Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2009 - Recenze

Stoosmdesátiletá tradice překladů Evžena Oněgina. Romantismus jako druh mentality a sociálního chování

Stanislav Rubáš: Já píši Vám. Oněgin v českých překladech.

Brno, Host 2009.

 09_recenze.pdf

 

Období romantismu byla v předchozích letech na tuzemské literárněvědné scéně věnována pozornost prostřednictvím publikace Martina Procházky a Zdeňka Hrbaty Romantismus a romantismy (2005), v době zcela současné vyniká překlad knihy Maartena Doormana Romantický řád (2004; česká verze byla publikována v překladu Jany Pellarové letos). Také kniha Já píši Vám. Oněgin v českých překladech autora Stanislava Rubáše, jež vyšla v „hostovské“ edici Studium, v jistém ohledu navazuje na zmíněné texty – představuje totiž romantismus nikoliv jako uzavřený literárněhistorický fenomén a historické období, nýbrž nahlíží na něj z perspektivy každodenně žité jako na jistý druh postoje, mentality a sociálního chování, skrze něž člověk (byť často nevědomě) definuje sebe sama v intencích kulturního milieu i ryze individuálního sebepojetí.

Zatímco éře romantismu v úhrnném kontextu (či kontextech) se věnují např. zmíněné komparatistické studie, na reflexe tvorby jednotlivých autorů spadajících přímo či nepřímo do doby romantismu, pozornost mířena není. Je to zřejmě z důvodu, že tuto tvorbu často považujeme za uzavřenou kapitolu, ať už je příčinou dostatečná obeznámenost, anebo „čítankové“ umrtvení, tedy zneživotnění do podoby jednou provždy kanonizovaného textu. Zřejmě i toto se stalo popudem Stanislavu Rubášovi, aby na jedné výrazné kapitole z dějin českého překládání poezie prokázal, že bádání v této oblasti je stále živé, plné rozporů a překvapivých filiací i k době nynější. Nemylme se však, pokud bychom předpokládali, že máme co do činění pouze se srovnáváním úrovně překladů Oněgina do češtiny či s přiblížením toho, jak je příběh dvojí odmítnuté lásky stále žádaným a nadčasovým tématem.

Přístup k této poemě a románu ve verších je v samém úvodu nutno vystavit otázce, která se jednoznačně nabízí. Co ještě lze v puškinovské tradici objevit v novém světle, abychom neopakovali již řečené; jak lze být inovativní, objevný a přitom ne pouze sumarizovat? Domnívám se, že obtížné role se Stanislav Rubáš, rusista, anglista a aktuálně ředitel Ústavu translatologie FF UK, zhostil velmi dobře, byť s určitou daní úlevy ve prospěch nikoliv literárněvědných „zisků“, ale čtivé verze v podstatě narativního půdorysu kapitol, v nichž autor příběh Taťány a Oněgina detektivně-analytickým přiblížením výrazně vnitřně dynamizuje, z čehož pak plyne, že implicitně předvádí to, čím je román přitažlivý doposud – neodhadnutelnou, skrytou a přece imanentní vyprávěcí strategií. Tento postup prochází celou publikací. Zatímco v případě dvou závěrečných kapitol věnovaných podobě románu jako rozhovoru a proměně charakteristik čtyř hlavních postav a stěžejních situací románu (dopisy, vyznání lásky; dále jakým způsobem jsou postavy poprvé prezentovány; souboj Oněgina s Lenským) v závislosti na překladatelově umu a intenci je tato strategie nabíledni, užívá ji autor i v kapitolách o tradici překladů Oněgina v Čechách, celé Evropě i zámoří, stejně jako v oddílech o kompozici nebo originálním strofickém útvaru založeném právě touto poemou. Záležitosti ryze odborného charakteru, ať již máme na zřeteli stylistické, kompoziční, jazykové nebo tematické, jsou tak přiblíženy popularizační formou s užitím explanační metody (např. v rámci komentáře o rozdílu mezi sonetem a oněginskou strofou), citací, odkazů na kuriózní a paradoxní okolnosti literárních dějin, epistolografických vsuvek, odkazů na české i zahraniční puškinology (zejména Lotmana) a především metaforického jazyka (a opět: za účelem vtažení čtenáře do „obou příběhů“), který se mnohdy v rychlém sledu střídá s jazykem stylu odborného, v čemž spatřuji jednu z možných námitek. Uvedené lze doložit na komentáři k Puškinovu zmýlenému předsevzetí ohledně dodržování epického toku: „[Puškin] se hlásí ke svým předchůdcům, osvícenským básníkům klasicismu. A rovněž k jejich kultu rozumu: chce mluvit zpříma, bez odboček. Avšak chyba lávky! Tyto verše vůbec nepocházejí z počátku první kapitoly, (…). Navíc se Puškin v různých odbočkách přímo vyžívá. Patrně proto, že jeho „epická múza“ nebyla příliš ostražitá. Nebo mu snad nedala tu správnou „klasicistní hůl“, o kterou by se mohl opřít? Ostatně náš básník opěrné hole různých stylů během svého románu docela často mění, tu klasicistní někdy střídá s romantickou a jindy zase s realistickou.“ (s. 46) Působivě vyznívá toto upoutávání čtenářovy pozornosti vždy v závěrech kapitol – „Nejproslulejší román ve verších plyne jako spontánní rozhovor. Ostatně, o čem že to v první strofě byla řeč? O jakémsi hrdinově strýci? Oněgin začíná odbočkou.“ (s. 57) Nelze se však zbavit dojmu samoúčelnosti a snahy po viditelné exaltovanosti textu, když např. jedna z kapitol končí výrokem profesora americké univerzity, jemuž studenti na konci semestru nosí básničky psané oněginskou strofou nebo poučením o tom, že nelze při rozboru veršů postupovat mechanicky, že takto nelze „rozložit žilku, která tepe myšlenkou“. Úvaha je pak završena frázovitou myšlenkou o tom, že „musíme mít na paměti, že tím ještě nenahlížíme podstatu jeho života [verše]“. (s. 52) A to ještě si Rubáš vypomáhá apelováním na až fyzické prožívání románu („z veršů fyzicky cítíme“), z něhož je patrné gesto zvoucí čtenáře ke ztotožnění se nejen s románovými postavami, ale přímo i s vyprávěcí strategií. Kontrast stylových vrstev tedy skýtá jisté riziko – míníme tím sklony k tendenčnosti, klišovitému vyjadřování, které pak v kontextu pozoruhodných zjištění, jichž Rubášova publikace přináší mnoho, působí poněkud nenáležitě.

Já píši Vám však rozhodně není souborem kuriozit a výroků, které by autor řadil za sebou do dojemného, zbeletrizovaného příběhu – například v první kapitole vystihuje, proč se konzervativní Čelakovský, neinformovaný o skutečných poměrech v Rusku, vyhýbal Puškinovým textům, které tak jako Oněgin rozbíjely a překonávaly nejrůznější šablony. Rubáš cituje jeden z Čelakovského dopisů odvolávajících se na zhnusení z děkabristického pokusu o převrat a spojení Puškina s ním. Odtud je vedena spojnice k častým zmínkám o děkabristech v Oněginovi a o jejich znalosti latiny, přičemž odkaz k poznámkám směřuje k Lotmanovým komentářům (dobová nemódnost latiny; avšak dle Lotmana byla latina ve dvacátých letech 19. století vnímána jako jazyk velmi seriózní, s čímž kontrastují slabé znalosti cara Mikuláše) a zpět k Rubášovi, který shledává podobnost s mizivou latinskou slovní zásobou, kterou Puškin svému hrdinovi připisuje.

U  poznámek k jednotlivým kapitolám se setkáváme s jistou nevyrovnaností. Některé jsou zbytečně marginalizovány, jiné, jakoby „čtenářsky atraktivnější“ údaje, jsou v hlavním textu nadbytečné. Z textu (a také z anotace na přebalu) je patrné, že si jako celek nečiní nároky být vyčerpávající interpretační studií. Výraznějšího zviditelnění by nicméně zasluhovala zmínka o průniku oněginovské tematiky do děl českých autorů (v této souvislosti je mnohonásobně, a to i prostřednictvím citátů, prezentován pouze Mácha). V této souvislosti se také nabízí připomenutí dalších překladů ruských próz a lyrickoepických skladeb, např. Puškinových Cikánů Josefem Horou, anebo v době války pro naši literární scénu velmi podstatných překladů – Lermontovova DémonaNovice, zvláště, když „kopírují“ metrum – čtyřstopý jamb – v němž je Evžen Oněgin napsán.

Rubášův analytický přístup přináší cenná zjištění. Publikace uvádí kompletní soupisy překladů do angličtiny, francouzštiny, němčiny; v případě angličtiny je provedeno porovnání translatologické tradice anglické a americké. Kromě toho je čtenář obeznámen s historií překládání ve zmíněných jazycích. Z tohoto úhlu pohledu je zajímavé, že první velká puškinovská studie byla napsána v Německu; dokonce o několik let předběhla vydání první monografie o Puškinovi v ruštině. V souvislosti s překlady Horovým (r. 1937 jako třetí kompletní překlad) a Maškové (Olga Mašková převedla Oněgina do češtiny po Horovi v r. 1966) se Rubáš zmiňuje o okolnostech překládání Oněgina v obecných společensko-kulturních souvislostech. Není náhoda, že Oněgin byl do českého prostředí třikrát uveden v době velkých společenských zlomů: poprvé v r. 1860 zásluhou Václava Čeňka Bendla v době, kdy „se začal hroutit policejní stát reprezentovaný nechvalně proslulým rakouským ministrem Metternichem“ (s. 23). Překlady Hory a Maškové ve třicátých, respektive šedesátých letech představují spřízněnost s těmi, kdo se jako Puškin nedali zastrašit státní mocí. Evžen Oněgin v českém prostředí vždy rezonuje symbolikou odporu proti moci.

Pozornosti se po právu může těšit též porovnávání jedné z nejexpresivnějších pasáží románu, a tím je několika strofami se táhnoucí popis tančících dívčích nohou, obrazu, jenž vytane jako vzpomínka na mysli autorovi, když doprovází Oněgina na ples. Rubáš postupně uvádí, jak se dvěma verši (v překladu Horově: „Ach, nožky, nožky, kde teď právě / šlapete květiny jar svých?“) každý z překladatelů naložil. Je jen na škodu, že jednotlivé verze autor neutřídil; takto jsou rozprostřeny po celé publikaci – i toto rozložení však odpovídá podobě knihy; nejde tedy o ryze interpretační studii. K dalším obohacujícím nálezům patří porovnání čtyřstopého jambu v ruštině a češtině či sémantika druhů rýmu. Dále autor sleduje proměnu obrazu postav i příběhu jako celku – na detailních rozlišeních, kdy se překladatelé odchylují od ruského originálu, čímž mohou vnímání postav výrazně pozměnit. Čtenáři neznalému ruského jazyka je pomoženo, neboť všechny citáty Rubáš překládá neutrální obecnou mluvou, aby básnické převody mohly být průkazněji konfrontovány. Překlad však postrádáme u francouzských a anglických úryvků. Důležité pro interpreta je, že si překladatel všímá také sémantiky lexika a různými kulturními nánosy a kontexty vybavených slov – např. spleenu a chandry, které jsou vyjádřením odlišných mentalit. (spleen: představa melancholického poutníka v krajině starých anglických hradů a jezer, chandra: vane vítr ze stepi, otevírají se v ní bezbřehé roviny ruské říše, kde se člověk může cítit ztracený nejen fyzicky, ale hlavně duchovně).

Závěrem ještě ke třem dílčím nedostatkům. Za prvé – k jedné možné podobnosti: Václav Běhounek v bilanční kapitole puškinovské monografie (s přesným titulem Alexandr S. Puškin. Život, dílo, ohlasy) z r. 1949, podrobně shrnující výčet překladů z Puškina a vlivů na československý literární život, uzavírá výklad paralelou překladatelova vnitřního zaujetí pro překlad a aktuálního strachu z nebezpečí války. Rubáš toto pojetí bez výhrady přejímá a dokonce kapitolu své knihy uzavírá týmiž verši jako Běhounek z básně J. Hory „Nad dokončeným překladem Oněgina“. Za druhé, je-li Rubáš natolik zaujat tvrzením, že do mnohých částí románu prorůstá autorův život a obráceně, je přinejmenším zvláštní, že neuvádí, že inspirací pro postavu Taťány mu pravděpodobně byla Marie Rajevská (sestra básníka, děkabristy), která se r. 1825 provdala a vzala si o dvacet let staršího knížete Villonského a věrně ho následovala do sibiřského vyhnanství. A konečně za třetí, je sporné říci, že Horovy „tesklivé dnů drahokamy“ jsou oproti verši „Má milá, srdce v srdci mém“ klišé… „Drahokamy dnů“ ani „drahokamy snu“ (jak je psáno v ruském znění) nenašla elektronická databáze poezie 19. století ani v jednom případě, o variantě „tesklivých dnů“ svědčí pouze jediný nález, a to v básni Viktora Dyka.

K převažujícímu kladnému hodnocení publikace přispívá i finální, bilanční kapitola, v níž je shrnuta tradice bezmála sto osmdesáti let českých překladů Evžena Oněgina, včetně přínosu, objevů, ale i pochybení jednotlivých překladatelů. Zbývá dodat, že Stanislav Rubáš se musel vyrovnávat s nelehkým úkolem představit Puškina v širším kontextu, než „jen“ na úrovni translatologické. Zmíněná Běhounkova publikace byla spolu s Lotmanovou studií Puškin, která u nás vyšla v r. 1987, tedy ve stejné době jako Literární fakt J. N. Tyňanova (toto kompendium obsahuje kapitoly o sémantice verše Evžena Oněgina), v podstatě jediným zdrojem rozsáhlejších puškinovských perspektiv. Po r. 1989 stojí totiž za zmínku pouze sborník ústavu slavistiky MU v Brně věnovaný Puškinovu dílu Alexandr Sergejevič Puškin v ruských kulturních souvislostech a studie významného českého puškinologa Miloslava Jehličky.

Titul Já píši Vám Stanislava Rubáše zároveň odhaluje Puškinovu tvůrčí metodu, která stojí přesně na pomezí literatury a života. Tato pozice – mezi odborným posouzením textu a živou rozmluvou se čtenářem – asi nejlépe vypovídá o přínosu a poutavosti publikace.


Lukáš Neumann


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker