Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2009 - Recenze

Výšiny a nížiny umění a vědy

Pavel Zahrádka: Vysoké versus populární umění.

Olomouc, Periplum 2009.

 09_recenze.pdf

 

Vědecké publikace o umění mají jednu společnou vlastnost: dokáží zaujmout nejednoho člověka, který se s uměním přímo nekonfrontuje a svůj zájem o ně redukuje na „chuť něco si o tom přečíst“. Kdo ale umění sleduje, neřkuli vytváří, tomu se dech nad četbou uměnovědných traktátů nestačí tajit údivem. A že to není údiv filozofický, netřeba dodávat. I velcí myslitelé dopláceli a doplácejí při zkoumání umění na svou přílišnou teoretičnost, a proto je jasné, že lepiči kompilátů budou k nezdaru odsouzeni předem.

Název uměnosociologické publikace Pavla Zahrádky nenechá nikoho na pochybách o jejím tématu – Vysoké a populární umění. Na sto dvaceti stranách prakticky nepřerušovaných citací a parafrází se tu pořádají příspěvky z nejrůznějších teoretických statí, sociologických výzkumů a přednášek sesbíraných napříč stoletím, abychom se dobrali kýženého závěru, že neexistují vysoké a populární druhy umění, ale jen jednotlivá díla – tu vyšší, tu populárnější. A to je myslím hezké. Věda vykonala své: ať žije pokrok!

Umění je přeci jenom fenomén jiného druhu (zrovna jako kupř. náboženství), než jaký může být ohledán sociologickým výzkumem. Jeho stáří je stářím lidského druhu a za celý vývoj lidstva umění ani na chvíli existovat nepřestalo, ať už mu bylo právě společensky přáno nebo bylo naopak všelikými cestami potíráno, neboť příliš svobodomyslné. Nikdo nedokáže zodpovědět, CO je vlastně umění, jelikož konkrétní definice z dneška musí být dílem tvůrčí povahy uměleckého pohybu nevyhnutelně potřena hned zítřejší produkcí. Univerzálně platná definice by musela být tak obecná, že by jako definice ztratila smysl. Proto i „definice“ umění mívají společnou vlastnost: všechny, i ty dichotomní, jsou stejně výstižné jako jsou neúplné. Přesto umění je, či děje se, bez ohledu na to, zda je kým za takové považováno. A jako způsob poznání sui generis stojí vedle vědy jako její rovnomocná sestra; vědecký poznatek o umění má stejnou platnost a váhu jako umělecká tematizace vědy. Zůstává jediný rozdíl – umění nežije v přesvědčení o své svrchované věrojatnosti.

Z lékařství je známo, že diagnóza nevypovídá o nemoci, ale o lékařově specializaci. Je nejspíš jakousi profesionální povinností sociologa umění považovat vše (rozumí se i Vše) za projev společnosti a jejího podmíněného mínění (vychutnejme významové nuance tohoto spojení). Zde také nejspíš dlí příčina Zahrádkova pokusu postavit svou práci na platformě Dickieho institucionální teorie, která je (a nemíním být neuctivý) v uměnovědě jen jednou z mnoha; z dnešního pohledu je snaha stavět na takové koncepci přinejmenším zcestná. Rozumí se pohled současný a s uměním obeznámený. To jsou ale, žel, hned dvě Achillovy paty, které možno na Zahrádkově badatelském těle (bez většího hledání) nalézt.

Do izolaci studovny mu patrně dobrý větřík nepřinesl zpráv o společenských událostech posledních desetiletí. Uniklo mu, že některé jevy tzv. populární kultury, o kterých píší jeho oblíbení autoři a které bez usměrňujícího komentáře cituje, ony symptomatické projevy již dávno nejsou, čím bývaly. I jen pouhé zmínky o tom, že mezi umění populární – a v knize se tím myslí pokleslé (na jednom místě je pro jistotu dokonce identifikováno s kýčem!?) – patří komiksy, jazz a rocková hudba, jsou uboze anachronické. Komiksová tvorba dosáhla umělecké úrovně a z oficiálního uznání dosáhla kupříkladu Pulitzerovy ceny (Art Spiegelmann); jazz již nějaký ten pátek nehrává za paravány veřejných domů a studuje se na konzervatořích (kdo si troufne mluvit o pokleslosti Milese Davise?); a rocková hudba svou artificiální tvář odhalila již mnohokrát (progresivní počiny Bowieho nebo Zappy). A to všechno by člověk mohl vědět, kdyby se ovšem odvážil z knihovny.

Druhá slabůstka si však zdrobnění ani nezaslouží – je jí evidentně naprostá neznalost umění, historická i recepční. (Snad je to projevem empirického přístupu, na který v úvodu Zahrádka přísahá). Co jiného dovoluje například Picassův objekt Býka z řídítek a sedla bicyklu považovat za avantgardní dílo, ve snaze doložit, že avantgardní umění nemusí být nutně vždy obtížně vstřebatelné? Asi prostě představa, že Picasso = avantgarda, budiž si před námi z jeho přerozsáhlé tvorby cokoli; v době vzniku řečeného dílka (1942) byl Pablo Picasso už avantgardní veterán a v poli progresivního umění dávno vstali noví bojovníci (kterým nikdo nerozuměl); avantgardní je progres v přímém přenosu, ne ve vzpomínkách. To jen historicky můžeme mluvit o avantgardním umění té nebo oné dekády. A i když by to tak autor publikace nakrásně zamýšlel, nevysvětluje nám to, zda se kniha zmiňuje o avantgardě, jakou mohl zohlednit např. Greenberg, Eco (z jejichž textů čerpá), nebo autor osobně. Avantgarda všech dob a zemí (spojí-li se…) vykáže shodné vlastnosti, ale odlišné projevy, a tedy i jiné možnosti komunikační; někdy je i blasfémie nejlépe vyjádřitelná sdělností, jak uvidíme dále. To není totiž vše.

Pro téma populární × vysoké umění existuje jeden zcela neopomenutelný a zdaleka nejinspirativnější příspěvek z oblasti umění. Jde o směr, který se od konce padesátých let 20. století vyvíjel ve Spojených státech amerických a Velké Británii – řeč je samozřejmě o pop-artu. Tato linie v umění se přímo zaobírala týmž tématem jako Zahrádka (s tím rozdílem, že originálně a hlouběji), ovšem Pavel Zahrádka se nezaobíral touto linii. Pop-art je (i pro sociologa) tím prvním a nejdůležitějším zdrojem teoretické inspirace ve věci populární kultury. Jeho vrcholné projevy jsou značně zneklidňující, neb nebyly pojímány jako výsměch plytké popkultuře. Byly uměleckým gestem, které s populární kulturou chtělo a dovedlo splynout (ač s nenadálými intencemi a naprosto výjimečnými způsoby tvorby). I stalo se, že její autoři – avantgardní umělci – stali se slavnými a prodávanými, a popkultura o něco kulturnější.

S tím také souvisí konceptuální umění. V čisté formě už se sice vyčerpalo, zato se jeho zánik udál seberozprášením do všech ostatních uměleckých (i mimovýtvarných) aktivit. Tím jsou principy infiltrace „vysokého“ do „populárního“ vedeny až k ďábelské dokonalosti, totiž k programu. Že se o těchto jevech v knize nedočteme je velmi zarážející.

Domněnka, že umělecké dílo postrádá imanentní hodnotu, že vnitřní hodnota uměleckého díla neexistuje, budiž úctyhodná u myslitelů, pro něž byla v jejich době nevyhnutelná. Dnes vypovídá jen o příliš krátkoúhlém prizmatu hlasatele nebo zoufalé nesamostatnosti jeho myšlení (to ovšem za předpokladu, že se o umění zajímá). Umění MÁ svou vnitřní hodnotu, a to zcela jednoznačně nezávislou na svém uznání. To také umožňuje zpětné docenění progresivních děl, k němuž dochází právě proto, že dílo jako umělecké funguje a v budoucnu (kde je ona pokrokovost již normou) může být doceněno (jeť náhle jaksi výmluvnější). Umělec může čekat na uznání třebas i staletí, ale jeho dílo bude (může být) uměleckým po celou čekací lhůtu. Říká se tomu umělecká hodnota – kvalita, která přispívá k rozvoji oblasti takřečeného umění; přínosem je objev nové dimenze lidské kreativity, hledané tu v tématech tu ve formách realizace.

Po jednotlivých poznámkách by se závěrem slušelo formulovat závěr. Jestli lze vystihnout publikaci Vysoké a populární umění jedním slovem, budiž jím slovo zbytečná. Nevydává se ani zajímavou metodologickou cestou, ani nezpracovává nezpracované, myšlenkově je dokonale sterilní, nu a její závěr je tak banální, že není možné považovat za přínos ani to, že ho bylo dosaženo vědecky. Pokud už máme kompilaci brát jako vědeckou. Opus těchto parametrů by mohl v řádu vteřin provést i počítačový software (nazvaný řekněme Compilator) vybavený zvláštním plug-inem lidské omylnosti. Jeho programování by se měl Zahrádka rozhodně zúčastnit.


Filip Mikuš


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker