Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2009 - Recenze

Mezi dvěma světy

Jazyk, jímž porozumíš větru. Antologie lužickosrbské poezie.

Praha, Protis 2007. Přel. Milan Hrabal.

 09_recenze.pdf

 

Vydání antologie poezie našich jediných západních slovanských sousedů je v českém kontextu už samo o sobě počinem chvályhodným. Vždyť kolik Čechů doopravdy tuší, kde přesně se nachází Horní a Dolní Lužice, a kolik z nich považuje lužickou srbštinu za živý jazyk, jímž dokonce vládne poezie? Poněkud zjednodušeně mnohdy spatřujeme v problémech, s nimiž se lužickosrbský národ aktuálně potýká, ozvuky našich vlastních dějin, kulturní a společenské reality vlastenecké společnosti počátku 19. století. Jak vzdálené nám dnes připadají obnova kulturní identity, vzdorování germanizaci ve všech společenských sférách, hledání místa pro jedinečnost jazyka zpola pozapomenutého a zpola hýčkaného posledními zbytky tvrdošíjně bilingvního obyvatelstva. Naštěstí lužickosrbská poezie netrpí týmiž nešvary jako české národního obrození, žije v realitě mladší o dvě stě let a komunikuje se světem jazykem současným a moderním. V sedmdesátých letech 20. století dosahuje lužickosrbská literární produkce svého vrcholu, který reflektuje antologie Josefa Suchého (1976). Jde o poslední soubor překladů, který má český čtenář k dispozici. Jeho dobové přijetí bylo podpořeno mj. kontrastem kulturního rozmachu Lužice v době, kdy u nás vládla normalizační duchovní recese. Po kritickém období devadesátých let, v němž na lužickosrbskou poezii doléhalo vědomí existenčních národních otázek, dochází v posledním desetiletí k relativnímu rozkvětu jak po stránce žánrové a formální, tak i tematické. Žádná minoritní literatura se nemůže vyhnout částečnému suplování politických a sebeidentifikačních funkcí, zásadní ovšem je, jak se s tímto vědomím a možnostmi překračování limitů vyrovná.

Již sám název antologie Jazyk, jímž porozumíš větru akcentuje střet dvou odlišných kulturních kódů, které ovlivňují jak její vznik, tak i recepci. Tato dvojakost je jistě vlastní všem překladovým textům, zde však vychází především ze specifického vztahu obou jazyků, které jsou si etymologicky maximálně blízké, které spojuje podobná historická zkušenost, avšak rozděluje je fatálně odlišná současnost jazykové praxe. Právě minoritnost a onen tradovaný „boj o přežití“ jako by vzbuzovaly apriorní nedůvěru u čtenáře, který dnes sahá ochotněji i po dílech velkých světových literatur než po dílech českých. Již prvních několik stran antologie nás však nechá zapomenout na obavy z provincionalismu či národního sentimentu, s nímž se u řady „malých“ literatur ještě dnes tak často setkáváme, stejně jako na lacinou konfrontaci obhajovaného „našeho“ vůči rozpínajícímu se „jejich“. Dílem je to dáno úrovní samotné lužickosrbské produkce, dílem výběrem básní. Milan Hrabal se snažil eliminovat především žánry tíhnoucí k lidové slovesnosti, ale i texty „burcujících národ k většímu úsilí o přežití“ (s. 217). Jak však sám přiznává, zcela je pominout nelze. Vlastenecké ozvuky jsou tedy v antologii sice patrné, je však pozoruhodné sledovat jejich postupné ubývání a změny jejich forem směrem od starších autorů k mladším. V poezii Beaty Nastickec (1973) tak např. záchvěv patriotické nostalgie výjimečně proběhne i jinak neadresným existenciálním tónem. Její „Lužická šeherezáda“ končí vizí „slůvek po přeslici“, která „rozhodnou/ jestli za tisíc a jednu lunu/ lužické město Budyšín/ bude kvetoucí oázou nebo/ zapomenutou pouští“.

Výběr autorů a básní vedla snaha navázat na Suchého antologii a zároveň odmítnutí ambice na obsažení co nejširšího, a tudíž kvalitativně rozkolísaného spektra básníků. Máme tedy před sebou řadu dvanácti person (což odpovídá asi třetině současných lužickosrbských básníků), kteří podle Milana Hrabala „prokázali talent a řemeslný um a mohou představovat určitý výraznější tvůrčí typ“ (s. 216). Část knihy zaujímají díla starších autorů, výsadní prostor je však věnován generaci střední a nejmladší. Poměr dolno- a hornolužických autorů odpovídá skutečnému rozložení sil na literárním poli (dolnolužickou poezii zde zastupuje jen Lenka, a jedna báseň K. Lorence). Rozsahem poměrně omezený vzorek představuje škálu velice výrazných a osobitých přístupů jak k jazyku, tak ke světu, o němž vypovídá. Od historicky a lokálně podmíněné reflexe života („Znám Adama/ a znám Evu./ Byl jsem mladý šest let/ a starý jako válka./ Je vyhnali z ráje vlasti/ do rajchu.“ – Kito Lorenc: „Adam a Eva totálně nasazení“) přes filologickou poezii Róžy Domašcyny, v mnohém evokující českou experimentální tvorbu šedesátých let („veš – šev/ job – boj/ kyd – kdy“ – bás. „Jednoslabičné – já bič nedonesl“) a zejména její pozdější, významově zatíženější aktualizace („dokud duch dvojnosti/ peče páry“ – bás. „Duál není duel“) se přes hravost a cynický odstup Timo Meškanka („srdečně vítejte/ já už se divil/ že jste na mě/ tak divně koukala/ ale já – je někdo jiný“ – bás. „Překvápko“) dostáváme až k civilně psané, eroticky laděné introspektivní lyrice („postel je klec/ běháme z jedné strany/ na druhou a nahoru/ a dolů a dovnitř/ a ven tvé zuby/ se zakousnou/ oba zvítězíme“ – Lubina Hajduk-Veljkovićowa: bás. „bez názvu“).

Jedinou spojnicí mezi autory je tak kromě společného kulturního prostředí téma jazyka a řeči, které se jako leitmotiv prolíná celou jejich tvorbou. Mnohdy vycházejí ze širokého pojetí jazyka jako nástroje porozumění či naopak významového míjení, jindy akcentují výchozí zkušenost své mateřštiny, od níž přecházejí k obecnější reflexi („tam existuje dosud /osudně jiná řeč/ s mulou mulata/ a s nutellou nuly/ na měchačce/ řeč prostá jako prostata/ a bez všeho abscesu srozumitelná/ v první druhé třetí rozvité osobě/ já jdu/ ty duješ/ onivoní – Kito Lorenc: „Existuje jiná řeč“). Leoš Šatava ostatně upozorňuje v předmluvě k antologii na klíčovou roli jazyka při osvojování skutečnosti: „Jiné kulturní zázemí, historické osudy, a zejména jazyk coby prizma, pomocí něhož nahlížíme a uchopujeme svět a vytváříme specifickou vizi reality – to vše stojí v pozadí skutečnosti, že literární produkce nese výrazné vlivy jazyků a kultur, v nichž vznikla.“ (s. 9)

Horní nebo dolní variantě lužické srbštiny rozumí dnes sotva 30 tisíc osob. Básník, který si ji zvolí za způsob sdělování, tak vědomě riskuje zúžení čtenářské obce na minimum a pravděpodobně musí být buď cele přesvědčen o kvalitách tohoto jazyka jako nástroje obraznosti, nebo je motivován společenskými vazbami, do nichž jeho dílo vstupuje. Bylo by naivní domnívat se, že je druhý z jmenovaných momentů v lužickosrbské poezii zcela nepřítomen, z Hrabalova výběru však zcela jasně vysvítá převaha prvního.

Antologie je dílem desetiletého úsilí tohoto varnsdorfského básníka a na výsledku je patrna poctivost a rozvaha, s jakou vznikala, stejně jako úcta k jazyku a pečlivé zvažování každého slova originálu. Překladatel sice není sorabista a nevládne plynně lužickou srbštinou, dokázal však minimalizovat nepřesnosti na několik detailů. Ty jsou odpustitelné tím spíše, uvědomíme-li si naprostou unikátnost lužické srbštiny ve smyslu neúplnosti kodifikace jazykových, tj. gramatických i lexikálních jevů. Často sehrává roli normotvorné instituce denní tisk a jeho jazykoví redaktoři, lužická srbština je však stále jazykem „na pochodu“, jazykem rozepjatým mezi „starožitností“ a aktuální potřebou pojmenování. Staré výrazy mizí stejně rychle jako vznikají nové. Řada básníků navíc tvoří paralelně se srbštinou v němčině, a staví tak před překladatele nelehké rozhodování mezi dvěma často velmi odlišnými verzemi.

 Celkový příznivý dojem z publikace podtrhuje pečlivé grafické zpracování a zejména vynikající grafiky Isy Bryccyny, jež dobře korespondují s obsahem jednotlivých kapitol – básnických portrétů. Ty jsou uvedeny poměrně komplexními medailony autorů. Vždy první báseň každého autora pak stojí vedle sebe v originále i překladu, zřejmě jako ukázka básníkova autentického „rukopisu“.

Za zvláště cennou součást antologie považuji Hrabalovy poznámky k básním, v nichž vedle objasnění inspiračních zdrojů některých veršů či prezentace překladatelských úskalí a způsobů, jak se s nimi vyrovnal, uvádí čtenáře do kontextu nutného k pochopení ideové stránky veršů. Čtenář si může pouhou četbou této partie knihy vytvořit o životě v Lužici poměrně širokou, i když samozřejmě zdaleka ne úplnou představu. Prezentovány jsou zde jak rozličné osobnosti a reálie zmíněné v básních, tak kulturně-enviromentální specifika (např. devastování lužických vesnic těžbou hnědého uhlí, což přispívá k asimilaci obyvatelstva). Snad jen v ojedinělých případech se nabízí otázka, zda obšírné vysvětlení kulturního či jazykového faktu bylo opravdu nutné – třeba u starozákonního Jonáše nebo českému čtenáři jistě známého Orfeova mýtu či v případě staroslovanského duálu a jeho pozůstatků v moderní češtině.

To však není nejpodstatnější. Teprve až z poznámek k básním totiž mnohdy vysvítá, jak velmi jsou dané verše „lužické“, když při jejich prvním, ničím nepodjatém čtení bychom hádali opak. V domnělých obecně platných obrazech najednou s překvapením objevujeme kontury autentického lužického světa: Z téměř dadaistického „kocoura u klavíru“ se vyklube slavný hudební skladatel Korla Awgust Kocor (bás. „Pavel visel na vlásku“ Kito Lorence), z tajemně vyhlížejících jarních oslav svatby „straky a havrana“ zase jedna z lužickosrbských folklorních tradic (bás. „Další jarní probuzení v B.“ Benedikta Dyrlicha). Ani „vaječná žena“ ve stejné Dyrlichově básni už nezůstane pouze metaforou plodnosti a mateřství, ale spojí se s masopustním průvodem, aby zatančila na dvoře a posbírala malovaná vejce.

Namísto jedné knihy máme tedy před sebou hned dvě. Dva zcela jiné soubory textů – první je sice zahalený tajemstvím, nicméně souzní s naší obecně lidskou zkušeností se světem, k níž jedině ho můžeme vztahovat, je to text plný mnohoznačných poetických figur a tropů; druhý pootvírá dveře do světa neznámého, v němž ještě tápeme, ale plného konkrétních a významově zúžených detailů. Záleží jen na nás, z jaké perspektivy text nahlížíme a jak ho chceme číst, protože každá z variant aktualizuje jiné jeho složky – buď zvýrazňuje metaforičnost a mnohoznačnost, a tím aktivizuje čtenáře v momentě recepce, nebo zdůrazňuje vybrané konkrétní významy, jimiž včleňuje báseň do celku lužickosrbské kultury. Prostupování oběma sférami není pro čtenáře vždy právě jednoduché, ale o to inspirativnější tato pomyslná „cesta knihou“ je. Ostatně již na jedné z jejích prvních stran, v básni Kito Lorence („Jedné krásné neděle“) hrají „metafory proti přirovnáním hru o báseň“, čímž celý sémioticky zabarvený konflikt de facto předjímají. Jejich utkání pak končí stejně příznačně jako střet obou světů, k nimž básně v antologii odkazují, totiž „nekonečně: nekonečně“.

Bývá-li lužickosrbská kultura v českém prostředí často redukována na folklorní a exoticky vyhlížející prvky, tvoří antologie současné poezie důležitý a dlouho postrádaný protipól. Úvodní studie Leoše Šatavy o historii lužické kultury spolu s biografickými pasážemi a poznámkami k básním z pera Milana Hrabala z antologie jako „pouhého“ média zprostředkovávajícího především estetický zážitek činí soubor literárněhistorické relevance.

Leoš Šatava si ve zmíněném úvodu klade mj. otázku, do jaké míry vnímají lužickosrbští autoři své psaní jako „složku slovanských literatur s výraznou národní funkcí“ a do jaké míry jako součást širokého komplexu německé kulturní produkce, „využívající ve svých textech lokálních a národopisných zvláštností a psanou v určité jazykové ‚subvarietě“. (s. 21) Je to, myslím, otázka dost podstatná a četba antologie k ní nepřímo provokuje, avšak nemyslím, že by její zodpovězení mohlo ovlivnit hodnotu, kterou mají texty, o nichž byla řeč, samy o sobě, jako svébytná umělecká díla. A jimi, bez ohledu na kontext vzniku, bezesporu jsou.


Lenka Krausová


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker