Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2009 - Recenze

Eseje o Rortym a mnoha dalších věcech

Radim Šíp: Richard Rorty. Pragmatismus mezi jazykem a zkušeností.

Brno, Paido 2008.

 09_recenze.pdf

 

Kniha Radima Šípa Richard Rorty. Pragmatismus mezi jazykem a zkušeností je, pokud se nemýlím, první knihou v češtině, která se podrobně věnuje Rortyho filozofii. Těžko tedy nemít při takovémto počinu velká očekávání. Ta však nejsou v práci ani zdaleka naplněna.

Nebudu dlouho chodit okolo horké kaše: Šípova monografie se moc nepovedla. Autor sice prostudoval značné množství pramenů a sekundární literatury, to však, jak známo, k sepsání kvalitní monografie ještě nestačí. Vlastně se ani moc nedá říct, že je to monografie v pravém slova smyslu: Rorty jako předpokládaná ústřední postava se z výkladu často na dlouhé strany zcela vytrácí; vykládané motivy jsou zpravidla jen lehce nahozeny, nejsou důsledně rozvíjeny do hloubky, jak bychom u monografie čekali; jednotlivé pojmy a teorie jsou jen zřídkakdy jasně vysvětleny a uvedeny do logických souvislostí; řazení probíraných témat je namnoze spíš asociační a místy je vysloveně matoucí (což je částečně dáno tím, že autor v knize sleduje příliš mnoho motivů); referování názorů – ať už Rortyho nebo jiných autorů – je povětšinou nedbalé a/nebo nepřesné.

Začněme ale popořádku. Kniha je rozdělena do pěti kapitol. V první je předestřena „americká dispozice“ (těžko říci, co to vlastně je); kapitola má být jakýmsi hrubým vymezením rámce amerického pragmatismu (svůj skicovitý výklad Šíp začíná až v odlehlém osmnáctém století, u „otců zakladatelů“ Benjamina Franklina a Jonathana Edwardse). Ve druhé kapitole se autor zaměřuje na pragmatistické chápání pravdy, přičemž klade důraz na zpochybnění pojetí pravdy jakožto korespondence vět či přesvědčení a na nich nezávislé reality. Ve třetí kapitole se autor konečně (!) začne věnovat specificky Rortyho názorům, resp. převypráví hlavní myšlenky z Rortyho asi nejznámější knihy Filosofie a zrcadlo přírody (1979), která obsahuje působivou kritiku novověké epistemologie a pokouší se epistemologii jako svébytnou disciplínu svrhnout. Čtvrtá kapitola nabízí jakousi těžko charakterizovatelnou směsici úvah, v nichž figurují Rortyho klíčové pojmy jako nahodilost, ironie, rekontextualizace, etnocentrismus, sociální naděje nebo solidarita a jeho rozlišení mezi soukromou a veřejnou sférou. Konečně, pátá kapitola si klade za cíl kriticky zhodnotit Rortyho konstruktivní filozofický program, zejména v oblasti politické filozofie.

Šípovi jsou zjevně mnohé Rortyho myšlenky sympatické, zároveň se ale od několika Rortyho tezí distancuje. Patrně nejvíce kritizuje Rortyho pojetí zkušenosti – přesněji řečeno jeho „eliminaci“ zkušenosti. Proč eliminaci? Rorty je podle Šípa pragmatista „postanalytického“ typu, tj. filozof, který „ustoupil do jazyka“. Klasičtí pragmatisté se naopak dle autora vyznačují tím, že zkušenost kladou do popředí svých filozofických systémů (tento jejich důraz na zkušenost nicméně jde ruku v ruce s jeho obtížnou vymezitelností, která se údajně projevuje až dodnes – viz s. 22 recenzované knihy). Rozdíl mezi klasickým a postanalytickým pragmatismem můžeme ilustrovat pomocí rozlišení mezi primární a sekundární zkušeností, které Šíp v knize opakovaně využívá. Primární zkušenost se zdá být něco jako nekonceptualizovaná, ale již v určitém ohledu smysluplná zkušenost, v níž ještě nelze odlišit subjekt od toho, co zakouší, kdežto zkušenost sekundární je již kognitivně zpracovaná a strukturovaná. V procesu poznání je primární zkušenost neustále transformována v sekundární zkušenost, sekundární zkušenost je zase v primární, žité zkušenosti průběžně testována (viz s. 26–27). Zatímco klasičtí pragmatisté jako James a Dewey rozlišení mezi primární a sekundární zkušeností obhajují, Rorty a další postanalytikové připouštějí jen sekundární zkušenost, která je podle nich strukturována jazykem; proto je Šíp obviňuje z toho, že „nahrazují zkušenost jazykem“.

S tímto vylíčením situace však kontrastuje to, že autor jinde v knize označuje primární zkušenost za pragmatistický „mýtus“ a tvrdí, že si ji nemůžeme uvědomit (např. s. 175). Pokud je tomu tak, liší se Rortyho představa od představ Jamese a Deweyho až tak zásadně? Zdá se mi, že nikoli. O co tedy Šípovi vlastně jde? Např. text na s. 187 vyznívá v tom duchu, že v Rortyho teoretickém rámci nelze mluvit třeba o smrti nebo o „tom, přírodním‘“, z čehož autor vyvozuje, že obdobné věci pro Rortyho de facto neexistují (srov. též s. 180 a 182). Kniha však nijak neukazuje, proč by něco takového mělo platit – ani proč by Rorty nemohl mluvit třeba o smrti, ani proč by pro něj neměla existovat. Chce Šíp říci, že bohatství naší zkušenosti nikdy nemůžeme jazykem dokonale postihnout? Inu, to je možné, ale proč by to měl být specificky Rortyho problém, a nikoli problém nás všech? I když se snažím být k autorovi vstřícný, žádné rozumné vysvětlení této jeho úvahy mě prostě nenapadá.

Problémy knihy ostatně začínají již u samotného jejího podtitulu. Ten sugeruje, že Rorty se pohybuje někde mezi jazykem a zkušeností. Když pominu to, že netuším, co konkrétně má toto „mezi“ být, musím zdůraznit, že právě vzhledem k Rortyho myšlení je tento název nesmyslný. Šíp sám, jak jsem právě uvedl, se přece snaží vylíčit Rortyho jako někoho, kdo uznává a dobrovolně přijímá uzavření se v jazyce (což ostatně není nic nového – viz v literatuře neustále se vracející obviňování Rortyho z šíření „jazykového idealismu“). Autor se sice pokouší inkriminovaný podtitul vysvětlit na s. 11, čtenář tam ale jen upadne do ještě větších rozpaků: tvrdí se zde, že Rorty opomíjí, že „jsme také nediskurzivní bytosti – kameny, rostliny a zvířata“ – tedy ne že bychom jimi doslova byli, jen se s nimi „střetáváme“. Co z toho má plynout, Bůh suď.

Uděláme lépe, když se zamyslíme nad samotnou myšlenkou uzavření se v jazyce, okolo níž Rorty (a Šíp) často krouží. Nuže, vyplývá z představy, že svět reprezentujeme pouze prostřednictvím jazyka, to, že jsme v jazyce uzavřeni – v tom smyslu, že poznáváme pouze jej a že „neexistuje nic mimo text“? Mnoho filozofů se domnívá, že nikoli – např. David Stove nastíněné odvození prohlásil za „nejhorší argument na světě“. Z našich autorů o tom pěkně mluví Jaroslav Peregrin v rozhovoru s Ivanem Blechou. Peregrin nás vybízí, abychom si vzpomněli, jak se v našich pekárnách kdysi kusové pečivo muselo prodávat v igelitových obalech. Z toho, že se tenkrát dalo pečivo koupit jedině zabalené, ovšem nevyplývá, že jsme tenkrát kupovali pouze obaly (Peregrin, J., Blecha, I., „Fenomenologie a (post)analytická filozofie [dialog]“, Organon F 11, 2004, č. 3, s. 297). Má-li tedy být argument o uzavření se v jazyce platný, musí být obohacen o dodatečnou premisu, že každá reprezentace reprezentuje jen sebe samotnou – a to je dost absurdní premisa. I kdybychom tedy přijali tvrzení, že svět je nám dán jedině prostřednictvím jazyka, nebudeme se ještě proto muset zavázat k tezi, že naše jazykové reprezentace nemohou odhalit na jazyce nezávislou skutečnost nebo že jazyk je jediná pro nás existující realita (srov. s. 100–101 a 172). Zde je ale podle všeho vinen již Rorty, který chybný argument o jazykových reprezentacích předkládá, nikoli Šíp, který pouze daný argument reprodukuje.

Šíp ve své knize představuje také Rortyho koncepci oddělení sféry soukromého od sféry veřejného a snaží se prokázat, že takové oddělení není možné (viz např. s. 151), přičemž se do značné míry opírá o myšlenky Michela Foucaulta. Ve své argumentaci ale podle mého názoru směšuje otázku ovlivňování s otázkou spolukonstituce. V knize se jaksi samozřejmě předpokládá, že pokud veřejná sféra silou své moci „tlačí“ na sféru soukromou, můžeme tento tlak chápat jako něco, co se podílí na samotné konstituci toho, co je soukromé (a vyvodit z toho, že obě sféry nelze smysluplně oddělit). Mocenské či jiné silové ovlivňování ale nemusí mít podobu spolukonstituce. Když mne tlačí bota – abych uvedl co možná nejpřízemnější příklad –, dostávají se do vztahu dvě věci, které tu existují zcela nezávisle na sobě: má bota a má noha. Říci, že má bota spolukonstituuje mou nohu, protože ji ovlivňuje, je nesmyslné. Stejně tak, z toho, že veřejné praktiky – ať už diskurzivní či jiné – zasahují do soukromé sféry, ještě přímočaře nevyplývá, že ji spolukonstituují. Rortyho představa odlišení obou sfér tedy není možností jejich obousměrného (s. 160) ovlivňování ohrožena. A když už jsme u problému oddělení soukromého a veřejného: kniha nám moc nepomůže ani tehdy, když si budeme chtít jen udělat představu o tom, co se má dle Rortyho v obou těchto sférách odehrávat. Mám teď na mysli především otázku, kde se mají spřádat vize ohledně budoucího uspořádání společnosti. V ústraní soukromé sféry, jak se naznačuje na s. 150? Nebo mají naopak vize tvořit klíčovou součást veřejného prostoru, jak se píše jinde v knize? To, že bez sdílených vizí a vyprávění o lepší budoucnosti se podle Rortyho neobejde žádné společenství, které chce pěstovat sociální naději, by naznačovalo spíše platnost druhé alternativy. Na druhou stranu, z některých pasáží knihy mám dojem, že Šíp přisuzuje Rortymu zhruba následující tezi: ve veřejném prostoru je třeba ponechat pouze čisté „procedurální mechanismy“ liberální demokracie, jimž se všichni dobrovolně podřizují, a vše ostatní je třeba nekompromisně uzavřít ve sféře soukromého. Zejména je třeba zajistit, aby „liberální ironikové“, do jejichž řad se Rorty hlásí, nezpůsobovali svými nápady a vizemi svým spoluobčanům „utrpení“. Neznám však Rortyho dílo natolik dobře, abych dokázal posoudit, zda je tato nejednoznačnost obsažena již v tomto díle samotném, nebo zda vzniká až v Šípově podání.

Výše jsem uvedl, že druhá kapitola knihy se věnuje pragmatistické polemice s korespondenčním pojetím pravdy. Šíp si však situaci ulehčuje tím, že toto pojetí líčí ne zcela korektním způsobem. Na jeho adresu totiž uvádí, že „člověk se nemůže chápat neměnné pravdy, protože nevytváří dokonalé, kopie‘, které by mohl k realitě pouze přiložit“ (s. 41). Zde se (1) mísí motiv přikládání kopií k realitě s motivem neměnnosti, který podle mého názoru není součástí teorie korespondence a (2) korespondistům podsouvá idea nějakých „dokonalých“ kopií. Ad (1): korespondista není nucen tvrdit, že pravda je neměnná. To, že svítí slunce, je pravda nyní, ale nemusí to být pravda za dvě hodiny. To nic nemění na tom, že korespondista bude pravdivost daného tvrzení vykládat na základě jeho korespondence s nejazykovou realitou. Ad (2): proč by kopie či lépe řečeno reprezentace měla být dokonalá, aby splnila svůj účel? Věta „Nyní svítí slunce“ jistě není v žádném ohledu dokonalou kopií stavu světa, který reprezentuje. To samo o sobě ale nikterak nediskvalifikuje korespondenční teorii jako kandidáta na výklad pojmu pravdy. Naopak, jak konstatoval již Descartes, reprezentace se nutně musí své předloze v některých ohledech nepodobat, má-li vůbec jako reprezentace fungovat (srov. Descartes, R., Dioptrique, in: C. Adam, P. Tannery [eds.], Oeuvres de Descartes, Paris, Vrin/C. N. R. S., 1964–1976, sv. VI, s. 113). Přesvědčivost Šípových výhrad vůči korespondenční teorii je ještě dále oslabena tím, jakým způsobem líčí konkurenční teorii pragmatistickou. Již tak dost tápající čtenář je zaskočen výkladem Deweyho pojetí pravdy, podle něhož prý člověk „určuje to, co má být pravdivé“ (s. 41). Určuje? Jak určuje? To se bohužel z textu nedozvíme.

Zastavil bych se ještě u Šípova pojetí dvou „mýtů“, které mají dominovat západnímu myšlení. Ten první, mýtus „pravé skutečnosti“, Rorty známým způsobem napadá (Rorty sám by ho označil spíše za „platonismus“ – viz úvodní řádky jeho knihy Philosophy and Social Hope, London, Penguin Books, 1999, s. xii); ten druhý, mýtus „neodlučitelnosti organismu a jeho okolí“, stojí v základech pragmatistické metafyziky, a tedy patrně i té Rortyho. Proč ale, když je kniha psána z perspektivy vysloveně přátelské vůči pragmatismu, je pragmatistické pojetí o neodlučitelnosti organismu od jeho okolí charakterizováno jako mýtus? Toto slovo přece v dnešním úzu sugeruje iluzornost daného pojetí, a tu snad Šíp naznačovat nechce (jakkoli chce s Rortym pranýřovat platonistickou snahu pronikat „za pouhé jevy“ a dostat se k oné kýžené „pravé realitě“ – jinými slovy, v prvním případě se slovo „mýtus“ zdá být zcela na místě). Autor chápe mýtus jako „základní obraz, který velmi jednoduchým způsobem, přesto však fatálně ovlivňuje celé naše pojetí světa“ (s. 13). V tom případě bych ale raději mluvil prostě o „obrazu“ či „představě“, nikoli o „mýtu“. Aby se má výtka nejevila jako pedantské slovíčkaření: já osobně jsem například strávil nějaký čas dumáním nad tím, zda se Šíp nechce od pragmatistického „mýtu“ nějak sofistikovaně distancovat (jakkoli je mu sympatičtější než ten platonistický); po čase mi ale došlo, že tak to není a že autor jen sáhl po nevhodné terminologii.

Dokladů terminologické nedbalosti, která znesnadňuje četbu, ostatně v Šípově knize nalezneme celou řadu. Viz po „mýtu“ hned další klíčový pojem, „ontologie“. Ta je ledabyle vymezena jako „představa, ,jak se to se světem skutečně má‘“ (s. 14). Nechci tvrdit, že autor si nemůže ve své vlastní knize definovat pojmy podle svých potřeb (jakkoli nebezpečí terminologických zmatků je tím spíše posíleno než odstraněno); když už tak ale činí, měl by to činit ostře a přehledně, ne takto vágně. Do „představy, jak se to se světem skutečně má,“ se vejde kdeco, čtenář by chtěl vědět, kam přesně tímto termínem autor míří. Stejně nepřijatelné je i autorovo směšování významu v sémantickém smyslu s významem jakožto hodnotou, které je patrné ve čtvrté kapitole. V knize se dokonce vyskytnou i termíny a obraty, jejichž obsah je záhadný, a které přesto autor ponechává bez dalšího vysvětlení – namátkou „sémanto-logický systém“, „logie“, „parlorové užití“ a „bezrozporné vztažení jména a předmětu“.

Shrnuto: první česká kniha o Rortym působí dojmem promarněné šance. Po určité době se v nás při jejím pročítání usídlí permanentní frustrující pocit, že se Šípovi traktovaný materiál rozsýpá pod rukama – a jakmile se výjimečně objeví slibný rozjezd, začneme na základě předchozí zkušenosti s knihou okamžitě trnout, kdy se kolečko opět zadře. Nepříliš vysoká je i prostá informační hodnota práce, neboť čtenář leckdy tápe v tom, co vůbec Rorty říká (nebo neříká). Je to škoda, protože kniha rozhodně nepůsobí dojmem, že byla sepsána jen za účelem získání bodů pro autora a jeho pracoviště, tak jako tolik produktů dnešního akademického světa. Rorty je pro Šípa zjevně velmi osobní téma a z knihy přímo čiší zaujetí pro věc. Zde se ale také skrývá kámen úrazu: Šíp se nechal Rortym, konkrétně jeho pověstnou tendencí trivializovat a někdy i překrucovat filozofické teorie, ovlivnit až příliš. Knize by bývalo prospělo, kdyby autor místo zjednodušujících a nedotažených úvah předložil rigidní analýzu Rortyho myšlenek – vždyť Rortyho oblíbené teze jako třeba antireprezentacionalismus si o to vysloveně říkají. Kdybych měl na knize při vědomí toho, že její sepsání stálo autora kus práce, najít alespoň něco pozitivního, řekl bych toto: autor sympaticky jde nad rámec čirého referování a angažovaně prezentuje svou vlastní filozofickou pozici, hlavně v závěrečné kapitole. Kniha také celkem úspěšně vypichuje hlavní motivy Rortyho myšlenkového odkazu a tu a tam v ojedinělém odstavci nabídne pregnantní shrnutí; obecně přitom platí, že autor podává přesvědčivější výkon v pasážích věnovaných Rortyho politické filozofii než tam, kde se zabývá jeho kritikou epistemologie a platonismu vůbec.


Tomáš Marvan


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker