Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2010 - Recenze

Historky ztracené generace

Robert Perišić: Děs a velký výdaje.

Brno, Větrné mlýny 2009.

 08_recenze.pdf

 

V českém překladu Jany Villnow Komárkové vyšla kniha povídek Děs a velký výdaje mnohostranného chorvatského spisovatele Roberta Perišiće (nar. 1969 ve Splitu). Perišić působí jako novinář a literární kritik, na poli umělecké literatury debutoval v roce 1995 sbírkou básní Zámek Amerika, poté vydal dvě sbírky povídek a román Náš člověk v terénu, za který předloni získal prestižní ocenění deníku Jutarnji list za nejlepší prozaické dílo roku. Napsal i divadelní hru a scénář k filmu Sto minut Slávy, umělecky zpodobující osud chorvatské malířky Slavy Raškaj.

Perišićovy prózy můžeme řadit k širokému proudu chorvatské prózy konce devadesátých let, který bývá pojmenováván různými termíny, nejčastěji próza založená na skutečnosti, sociální mimetismus, neorealismus, nový naturalismus či kritický mimetismus. Takto širokou paletou názvů se literární kritika snažila postihnout tíhnutí nemalé části chorvatských spisovatelů k zobrazování každodenního života, přičemž do centra zájmu se často dostávají lidé neobyčejní, nezřídka společenští outsideři. Přední literární kritik a teoretik Krešimir Bagić, který se zasazuje o termín kritický mimetismus, při vysvětlování tohoto pojmu zároveň krátce a výstižně definuje základní rysy tohoto proudu: „Kritický mimetismus je pojem, který jednak zdůrazňuje výjimečný zájem prozaiků devadesátých let o skutečnost, která je obklopuje, ale zároveň předpokládá i zaujetí jasné pozice právě vůči této skutečnosti. Mimetičnost se realizuje shromažďováním a literárním zpracováním každodenních motivicko-tématických prvků, kritičnost pak pomocí diskurzivní intonace povídky (která se pohybuje od humoru přes grotesku až po polemické zpochybňování).“ (K. Bagić, Goli grad. Zagreb, Naklada MD, 2003, s. 11)

Robert Perišić byl jedním z průkopníků tohoto stylu psaní v devadesátých letech. Jeho první sbírka povídek Můžeš plivnout do ksichtu každýmu, kdo se na nás bude ptát se zaměřuje na chorvatskou společnost a její fenomény nedlouho po skončené válce. Tento svět nám z bezprostřední blízkosti představují osoby ze společenského okraje (který však byl v dané době k centru až neobvykle blízko) – narkomani, muži trpící v důsledku války posttraumatickými stresovými poruchami, drobní kriminálníci a hospodští štamgasti. Tyto jedince sledujeme často v triviálních, přesto však potenciálně přelomových situacích, kdy se rozhoduje o jejich dalším osudu. Vypravěč se pohybuje na stejné rovině s postavami, působí jako zapisovatel, nikoliv jako analytik.

V autorově druhé knize povídek Děs a velký výdaje už není pozornost tolik zaměřena na nejkřiklavější neduhy a zvláštnosti chorvatské society (kromě autorského vývoje lze tento posun přičíst jistě i přílivu prózy s podobnými tématy v tehdejší produkci), přesto styl vyprávění zůstal podobný. V centru povídek už nejsou přelomové chvíle života, texty se soustředí na zachycení okamžiků, jež by co nejlépe vyjádřily životní pocit generace chorvatských třicátníků, jejichž život uvízl na slepé koleji.

Kniha obsahuje dvacet povídek, přičemž drtivou většinu hlavních postav spojuje společná životní zkušenost, kterou určuje dospívání v zdánlivě bezstarostných osmdesátých letech a do značné míry také alkohol, rocková hudba a životní styl s těmito atributy spojený. Nyní mají mírně přes třicet let a nedá se říct, že by jejich život právě překypoval úspěchy, ať již pracovními nebo osobními. Tato společenská neúspěšnost je do značné míry podmíněna i tím, že postavy si svůj uvolněný životní styl povětšinou zachovaly i ve věku, kdy jsou podle obvyklých kritérií dávno dospělí. Nemají v plánu naplňovat očekávané scénáře budování kariéry a rodiny, přičemž své generační druhy, kteří se takto „zaprodali“, pozorují s velkou dávkou rozmrzelosti. Například hrdina povídky Párty byla ve vzestupný fázi se snaží svou nechuť k zralosti překonat tím, že žije s velmi mladou dívkou Blankou, kvůli níž se snaží přetrpět i pravidelné návštěvy techno-klubů, kde podkreslován rytmem elektronické hudby přemýšlí o svých vrstevnících takto: „Má generace, řekněme, dum-dum. Do prdele, sedí doma jako ve starobinci, dum–dum, anebo jsou v hajzlu kvůli válce nebo drogám, dum-dum. Nevíte, co je horší. Dum-dum. Zato já jsem v pohodě. Pracuju a pařím. Dum-dum. A Blanka je tu taky. Dum-dum. Do prdele, mý kámoši žijou s takovejma vykopávkama. Dum. Dum. Víte, je to nesnesitelný, nemůžete ani jít k nikomu na návštěvu.“

Soubor povídek Děs a velký výdaje je možné označit jako knihu generační. Generační nejen v tom smyslu, že hlavní postavy jsou vrstevníky se společnými rysy, o nichž již byla řeč, ale zejména tím, že postavy generační soudržnost cítí a z této pozice se také vymezují vůči okolí. Hrdinové si při popisech svého stylu života zpravidla jako měřítko berou celou generaci, a proto se uchylují ke generalizujícímu plurálu my („o nás, kteří nenakupujeme, dokážou jen mlčet, …, protože my jsme tabula rasa, neznámá systému.“ p. „Absolutně bez citu“; „Dřív to bývalo jiný. Možná, že jsme si taky sem tam skočili, jenže jsme taky dost odpočívali.“ p. „Párty byla ve vzestupný fázi“; přičemž charakteristického příslušníka generace, o níž kniha pojednává, popisuje vypravěč v jedné povídce takto: „Kdysi byl Živko typickej Záhřeban svojí generace. Vyznal se v hudbě, pil s partou, která vytvářela novou vlnu… a četl.“ p. „Upřímnou soustrast“).

Hrdinové povídek se dostávájí do Kristových let, což vybízí k úvahám nad životem a místem těchto postav ve společnosti (tu a tam tuto reflexi nebo alespoň její náznaky provádějí i postavy, ovšem vždy je zobrazenými situacemi k takovýmto úvahám podněcován čtenář). Sama společnost dosti klopýtavě prochází cestu k demokratizaci a tržnímu hospodářství, tento přechod je však poznamenán válečnými událostmi a deset let trvající autoritativní vládou nacionalistické Tudjmanovy strany, což negativní rysy transformace (pochybné privatizace, korupční prostředí, nepotismus, klientelismus, apod.) ještě prohlubuje a způsobuje frustraci části obyvatel, a také zmíněné generace, která i kvůli tomu trpí pocitem promarněného mládí.

Tyto konkrétní potíže se v povídkách neobjevují přímo, také proto, že se texty většinou koncentrují na jednu konkrétní událost, na krátký časový úsek, aniž by tyto jednotlivé životní historky byly doprovázeny zpřesňujícími úvahovými pasážemi nebo zasazením do širšího časového horizontu. Ovšem stín problematických devadesátých let je naznačen v atmosféře povídek, v apatii postav, v jejich pocitu, že náleží ke „ztracené generaci“. Jedním dechem je ovšem potřeba dodat, že hrdinové, alespoň v tom výběru, v jakém nám je Perišić představuje, by se s velkou pravděpodobností se svým životním stylem do podobných situací dostali v jakémkoliv prostředí, skutečnost, že se děj odehrává v Chorvatsku, těmto příběhům dodává pouze další dimenzi.

Základním hnacím momentem příběhů je totiž střet těchto třicátníků s okolím, který se mnohdy přetváří v pochyby nad sebou samým, tato kolize působí jako katalyzátor pro odhalení jejich vlastní nezpůsobilosti, a často vede k tragikomickým situacím. Svět kolem nich se čím dál méně podobá jejich představám, čím dál méně vyhovuje jejich zvykům, ale zároveň je s čím dál výraznější intenzitou staví před úkoly a výzvy, které hrdinové plnit nejsou schopni nebo se o to ani nepokoušejí, protože to nepovažují za důležité. Jejich základní přístup k okolnímu dění je čekání a líná pasivita, která je nezřídka dovedena až do krajnosti a v rámci fikčního světa knihy nepostrádá jisté kouzlo („Zatraceně, pomyslel jsem si, možná jsem jí měl přiběhnout na pomoc. Možná jsem měl odvážně vyjít a být za hrdinu. Ale vždyť jsem ještě nedopil ani kafe.“ p. „Absolutně bez citu“; „– A proč nejdeš k moři…– zeptala se matka. – Ne, dneska budu odpočívat – odpověděl.“ p. „Všechny ty legrační historky“).

Pokud už se nějaká postava odhodlá v rámci možností k aktivnímu přístupu, výsledek konání bývá nevalný a je jedno, zda se jedná o dosti malátný pokus o nevěru („Dvě-tři krátký máchnutí“), o snahu vzepřít se šéfům v práci („Hej, Džo“) nebo o pomoc ve sportovním utkání („Probíhá velký finále“).

Perišić ve svých povídkách nenaznačuje svým postavám žádná východiska z jejich apatie a krize. Zaznamenává tíživou atmosféru životní bezvýchodnosti dospělých lidí, kteří se neopájejí iluzí nějaké lepší budoucnosti, pouze se pokoušejí nějak přežít, prožívají si své každodenní starosti a po hospodách se zbylými kumpány vedou vyprázdněné, absurdní hovory a netečně komentují dění kolem sebe.

Povídky se nezabývají příčinami tohoto stavu, ale s nápaditostí a zančnou dávkou grotesknosti jej výstižně zobrazují. Kladem těchto povídek je také to, že ukotvenost v konkrétním místě a čase, právě pro absenci reflexe důvodů, není nutně u většiny povídek tak zásadní. Základní látka, která je v povídkách zobrazena je univerzální: pasivita a pocit bezradnosti neúspěšných třicátníků, kteří nevědí, jak naložit se svým životem.

Perišićovy příběhy jsou minimalistické, samotný děj povídek nezřídka příliš dramatický není. Pro zachycení prostředí a postav se hojně užívá přímé řeči, dialogy pomáhají k budování dojmu bezprostřednosti a reálnosti zobrazovaného světa, všechny povídky jsou napsány v hovorových formách jazyka (povídka „Strangers in the Night“ je dokonce fonetickým přepisem angličtiny).

Komárková Perišićovy povídky, které jsou psané v hovorové mluvě Záhřebu s několika pasážemi v dalmatském dialektu, překládá jednotně do jazyka, jenž má některé rysy obecné češtiny (lexikální zásoba, důsledné užívání obecněčeských koncovek adjektiv, občas i hovorové tvary sloves či zakončení instrumentálu plurálu koncovkou -ma). Toto řešení se zdá být přijatelné, protože užití několika dialektů v originále má pouze význam lokalizace, takže v češtině převedení do stejného hovoru nepůsobí rušivě. Překladatelka si volbou omezeného počtu prvků obecné češtiny otevřela možnost diferencovat stupeň hovorovosti, takže třeba povídku Komu zvoní hrana, která má v originále největší stupeň substandardnosti, mohla odlišit od zbytku povídek použitím širší palety znaků obecné češtiny. Někdy je však v užití těchto prvků poněkud nekonzistentní, takže v promluvě jedné postavy se objevují tvary slovesa jsem sem, někdy se vokály ve slovesech krátí (čumim, vosolim) jindy zůstávají dlouhé (civím, povídám), objevuje se i nezvyklé spojení s potápěčskejma brýlema.

Překladatelka se bohužel nevyhnula některým začátečnickým chybám, jako je nevhodný překlad slov, která znějí podobně v češtině i v chorvatštině: predaje seprodává se – správně by bylo vzdává se (s. 14), broditibrodit se – v tomto konkrétním případě přesněji plout, pohybovat se (s. 65), popio je apaurinnapil se apaurinu – ovšem znamená to, že spolkl tabletu apaurinu, což je prášek na uklidnění (s. 47). V několika případech je originál nesprávně pochopený, z čehož samozřejmě plyne i chybný překlad. Čas od času je z překladu znát přílišné lpění na originálu, které se projevuje především na rovině syntaktické, ale dochází i k doslovnému překládání frazémů: jako by na mě viděla tečku nad i (s. 108); jsem čistej jako slza (s. 109).

Není zcela jasné, co přimělo překladatelku ke změně druhé osoby jednotného čísla (chápeš) za množné (chápete) ve všech případech, kdy se vypravěč nebo postava obrací k fiktivnímu adresátovi (navíc nejednou je tato figura užita pro zachycení sebeoslovení postavy, tuto možnost však druhá osoba plurálu nepřipouští vůbec). Pravděpodobně snaha o přirozenější výraz a větší mluvnost vedla ve značné části první povídky ke změně v hierarchizaci propozice, takže bezpodmětné struktury (nemělo by se) byly převedeny do první osoby (neměl bych), ovšem původní záměrná deagentizace má pro vyznění povídky jistě význam. Záhadou nám je i motivace ke změně slovesného času v úvodu druhé povídky z přítomného na minulý.

Přes všechny uvedené výtky nelze říct, že by samotný český překlad při čtení působil až tak nepřirozeně, problém však nastává, když je porovnán s původním textem. Je škoda, že se kniha nedostala do rukou redaktorovi, který by paralelně sledoval chorvatský originál, protože většina nedostatků by se dala poměrně jednoduše odstranit. Mrzet nás to může i z toho důvodu, že jinak české vydání působí příjemně (je opatřeno vysvětlivkami, medailonem autora i podařeným krátkým shrnutím knihy). Ovšem opět zarazí jeden detail. Na šesté straně knihy je informace „kniha vychází s laskavou podporou Republiky Chorvatsko“ doplněna nevšedním chorvatským státním znakem. Protože se nechceme pouštět do složitého heraldického exkurzu, alespoň zjednodušeně: jedná se o znak, který sice byl pár měsíců v roce 1990 oficiálním znakem, ovšem také je velmi podobný znaku ustašovského státu, a právě v této spojitosti je běžně chápán. Dnes je možné takto ztvárněný znak v Chorvatsku vidět nanejvýš tak na sešlostech různých ultranacionalistických skupin. Přirozeně ani v nejmenším nepodezíráme nakladatele ze záměru, to však nic nemění na tom, že by si měl podobná nedopatření pohlídat. I proto, že Perišić se svou tvorbou (zejména publicistickou) právě proti tomu, co tento znak symbolizuje, výrazně stavěl.

 

Matěj Martinčák


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker