Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2008 - Recenze

Intelektuální dějiny pobělohorského exilu

Vladimír Urbánek: Eschatologie, vědění a politika: Příspěvek k dějinám myšlení pobělohorského exilu.

České Budějovice, Historický ústav Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, 2008.

 10_recenze.pdf

 

V zahraničí se již řadu let úspěšně rozvíjí obor, kterému se říká intelektuální dějiny (intellectual history). Jedná se o interdisciplinárně orientované bádání na pomezí historie, dějin filozofie, dějin vědy a jiných historických oborů, které se zabývá dějinami evropského myšlení. Nepřistupuje k nim však filozoficky jako ke skladišti nadčasových ideálů a věčně aktuálních myšlenek, ale pokouší se vysvětlovat dějiny vědění tak, že zohledňuje intelektuální a sociální kontext, v němž bylo vědění formulováno. Z hlediska dějin filozofie se jedná o velmi podnětné bádání, protože poukazuje na to, co si filozofové někdy nechtějí připustit – totiž že filozofické ideály mají původ v konkrétním sociokulturním kontextu a jejich proklamovaný nárok na univerzalitu není zcela oprávněný, protože do značné míry odrážejí zájmy a potřeby své doby i její způsob myšlení.

I když čeští historikové publikují řadu prací, které odrážejí současné metodologické trendy v zahraniční historiografii, jen zřídka se u nás objevují práce, které by bylo možné charakterizovat jako intelektuální historii. Jednou z takových knih je erudovaná práce Vladimíra Urbánka Eschatologie, vědění a politika: Příspěvek k dějinám myšlení pobělohorského exilu. Urbánek se ve své práci, jak už název napovídá, věnuje myšlení některých představitelů českého exilu v pobělohorské době. Zvláště se soustředí na komplex ideálů, v němž se spojovala eschatologická očekávání, snahy o reformu vědění a naděje na politickou nápravu zkaženého světa. Zpracování takového tématu je velmi přínosné už proto, že dějiny českého myšlení 17. století jsou zatím popsány nedostatečně. Zájem historiků filozofie a jiných oborů se tradičně soustředil na postavu Komenského, anebo se týkal katolických učenců (zejména jezuitů), kteří v 17. století působili na našem území. Pozornost věnovaná jiným myslitelům byla často výběrová a nezřídka závisela na stanoviscích a aktuálních zájmech samotných historiků. Sám Urbánek charakterizuje stav bádání velmi výstižně: „Dosavadní bádání bylo do značné míry určováno preferencemi národními (zvýšený zájem o česky psanou literaturu), oborovými (historiografie, dějiny literatury, klasická filologie) či konfesijními (Jednota bratrská). Na okraji zájmu zůstávaly dějiny vědy, lékařství či neortodoxní náboženské ideje exulantů, vše to, co zůstávalo příliš spojeno s předmoderním myšlenkovým diskurzem a dobovou mentalitou a co nebylo možné snadno včlenit do konstrukcí velkých vyprávění o vývoji národa, církve či společenského, kulturního a vědeckého pokroku.“ (s. 11) V jistém smyslu lze tyto věty chápat i jako metodologické předsevzetí, které říká, že je třeba změnit perspektivu a pohlížet na dějiny pobělohorského exulantského myšlení nezaujatě. Takovou nezaujatostí se myslí především to, že historik nemá v názorech českých exilových učenců anachronisticky hledat anticipace nebo vyjádření moderních ideálů a hodnot – ani národoveckých, ani konfesijních, ani progresivistických.

Urbánkovi se daří v celé práci toto metodologické předsevzetí naplňovat. Rekonstruuje tedy myšlenkový svět exulantů nikoli podle moderních představ o tom, jak mělo vypadat exilové myšlení, ale na základě tehdejších politických událostí a dobových intelektuálních a náboženských proudů. Urbánkova metodická rozvaha se projevuje i v tom, že si nečiní ambice na to, aby postihl myšlení českého pobělohorského exilu jako celek. Místo toho jeho práce obsahuje tři případové studie o třech exulantech. Na základě těchto studií pak Urbánek formuluje závěry obecnější povahy. Kniha Eschatologie, vědění a politika se proto dělí na čtyři hlavní části (pomineme­ li úvod a závěr).

První část pojednává o Simeonu Partliciovi a jeho astrologických, chronologických, medicínských a politických představách. Urbánek ve svém výkladu nenápadně, ale přesvědčivě poukazuje na to, že všechny tyto pro moderního čtenáře nesouvisející obory tvořily v myšlení exulantů 17. století jeden provázaný celek. Moderní rozlišení mezi pověrou a vědou, rozumem a předsudkem v raném novověku neexistovalo. Nemá proto smysl naše chápání racionality přenášet do tehdejšího vědění a snažit se z něj vypreparovat to, co je racionální, pokrokové a moderní na úkor všeho ostatního. Urbánkův sugestivní obraz raně novověkého exulantského myšlení proto může být pro někoho překvapující v tom, že narušuje dnes samozřejmě přijímané představy o jasnosti a nadčasovosti našeho rozlišování mezi nerozumem a rozumem.

Ve druhé části své knihy se Urbánek zaměřuje na osobnost Paula Felgenhauera a jeho politickou eschatologii. I v této části Urbánek zdařile poukazuje na to, jak se ve Felgenhauerových dílech pojila astrologie, biblická chronologie, eschatologická očekávání a politické naděje. Třetí část pojednává o Ondřeji Habervešlovi z Habernfeldu a z hlediska dějin filozofie je asi nejzajímavější, neboť Habervešl (podobně jako Komenský) měl poměrně blízko k anglickým protestantským myslitelům, jako byli John Dury nebo Samuel Hartlib, kteří usilovali o všeobecnou, nábožensko­ sociální nápravu společnosti prostřednictvím reformy vědění. Přesněji řečeno, řada protestantských myslitelů 17. století sdílela názor, že je třeba napravit anebo neutralizovat postižení, která postihla lidské kognitivní i tělesné schopnosti po vyhnání z ráje. V návaznosti na Francise Bacona mnozí z nich soudili, že je třeba obnovit Adamovo vědění a Adamovu moc prostřednictvím lidských, umělých prostředků jako je technika, metodologie, experimentování, alchymie, lékařství atp. Urbánek přesvědčivě ukazuje, že k tomuto reformnímu, nábožensko­ vzdělávacímu hnutí patřili i čeští učenci – kromě Komenského zvláště Habervešl. V jeho díle se naděje, že v člověku je možné obnovit boží obraz porušený pádem, projevovala opět spojením několika různorodých intelektuálních tradic, které nejen Habervešl vnímal jako relativně jednotný program kognitivní i tělesné obrody člověka prostřednictvím vědění. Ani v tomto případě se však takovým věděním nemyslí moderní přírodovědná metoda, ale hermetismus, rozenkruciánství, alchymie nebo astrologicko­ chiliastický výklad nebeských jevů.

Poslední část, nazvaná „Eschatologické myšlení pobělohorského exilu“, se pokouší vsadit názory tří představených myslitelů do širšího kontextu českého i evropského myšlení 17. století. Z mnoha podnětů, které tato kapitola obsahuje, lze zmínit například Urbánkovo nové zhodnocení vlivu herbornského profesora Johanna Heinricha Alsteda na myšlení českých exulantů. Alsted byl v českém bádání dosud vnímán především jako učitel Komenského, ale Urbánkovi se daří přesvědčivě prokázat, že vliv jeho myšlenek v českém nekatolickém prostředí byl mnohem výraznější. Potvrzuje tak nedávné závěry anglického historika Howarda Hotsona, který ve svých pracích o Alstedovi a eschatologicko­ reformním myšlení raně novověké Evropy letmo poukázal na souvislosti mezi Alstedem a českým prostředím. Z hlediska dějin filozofie se jedná opět o podnětný poukaz, neboť podle učebnicových přehledů filozofie 17. století celou tehdejší Evropu uchvátilo myšlení kanonických představitelů novověké filozofie a vědecké revoluce. Urbánkovu práci však lze číst také jako upozornění, že dnes oceňovaní a vyzdvihovaní myslitelé, nebyli stejně nadšeně přijímáni a uznáváni i v 17. století. Přinejmenším na exulanty měl mnohem větší vliv Alsted než Descartes nebo Bacon.

Na rozdíl od mnoha filozofických prací, jejichž autoři „zasvěceně“ píší o knihách, které nečetli, se Urbánkova práce opírá o obdivuhodné znalosti pramenné literatury. Z poznámkového aparátu knihy plyne, že Urbánek navštívil řadu významných evropských knihoven (Wolfenbüttel, Bodleian Library atd.) a nastudoval nebývalé množství dnes již obtížně dostupné nebo zcela neznámé exilové literatury. S detailní znalostí pramenů se pojí i důkladný přehled o dosavadním bádání, které Urbánek dokáže vždy velmi věcně a erudovaně zhodnotit. Za zmínku rovněž stojí skutečnost, že kniha je na české poměry luxusně vypravena. Obsahuje totiž obrazovou přílohu, která sestává z poutavých barevných reprodukcí vybraných stránek ze starých tisků. Nakladateli se přesto podařilo uchovat výslednou cenu knihy na přijatelné úrovni, což u nás bohužel rovněž nebývá zvykem.

Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že Urbánkova práce výrazně rozšiřuje naše znalosti o českém myšlení 17. století. Kromě toho však přesvědčivě zpochybňuje některé ustálené představy o novověkém myšlení. V učebnicích filozofie bývá myšlení 17. století představováno pod hlavičkami racionalismu a empirismu s příslušnými kanonickými reprezentanty. Urbánkova práce ukazuje zcela jiné aspekty raně novověkého myšlení. Neredukuje novověké vědění na epistemologickou problematiku řešitelnou nástroji analytické filozofie, ale ukazuje ho jako zcela svébytný diskurz, který se od moderního myšlení v mnoha ohledech liší. Descartes se snažil čtenáře Rozpravy o metodě přesvědčit, že myšlení nového věku vzniklo radikálním rozchodem s minulostí a nerozumem. Urbánek, v návaznosti na Hotsona a další autory, ukazuje, jak podstatný byl pro formování novověkého myšlení zcela jiný příběh – program velikého obnovení vědění, který usiloval o neutralizaci důsledků vyhnání z ráje prostřednictvím pokroku vědění a který spojoval z dnešního hlediska poněkud obskurní tradice (hermetismus, rozenkruciánství, astrologie) s tradičně oceňovanými reprezentanty moderní filozofie (Bacon, Locke) a vědy (Kepler, Newton). Nejen díky svému důrazu na náboženské a sociální pozadí novověkého myšlení Urbánkova kniha představuje významný přínos k chápání českého i evropského myšlení raného novověku.


Daniel Špelda


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker