Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2010 - Recenze

Ohlédnutí za světem minulým?

Petr Hruška, Ivan Wernisch: Byl jednou jeden svět.

Praha, Torst 2009.

 08_recenze.pdf

 

Nakladatelství Torst vydalo loni pozoruhodnou publikaci Petra Hrušky (1949) a Ivana Wernische (1942). Autoři vybrali staré fotografie, pohlednice a kabinetky zachycující skutečnost před více než sto lety, opatřili je nápaditými texty a uspořádali z nich soubor, který se jmenuje Byl jednou jeden svět. Vznikla tak kniha, připomínající úpravou i formátem výtvarné monografie, která nepochybně zaujme i nahodilého čtenáře, neboť mnohé snímky už samy o sobě představují tehdy vskutku kuriózní zvyklosti a vystupování před fotoaparátem, stejně jako nepřirozeně snové a někdy až dojemně úsměvné kompozice. V tom také tkví samo kouzlo těchto obrázků. Můžeme jimi vstupovat do světa od počátku jiného, než je ten současný, obdivovat se unylé kráse zašlých časů a nostalgicky přitakat jejich pomalému tempu, a přesto se v takovém světě nemůžeme bezpečně ztratit a po vzoru zcela vybájených utopií nerušeně prodlévat. Je zde totiž člověk, jehož neustálá přítomnost vytváří spojnici mezi minulostí, kterou autoři po svém dokreslují, a současností, ve které společně se čtenáři žijí. Prostřednictvím proměňující se lidské zkušenosti tak nastavuje svět tehdy pomyslné zrcadlo světu nyní, koneckonců na konfrontaci dvou různých pohledů na skutečnost je založena i poetika celé knihy. Byl jednou jeden svět tedy není jen obrazovým dokumentem, není ani panoptikem lidských figurek, třebaže by si s tímto vymezením v mnohém nezadal, není však ani pouhou „knihou ke koukání a ke čtení“, jak hlásají paušální anotace v tisku. Za sebe si troufám tvrdit, že je především knihou svébytně básnickou. A rovnou dodávám, že je také knihou poněkud problematickou.

Jakkoli obrazová část v knize převažuje a už sama o sobě nezaměnitelný svět přelomu 19. a 20. století evokuje, bez krátkých komentářů k jednotlivým snímkům by jen stěží mohla působit tak živým dojmem. Pro zažehnutí příběhu, pro oživení rozličných postav na scéně, je nutné něco doopravdy vyprávět. A tak se už od prvé strany (kde mimochodem ještě žádný obrázek není) vypráví: „Když vyprávění začíná slovy ‚byl jednou jeden‘, je víc než jisté, že dál to bude tak smutné nebo tak trapné, že lépe neposlouchat. – Ale ‚bylo jedno město‘? Nebo ‚byl jednou jeden svět‘? Ó, jen pokračujme, to mě zajímá!“ (s. 5) Čtenář tu vlastně stojí u zrodu příběhu, jehož aktéry mohou být jak samotné fotografie skládající obraz jednoho z mezníků našich dějin, tak jednotlivé postavy na nich zachycené, nalézající se vždy na určitých místech, v určitém prostředí. Tento příběh může čtenář pochopitelně buďto přijmout, anebo odmítnout, je však jisté, že podmanivou výzvu oné floskule „byl jednou jeden…“ oslyšet nemůže. Citovaný vstupní odstavec knihy představuje svého druhu iniciační formuli, která probouzí nezastupitelnou fascinaci příběhem, bez níž by literatura patrně nebyla možná. Samotná skutečnost, že se někde někdy někomu něco přihodilo či přihodit mohlo, se stala pro autory základním inspiračním podnětem a dala jim takřka volné ruce k fabulaci, jejíž jediné omezení vyplynulo z povahy každé fotografie, respektive z toho, co a jak je na ní zobrazeno.

Krátké texty připojené k jednotlivým fotografiím mají svoji specifickou podobu. Otevírá je úvodní věta, která často velmi trefně nadhazuje základní atmosféru snímku, přičemž ostatek textu zpřesňuje a rozvádí možné detaily a významové nuance. Důležitost první věty je podle mého názoru natolik významná, že pokud se s ní čtenář nedokáže ztotožnit (s ohledem na příslušnou fotografii), nepřesvědčí ho už ani zbytek textu. Naopak v případě, kdy se význam první věty přirozeně propojí se situací zachycenou na fotografii, dojde k prolnutí dvou odlišných složek kýženého celku (slov a obrazu) a čtenář na okamžik vnímá prchavý dojem náhle probuzeného smyslu. Například fotografie zahradní restaurace, kde hosté rozsazení kolem stolů napjatě sledují objektiv fotoaparátu, je opatřená textem začínajícím slovy: „Bylo by to nedělní odpoledne nijaké, dlouhé jako vždycky…“ (s. 100) Jinde fotografii mladého chlapce, zírajícího v zamyšlení nad knihou kamsi do dáli, doplňuje text s poněkud tajemným úvodem: „Na tu knihu ho upozornili…“ (s. 27) V obou případech představuje úvodní věta svébytný začátek příběhu, dostatečně otevřený rozmanitým interpretacím, a ve své částečné určitosti a zároveň široké potencialitě iniciuje vyprávění, které posléze už samovolně probíhá v mysli čtenáře. Tak jako mohly být přítomné snímky ve své době pokusem o zachycení neměnného časového okamžiku jednou provždy, mohou být dnes naopak podnětem pro rozvíjení příběhů a úvah v čase. Jako by strnulé pohledy jednotlivých postav provokovaly k domýšlení jejich osudů, k oživení událostí jejich života. Zvláště některé teatrální pozice, např. rozšafné pózy hráčů karet, portrét řezníka hrdě předvádějícího zařízlé prase nebo vyzývavá gesta polonahých žen, vzbuzují přirozený zájem o to, co ta která osoba dělá, když se právě nefotografuje. Domýšlet se o tom lze na základě podnětů rozesetých v jednotlivých textech.

V tomto ohledu se celé dílo přibližuje poezii, neboť schopnost úvodní věty iniciovat příběh, respektive rozvíjet nepředpokládané významy, vzbuzovat očekávání a zároveň nedopovídat, propůjčuje textům cosi z příznaku básnickosti. Sama křehká a nestálá vazba mezi označujícím (textem) a označovaným (fotografií) dává vzniknout bohaté škále významů a vyzývá čtenáře, aby hledal adekvátní strategii četby, tedy aby ve svém porozumění dílu vycházel z jeho vyhraněné stylizace. V této souvislosti se domnívám, že to bylo naopak příliš doslovné čtení, jež vedlo Lubora Kasala k odmítnutí přítomné knihy jakožto souboru pouhých „připodotků“ k fotografiím, které vesměs postrádají vtip i samotný nápad (viz Tvar 8, 2010). Ono se skutečně zdá, že Byl jednou jeden svět je kniha, pro kterou princip buď, anebo platí dokonale. Dovedu si živě představit, jak kniha polarizuje čtenářskou obec, kdy ji jedni zatracují jako banalitu, třebaže je pro ně plná zajímavých obrázků, zatímco druzí se jí nemohou pro její nápaditost nabažit, protože přistoupili na autorskou hru a abych tak řekl uznali, že pravdivostní hodnota celé knihy je a musí zůstat nerozhodnutelná. Rozumím dobře námitkám „realistů“, těžko se zbavujeme nezpochybnitelného faktu, že všechny fotografie jsou záznamem historické skutečnosti, že je někdo kdysi živý vyfotil, že to udělal čistě pro potřebu portrétovaných atd., ale autoři této knihy s fotografiemi nakládali jako s čistě estetickými objekty, vytrhli je z dobového kontextu, zbavili je významů původních a udělili jim významy nové (nakolik lze původní významové konotace jednotlivých snímků skutečně potlačit je už věc druhá a nemá smysl ji zde rozvádět). Důležité nakonec je, že široký významový potenciál knihy umožňuje obsáhnout oba zmíněné přístupy najednou, proto také můžeme vylučovací poměr mezi nimi směle škrtnout. Svůj podíl na tom mají zejména otevřenost a nehotovost celého díla (syntézu obrazu a slova dělá až čtenář), sdělný a pohotový jazyk s občasným ozvláštněním dobovými výrazy a poetismy (texty se nejvíce blíží vděčným dvojsmyslným anekdotám) a konečně i vždy pouze zkusmá přiléhavost textů k fotografiím (ke každé z fotek mohly být přece jen napsány tisíce jiných komentářů). Nicméně svébytnost knihy má i svá úskalí.

Domnívám se, že poslední zmíněný rys odhaluje a zdůrazňuje utvořenost celého díla, ze které patrně plyne jak jeho nápaditost a pro mnohé snad i neotřelost, tak také jeho sporné žánrové vymezení. Rozpor mezi původním věcným záměrem fotografií a jejich nynější uměleckou aktualizací ovšem otevírá problém, na který každý pozornější čtenář sám narazí. Proč právě tyto a ne jiné komentáře? Vždyť to, co nám zde autoři předkládají, je v podstatě literární readymade, který taky mohl vypadat docela jinak. Bylo-li výše řečeno, že ztotožnění se s textem (v podstatě jen na základě emocionálního naladění) je předpokladem pro jeho interpretační uchopení, což je mimochodem další styčný bod s poezií, pak se otázka přijetí či odmítnutí textu stává do značné míry ryze subjektivní záležitostí. To by ovšem znamenalo, že ti, kterým se autoři netrefili do jejich vkusu, mají jednoduše smůlu. A nejspíš to tak skutečně bude, neboť co jiného než subjektivní záliby a preference obou autorů ospravedlňují případnost a funkčnost jednotlivých textů vzhledem k připojeným fotografiím? Samozřejmě autor je autor a do díla se mu kecat nemá, naopak je třeba jej respektovat a snažit se mu vyjít vstříc, ale pak ať tedy autor tvoří tak, aby jeho dílo na něj nevyzradilo to, co se mu zrovna nepovedlo, jedním slovem, ať tvoří přesvědčivě. V případě knihy Byl jednou jeden svět je to bohužel tak trochu hazard, právě ono buď, anebo, proto se není čemu divit, že náročnější, urýpaný čtenář nabývá dojmu, že se tady tvořilo až příliš snadno a pod diktátem suverenity, která tu a tam v již dokončené knize ztratila své opodstatnění. Dal bych protentokrát takovému čtenáři zapravdu.

Obrátíme-li pozornost k autorskému stylu a samotné poetice knihy, pak je třeba říci, že jednotlivé texty jsou na první pohled k nerozeznání. Je někdy skutečně až s podivem, jak se oba autoři dokázali naladit na jednu notu. Čtenář si může zahrát hru spočívající v tom, že se bude pro sebe dohadovat, kdo který text napsal (informace o autorství jednotlivých textů jsou otištěny samostatně v závěru knihy). Sám jsem byl zprvu překvapený, jak se obě autorské polohy navzájem kontaminují a jak jeden napodobuje druhého. Avšak nápadná podmanivost textů, jejichž neotřelý a čerstvý výraz dokáže být až uhrančivý (a pro osobní vnímání skutečného světa také nakažlivý), se v důsledku toho záhy vyčerpá a texty mohou přestat čtenáře bavit právě pro tuto jejich nyní už protivnou stejnorodost. Bylo-li řečeno, že se autoři navzájem inspirují, pak to ovšem znamená, že individuální charakteristiky jejich stylů přece jen existují a v něčem se odlišují.

Domnívám se, že je možné vzhledem ke konečné podobě textů knihy za vlivnějšího autora považovat Wernische, jehož záliba v podobných projektech je neoddiskutovatelná (viz např. jeho trilogie o zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných autorech české literatury). Wernisch, který se nikdy netajil svým sklonem k mystifikacím a nadsázce, přejímá ve větší míře než Hruška opisné a skryté vyjadřování typické pro dobu před sto lety, odtud také dvojsečnost jeho textů. Mohou vyznívat laskavě, ale zároveň jimi prosvítá i jakýsi absurdní smysl. Například jeho komentář k portrétu tří sošně vyhlížejících mužů: „Že bratři Kalouskové měli šroubovací hlavy, to každý ve městě věděl. A říkalo se o nich, že si ty šroubovací hlavy občas vyměňují. Tak třeba František že si někdy vyjde s hlavou Honzíka, Honzík s hlavou Ludvíka, Ludvík s hlavou Františka, a pak zas jindy třeba Honzík s hlavou Františka atd. – Ale ve skutečnosti tomu bylo poněkud jinak. Na své hlavy byli bratři Kalouskové opatrní, ty by nikdy nepůjčili, půjčovali si pouze těla. A vlastně ani to ne. Jen měli společný šatník.“ (s. 59) Zatímco Wernisch v dobrém slova smyslu žvaní a mytizuje skutečnost za přispění notné dávky překrucovaných a všelijak domýšlených dobových reálií, je Hruška přece jen poněkud nostalgičtější a vážnější. Až na výjimky se neuchyluje k wernischovské ironii, ale spíše jen v pouhých náznacích evokuje tehdejší časy a s o poznání vlídnějším humorem poukazuje na věčné lidské stereotypy. Například jeho komentář k fotografii staré ženy stojící v kuchyni u plotny s obličejem obráceným přímo proti objektivu: „Ptáte se mě na dějiny a jak to tenkrát bylo a co já na to, a prý, že jsem už pamětník. Jaký pamětník? Vždyť jsem paty nevytáhla, nejdál jsem byla v Březnici a jinak pořád jen na pole, do chléva a do kuchyně, a muže jsem měla taky vodsuď, a vůbec.“ (s. 34) U Wernische se aktéři fotografií často stávají v podstatě oběťmi hravého bájení a jsou jim posměšně podsouvány nejrůznější anomálie, o které si ovšem vhledem ke své podobě sami říkají. Například portrét podsaditého staršího muže opírajícího se váženě o hůl: „Polykač drobných předmětů Kalousek. Ve zdraví se dožil téměř devadesáti let a při vědeckém zkoumání bylo napočítáno, že jeho útrobami za tu dobu prošlo kromě jiného asi deset kilogramů mincí, prstenů, manžetových knoflíků a ozdobných jehlic, přes dvě stě kusů kávových lžiček a více než dva tucty kapesních hodinek. Obzvláště pamětihodným výkonem tohoto muže bylo pohlcení mechanického hracího kuřete, které se nyní nachází v umělecké sbírce pana Josepha hraběte ze Schlöndorfů.“ (s. 38) Naopak Hruškovy komentáře jsou intelektuálnější, někdy poetičtější, ale také více sentimentální a v krajním případě i trapné. K těm opravdu vydařeným patří portrét dámy v dlouhých šatech, která si s napjatě sevřeným rty a nepřítomným pohledem upravuje koženou rukavici: „Na přednášce v místním okrašlovacím spolku se paní Křetínská přeřekla. Místo vyzařovat řekla vyřazovat. Bleskově si svůj omyl uvědomila, ale zůstala u toho a neopravila se. Ostatně to ani nevyvolalo šum v sále.“ (s. 33)

Bylo by samozřejmě možné pokračovat a vybírat povedené i méně povedené ukázky a komentovat na nich odlišnosti i spojitosti mezi oběma autorskými styly, ale bude jistě v případě díla s tak širokým interpretačním polem nejlepší, když si každý čtenář sám najde tu svoji fotografii, u níž jej náhle překvapí souhra dvou různých médii a jejich umocněná spolupůsobnost, a když si také nakonec i sám vymezí, co pro něj kniha Byl jednou jeden svět vlastně může znamenat. Ve své mnohotvárnosti tato kniha probouzí i řadu otázek týkajících se samotné podstaty tvorby i následné recepce již hotového díla. Několik málo poznámek obsažených v tomto textu tedy ani zdaleka nevyčerpalo její interpretační možnosti.

 

Martin Lukáš


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker