Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2008 - Recenze

Genderová zrcadla v české literatuře raného novověku.

Jana Ratajová – Lucie Storchová (ed.): Nádoby mdlé, hlavy nemající? Diskursy panenství a vdovství v české literatuře raného novověku.

Praha, Scriptorium 2008.

 10_recenze.pdf

 

Ženu statečnou kdo nalezne? Nebo daleko nad perly cena její. (Př 31,10)


Jako dvě statečné ženy se představily novou edicí preskriptivních diskurzů o panenství a vdovství pracovnice Filozofického ústavu AV Lucie Storchová a Jana Ratajová. Svou statečnost projevily hned v několika rovinách: předně tím, že se rozhodly vydat českojazyčné texty raného novověku, které i přes přání autorek zaujmout širší neodbornou veřejnost osloví pravděpodobně jen hrstku čtenářského publika. Tato skutečnost je dána i tím, že se jedná o pozdně humanistická dílka s mravně­ výchovným zaměřením, jež rozhodně nejsou nejčtivější ukázkou starší české literatury a ani příliš bohatým zdrojem literárních tropů a figur. Tato ediční odvaha však není v současnosti překvapivá. Naopak převažuje snaha vydávat méně známé starší texty, které jsou buď unikátní, okrajové či dobově populární, tj. takové, jež vytvářely a formovaly myšlení čtenářů, aniž by se ovšem historicky dostaly do kánonu českého písemnictví. Popularita těchto textů spočívá i v tom, že jsou jen volně svázány s literaturou a vstupují tak mnohem snadněji do vztahů s jinými obory (zejména historie, sociologie, teologie apod.).

Jakkoli je tato ediční činnost přínosná, nelze opomenout skutečnost, že s jinými (a to mnohem zásadnějšími literárními díly starší doby) se setkáme pouze v historických fondech či zastaralých edicích a jejich (alespoň výběrové) nové vydání chybí. Nabízí se zde již mnohokrát opakovaná otázka, jež se objevuje pravidelně i na stránkách odborných časopisů: které z raně novověkých textů upřednostnit při jejich vydávání? Jak upozornil v České literatuře Jan Linka: „Jestliže se editorovi podaří prosadit projekt nebo získat prostředky na vydání nějakého díla, měl by si být dobře vědom, že jeho edice bude ovlivňovat obraz starší literatury v představách širší kulturní veřejnosti. Každá edice je vlastně činem vytvářejícím kánon reprezentativních děl nějaké doby, autoři středoškolských učebnic či různí publicisté, jejichž vliv na vytváření obrazu historie literatury nemůžeme podceňovat, se orientují právě ve vydávaných textech, na ně odkazují.“ Lze souhlasit rovněž s názorem, že při absenci edic některých zásadních děl české literatury je vydávání titulů menšího významu přeci jen „velkým luxusem“. Edicemi opravdu zásadních a reprezentativních textů starší české literatury se mohla pochlubit především ediční řada Thesaurus absconditus iniciovaná Alexandrem Stichem a Jaromírem Lindou a realizovaná Jakubem Krčem, Martinem Valáškem a Lenkou Jirouškovou, která byla bohužel pozastavena roku 2003 vyčerpáním grantu.

Nemíním však zpochybňovat výběr textů recenzovaného vydání, které navíc předurčil badatelský zájem obou editorek. Jedná se spíše o poznámku, která by znovu měla podnítit diskuzi na toto stále ještě neujasněné téma. Přesto lze velmi pozitivně hodnotit badatelskou statečnost, s jakou se Ratajová se Storchovou ujaly tohoto projektu, který by měl do budoucna zahrnout další tři svazky čtyřdílné edice textů z 16.–18. století, v nichž je tematizováno panenství, vdovství, manželství, feminita a ženské tělo. Tento ediční materiál má svou důležitost i proto, že některé texty jsou zachovány pouze jako těžko dostupné unikáty. Edice zároveň obsahuje i texty rekonstruované podle několika defektních exemplářů.

První díl řady přináší šest literárních děl konce 16. a začátku 17. století. Až na jeden případ se jedná o tisky vzešlé z protestantského prostředí a je možné je zařadit mezi humanistické mravoučné spisy určené ženám. Tyto texty mají didaktický charakter, tři z nich se snaží prostřednictvím ustálené zásobárny citátů křesťanských normativních textů a jejich komentářů legitimizovat pohlavní řád a vést mladé dívky ke ctnostnému životu a převést je ze životní fáze panenství do stavu manželského. Tak alespoň charakterizuje pojem „panenství“ Lukáš Martinovský ve svém Křesťanských pobožných panen věnčku poctivosti (1581), Adam Klemens Plzeňský v Rozkoši a zvuli panenské (1613) i anonymní autor Korunky aneb vínku panenského.

Chápání panenství jako životní fáze mladé dívky před vstupem do manželského stavu je vlastní protestantskému modelu, který neglorifikuje asketické – trvalé panenství, jež je charakteristické pro patristickou teologii. Ve středověkém pojetí je totiž panenství zobrazeno jako andělský stav určený sexuální zdrženlivostí a je vzorem pro život především zasvěceným, tedy řeholním osobám. V zásadě je tedy možné tento model spojit i s katolickým vnímáním stupně dokonalosti, ve které je tělesná i duchovní čistota neoddělitelně svázána. Již od středověku je však tento model reflektován jako těžko dosažitelný ideál, který se poměrně zásadně rozchází s realitou. Oslavou asketického panenství a panictví je jediný katolický spis uvedený v edici, a sice Daniela Hussonia Pacovského Zahrada panenská z roku 1630. Jde o unikát zachovaný bohužel jen fragmentárně, jenž má úzkou vazbu k barokní hagiografické produkci. Textové paralely se týkají především Suriovy sbírky Vita sanctorum, která dle Kalisty měla u nás poprvé vyjít již roku 1625 a jejíž další vydání pod názvem Vitae sanctorum (1696) bylo základní sbírkou legend českého baroka. Starší text se nezachoval, je však pravděpodobné, že z něj Hussonius čerpal. Opomineme­ li vytčenou problematiku, kvůli níž je toto dílko do edice zařazeno, můžeme konstatovat, že se jedná o významný příspěvek k poznání doposud málo zpracované barokní hagiografie.

Vraťme se však k protestantskému pojetí či dle Ratajové měšťanskému modelu panenství. Jakkoli je v mnoha směrech reformace přísnější a mravně náročnější, přesto má již od svého počátku zásadní výhrady k praxi katolické askeze. Protestantská i katolická teologie sice zohledňují základní lidské potřeby člověka (včetně sexuálních), avšak katolické pojetí zachovává představu panenského celibátu, který vyžaduje nadpřirozená charismata – to ovšem protestantismus nezdůrazňuje, nebo jej dokonce nebere v potaz. Vnímá tedy panenství jako předstupeň manželství a životní etapu ženy. Oba tyto modely však od sebe nelze násilně oddělovat, jelikož i v uvedených textech se propojují a prostupují, což je dáno obdobnou argumentací – navíc právě protestantská tradice plně navazuje na patristickou teologii a vizi stálého panenství nezpochybňuje. V panenských diskurzech uvedených v edici se tak setkáme jak s obrazem a ideálem ctnostné panny, tak i budoucí manželky (rozšafné hospodyně), jako i s jejich odvrácenými póly (tzn. pošetilá panna či špatná hospodyně). Texty tedy slouží jako specula – zrcadla, podle kterých by se raně novověká žena měla chovat.

Vdovský stav je v edici tematizován spisem Jana Hervicia Pražského Vdovství křesťanské (1619). Jedná se o jediný text v českém prostředí, který se věnuje se této problematice. Úzce souvisí s humanistickým posláním literatury 16. století, jež se stále více literárně obracelo k lidské každodennosti: objevují se útěšné spisy určené pozůstalým v době morových epidemií, tisky útěšných modliteb určené matkám vystaveným častým úmrtím svých potomků apod. Herviciův text ovlivněný luteránskou debatou o ženě chápe vdovu jako ohroženou bytost v oblasti cudnosti, neboť žije mimo manželství. Vdovství je tak chápáno jako strastný sociální stav plný bolestí a ohrožení, který lze hypoteticky překlenout novým sňatkem. Vdova je totiž zobrazena jako neúplná bytost, neboť jí chybí hlava – tedy muž. Celistvost ženy je v raném novověku i v dobách starších určena jejím manželem.

Zcela jedinečným textem, jenž uzavírá edici, je oslava ženy Havla Žalanského Ku poctivosti a k potěšení počestnému pohlaví ženskému (1606). Dobově zcela výjimečný subverzivní hlas hájící postavení ženy, který by si jistě zasloužil hlubší rozbor a komparaci s obdobnými zahraničními spisy, zůstal bohužel ve studiích obou editorek na okraji zájmu. A přitom právě tento kontrastní text stojící ve zdánlivé opozici k ostatním spisům edice zásadně doplňuje obraz ženy raného novověku. S podobně koncipovanými obhajobami žen se setkáme např. v barokní homiletice (viz Damascen Marek: Ne vzdycky a každá žena má býti opovržena). Hovoříme­ li o kazatelství, je třeba zdůraznit další klad této nové edice: mravoučné spisy mohou posloužit jako jedinečný zdroj ke komparaci s předchozí i pozdější tvorbou, neboť zejména česká barokní homiletika (v oblasti nedělních postil, které mají katechetický ráz) navazuje na tradici kombinatorního psaní a při výkladu a formaci sociálních stavů společnosti 17. a 18. století (manželství, panenství, vdovství) vychází z předchozí literární produkce a využívá i jejích argumentů.

Druhým dokladem „badatelské odvahy“ je zvolená metoda a přístup k těmto raně novověkým spisům. Editorky se rozhodly analyzovat v textech způsoby, jakými se v nich konstruuje gender. Ten chápou jako textový efekt, který má sice podíl na realitě, ale nelze jej interpretovat výhradně jako historickou skutečnost, jež se v literatuře pouze odráží. Genderový přístup ke zkoumání konstrukcí kulturního a biologického pohlaví uplatněný na českých raně novověkých textech je v našem badatelském prostředí novinkou, přestože v zahraničí se jedná o zcela běžný koncept uplatňovaný od osmdesátých let i na starším písemnictví (často jako doplněk historické analýzy).

Lucie Storchová (která svou badatelskou a editorskou erudici potvrdila již dříve edicí českých raně novověkých cestopisů – Mezi houfy lotrův se pustiti…: české cestopisy o Egyptě 15.–17. století, Praha, Set out 2005.) v první studii představuje základní znaky gender studies, zejména pak tezi o jednopohlavním těle (one­ sex body) profesora univerzity v Berkeley Thomase Laquera. Podle něj v myšlení společnosti až do 18. století existovalo pouze jedno pohlaví členěné však do několika genderů (sociálních konstruktů). Storchová se věnuje v textech konstruování genderu (tj. diskurzivního a sociálního pohlaví), jeho binaritě a vztahu ke konceptu „pohlavního řádu“ včetně jeho celkové legitimizace. V rámci studie se autorka rovněž vymezuje vůči antropologickému pojmu „pracovního páru“, jejž formulovala Heide Wunder, tíhnoucí k problematickému tvrzení o historické komplementaritě muže a ženy. Editorka naopak upozorňuje na mnohokrát zdůrazňovanou inferioritu žen v raně novověkých spisech a na skutečnost, že základní normou (tedy fólií normality) byla maskulinita.

I přes snahu představit toto téma srozumitelně a přehledně se Storchová neubránila jistému „babylonskému zmatení jazyků“, které běžnému čtenáři znesnadňuje porozumět celému konceptu. V textu studie se setkáme s celou řadou často nevysvětlených pojmů od derridovského fallogocentrismu (tj. utváření světa dle mužských vzorů) po raně novověký žánr querelles des femmes (tj. intelektuální spory o postavení ženy), pojmy, se kterými se „širší neodborná veřejnost“, pro níž je tato edice dle předmluvy také určena, jistě běžně nesetkává. Čtenář je odkázán u některých nevyjasněných termínů k poznámkovému aparátu, ve kterém však nenajde jeho vysvětlení, ale pouze bibliografické údaje o cizojazyčné literatuře, do níž má nahlédnout. Jazyk studie je ke škodě srozumitelnosti přetížen nejen genderovou terminologií, ale i cizími výrazy doposud nezdomácnělými ani mezi literárními historiky oboru starší české literatury. Je to dáno jednak novostí této metody v našem prostředí a nejasností některých pojmů, jednak celkovým domácím přístupem ke studiu staršího písemnictví, které tíhne více k jejímu pozitivistickému a popisnému zkoumání s ustálenou zásobárnou badatelských pojmů. I přes uvedené výtky však nemíním upřednostňovat a prosazovat pouze konzervativní metody studia starších českých památek, naopak jako zcela pozitivní lze hodnotit snahu obohatit domácí literární historii o nové inspirativní přístupy a metody a aplikovat je na domácí materiál.

Autorkou druhé studie, věnující se pouze zobrazení panenství v české literatuře raného novověku, je Jana Ratajová. Také ona se již dříve prezentovala kvalitní edicí, a to českého barokního memoárového spisu souvisejícího s tématem ženy v ediční řadě Manu propria (Alžběta Lidmila z Lisova: rodinné paměti, Dolní Břežany, Scriptorium 2002). V recenzované studii analyzuje nejen editované texty, ale zohledňuje i spisy jiné, zejména raně a vrcholně barokní (např. Šimona Lomnického z Budče či M. V. Šteyera). Ratajová se na rozdíl od Storchové vyvarovala jazykové těžkopádnosti, aniž by se zřekla předem vytčeného genderového přístupu k starším literárním památkám. Na obhajobu předchozí studie je ovšem nutné dodat, že Storchová v ní připravila půdu (zejména terminologickou) pro další analýzy.

Podobně jako Storchová vidí v textech protnutí panenství dvojího typu – asketického (středověkého) a protestantského (měšťanského). K tomuto rozdělení je však potřeba přistupovat s jistou opatrností. Zejména pak k definici středověkého pojetí panenství, jak je autorka charakterizuje. Genderové studie totiž poněkud ukvapeně zdůrazňují, že středověké panenství se vyznačuje uzavřeností, odmítnutím ženskosti a těla, doslova zavržením sexuality. Tak jsou alespoň interpretovány hagiografické středověké památky o světicích – pannách. Extrémní polohou těchto legend je fenomén „cross­ dressing“, čili zavržení ženství ve prospěch mužské identity a život v mužské komunitě (např. sv. Galla). Domnívám se však, že se jedná pouze o jeden (i když významný) teologický pohled na panenství ve středověku.

Vedle něj, a na to studie neupozorňuje, existoval zejména v době gotické široce rozšířený mariánský kult, který v sobě pojil jak panenství, tak mateřství, a tudíž i rehabilitoval ženství. Mariánská lyrika a homiletika (a to i v našem prostředí, např. Jan z Jenštejna) navracela Panně Marii její ženské tvary, doslova erotizovala panenství, což má úzkou souvislost s kurtoazní poezií. Netřeba upozorňovat, že se však jednalo o zvláštní druh platonické, nezavršené a nenaplněné sexuality. Rovněž sochařské slohové prvky gotických madon zcela zřetelně zdůrazňují Mariiny ženské přednosti (např. esovité prohnutí těla, výrazné boky, koketní výrazy tváře a gest). Nelze tedy říci, že by se zde popírala sexualita či zdůrazňovala maskulinita, aniž by se vytratil akcent nedotčeného panenství. Domnívám se, že tento erotizující prvek, který pannám naopak navrací jejich ženství (bez ohledu na to, jsou­ li jejich ctnosti maskulinizované), se objevuje i v české středověké literatuře. Mariánská ženskost zbavená asketických deformací se stává vzorem jak svatým ženám – matkám, tak i panenským světicím. I zde je ovšem třeba poukázat na to, že oba směry (popírání ženství i jeho zdůraznění) se mohly v textech v různých rovinách křížit, což je možné pozorovat na staročeské legendě o sv. Kateřině Alexandrijské či na některých staročeských písních. Jako příklad může posloužit známá středověká skladba Srdce, netuž, nelzeť zbýti (tzv. Slóvce M), ve které se dle výkladu Emila Pražáka protíná jak doslovný význam milostné písně (sensus carnalis), tak alegorický význam písně ke cti sv. panny Markéty (sensus spiritualis). Oba významy se zde navzájem doplňují.

Dalším dokladem figurativního sexualizování panenství, kterému se Ratajová i Storchová věnují, je mystický či duchovní sňatek světic – panen s Kristem a světců­ paniců s Pannou Marií. Poukazují zde na skutečnost, že duchovní manželství v legendách je heteronormativní, tj. jako vzor klade heterosexuální vztah, tedy jediný dobově přijatelný. Obě editorky však toto tvrzení mírně zpochybňují, i když nerozvádějí. Nebylo by zde však od věci poukázat na středověké i raně novověké texty, ve kterých je zdůrazněno zejména hluboce milostné propojení mužské duše s postavou Krista, které částečně nabourává představu o literárních, společenských i duchovních konvencích starší doby. Příkladem může být Kniha o příteli a miláčku františkána Raimunda Lulla z konce 13. století či exaltované básně španělského mystika Jana od Kříže z 16. století.

Po formální stránce lze tuto novou edici literatury raného novověku pokládat za vzorovou. Podrobná ediční pravidla, bohatý komentářový blok, stejně tak i slovník autorit a výrazů svědčí o pečlivosti a badatelské preciznosti editorského týmu. Drobné výtky k obsahu naopak vyvažuje přínos nově započaté ediční řady, která odborníkům poskytne bohatý materiál k mezioborové práci a komparaci. Rovněž i genderová analýza nabízí inspirativní pohled na českou literaturu, který by se mohl do budoucna rozvinout ve zkoumání literárních a společenských stereotypů v literatuře v širším měřítku.


Daniel Soukup


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker