Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 3/2009 - Archiválie (komentář)

O všeobecných zákonech umu zvláště1

Antonín Marek

§29

O ponětích a pojmech a jejich vznikání

 

Ponětí nebo pojem jest představa, která spolu pojímá několik představ spojených jím v jednotu.

 

§30

První otázka, která se naskýtá, jest: Kterak se plodí ponětí? Ponětí jest odplemeněný pomysl a bývá plozeno přičiněním našeho umu. Příkladem působení našeho umu při takém odplozování budiž následující případnost. Chtěli–li bychom, vidouce jedli, jabloň, dub atd., z různých názorů odtvořiti sobě pojem strom, který by byl všem těm názorům obecný, tehdy budeme pozorovati těchto názorů, abychom je a jejich částečné představy, které jmenujeme znaky (Merkmale), náležitě osvědomili; pak dlužno je srovnati vespolek, aby se vidělo, v čem se shodují a v čem se liší, což sluj přemítáním; potom potřebí odtáhnouti se toho, v čem jsou lišni, totiž rozličnosti v listech, kůře, kmenu atd., a opačně to, v čem se shodují, vytyčiti a osvědomiti sobě, totiž že jsou strojití hmotové, majíce větve, kořeny atd. Ku posledu ať se tyto vytyčené a odtažené představy (znaky) spojí v jednu představu, jestli jich několiko, z čehož povstává ponětí strom.

 

§31

Naše prvotná ponětí pošla patrně z názorů; druhostranně se příti ale nelze, že nejenom z pouhých názorů, alébrž se i z jiných již nabytých ponětí plodí. Srovnáme–li n. p. pojmy: lev, vlk, liška atd. vespolek a odloučíme–li znaky, v kterých se tyto pojmy liší, sňavše shodné znaky, tehdy obdržíme pojem dravého, čtvernohého zvířete, který bezprostředně z oněch pojmů pošel.

 

§32

Z některého událého ponětí, mnohé znaky majícího, vypouštěním jednoho neb více znaků opět nové ponětí může býti vzděláno, n. p. z ponětí dravé čtvernohé zvíře vypouštěním znaku čtvernohé mohu dojíti ponětí dravé zvíře. To sluje odtahování logické (abstractio logica).

 

Rozeznávati sluší odtahovati se čeho (abstrahere ab aliquo) a odtahovati něco (abstrahere aliquid). Ono vyznamenává vypouštěti představy; n. p. odmísili jsme, spatřuje duby, jedle, jabloně atd., to, co v nich jest rozdílného, tehdy se toho odtahuji, pouštím mimo sebe, a co mají v sobě obecného, to odtahuji k mysli a svědomosti, když si přivádím, totiž že mají kůru, kořeny, větve atd., z čehož nabývám ponětí stromu.

 

§33

Čtvero tedy věcí jest potřebno ke zplození nějakého ponětí. 1) Srovnání několika představ v mysli. 2) Odmístění všeho toho, což mají společného. 3) Odtažení se všeho toho, co jest v nich rozdílno. 4) Sbor odmíšených znaků v jednu představu.

 

§34

Zplozený pojem musí přináležeti a příslušeti všem těm představám, z nichž pošel; n. p. ponětí člověk musí příslušeti Vítu, Zdeňku, Hronu atd.

 

§35

Z hotového ponětí, tvoře vypouštěním některého znaku opět nové ponětí, mohu pokračovati ve vypouštění vždy dále a dále, až přijdu k takovému pojmu, z něhož nelze více vypouštěti: takový pojem žádných znaků více nemající byl by nejvyšší. – Naproti tomu bych opět mohl také sestupovati a vždy přičiňováním nových znaků ploditi nová ponětí, v čemž lze nekonečně pokračovati.

 

§36

Všeliké pojmy z názorů zplozené sluji podané (conceptus dati), také odtažené (abstracti), jsouce rozličné od pojmů učiněných (conceptus factitii), které povstávají spojením několika obraných znaků, n. p. člověk, rostlina, strom jsou dané pojmy, naproti tomu ponětí pravého úhlu jest ponětí učiněné. Toto působení mysli jmenuje se složení logické (compositio logica).

 

§37

Tvoření pojmů stává se úsudkem; neboť odloučené znaky, z nichž tvořím ponětí, přikládají se jakožto přísudek (praedicatum) jednakým představám.

 

§38

O znacích pojmů

 

Znak (Merkmal) jest částečná představa, dle které se rozeznává jeden pojem od druhého, n. p. v ponětí člověk jsou znaky: živočich a rozumný. Jeden každý pojem se může státi znakem jiného pojmu, a všeliký znak není nic jiného nežli pojem a představa, a mysliti není nic jiného, nežli představovati sobě skrze znaky.

 

§39

Všeliká představa může míti tento čtverý pohled, buď se táži, ku kolika předmětům se vztahuje, a tu ji povahuji dle kolikosti (quantitas), a nebo jaké má vlastnosti, a to sluje jakost (qualitas), v jaké srovnalosti stojí s jinými představami, a to sluje potaha (relatio), anebo v jaké poměře stojí s myslí, a tomu vzdějme způsobovost (modalitas).

 

§40

Dle kolikosti rozvrhují se znaky v osoblivé (eigenthümliche) a obecné (gemeinsame). Osoblivý znak jest, když jedno přísluší jedinému předmětu, n. p. svatý jest osoblivý znak Boha. Obecný jest znak, když přísluší mnohým předmětům; n. p. znak živočich přísluší psům, kočkám, hadům atd.

 

§41

Dle jakosti dělíme znaky v tvrdicí (bejahend) a zapírací (verneinend). Znak tvrdicí jest ten, kterým se něco skutečně klade, n. p. červený, zapírací jest ten, kterým se vypovídá, že předmětu něco nepřináleží, n. p. nesmrtelný. Zde se ale jedná jenom o záporu logickém, a nikoli o záporu věcném; logický zápor může sice někdy státi se záporem věcným, n. p. nesvatý; ale někdy bývá logický zápor věcné tvrzení, n. p. nesmrtelný. Smrtelný jest po logicku tvrzení, ale v samé věci jest zápor; a nesmrtelný byl by logický zápor, ale věci jest tvrzení.

 

§42

Dle potahy jsou znaky 1) buď vnitřní, když příslušejí předmětu samostatnému, n. p. rozumný; buď vnější (zevnitřní), když se mu připisují z ohledu jiných předmětů, n. p. znak syn. Vnější znaky znějí také potažití, nebo potahy (relationes, Verhältnissmerkmale). 2) Znaky, jsouce považovány mezi sebou, mohou býti seřaděné (téřadné, souřadné, coordinatus). Seřaděné znaky jsou, které pospolu vzati vynášejí nějaký pojem, n. p. živočichrozumný jsou seřaděné znaky člověka. Sejmeme–li je všecky v jedno, učiní se skopení (aggregatum), z něhož se rodí celkost (totalitas) pojmů. Tato celkost však není u všech ponětí možná, dokonce u těch, jichžto nabýváme ze zkušenosti; n. p. u zlata nemůžeme se honositi, že již známe všecky seřaděné znaky. Podřaděné znaky jsou ty, které se v ponětí zjevují prostředkem jiného znaku; n. p. rozumný živočich jsou seřaděné znaky v člověku, savý byl by znak podřaděný pod znak živočich. Při znacích podřaděných můžeme buďto vzestupovati (progredior), nebo sestupovati (regredior).

Vzestupujíce rozdrobujeme znak, abychom nalezli znaky v něm obsažené; toto rozbírání jest konečno, jelikož nám možno rozbírati jedno tak dalece, jak dalece stačuje znásobení (Zusammensetsung). Poněvadž rozborem nalezený znak jest důvod ku poznání rozebraného ponětí, může se tedy říci, že řada (Reihe) podřadných znaků ze strany důvodů (a parte ante) jest konečná, protože třeba mysliti důvodu před  následkem. Řada podřaděných znaků bývá sestupná (regressiv), když se k hotovým znakům přičiňuje nových; n. p. kdybych k ponětí člověk přidal znak věcný, bohatý atd., tato řada ze strany následku (a parte post) jest nekonečná, protože přibíraje nových znaků mohu nekonečně pokračovati. 3) Z ohledu potřebnosti a užitku může býti znak úrodný (fruchtbar), nebo jalový (leer). 4) Z ohledu svého počátku mohou znaky býti rozborné (analyticus), nebo sborné (syntheticus). Onino jsou částečné znaky skutečného ponětí, kteréž sobě myslím, tyto však možného nebo budoucího, které teprva zamýšlím, které má vzniknouti sborem nových částí, n. p. když si stvořím ponětí trojúhelníka stejnohranného.

 

§43

Dle způsobovosti jest znak buď jestotný, totiž neproměnný (essentialis), jehož nelze odloučiti bez přerušení celého předvrženého ponětí, n. p. tříhrannost jest podstatný a jestotný znak trojúhelníka. Tyto jestotné znaky ale buďte vnitřní; jelikož vnější znaky mohou býti proměněny bez přerušení předmětu, když se promění druhý, s kterýmž se dříve srovnával; n. p. skoroběhý byl by znak člověka z ohledu zdlouhavé želvy, tento znak ale obrátí se v znak zpozdilosti, bude–li člověk srovnáván s koněm nebo jelenem. Naproti neproměnným, jestotným, nevyhnutelným znakům stojí znaky proměnné, náhodné, mimojestotní (ausserwessentliche); n. p. učenost byl by jedno náhodný znak člověka.

 

§44

Jestotné znaky jsou jednak základní (notae essentiales constitutivae) nebo následné, jinak přídatečné (consecutivae, Attribute). První jsou znaky vnitřní, které bývají základem a rodidlem všem ostatním; n. p. v ponětí člověk jsou živočichrozum základní znaky. Následné nebo přídatečné znaky jsou vnitřní znaky, které se rodí a pocházejí ze základních. Takový následný znak člověka jest tělesná strojitost (organismus), která následuje ze základního znaku živočich.

 

1) Příznak logický rozeznávejme od příznaků krasovědných, kteréžto bývají k hlavnímu pomyslu připojeny, aby mu způsobily více zřetelnosti a živosti; n. p. orel hromy zhoubné v pazourech držící bývá příznak mocného nebes vládce.

2) Rozdíl jest mezi jestotou (Wesen), přirozeností a přírodou. Jestotou jest to, co nevyhnutelně náleží k představení některé věci; přirozenost, co náleží k její jsoucnosti (existentia); příroda jest ve stvorách se zjevující moc. Protož mluvívá se o jestotě pomyslů a ponětí, o přirozenosti koňů, o krasotách přírody.

 

§45

marek 1

 

§46

O kolikosti pojmů

 

Kolikost pojmů jest dvojí: jedna dle rozsahu (extensio) a druhá dle obsahu (intensio); pročež i pojmy budou státi pod dvojím oddělem. Říká se: Ponětí pojímá sebou představy, když jim spolu za znak slouží, kdež tyto představy jeho rozsah vyplňují; n. p. ponětí živočich slouží za znak koni, lvu a všem čtveronohým zvířatům atd.: ono je tedy sebou pojímá a jeho rozsažitost se k nim vztahuje.

Říká se opět: Ponětí obsahuje představy v sobě, když se v něm nalézají jakožto částečné představy, a tehdáž stanovuje se jeho obsah; n. p. ponětí člověk má svůj rozsah vztahující se k lidem bílým, černým, snědým atd.; jeho obsah se ale vynáší částečnými představami živočichrozum. Čím více představ jaký pojem sebou pojímá, tím větší jest jeho rozsah, a čím více znaků v sobě obsahuje, tím větší jest jeho obsah. Představy, které pojímá jaký pojem sebou, slují jinak také jeho okres nebo okršlek (sphaera); n. p. všichni učení a neučení lidé jsou okres ponětí člověk.

 

§47

Praví se, že ponětí v sobě obsahuje představy, když se v něm jakožto znaky vynalézají; n. p. ponětí lev obsahuje v sobě ponětí neboli znak dravé zvíře. Představy pak, které se v ponětí zavírají, vynáší jeho obsah. V každém ponětí v opačné poměře (im umgekehrten Verhältniss) čelí obsah proti rozsahu. Čím větší bývá obsah, tím menší jest rozsah; n. p. ryba má menší rozsah nežli živočich, ale větší obsah, totiž více znaků nežli ponětí živočich; a dravá šelma má větší rozsah, nežli ponětí lev, však ale menší obsah nežli on.

Tak tedy většina v ohledu na obsah vleče za sebou nevyhnutelně menšinu na objem a zase naopak. Může se tedy právem říci: Čím vyšší pojmy, tím chudší; čím nižší, tím bohatší. Skrovným počtem pojmů a téměř samotným jedním (něcota, věc) dá se všecko, cokoli mysl chápe, přehlédnouti. Ale běda tomu, kdo obmezil své umění takým skrovným počtem pojmů. Zajav všecko, nezajímá téměř ničeho. Přehlídali všecko, hledí jako do nekonečné pustiny. Odtud pochází mělkost encyklopaedního umění, když není s podobným poznáním zvláštních věd spojeno; právě tak jako světlu vsaživosti ubývá, čím má ozářiti větší prostor, a jarkosti mu přibývá, čím těsnější jest okres jeho záření.

 

§48

Pojmy, nijakých znaků nemající, slují prostojednotné (absolut einfach); n. p. pojem nic, jednota, něco, jichžto nelze nikterak rozebrati. Ponětí slují násobná (zusammengesetzt), která v sobě obsahují několik znaků a rozebrati se dají; tudy jest ponětí člověk násobno, zavíraje znaky rozumný  a živočich. Jednotných ponětí nabýváme přemítkou (reflexio) a odtažením. Ke zplozování jich netřeba sboru, ačkoli samy ku sboru slouží.

Vsažitá kolikost pojmu bývá tím větší, čím více znaků v sobě zavírá, a tím menší, čím méně jich v sobě obsahuje. V jednotném pojmu nelze rozeznati různých znaků: rozeznání jich děje se toliko v násobném. Objasnění (declaratio) stává se tehdáž, když se vyjádřila vsažitá kolikost pojmu. Objasnění jednotných pojmů není tedy možno.

Rozsáhlá kolikost pojmu jest opět tím větší, čím více představ v sobě zavírá, a naopak tím menší, čím jich zavírá méně, bude–li okres pojmu naprosto nejmenší, žádné představy jiné v sobě nezkrývaje, tehdy sluje pojem jednotlivý (individualis), splývaje s názorem předmětů. Vyjádření rozsáhlé kolikosti v pojmu sluje rozdělení (divisio), čímž se pojem pojmu podřaďuje, z nichž jeden vyšším a obecným a druzí nižšími a zvláštními pojmy se stávají. Jednotlivé pojmy nedají se děliti.

 

§49

O jakosti pojmů

 

Jakost pojmu záleží ve vědomosti, kterouž máme o něm nebo o jeho znacích. Otázka jest: Zdaliž a kterak jsme jich svědomi? a tudy se dělí pojmy v temnéjasné.

Temné pojmy jsou takové, kteréž bývají chápány upostředěnou svědomostí; jasné jsou ty, jichž býváme bezprostředně svědomi. Prostředkovaná svědomost nepostačuje k rozeznání jedné představy od druhé, bezprostřední ale k tomu postačuje. Přiházívá se, že potkavše se s kýmsi lneme k němu prvním pohledem a náchylností býváme jati za nějakou temnou představou, snad že podoben jest těm, kteréž milujeme. Nebo mne někdo o něčem přesvědčuje tak, že mu sice nemohu odpírati námitkou, ale jsem přece čímsi na rozpaku držán, že mi na jeho pravdě nelze zcela ustrnouti. Tehda se řídíme vždy kterýmsi temným pojmem nebo představou. K představám temným čte se i tušení (Ahnung).

 

§50

Jasné pojmy se rozvrhují v rozeznané (distinctus) a v nerozeznané. Rozeznané (zřetelné) jsou ty, jichžto znaků jsme náležitě svědomi; n. p. zřetelný, rozeznaný pojem člověka mám, moha udati jeho znaky, totiž: že jest rozumný a živočich; kdež ale znaků nelze udati, jest pojem nezřetelný, nerozeznaný. Člověk sprostý mívá mnoho pojmů nezřetelných; slyše příběh jakýsi o podvodu a nátisku, hned poví, co v něm soudí býti spravedlivého a co nespravedlivého, ale neřekne nám, což právo jest a co bezpráví. Když ale nezřetelnost pojmů pochází odtud, že jejich znaky nejsou v naší svědomosti náležitě zpořádány, tehdy sluje pojem zmatečný (verworren).

Temná ponětí mohou objasněti, když k nim přičiníme svou pozornost; naproti tomu jasné pojmy se časem zatemňují, když svědomosti moc znenáhla slábne a tuchne, až konečně přestává býti bezprostřední. Jasné pojmy jednotné, n. p. krása, nemohou býti až k samé zřetelnosti povýšeny, poněvadž v sobě neobsahují žádných zvláštních znaků. Zmatečné pojmy mohou býti obráceny uspořádáním znaků ve zřetelné.

 

§51

marek 2

 

§52

O temných pojmech se nemůže v logice jednati proto, že jich nelze měřiti všeobecnými pravidly.

 

§53

Pojem může míti zřetelnost jednu logickou a druhou krasovědnou. Logická udává znaky v něm; n. p. člověk jest živočich rozumný. Krasovědná ale jest toliko názorem a záleží v živosti; n. p. oko jest zrcadlo duše.

 

§54

Zřetelnost pravíme býti v pojmu tehda, když jsme vědomi jeho znaků. Pojem může se ale činiti dvojnásobně zřetelným buď udáváním v něm obsažených seřaděných nebo souřadných znaků, n. p. člověk jest rozumný živočich, anebo vyhledáváním znaků již ve znacích známých, totiž skrze podřaděné nebo podřadné znaky. Tudy může zřetelnost pojmů míti rozličný stupeň, vedle toho, jak daleko se pokračuje u vyšetřování podřadných znaků; n. p. člověk jest rozumný živočich jest pojem v prvním stupni zřetelnosti; naleznu–li opět znaky živočicha a rozumu, totiž řka: živočich jest strojitá jestota o životě a čitelnosti a rozum dovolná mohutnost představovací, tehdy mám druhý stupeň, a dle toho by se dalo i ještě dále pokračovati.

 

§55

Dále může býti zřetelnost buď rozborná (analytica), nebo sborná (synthetica). Rozbornou zřetelnost sobě získám, když si rozdrobím daný pojem v jeho znaky, n. p. pojem povaha nalezna, že jest to jednání vedle neproměnných pravidel. Na této rozborné zřetelnosti záleží sokratické navedení. Sborné zřetelnosti ale nabýváme, když prv danými znaky konečně docházíme pojmu, kteráto zřetelnost panuje nejvíce v ponětích tvořených, n. p. trojúhleník, kterýmžto vyrozumívám obrazec třemi rovnými hranami zavřený. Také tehdáž se nazývá zřetelnost sborná, když přidávám k danému pojmu teprva nové znaky; což se s poznatky děje ze zkušenosti nabytými, n. p. ponětí zlato může se mi státi rozeznalejší, když k obecně známým znakům žlutosti, tíhoty a tažitosti přidám: že se zlato rtutí rozpouští a devatenáctekrát těžší jest nežli voda. Tudy se pochopí to pravení: učinil jsem nějaké poznání zřetelné, anebo poznání zřetelné jsem zplodil. Onono se stává rozborem (analysis) a toto sborem (synthesis). Všaký rozbor musí býti předcházen sborem, bychomť ho i svým vědomím neobsáhli.

 

§56

Sborná zřetelnost roste množením seřaděných znaků v pojmu a rozmáhá naše poznání. Rozborná roste větším odplozováním znaků, nerozmáhajíc našeho poznání, nébrž toliko jej vysvtělujíc. Rozbornou zřetelností zakládá se hlubkost (Tiefe) a důvodnost (Gründlichkeit) našeho poznání.

 

§57

Sborná zřetelnost jest účinek umu. Rozborná však zřetelnost prvního stupně jest účinek soudu a druhého stupně jest rozsudku; n. p. A buď pojmem; b, c buďte jeho znaky; tedy bude A=b,A=c; a v druhém stupni, rozvrhne–li se b αβ, bude A=α, β, c atd., což při vyšetřování úsudků a rozsudků lépe se nahlédne.

 

§58

Pojem se stává podrobně (ausführlich) zřetelný, když všecky jeho znaky, z kterých jest složen, jsou osvědoměny. Vada by ale do něho byla, kdyby se který znak dvakráte vyjadřoval. Ousečnosti neb stručnosti (praecisio) nabýváme v pojmu střehouce se, aby se v pojmu neuvádělo přílišně mnoho znaků. Má–li který pojem důvodnost, podrobnost a stručnost, tehdy jest dokonalý a sluje výměrem (definitio).

Když se podrobnost pojmu až k znakům nejmenšího obsahu (při jednotných) a ke znakům nejmenšího objemu (při jednotlivých) rozšířila, tehda dosáhla zřetelnost nejvyššího stupně, kteráž se jmenuje logickou dokonalostí pojmu. Objem jest tedy úplně zřetelný (complete distinctus) aneb logicky dokonalý u vyšším smyslu (logice perfectus sensu eminenti), když se v něm osvědomilo svrchované rozeznání spojeného rozmanita. – Zdaliž se ale kdy ve skutečné případnosti dostihl takový stupeň dokonalé zřetelnosti, anebo jestli tato logická dokonalost pouhou vidinou v poznání, stojí na rozvaze. Tolik jest jisto, že ve větší částce prvním nebo druhým stupněm zřetelnosti se upokojujeme. Jistě by i nejdelší život lidský nepostačoval, aby se pomysly jednoho dne až k dokonalé zřetelnosti povynesly; aniž se zdá býti k jednání vezdejšího života vždy zřetelných ponětí potřebí. Zřetelných pojmů jest zvláště ve vědách lidem učeným potřebno, pro život a jednání v něm postačuje již jasnost pojmu.

Uváží–li se podrobnost a úplnost pojmu jakožto zvláštní stupňové logické dokonalosti (v širším smyslu), tehdy se mohou počítati čtyry hlavní stupně: jasnost, zřetelnost, podrobnost a úplnost.

Mají–li se pojmy označovati, a sice vsažitě (intensive), totiž rozeznáním znaku, tehdy jsou možné všelijaké případky, podle kterých nabývají pojmy zvlaštního jména. Pojem se totiž nazývá pravý (notio recta seu justa), když se udaly znaky přislušející myšlenému předmětu, naopak se nazývá křivý neb nepravý (prava, vitiosa); dostatečný (sufficiens), když se vytklo jenom tolik znaků, co jich třeba k jistému cíli, naopak se nazývá nedostatečný (insufficiens); přiměřený (adaequata), když se neudalo ani za mnoho ani za málo znaků, naopak sluje nepřiměřený (inadaequata); kdežto pojem se nazve opět buď přeplněný (superfluens s. superabundans), aneb kusý (manca), dle toho jak se buď za mnoho neb za málo udalo. Proti vyměřenému pojmu (definita) stojí nevyměřený (indefinita), kdežto pojem sluje buď kolísavý (fluctuans), když se v ohledu na udané znaky zjevuje jakási neurčitost, a pak šilhavý (obliqua s. ambigua), když se udávají dvojsmyslné znaky.

 

Antonín Marek, Základní filosofie. Logika. Metafysika.
Praha, Komise u Kronberga a Řivnáče 1844, s. 60–71.

 

 

Poznámky:


1 Text byl částečně jazykově upraven. Vzhledem k tomu, že tato Markova kniha sehrála klíčovou roli při ustavování české logické terminologie, jsou zásahy především syntaktické a ortografické povahy. – Pozn. red.

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker