Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2009 - Recenze

Úvod do filozofie filosofie

Břetislav Horyna: Filosofie skepse.

Olomouc, Olomouc 2008.

 09_recenze.pdf

 

Skepticismus představuje ve filozofii zvláštní tradici, neboť většina ostatních filozofických směrů považuje za svou povinnost skepticismus vyvrátit. Vzácná shoda filozofů v odporu proti skepsi je nejspíš způsobena tím, že skeptická filozofie je vskutku jakýmsi trojským koněm filozofie. Dějiny evropského myšlení provází již od jeho počátků teoreticko-poznávací megalopatie, podle níž omnis scientia bona est. Proti tomu skepse přiznává nevědomost, poukazuje na podmíněnost našeho poznání a připomíná neblahé důsledky fanatické důvěry v moc vědění. Tato skeptická stanoviska byla a jsou vnímána jako podlý útok na samotnou podstatu filozofie, a proto skepse byla ve filozofii vždy nepohodlná a nemálo intelektuálního úsilí bylo vynaloženo na její vyvrácení. Je přece filozoficky skandální, ba dokonce protifilozofické, když někdo prohlašuje, že morem člověka je jeho domnění, že ví.

V kultuře, která nás odsoudila k tomu, abychom věděli, a která chápala doznání neznalosti jako omyl, nedostatek, ba i hřích, se skepse stala spíše okrajovou filozofickou tradicí, jejíž představitelé zpovzdálí ironicky glosují oslnivé výkony těžkotonážních buldozerů filozofické vševědoucnosti. Vzhledem k okrajovému postavení skepse se i mezi filozofy poněkud vytratilo povědomí o tom, co vlastně skepticismus je. Zvláště v současné anglosaské filozofii se výrazem skepticismus označuje snad všechno, pro co není k dispozici jiný -ismus. Vítězoslavně a s fanfárami jsou potom jako skeptická potírána stanoviska, která se skeptickým myšlením nemají mnoho společného a kvůli jejich hlouposti a snadné vyvratitelnosti je ani nikdo nezastává. Nicméně pro pragmatické rozvíjení akademické kariéry je asi vhodné vyvracet imaginární skeptiky ve sbornících, které nikdy nepřekročí práh katedrových sekretariátů. V situaci, kdy se silně vytrácí povědomí o dějinách a povaze filozofického skepticismu, můžeme s povděkem přivítat publikaci, která představuje základní rysy skeptického myšlení i jeho hlavní představitele. Tuto knihu vydalo Nakladatelství Olomouc pod názvem Filosofie skepse a jejím autorem je brněnský filozof Břetislav Horyna.

Filosofie skepse se skládá ze šesti částí. Úvodní část vysvětluje pojem skepse. Horyna zde ukazuje, že nedůvěru ve všemoc vědění a odstup vůči absolutním nárokům filozofických a vědeckých teorií nelze šmahem odmítnout jako nesmyslný iracionalismus. Naopak, může se jednat o promyšlený a důsledný filozofický postoj. Základy tohoto postoje Horyna představuje ve druhé části, která podává přehledný výklad řeckého skepticismu. Zatímco střední skepsi platónské akademie považuje Horyna za dogmatický agnosticismus, který se sám popírá, formulaci originálního skeptického stanoviska nachází v učení Pyrrhóna z Élidy a jeho žáků a následovníků. Právě ve starším i mladším pyrrhonismu se objevují motivy, témata a myšlenkové figury, které se objevují v různých variacích v dalších dějinách skepticismu, a proto se jejich výkladu v knize poprávu věnuje značná pozornost. Horyna však nezapomíná na to, že řecká skepse (stejně jako jakákoli jiná filozofie) odpovídala na dobové požadavky dobově srozumitelným způsobem (podobně jako ostatní hellénistické filozofické proudy měla být především návodem k blaženému životu). To znamená, že neexistuje žádná nadčasová esence skepticismu, která by se porůznu vynořovala v dějinách, ale jen různé kontextuálně podmíněné varianty skeptického myšlení, které spíše volně spojuje několik společných motivů.

To je patrné ve třetí části, v níž Horyna ukazuje, jaké podoby pyrrhónský skepticismus nabyl ve zcela jiném kontextu, než bylo antické Řecko. Po dlouhém skoku přes středověk, který skepsi ze zřejmých důvodů nepřál a na jehož konci Luther pronesl spiritus sanctus non est scepticus, se Horyna dostává do renesanční Francie. Zde humanisté vydali texty pyrrhonika Sexta Empeirika, díky nimž se na přelomu 16. a 17. století objevila nejen ve Francii vlna skepticismu. Jejím nejvýznamnějším představitelem byl Michel de Montaigne, jemuž je věnována převážná část třetí kapitoly. Horyna Montaignovo myšlení citlivě vsazuje do dobového intelektuálního, náboženského a sociálního kontextu. Díky tomu může přesvědčivě ukázat, že Montaignův skepticismus sice přebírá řadu prvků původního řeckého pyrrhonismu (isosthenia, epoché atp.), ale svou motivací i funkcí se od řecké skepse odlišuje. Pro Horynu je Montaigne člověk, který zvolil skeptický postoj jako jediné smysluplné stanovisko ve světě náboženských válek a ve světě, kde se začala rozvíjet moderní věda se svým optimistickým nárokem na závazný výklad skutečnosti i se svým futurizovaným pojetím dějin. Montaigne je z oblíbených přehledů dějin filozofie znám jako filozoficky neoriginální humanista chrlící moudré a ušlechtilé bonmoty, ale v Horynově podání se mění v osobnost, která si již na počátku novověku poměrně jasně uvědomovala některé zneklidňující rysy nastupující epochy a jako obranu proti nim si zvolila právě skepsi. Za pozornost rovněž stojí, že Horynovo pojetí Montaignova skepticismu zajímavě doplňuje dobře známou koncepci Richarda Popkina a jeho žáků, podle níž novověké myšlení (zvláště Descartova filozofie) představuje hněvivou reakci kognitivních megalopatů na pozdně renesanční skepticismus.

Zatímco Montaignova skepse stojí jako nevyužitá a zpola zapomenutá alternativa na samotném počátku novověku, objevila se na konci raného novověku, již v záři osvícenského rozumářství, další podoba skepticismu, kterou Horyna představuje ve čtvrté části věnované Davidu Humovi. Zvláště v anglosaském prostředí se již dlouho vedou polemiky o povaze Humova skepticismu, které jsou zajímavé snad jen tím, že k ničemu nevedou. To je způsobeno zejména tím, že se v nich pojem skepticismus užívá zcela chaoticky a bez ohledu na tradici filozofického skepticismu. Horynův výklad Humovy filozofie proto není cenný tím, že by přinášel novou interpretaci tradičních témat Humovy filozofie, ale spíše tím, že zasazuje Humovu filozofii do dějin filozofického skepticismu, což analyticky orientovaní badatelé ze zásady nedělají. Srovnání Humových stanovisek s tradičními skeptickými postoji vede Horynu k poměrně přesvědčivému závěru, že Hume není pyrrhónský skeptik, ale má spíše blízko k akademické skepsi a jejímu účelovému a pragmatickému agnosticismu.

Pátá část Horynovy knihy pojednává o dalším autorovi, který bývá řazen ke skeptické tradici – o Friedrichu Nietzschovi. Ani Nietzschovu filozofii nelze podle Horyny vydávat za moderní výraz skeptické, nebo přímo pyrrhónské tradice. Není pochyb o tom, že Nietzschův noetický i morální perspektivismus v sobě nese skeptické prvky. Na druhou stranu Horyna upozorňuje, že „Nietzschova filosofie je heroická, a proto může být vždy jen polovičatě skeptická“ (s. 134). Nietzsche je prorok, který přichází příliš brzy a který očekává od budoucnosti naplnění vlastních kulturně diagnostických i antropologických ideálů. Podobně jako mesiášská dějinná očekávání je pyrrhónské skepsi cizí i Nietzschův aktivismus oslavující svobodného, tvořivého člověka, který se dokáže rozejít s malými životními poměry. Pyrrhonika vede jeho noetická pochybnost k odstupu od aktivismu a k odmítání tužeb po velikém přehodnocení hodnot, lidí a světa. Tak je tomu i ve filozofii německého filozofa Odo Marquarda – pyrrhonika, o němž pojednává poslední a nejrozsáhlejší část Horynovy knihy.

Kapitola o Marquardovi je nejdelší nejspíše proto, že Horynovi Marquardova filozofie slouží jako doklad toho, že skepse není filozofickým postojem, který je zajímavý už jen jako historické téma (srov. stoicismus, epikureismus). Z Horynovy interpretace Marquardových textů je naopak zřejmé, že pyrrhónský skepticismus může v současném světě a současné filozofii představovat zcela originální filozofickou orientaci, která na rozdíl od sterilního dogmatismu některých filozofických škol poskytuje také originální filozofické výkony. Horyna již v úvodním náčrtu Marquardova života poukazuje na to, že tato filozofická orientace do určité míry vychází ze životní zkušenosti člověka, který zakusil, co s lidmi dovede udělat přesvědčení o jediné pravdě a dějinné předurčenosti. Z Horynova představení Marquardovy skepse je zřejmé, že hlavní zájmovou oblastí dnešního pyrrhonismu není čistě noetická problematika, ale spíše zkoumání funkce vědění v moderní kultuře. Doménou moderního skeptika zůstává, stejně jako tomu bylo u Montaigne, kulturní diagnostika. Ovšem v podobě, která se vymyká zavedeným sociologickým, antropologickým nebo kulturologickým klišé. Této zájmové orientaci odpovídají i hlavní témata, která obsahuje Horynův medailón o Marquardově filozofii.

Prvním tématem je Marquardovo kritické pojetí moderních, pokrokářských filozofií dějin. Marquard podle Horyny soudí, že moderní filozofie dějin představuje „jeden jediný velký monomýtus, který nesnese, aby vedle něj existovaly ještě další dějiny a další příběhy. Filozofie dějin popírá hodnotu prožívaného života a stávajícího bytí, znemožnuje pozitivní pohled na to, co právě existuje a klade všechno pozitivní či dobré do budoucnosti. Filozofie dějin nebere, říká Marquard, ohled na individuum, svou orientací na lepší zítřky se celkově přenáší přes stávající podmínky a možnosti člověka a ztrácí smysl pro jednotlivce“ (s. 162). Marquardův pyrrhonismus je proto filozofií pomalosti, podle níž je humánním tempem ritardando. Proti revolučním skokům do budoucnosti staví zvyklosti a tradice, díky nimž nemusíme začínat stále nanovo. Tím je dáno další téma Horynova výkladu, který se soustředí právě na Marquardův usualismus a kompenzační antropologii inspirovanou A. Gehlenem. Kromě toho se Horyna věnuje otázce filozofického původu a motivace Marquardova skepticismu; tedy důvodům, které poválečného německého filozofa vedly k tomu, aby se přiklonil ke skeptické filozofii. Závěrečný oddíl pojednává o Marquardovu velkému tématu, jímž se stala oslava polyteismu a poukazování na kulturně i filozoficky pustošivé důsledky monoteismu a monomýtů.

Horynova kniha vznikla na základě přednášek, a proto „si nenárokuje statut přísně vědecké publikace“ (s. 5). Neobsahuje tedy tradiční propriety odborné literatury, jakým bývá veleučený poznámkový aparát a impozantní seznam literatury. Na textu je sice místy znát, že původně vznikl pro pedagogické účely, ale většinou má v duchu skeptické tradice charakter eseje. I formální stránkou své knihy tak dává Horyna najevo, že jeho cílem není smrtonosná snaha představit vlastní erudovanost, nýbrž že chce především srozumitelně představit skeptické myšlení.

Horynovu práci lze však číst i jinak než jen jako příručku o skepsi. Filosofie skepse poskytuje totiž například také alternativní pohled na dějiny filozofie. Zvláště dějiny filozofie předžvýkané pro potřeby vysokoškolské výuky nezřídka obsahují hodnocení filozofů, která se liší podle toho, zda je autor textu fenomenolog, analytický filozof nebo tomista. Namísto nestoudné namyšlenosti, která rozlišuje mezi „špatnými“ a „dobrými“ filozofiemi, předkládá Horyna obraz dějin filozofie po skepticku. V takových dějinách není žádná filozofie lepší než jiná – a to platí i pro samotnou skepsi, která by přestala být skepsí, kdyby se začala vydávat za završení vývoje lidského mozku, jak činí některé dnešní filozofické torpédoborce. Za dvacet let po nich nebude ani slechu, ale Sextos, Montaigne i Marquard si své čtenáře nejspíše najdou i v budoucnosti, i když ti budou skepsi asi rozumět jinak než my.

Skepse vždy byla také tím, čemu se říká filozofie filozofie. Skeptická nedůvěra k jednoznačným řešením a absolutním odpovědím samozřejmě také vedla k otázkám po možnostech, kompetencích a smyslu filozofie. Proto lze Horynův přehled dějin skepse číst také jako úvod do filozofie filozofie, který by mohl zvláště naivním duším dychtícím po smyslu všeho druhu přinést vystřízlivění z filozofie. Opojná důvěra v hlubokomyslnost filozofických mouder a okouzlení sugestivní filozofickou metaforikou (od světlin po zombíky) by se měly alespoň občas střetnout se skeptickou výzvou k obraně individuálního myšlení a ke svéprávnému užívání vlastního rozumu. Horynův úvod do filozofie filozofie potom vyznívá zcela jednoznačně: Sapere aude!


Daniel Špelda


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker