01_poezie_skenderija.pdfMilí čtenáři,
právě jsme vydali číslo 3/2009. Přejeme dobrou četbu. Přípravy nového čísla jsou v plném proudu.
|
|
|
Aluze 1/2010 - Próza Ithaka po deseti letechSaša Skenderija
Podivíni
Tajemní a nedostupní ve svých temnotách, dětinsky rozmařilí a něžní, když si píšeme nebo mluvíme o někom z nás, kdo tu zrovna není. S některými jsem vyrůstal, jiné, které jsem poznal už jako dospělé, jsem neomylně našel v jejich albech na školních skupinových fotografiích. Vždycky byli takoví. Pamatují si každý detail z toho, co jsem jim kdy o sobě řekl, někdy i to, co jsem zamlčel. Tak mi pokaždé někdo z nich připomene důležité věci o mně samotném, když jdu ke dnu nebo se vznáším příliš vysoko ve svém bezvýznamném existenciálním deliriu. Někteří z nich už téměř odepsali sebe i mě: hroutili se a vrůstali do vlastního šílenství stahujíce mě za sebou, jako magnet přitahuje ocelovou šponu. Podivíni, které mám rád, rozesetí po polednících ve svých propastech, mezi obludami normálnosti.
Tekuté krystaly
Naprázdno běžící videokamera, ode zdi ke zdi, z tváře na tvář mezi tebou a mnou mezi nimi a námi – svět je pestrý a bezbolestný.
Když tě pozoruji, rozléváš se mým vědomím jako polarizovanými mělčinami L(iquid) C(rystal) D(isplaye). Bezbolestně tě zmenšuji a vracím zpět, zaostřuji a rozmazávám – dokud mě něčím nepřinutíš začít nahrávat: nějakou dlouho odkládanou myšlenkou, neklidným loupáním prstů, nějakým drobným smutkem.
Znám tě dobře, jsme spolu už dlouho.
Mám rád tu jiskru těkající ve tvých očích, ten překvapivý záblesk sebe sama v tvé řeči, ten odraz tvé přítomnosti v mých myšlenkách – moment, v němž se rozhodneš vnímat, kdy vím,
že já vím, že víš.
Nemovitosti
Z otevřených oken mého města se do ulic sypával cinkot příborů
Dozvuk malých rodinných dramat skrytých za krajkovými záclonami dětský křik zprávy z televize
Někdy jen čalouněné ticho dlouhých nedělních odpolední
Ta okna jsou teď zavřená zvuky se vytratily už je neslyším staly se z nich nemovitosti
Přijímám je lhostejně jako ozdobený vánoční stromek jako kandovanou třešni v koktejlu
Do rozměklého asfaltu jiných měst ze mě spadly okovy poezie a bezdomovectví
Sklouzly tiše na tlusté koberce mých pokojů do žhavého písku mořských pláží do tekutého cukru jejího klínu do umělého prašanu rodinných fotografií
Jizvy pomalu mizí pod vrstvami tuku
Mys Dobré naděje
Slíbil jsem Zelkidě Že jí přivezu báseň Z konce světa Z mysu Dobré naděje I když sama Si o to neřekla
Bohužel Když jednou člověk napíše Pár básní Dobrých básní Potom jen tak pro nic za nic nepíše Ani neslibuje
Letěl jsem z Johannesburgu Do Kapského města Mužatka na vedlejším sedadle Mi položila otázku V jakémže vlastně jazyce je kniha Kterou čtu V BOSENŠTINĚ Vyrazil jsem ze sebe Aha řekla A bylo jí to trapné
Bosňáky máme i tady V Jihoafrické republice řekla Já vím Ale radši mi povězte, kolik kilometrů je Z Johannesburgu do Kapského města? Asi 1400 Aha Jako z Atlanty do New Yorku Řekl jsem
Kniha, kterou jsem četl Byla od Amira B. Bosňana Který na rozdíl ode mě zůstal A svému otci sám postavil Náhrobní kámen A napsal o tom báseň A jakou báseň! Nikdy jsem se s ním nesetkal Ale můj kamarád Adin ho navedl Aby mi podepsal dvě knihy A poslal je Po Fatimě Do Ameriky Jednu podepsal Drahému příteli Druhou S úctou Dostatečný důvod k tomu Abych vzal jeho knihy Na konec světa (Mimochodem, nikdy jsem neměl Většího přítele Než Adina Kromě Zelkidy A možná Tény)
Letadlo přistálo v Kapském městě Za soumraku Nejúchvatnější podívaná Jakou jsem kdy zažil Snad jedině přistání v Riu Lze s tímhle srovnávat A to jen díky Cendrarsovi Ale kdo ví Ani to není až tak docela nemožné Teď, když už jsem přistál na konci světa
Ubytovali mě v bývalém vězení Pro bývalé bankovní lupiče Hotelový pokoj byl trochu těsný Ale pohodlně zařízený Pootevřené okno, každou chvíli bouřka Krátce klid a zase bouře Nechal jsem běžet televizi Protože jsem se děsil samoty V temnotě vězeňské cely Na konci světa: Soft-core porno na šestém kanálu
Po nějaké době jsem se probudil a televizi vypnul „Vyrazil jsem do světa zotavit Tělo zmatené hrůzou ze zániku Ale hned v prvním šeru mě opustila odvaha“ A tehdy jsem si vzpomněl Že se mi Semezdin neozval Od té doby, co jsem ho požádal O zvací dopis pro Ténu Jménem Hlasu Ameriky
Je to divné
Zřejmě existuje jistý bod Na životní mapě každého z nás Kterého když dosáhneme Všechny další cesty se stávají návratem A tehdy se každou mílí Stále víc vzdalujeme svým spolucestujícím A jsme blíž a blíž Těm, co zůstali doma
Ráno V autobusu Nám turistický průvodce vyprávěl O tom, jak První plavba Ve skutečnosti skončila nezdarem A jak se Bartolomeo Díaz vrátil zničený a zoufalý Aby králi vypověděl o Bouřlivém mysu Na konci světa Za nímž není nic Jen běsnící moře A zlověstné útesy ukryté v mlhách Ostřejší než levantské šavle
Později král tento detail V lodním deníku změnil A mořeplavce zahrnul bohatstvím a slávou Protože Zkroušená vlast naléhavě potřebovala Místa dobré naděje Nové obzory Slova útěchy A povzbuzení
(září 2003)
Horror caféi (Starbucks)
K čemu to všechno vede? K ničemu, shodli jsme se mlčky hezká baristka a já: vytvořila v mém kapučínu dokonalý mléčný květ a zvěčnila si ho digitálním fotoaparátem.
Potom jsme tiše pozorovali, jak se její mandala v šálku zoufale utápí pod cukrovou lavinou a mizí v husté pěně, dokud má lžička zkázu nedokončila.
Vybavil jsem si, že Jung v mandale spatřoval projev nevědomého „já“.
A Aristoteles tvrdil, že prázdnota ve snaze zaplnit se nezadržitelně pohlcuje všechno kolem sebe.
Mario Praz pojmem horror vacui označoval dusnou atmosféru a přeplácanost viktoriánského interiéru.
A tak dále.
K čemu to všechno vedlo?
Asi k ničemu – shodl jsem se mlčky s hezkou baristkou ve spěchu, abych unikl dříve, než nás šamanské prsty okolo posedávajících laptopistů uvrhnou do prázdnoty svých monitorů
Traktát o nostalgii
Nostalgie, ten hořkosladký stesk po sobě samém, po zašlých, vysněných, přerušených nebo zameškaných událostech, místech, pocitech a nadějích, které jsou jakoby stále někde tady, na dosah ruky, a které nám, jakmile po nich ruce vztáhneme, mizí jako duha v minulosti i budoucnosti. Nostalgie je entropie duše, její nepoužitelná esence tvořená přebujelou obrazotvorností a vzpomínkami. To ostatní jsou instinkty a informace uschované či založené ve skladištích paměti, které se čas od času aktivují za účelem řešení každodenních životních situací na nezadržitelné pouti k věčnému zapomnění. Nostalgie není jen touhou po návratu, jak se obvykle míní, po „starých dobrých časech“, místech, okolnostech, nadějích, snech. Nezahrnuje jen ztracené, vysněné či zmeškané ráje, ale také sedliny pekelných zkušeností. Nostalgie je toužebné přání, aby se prožité a tušené převtělily do věčnosti přítomného okamžiku a zapustily kořeny do sypkého písku budoucnosti. Není pouze lidským steskem po ráji, ať už ztraceném, či neexistujícím, ale především po intenzitě, smyslu a ryzosti samotného aktu života. Nostalgie je touha po věčnosti tady a teď. Často chybně ztotožňovaná s melancholií, liší se nostalgie jedním zvláštním rysem, tím zášlehem smutku v očích skutečně nostalgických lidí. Ale nostalgie je touha a neživí se, na rozdíl od melancholie, rezignací a zatrpklostí. Ona je zdrojem osudové tvořivosti a bezbožné víry v to, že se nic neděje nenávratně a zbytečně. Na rozdíl od ostatních vášní a tužeb, neusiluje nostalgie o vlastní naplnění, ale o vlastní pokračování. Smyslová touha, dychtění po věčném životě, po moci, slávě, pohodlí, dobrodružství, jistotě, touha po štěstí, svobodě, spravedlnosti, vlastnění, pravdě – to všechno řídí lidský život od jednoho bodu k druhému v prostoru a čase. Jediným účelem nostalgie je neustálá seberegenerace. V mládí hledí k budoucnosti, k očekávanému, v dospělosti a ve stáří se upíná k přítomnosti a minulosti, ke zmeškanému a uplynulému. Mládí tedy končí ve chvíli, kdy stesk po promeškaném převládne nad touhou po vysněném. Stáří přichází, když se nostalgie mění ve stesk po dávno zašlém. Tak se stává, že některá místa, tváře a události z mladických vzpomínek, od jejichž všednosti jsme kdysi prchali do světů fantazie a pohádkových nadějí, se v pozdějším věku jeví mnohem pohádkověji a neskutečněji, než naše tehdejší sny a představy. Tento algoritmus nostalgie můžeme často pozorovat v literatuře, v dílech mladých, zralých, a „starých“ autorů. Láska a umění se rodí z nostalgie, z touhy po vydatnosti, smyslu a čistotě života, na cestě k věčnému zapomnění a lhostejnosti. Láska a umění pocházejí z lidské touhy po vzkříšení prožitého s tušeným ve věčnosti přítomného okamžiku a přání podělit se o to s ostatními. Proto je nostalgie podstatou každé opravdové lásky a každého opravdového uměleckého hnutí.
Ithaka po deseti letech
Stále však mysli na Ithaku. Je tvůj souzený cíl.
Kromě těch, co zmizeli cestou a těch, kteří stále hledají, jsme ji, dříve či později, všichni našli.
Někteří z nás museli projít půl světa, jiní na ni narazili během cesty. Některým se na konci zjevila sama, aniž by kdy překročili práh domova.
A záleží vůbec ještě na tom, jestli nás až sem dovedl osud, nebo náhoda? Odsud nás může dostat snad jedině zázrak.
(v Ithace, leden 2010)
Z bosenštiny a angličtiny přeložil Jaroslav Šulc.
Saša Skenderija se narodil roku 1968 v jugoslávském, resp. bosenském Vitezu. Studoval na Univerzitě v Sarajevu a Univerzitě Karlově. V současné době působí v Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK a jako technologický koordinátor v Law Library (Cornell University, Ithaca). Od konce osmdesátých let minulého století publikoval pět básnických sbírek v bosenštině: Golo O (1987), Ništa nije kao na filmu (1993), Praški fraktali (1998), Kako naslikati žar-pticu (1999), Zašto je patuljak morao biti ustrijeljen (2005). Jeho poezie se objevila v bosenských, chorvatských, českých a anglických antologiích.
|
NOVINKY31. 03. 2010Aluze 3/2009 Milí čtenáři,
23. 10. 2008Stránky Aluze.cz archivovány Národní knihovnou Stránky Aluze.cz byly vybrány Národní knihovnou ČR jako kvalitní zdroj a byly zařazeny do projektu WebArchiv.cz. Stránky budou archivovány několikrát ročně a jejich záznam se stane součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR. Díky tomu budou zachovány i pro budoucí čtenáře.
18. 06. 2008ISSN 1803-3784 Dovolujeme si tímto upozornit - zejména naše přispěvatele - že internetová Aluze získala nové ISSN, a to 1803-3784, které je odlišné od ISSN, jež měla tištěná Aluze.
10. 06. 2008Starší čísla a knižní přílohy Aluze Vážení čtenáři,
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784 |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Pavel Kotrla
