a nebylo závislé na podpoře a pomoci církevních institucí, nýbrž vyplývalo z deklarací světového názoru sponzorů, redaktorů, určitých přispěvatelů a hlavních spolupracovníků. Legitimitu právě takovéhoto uvažování případně zdůvodňuje dávná poznámka Bedřicha Fučíka osvětlující poslání časopisu Tvar (1927–1932): „Tak například nezneklidňuje nás existence Akordu, který asi podle všech známek jest revuí ideologie vycházející z katolické nauky… Tvar je měsíčník pro umění a kritiku, kteréžto věci jsou svézákonné a podle našeho přesvědčení ani katolické, aniž jiné, přes všecky tvrdošíjně tradované, třebaže dávno odváté nálepky jalové roztřiďující kritiky.“ (B. Fučík: Paralipomena, Praha 2006, s. 48.)

S ohledem na koncepci a rozsah je předložená práce „prvním pokusem o vyjádření celkového obrazu české katolické kritiky let 1918–1938“ (s. 8). Ve svém výkladu se vedle pramenů opírá samozřejmě především i „o zjištění českých badatelů, avšak rozprava má do značné míry charakter rekonstrukce. Hlavním předmětem analýzy nejsou názory jednotlivých autorů ani konkrétní estetické doktríny, nýbrž výlučně literárně kritické projevy. Jde především právě o názory katolického prostředí, jak upozorňuje titul monografie. Avšak nejen o ně. Každé vyjádření je považováno za část literárněhistorického procesu, a proto také jednotlivé názory katolické kritiky jsou dále často konfrontovány s názory jiných literárních prostředí, se zkušenostmi jiných skupin uměleckých.“ (s. 8)

Východisko sledovaného meziválečného dvacetiletí vývoje literární kritiky českých katolických časopisů Stefański spojuje jednak s obecnějšími vývojovými procesy, formujícími literární život a určujícími rozhodujícím způsobem jeho kvalitu, jednak s pozitivními motivacemi, jež vyvolala v katolickém milieu encyklika Lva XIII. Aeterni Patris (1879), a v neposlední řadě s všepronikajícím hnutím modernismu. Všecky tyto impulzy se v literatuře českých katolíků nezrodily z ničeho. Předcházely jim překladatelské a formální iniciativy především básnické, vycházející z okruhu Lumíra, první básnické sbírky Xavera Dvořáka a odvážnější literárněkritické projevy některých soudobých periodik, např. brněnského Muzea (od r. 1896) či Vychodilovy Hlídky literární (od r. 1896). V oblasti literární kritiky bohužel zůstala Katolická moderna jako první organizovaná umělecká skupina u obecného požadavku přizpůsobení církevní praxe aktuálnímu stavu společnosti. Český modernismus katolicky orientovaných slovesných, ale i výtvarných umělců na rozdíl od západního, německého, francouzského či italského zůstával stranou teologických disputací a důsledně se omezoval na životní praxi a řešení otázek organizace náboženského života a umělecké tvorby. Dostálova redakce časopisu Nový život a naprostá neujasněnost jeho literárněkritického programu byla vlastním důvodem marginalizace hnutí. „Zdá se,“ píše Stefański, „že úkoly literatury Katolické moderny nebyly nikdy jasně stanovené.“ (s. 15)

Literární kritika Katolické moderny ovšem užívala metody tehdy běžné. Především komparatistiku (Bouška, s. 17) a kritickou interpretaci, založenou na aplikaci kritérií náboženské morálky na dílo. Ve snaze pojmout do katolického umění co nejvíce uměleckých zjevů poskytovala publikační možnosti nejen intencionálnímu náboženskému umění a jeho autorům, ale s jistou mírou tolerance též projevům primárně nenáboženským či k náboženství smířlivým. Tyto vlastnosti – v závislosti ovšem na osobnostech redaktorů – po zániku Nového života přijala za své nástupnická periodika, jako např. pražské Bitnarovy Meditace (1908), olomoucký Nový obzor (1911–1913) básníka, esejisty, literárního kritika a překladatele mj. z polštiny Františka Dohnala, prostějovská Archa (1912–1948), založená Karlem Dostálem-Lutinovem, za jehož vedení v těžkých letech první světové války příkladně prorakousky loajální a tudíž nemálo zasloužilá o negativní poválečné protikatolické naladění české společnosti, či pražský Dvořákův Týn (1917–1921). Stefański zdůrazňuje přínos Družiny literární a umělecké (Olomouc 1914–1948) organizaci soudobého literárního života českých katolíků. Vývoj se však stále výrazněji klonil od konzervativismu uctívaných sušilovských tradic, prolongovaných (Vatikánem ostatně zakazovanými) modernistickými hesly, k impulzům přicházejících ze sfér ideologicky vzdálených, jež Stefańskému reprezentuje Almanach na rok 1914. Zcela jiný typ náboženské praxe i myšlení o literatuře představovaly sborníky katolického laika, někdejšího modernistického debutanta Josefa Floriana. Soudobá česká kultura a její uznávaná reprezentace nepociťovala vůči katolické kulturní a intelektuální elitě nijaké obzvláštní sympatie a spolupráci s ní se spíše vyhýbala. Postoj protivné strany byl ovšem podobně zdrženlivý. Proto je podpis Sigismunda Boušky pod Projevem českých spisovatelů, vydaném v Praze 17. května 1917, spíše výjimkou.

Zesílení proticírkevních nálad a postojů, provázené – jak to po válečné devastaci tradičních sociálních vztahů a kulturních vazeb bývá – ruku v ruce s negativními postoji vůči nábožensky vřelejšímu venkovu, kde měla církev vždy silnější a vlivnější pozice, bylo jen jednou, viditelnější stránkou soudobé společenskopolitické reality. Stefański ji uvádí v souvislost s postřehem filozofa Leszka Kolakowského o proměnách náboženského života ve 20. století. Kolakowski tvrdí, že „ztráta vlivu církevních institucí na veřejný život mimořádně silně mobilizovala tehdejší katolíky a vedla k formování nových katolických intelektuálních elit“ (s. 27). Ne dosti na tom: podle názoru bohemisty Zdzislawa Niedziely „náhlý vzrůst zájmu o ,katolickou literaturu‘ po roce 1918 celkem spadá na vrub tehdejší překotné, ba násilné laicizaci české společnosti“ (s. 27). Stefański také cituje jeho tvrzení, že „problém ,katolické literatury‘ se mohl objevit jen tam, kde se křesťanství dostalo do defenzívy, tj. tam, kde jej liberálové, socialisté a komunisté vypudili na okraj společenského a kulturního života a kde se výsledkem honby za moderností stalo pustnutí kostelů“.

Stefański se dále dotýká téměř všech důležitějších a v českém prostředí známějších sporů a polemik vyplývajících z rozdílnosti světonázorových diferencí představitelů literární kritiky českých katolíků a reprezentantů jiných soudobých literárněkritických směrů. Kapitolu „Spor o katolicismus Otokara Březiny“ otevírá politováníhodný omyl (či snad formulační neobratnost jinak zdatného stylisty, jímž se Stefański zdá být): „První knižní studie o Březinově tvorbě pod titulem Tradice díla Otokara Březiny vyšla roku 1928 nákladem měsíčníku Tvar.“ (s. 37) V souvislosti s dědickými spory o katolictví Březinova symbolismu se Stefański vrací k problematice, otevřené diskuzí o věrohodnost obsahu Demlova Svědectví (1931), ale i Chalupného Dopisů a výroků Otokara Březiny (1931). Přední soudobý sociolog se jimi snažil torpédovat Demlovu snahu uvést Březinův symbolismus do souladu s katolickou dogmatikou svou vlastní interpretací Březinova symbolismu jako svrchovaného blížence názorů Masarykových.

Jiným výrazným tématem se českým katolickým badatelům, literátům a vůbec intelektuálům stalo studium baroka. Po písemnictví českého středověku právě písemnictví období baroka nejnaléhavěji vyžadovalo nové pečlivé studium a stav, k němuž dostoupilo evropské poznání tohoto v českém prostředí 18. a 19. století vášnivě odmítaného období světových i národních dějin, neodkladně se dožadoval posunu k novým syntézám. Základy byly položeny solidními pracemi Jakoba Burckhardta, Hermann Cardauns (1847–1926) vzbudil zájem o katolické baroko monografií Friedrich von Spee (1884) a historiografický základ představovaly práce Pekařovy. V meziválečném dvacetiletí se zasloužili o zkoumání barokního písemnictví (nelze přejít ani Martenův impulzu dialogem Nad městem a vlivné inspirátorské působení Jaroslava Durycha), doprovázené iniciativní editorskou aktivitou Viléma Bitnara, Josefa Vašici, Zdenka Kalisty, Alberta Vyskočila aj. Z ducha studia české barokní poezie vysvětlovali katoličtí kritici a editoři podstatu básnické originality poezie Máchovy, aby tak čelili interpretacím surrealistů, soustředěným zejména do jubilejního sborníku Ani labuť, ani Lůna (1936). Hrubě mylné je ovšem Stefańského tvrzení o Miklíkově „glorifikaci barokní poetiky“ (s. 60), neboť proslulý Miklíkův, Vodičkův a Vachův Klíč k dobré literatuře atd. (1937) není ničím jiným nežli výkladem obecných kanonických pravidel vatikánských indexů zakázané literatury a příručkou praktické aplikace jejich ustanovení.

Důkladnou pozornost Stefański věnoval literárněkritickému dílu Jaroslava Durycha, konkrétně jeho letáku (nikoli brožuře, jak uvádí Stefański na s. 87) Výstražné slovo k českým básníkům (1919) a především souboru pamfletizujících kritik Ejhle člověk! (1928). Se sympatiemi kvituje snahu Durycha-kritika vyžadovat od umění „především estetické hodnoty“ (s. 88), ale nepřehlíží ani metodologickou past, již sám sobě její autor nastrojil. Spočívala v posuzování jednotlivých literárních děl podle jistého předem stanoveného estetického ideálu, a to jeho metodu povážlivě posunulo směrem k normativním poetikám. Vynechat tak ještě z těchto úvah nezdůvodnitelné, ahistorické a lidsky skrznaskrz malicherné spekulace věčně ublíženého Václava Durycha, reflexe Stefańského o Durychu kritikovi by byly z toho nejlepšího, co na toto téma v posledních letech bylo napsáno.

S čtvrtletníkem Jana Strakoše do literární kritiky českých katolíků aktivně vstoupila snaha o aplikaci zásad Brémondovy teorie „čisté poezie“.

Literární kritiku českých katolíků v uvedeném období shledává Michal Stefański jako antipozitivistickou, antiracionalistickou a antiempiristickou. Bylo by však podle něj nespravedlivé zredukovat jejich charakteristiku na výlučně negativní cíle, neboť na základě zjištění této práce lze celkem precizně popsat cíle tzv. katolické kritiky, a dokonce poukázat na základní postuláty, jež její hlavní představitelé kladli na současnou literaturu. „Byly to: nezbytnost zakotvení v domácí literární tradici, přítomnost metafyzických hodnot, nutnost autonomie literárního díla a péče o jeho formu, chápaná jako vědomá realizace uměleckých záměrů.“ (s. 128) Přes veškerou složitost klasifikace výsledků literární kritiky českých katolíků, komplikovanou růzností individuálních postojů jednotlivých autorů k otázkám estetickým, růzností užívaných metod textové analýzy atd. Stefański soudí, že její vlastní původ i místo vychází z ovzduší novoidealismu. „Není tajemstvím,“ pokračuje autor, „že české badatelské kruhy obecně nepřijímaly novoidealistická hesla příliš vřele, zato mezi kritiky a umělci, jako reflexe mimo sféry vědeckého poznání, se novoidealismus těšil výrazné oblibě.“

Je­ li rozpravě Michala Stefańského co vytknout, nemohou to být tiskové omyly (životopisná data Václava Štulce, Františka Pravdy, Václava Kosmáka, Vladimíra Šťastného. F. L. Čelakovského, viz s. 28, apod.). Zcela jistě však je třeba se ptát po hlubší reflexi vzájemných polemik mezi kritiky/periodiky právě tzv. katolické kritiky. Čestnou výjimku v tomto směru představuje jen rozruch okolo Demlova Svědectví a Vyskočilovo odmítnutí Durychových veršů. Rozpravou Česká katolická kritika let 1918–1938 se přihlásil autor hluboce vnitřně zaujatý literárněvědnou bohemistikou, širokého rozhledu, s poctivě odvedenou prací, která, neposlouží­ li už českým uživatelům, bude dobrým a spolehlivým průvodcem po dané problematice uživatelům v Polsku.


Petr Hora


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker