Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2010 - Recenze

Mimochodem: válka

Tatjana Gromača: Černoch.

Olomouc, Periplum 2009.

 08_recenze.pdf

 

Již druhou knihu chorvatské autorky Tatjany Gromačy vydalo v překladu Jiřího Hrabala nakladatelství Periplum. Posun od poezie (sbírka Něco není v pořádku?, Periplum 2008) k próze je zde však spíše subtilní: románový tvar Černocha je složen ze 138 krátkých zlomků, z nichž každý představuje dílčí „epizodu“ z asi dvacetiletého úseku vypravěččina života od raného dětství v nuzných poměrech přes dospívání a studium na univerzitě až po pracovní mizérii po jejím absolvování. Epizodu v uvozovkách proto, že více než o ucelený minipříběh s jasnou pointou jde o jakousi emotivně laděnou reflexi, vzpomínku na okamžik, který se vryl do paměti, na typické rituály hrdinčiny rodiny, opakující se situace, dialogy, vzácné chvilky štěstí, barvy, vůně, atmosféru.

Většina zlomků by mohla být eventuelně vypuštěna, aniž by celek doznal významné proměny, jejich kauzalita je minimální, zůstává jen relevance pro celkový smysl textu, a tou je typizace. Každá jednotlivá sonda na minimálním prostoru a s využitím minima prostředků představuje modelovou situaci, která má zástupný charakter – ať už vzhledem k celým dlouhým časovým úsekům hrdinčina života nebo k sociálním skupinám a jednotlivcům, s nimiž je v kontaktu: krátký dialog se spolubydlící jako symbol života ve městě, historka z poutě jako demonstrace vztahu k babičce.

I vnitřní struktura vzpomínek je formována více asociačně než přísně logicky. („Otec kouřil hodně cigaret. Nechodil pít jako ostatní muži. Když řezal dřevo, uřízl si kousek palce, a když jel na motorce, spadl a zranil si koleno.“ – s. 11) Vedle sebe se tak ocitají věci důležité a triviální, což zpočátku dobře koresponduje s nesystematickým dětským viděním světa. Spolu s jednoduchou syntaxí, nenáročným lexikem a věcným záznamem dialogů – typu on řekl... já řekla... on řekl... – to posiluje čtenáře v domněnce, že o událostech je vyprávěno z krátkého odstupu a že ohnisko vyprávění se bude plynule posouvat s hrdinčiným zráním v čase. Domnívám se však, že to, co autorka tak dobře zvládla v úvodu knihy a čím umocnila dojem autentičnosti, se jí nezdařilo udržet do konce. Vyprávěcí styl, jakási pomyslná „mentalita vypravěče“, s níž vybírá zobrazované, třídí a hierarchizuje, ale také zvažuje, analyzuje a stylisticky zabarvuje, tento modus vyprávění, respektive jeho proměna, poněkud pokulhává v čase za skutečným biologickým vývojem protagonistky. Vzhledem k tomu, že konkrétní časoprostor příběhů je jen naznačen – zejména obrysy válečného konfliktu a sporadicky lexikem balkánského areálu –, a že i samotná chronologie řazení jednotlivých zlomků je relativní, čtenář nemá žádné podstatné vodítko, pomocí nějž by dokázal identifikovat posun vyprávění v čase příběhu. Zatímco čtenáře vyprávěcí modus utvrzuje v přesvědčení, že stále ještě sleduje okamžiky ze života děvčátka, poněkud ho zaskočí otevřené přiznání sexuálního poměru hrdinky a z iluze ho vytrhne teprve mimoděk utroušená věta o „kamarádkách z fakulty“, která ho přinutí revidovat hrdinčin obraz o několik podstatných let. Postupně se sice problematická dikce vypravěčky promění, jistá míra infantilizace jí však zůstane do konce.

Jako čtenář-kritik ovšem zůstávám na rozpacích, protože to, co se přísně vzato může jevit jako nevěrohodnost a neadekvátnost, je ve skutečnosti i jedním ze zásadních zdrojů katarzního účinku knihy. Právě kontrast infantilizovaného záznamu a drsné skutečnosti, o níž vypovídá, dává Černochovi nenásilný existenciální rozměr, jehož půdorys není založen na exaltovaných gestech a manifestaci utrpení, ale na zcela samozřejmě přijímané každodennosti v jejích mrazivých detailech, o jejichž dramatičnosti vypravěčka „jakoby“ neví a které ji „jakoby“ ani nenapadne soudit.

K tomuto dojmu notnou měrou přispívá i jazyková a obsahová lapidárnost, jíž je ze skutečnosti vytrhována jen její esence, bez stylistických ozdob a zbytečných metafor. Vymanění se z historických a časoprostorových souřadnic navíc dává textu jakýsi generalizační potenciál, místo „chorvatského života“ či „chorvatské ženy“ za balkánské války tu máme přesvědčivé svědectví o lidském údělu na pozadí konfliktu, s obecnou platností. V celé knize nenajdeme prakticky žádná vlastní jména, jen „otce“, „matku“, „bábí“, „kamarády“ či „nepřítele“. „Naše země“ bojuje proti „jejich zemi“. Napětí mezi touto distancí od reality a autentizující vzpomínkovou formou vyprávění paradoxně usnadňuje čtenáři identifikaci s protagonistkou. Absence hodnotícího postoje vypravěčky mu dává navíc možnost zakládat interpretaci na jeho vlastních zážitcích a zkušenostech se světem.

Naprosto nepředvídatelné, asociativní řazení vzpomínek i v rámci jednotlivých zlomků je pak stejně tak zdrojem nutného překvapení, respektive nástrojem udržování čtenáře ve střehu, jako polemickou figurou, jíž je dekomponována skutečnost, nebo lépe její řád postavený na konsensuálně dané hierarchii hodnot. Celý život člověka je tu shrnut do odstavce, v němž vychovat dítě je postaveno na roveň povinnostem typu nařezat dřevo či postavit boudu pro psa (s. 38). Velké lidské tragédie – smrt blízkých nebo strach o ně – jsou sdělovány jako banality všedního dne. Dojemnost si tu konkuruje s komičností vyvolanou nezvyklým spojením.

Jestliže samotný text má spíše dokumentární než jinotajný charakter, pak některé jednotlivé pasáže k alegorickému výkladu naopak svádějí, např. ta, v níž dítě samou láskou objímá a mačká káčátko, „že z té lásky podkleslo a usnulo a už se nikdy neprobudilo“ (s. 19). Sám název románu Černoch je podle nakladatelského paratextu na záložce metaforou „jinakosti“, „odlišnosti“. Pravda, protagonistka sice úspěšně porušuje řadu společenských konvencí, ve víru velkoměsta propadne alkoholu a skončí v léčebně, jídlo během studentských let obstarává žebráním i zlodějinou, je ale otázkou, na kolik je její osud výjimečný, a na kolik představuje naopak úděl celé jedné generace.

 

Lenka Krausová


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker