Aluze 1/2010 - Recenze

Mně by se líbil Bůh Flikující

Miroslav Červenka: Záznamník.

Brno, Atlantis 2009.

08_recenze.pdf

Začátkem roku se rozšířila bibliografie Miroslava Červenky o dvě knižní publikace. Vedle jeho sebraných textologických studií vyšla kniha, jež dílo tohoto básníka a literárního vědce obohacuje o nový literární druh. Záznamník obsahuje 315 zápisů zanášených od března 1985 do listopadu 1989, objemný korpus však vytvářejí až závěrečné tři roky (80, 70, 90 stran). Z vnější textové pravidelnosti se vylupuje jen úvod (tvoří ho odpovědi na dvě anketní otázky z roku 85) a zápisky z americké cesty (jaro 89), oddělené od zbytku textu na počátku a na konci básní.

Udělejme si nejprve základní představu tím, že knížku pročteme přes rejstřík. V něm editorka spolu s autorovou ženou pečlivě rozklíčovala zkratky, přezdívky a jiné indexy, které vedly k 651 jedincům a 23 institucím. Na základě četnosti vyčteme z institucionálních položek mapu, po které se Miroslav Červenka v druhé polovině osmdesátých let pohyboval. Totiž mezi knihovnou Pragoprojektu, v níž pracoval, redakcí samizdatového Obsahu, na němž se výrazně podílel jako člen redakce i přispěvatel, a neoficiální Večerní univerzitou, již dlouhodobě připravoval a v posledním roce záznamů uvedl do provozu. Jak vysvitne ze samotného textu, nemluví rejstřík o čtvrtém důležitém bodě na mapě, jímž je chata v Sedlečku.

Hlavní postavy textu, které si v rejstříku zabraly čtyři a více řádek, hrají několik odlišných rolí: jsou starými přáteli (Jankovič, Pešat, Dobrovský, Jungmann, Karfík), mladými kamarády (Holý, Jiří Trávníček), předmětem studia (Březina, Hrabal, Kolář, Mácha, Sova; Chalupecký, Jakobson, Mukařovský) nebo partnery v diskuzích (Václav Havel). Zvláštní úlohu zastává Karel Šiktanc, jenž je současně Červenkovým přítelem i předmětem jeho bádání, a Petr Steiner, spiritus agens, který Červenku zásobuje zahraniční literaturou, ponouká ho k cestě do Ameriky a připravuje pražské a americké konference o české literatuře, jež se nakonec v letech 89 a 90 podařilo uskutečnit.

Při chronologickém čtení vyvstávají tři základní tematické vrstvy. Tu první tvoří pracovní deník. Autor zde zaznamenává své poznámky k četbě, zpravuje o shromažďování materiálu, zachycuje postup práce na jednotlivých studiích, informuje o tom, komu své práce zasílá k opoznámkování, do jakých periodik je umísťuje atd. Tyto záznamy jsou jednak cenným historickým pramenem, jednak inspirativním čtením. Literární vědec tu je konfrontován s přehršlí nápadů, na něž může reagovat rozpracováním, polemikou.

„Konečně zase u práce,“ zapisuje si Červenka 26. 12. 1986 ráno. Prací se tu tedy nemíní jeho zaměstnání, ale badatelská činnost. V ní měl Červenka v sedmdesátých a osmdesátých letech status amatéra, avšak svou publikační, překladatelskou, redakční i pedagogickou činností, zahraničním ohlasem své práce dosáhl výkonu vrcholového profesionála.

S tématem práce je komplementární téma odpočinku, které dostává v záznamníku také prostor. Podtrhuje ho i obrazový doprovod knihy, reprodukce fotografií, na nichž Milan Jankovič zachytil autora při rybaření.

Druhou vrstvu utváří téma politiky, ovšem ve specifické konfiguraci. Autor textu totiž upírá pozornost především k „malé“ politice. To dobře ilustruje jeho replika na Havlovu zmínku o „problému nestraníků“, učiněnou v Dálkovém výslechu. Červenka konstatuje, že v průběhu šedesátých let došlo ve společenském postavení nestraníků ke změně: „Co do možností uplatnění (včetně rozhodování o různých kulturních a vědeckých celcích) jejich rovnost byla prakticky nastolena.“ Tato změna však nepřišla sama od sebe, a právě tímto směrem míří jeho výtka, když píše, že „Havel neví z autopsie, že každý krok v tomto směru museli slušní členové strany vydržkovat a vyhádat a uhájit (což se jim taky při účtování po okupaci započítalo)“ (23. 12. 1986).

Zjednodušeně řečeno, Červenka dává přednost horizontální soudržnosti před vertikální podřízeností. Ty, kteří se v sedmdesátých a osmdesátých letech drželi osy svislé, definuje pomocí přízviska „sráč“. Takové pojmenování se odvozuje od konkrétního jednání daných osob, nikoli od toho, k jaké partě přísluší. Naopak spektrum lidí, se kterými je autor v družném styku, je pozoruhodně široké. Nalezneme mezi nimi emigranty, „šedou zónu“, oficiální autory, „uražené a ponížené“, undergroundovou mládež, disidenty, cizince.

K samotné „velké“ politice se Červenka druhé poloviny osmdesátých let staví zády. Sám to prohlašuje, když na sezení u Václava Havla reaguje na jednoho z diskutérů: „Pavl[íček] vybuchl, že na skončení agrese v Afghánistánu mi záleží míň než na debatách intelektuálů, a já řekl, že Afghánistán není můj svět.“ (21. 9. 1987)

Třetí výraznou vrstvu tvoří úvahy o bohu. Autor se v textu dokonce po třikráte modlí. Poprvé za Karla Milotu, aby nepil. Podruhé za Zdeňka Urbánka, aby se při výslechu nerozčílil. Potřetí spolu s Jiřím Trávníčkem na povel stařenky, která je vidí odcházet z poutního místa. Povaha zmíněných modliteb je tedy v souladu s autorovým odstupem od církevnictví, jenž je vyjádřen třeba takto: „Od časů Konstantinových se idea koalice církve se státní mocí, s jakoukoli státní mocí, dostala katolíkům do krve.“ (16. 3. 1986)

Bůh má pro Miroslava Červenku hlubší význam. A to jako hypotéza. Jedné jeho verzi by však dal přednost: „Mně by se líbil Bůh Flikující, bezradný a dětinsky lišácký, který nemá jasno, neřeší věci koncepčně a generálně, ale improvizuje od případu k případu a často i bezúspěšně napravuje nedopatření a zalepuje díry v obrazu světa, stále se rozkližujícím.“ (26. 10. 1987) Proto asi Červenka říká, že nemůže „pořád souhlasit s evolucí jako systémem“ (s. 146).

Zápisky z americké cesty se od ostatního textu neoddělují jen úvodní a závěrečnou básní, ale také rytmem záznamů. Zatímco zbylý text se po úvodní sporadičnosti blíží rytmu týdennímu, činil Červenka ve Spojených státech zápisy s denním odstupem. Odlišná je i jejich tematická triáda: muzea, krajané, černoši. Jeden se chlubí, že osvobozoval Československo, s druhým se baví o rybaření, třetího pozoruje v podzemce: „V metru byl černoch s velikým řvoucím rádiem. Líbilo se mu, že ruší lidi, napomínání ho těšilo, protože se mohl hádat. Přímo zářil. Připadal si důležitý, nejsa. Jak si udržují tu debilní naivitu?“ (14. 4. 1989)

Psal si Miroslav Červenka deník, protože si ho chtěl vyzkoušet? Současně překládal deník Gombrowiczův a bádal o Kolářově básnickém díle. S deníkovou formou koketoval v prvním oddíle svých Strojopisů (1985), který je věnován „Ludvíku Vaculíkovi, autoru Českého snáře“. Nevím. O žánru deníku nezanechal žádný teoretický text. Napsal i jiné deníkové záznamy než ty, jež jsou zaneseny do tří školních sešitů, z nichž je autor v roce 2005 přepsal (místy „upravoval, volil jiný výraz či formulaci, dělal drobné škrty, připisoval vysvětlující slova, […] rozepisoval zkratky a iniciály jmen,“ píše editorka) do elektronické podoby? V knize Obléhání zevnitř přičiňuje Červenka k textu „Metamýty“ tuto poznámku: „Několik glos ze soukromých deníků. Kromě předposlední byly opsány pro samizdatový Obsah [6, 1986, únor].“ Předposlední glosa je jedinou z pěti glos, kterou v Záznamníku nacházíme.

Sečteno a podtrženo, knížka plní, co sama žádá po jiné, aby text byl „konciznější, provedený na náročné stylistické úrovni a především mnohotematický.“ (s. 122)

František A. Podhajský