Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2010 - Recenze

Teorie literatury v historickém přehledu

Zofia Mitoseková: Teorie literatury. Historický přehled.

Brno, Host 2010. Přeložila Marie Havránková.

 08_recenze.pdf

 

Před několika lety se Petr A. Bílek v recenzi knihy nesoucí až ostentativně nenápadný titul Úvod do literární vědy (red. Miltos Pechlivanos et al., Praha, Herrmann a synové 1999, přel. Miroslav Petříček) pozastavil nad potížemi, s nimiž se potýkáme při uvádění světových literárněvědných publikací do českého kontextu. Hovořil přitom o potížích nejen „pragmaticky kontextuálních, ale i konceptuálních“ (viz Petr A. Bílek, „Nad ,doktorandským‘ překladem Úvodu do literární vědy“, Česká literatura 49, 2001, č. 5, s. 543–549, cit. s. 543). Podle Bílka existují čtyři druhy zaznamenaných potíží: (I) ztráta přirozeného kontextu, (II) překotnost a chaotičnost dohánění světové literární vědy, (III) jazykový problém a (IV) posun žánru, v němž je literární věda psána.

Od roku 1948 byla česká literární věda násilně odříznuta od literární vědy světové, čímž došlo ke vzniku značného informačního deficitu a k narušení vývoje českého literárněvědného myšlení. Překládání děl světové literární vědy bylo podrobeno přísné ideologické selekci. Přetržená kontinuita chtěla být po roce 1989 kompenzována zrychleným (Bílek říká překotným), fakticky však nahodilým, nesystematickým překládáním jinojazyčných literárněvědných publikací. Chronologie původních vydání se rozpadla a vznikla hutná „omáčka“ anachronického „tady a teď“. Tituly, jež reprezentovaly i několik desetiletí starý obraz literárněvědného myšlení, vstoupily pojednou do našeho kontextu jako čerstvé novinky a byly tak také namnoze recipovány. (Typickým příkladem, Bílkem ostatně uváděným, je Warrenova a Wellekova Teorie literatury [Olomouc, Votobia 1996, přel. Miloš Calda].) Pokud jde o jazykový problém, Bílek se ve své recenzi dotýká obecné otázky přeložitelnosti a „přeloženosti“ původních konceptuálních soustav, které ovšem vycházejí z osobitých kulturních a myšlenkových zdrojů a formovaných tradic, jsouce jejich tvůrčím domýšlením. Nejde (nemělo by jít) jen o překlad z jednoho jazykového kódu do druhého, nýbrž o zpřítomnění celého dynamického pozadí, „před“ nímž daný pojem stojí, k němuž odkazuje a od něhož se chce odlišit, o zpřítomnění „vyzařujícího“ smyslu onoho pojmu. A konečně – za čtvrté – posun žánru je evidentní právě v případě Bílkem posuzovaného Úvodu do literární vědy, u něhož napětí mezi neobvyklostí („otevřeností“ či „fragmentárností“) koncepce a obvyklostí titulu coby signálu konkrétní žánrové příslušnosti nabývá zvlášť citelné intenzity.

Zdá se však, jako by česká literární věda, anebo její část, zůstávala i po roce 1989 vůči těmto naznačeným inovačním trendům pozoruhodně imunní. Tak by bylo možné soudit alespoň na základě některých příruček (např. z pera Aleše Hamana či Eduarda Petrů), u nichž převládá normativní didaktičnost (přehled závazných definic) nad otevíráním problémů a zpochybňováním zdánlivě neotřesitelných pojmů a petrifikovaných koncepcí.

Polská literární věda se odlišuje od té české mimo jiné tím, že kontakt se světovou scénou nikdy neztratila a relevantní autoři byli do polštiny hojně překládáni i v době pro naši kulturu a vědu nejméně příznivou. Pokud bychom chtěli uvést možnou paralelu, mohli bychom zmínit strukturalistickou estetiku Jana Mukařovského a fenomenologické dílo Romana Ingardena. Mukařovský se, jak známo, se strukturalismem sám rozešel; strukturalismus se stal nežádoucí doktrínou a musel byt znovuobjevován až v šedesátých letech, aby se v letech sedmdesátých stal opětovným tabu. Naproti tomu Poláci se ingardenovské tradice fakticky zcela nevzdali. O Ingardenovi se, více či méně, hovořilo a psalo, polemizovalo se s ním (vesměs z marxistických pozic), ale nemlčelo se o něm. Dokladem této skutečnosti může být právě titul Zofii Mitosekové (*1943), přední polské literární teoretičky, který v překladu Marie Havránkové vydalo brněnské nakladatelství Host jako 24. svazek prestižní řady Teoretická knihovna. Už první vydání knihy (Zofia Mitosek, Teorie badań literackich. Przegląd historyczny, Warszawa, Państwowe Wydawnictwo Naukowe 1983) obsahuje kapitoly o zmíněném Ingardenovi, psychoanalýze, strukturalismu, sémiotice či Bachtinovi, které později – bez výrazných změn – přešly do vydání pozdějších. Taková otevřenost a kontinuita by v české literární vědě prvních let osmdesátých byla obtížně představitelná, vždyť známý (a dnes spíše nedoceňovaný) Průvodce po světové literární teorii vyšel v pražském nakladatelství Panorama až v roce 1988, a to ještě „bezpečně zajištěn“ ideologizujícím úvodem Milana Zemana. Je sice pravda, že uvedené první vydání Teorie badań literackich končí kapitolou o marxismu, což by mohlo sugerovat, že právě marxismem dosavadní myšlení o literatuře vrcholí, nicméně marxismus je zde vykládán bez jakýchkoli poučkových zjednodušení či tuhého dogmatizování – prostě jako jeden literárněvědných přístupů, ostatně dodnes legitimní.

V úvodu k prvnímu vydání (v originále datovaném zářím 1980) se otevřeně hovoří o New Criticism či close reading, Steigerově stylistice apod. Jsou ovšem vnímány jako praktické techniky imanentní analýzy díla, nikoli jako komplexy teoretického uvažování o literatuře, a nejsou proto do koncepce díla pojaty – není jim v knize věnována detailnější pozornost. Tady se ovšem sluší dodat, že se s těmito – a přirozeně nejen s těmito – analyticko-interpretačními přístupy měli Poláci možnost seznámit v rozsáhlé, několikasvazkové antologii Současná literární teorie za hranicemi (Współczesna teoria badań literackich za granicą [red. Henryk Markiewicz], Kraków, Wydawnictwo Literackie, vydáváno od roku 1970), vedle níž shora vzpomenutý Průvodce po světové literární teorii vypadá doslova jako chudý příbuzný…

V již citovaném úvodu konstatuje Zofia Mitoseková rozšíření zájmu literární vědy o tři roviny: (a) rovinu metafyzickou (v polském originále „poziom metaprzedmiotowy“), (b) teoretickou a (c) metodologickou. Výsledkem této expanze je mimo jiné trvalý požadavek teoretického zdůvodňování praktického (literárněhistorického či literárněinterpretačního) výzkumu. Mitoseková soudí, že všechny otázky a odpovědi na ně jsou v neustálém pohybu především proto, že neujasněným zůstává ústřední předmět studia, totiž sama literatura. Otázka „Co je literatura?“ je podle Mitosekové společným jmenovatelem, leitmotivem či svorníkem všech probíraných filozoficko-estetických a literárněteoretických koncepcí. Již zde se však vkrádá jistá pochybnost. Otázka „Co je literatura?“ není bezpříznaková, není ničím „přirozeným“, je naopak mnohonásobně podmíněna a má svou genealogii – je z rodu filozofického esencialismu. Ten nás přivádí k představě, že existuje jakási esence literatury a my evidujeme její znaky a vytyčujeme její hranice, abychom ji dokázali adekvátně uchopit, popsat, klasifikovat, analyzovat, interpretovat. Z historického hlediska, přesněji z hlediska posloupnosti většiny v knize probíraných literárněteoretických přístupů, je to zřejmě správné konstatování, avšak aktuální trendy teoretického uvažování tuto představu rozvracejí. Derridův pojem grammé nebo Peircovo trichotomické pojetí znaku, jež do své struktury pojímá také interpretans, poukazuje opačným směrem: nikoli k řečenému vytyčování hranic, nýbrž k permanentní znakové transgresi, k překračování a „rozmývání“ hranic sémiotického univerza. Jiný polský teoretik, Wojciech Kalaga, jehož dílo bylo u nás rovněž přeloženo (Mlhoviny diskursu. Subjekt, text, interpretace, přel. Libor Martinek, Brno, Host 2006), hovoří v této souvislosti o nebulární struktuře diskursu, o mlhovině, jejíž střed je „zhuštěn“, zatímco okraje postupně „řídnou“. Tato spaciální metafora je na hony vzdálena tradiční představě diskurzu či textu (literatury) jako něčeho relativně pevně ohraničeného (např. Jurij Lotman za jeden z rysů textů považoval právě ohraničenost), esenciálně daného.

Mitoseková uvádí: „Výchozí teze této knihy je spjata s přesvědčením, že myšlení o literatuře – kumulativní nebo ideologické, evoluční či revoluční – tvoří určitou teorii aplikovanou v praxi, jejíž vývoj, otázky a odpovědi a vědecký aparát lze popsat.“ (s. 11) S tímto přesvědčením psala autorka kapitoly o Aristotelovi, Kantovi, Hegelovi, Tainovi, fenomenologii (Romanu Ingardenovi), psychoanalýze, formalismu, strukturalismu či marxismu. Epistemologický optimismus zde spočívá v tom, že je možno použít hodnotící metajazyk, kterým popíšeme určité doktríny, metodologické komplexy a axiologické hierarchie v jejich přesné ohraničenosti – a především v rozlišení jazyk × metajazyk. Že dokážeme vysledovat proměnlivost odpovědí na trvalou otázku „Co je literatura?“, odhalit slabiny a takzvaná dobová omezení těchto odpovědí a postoupit k následným řešením. Přitom základním dynamizujícím principem je zde chronologie. Nicméně i tato chronologie je do značné míry pragmatickým autorským konstruktem, z něhož kupříkladu zcela vypadl středověk, renesance a baroko – po Aristotelovi hned nastupuje estetika klasicismu. Závěrem recenze se k těmto aspektům vrátíme.

Jestliže v již vzpomenutém prvním vydání publikace z roku 1983 úplně chyběla samostatná kapitola o Platónovi, později se ukázalo jako nezbytné text tímto segmentem doplnit a předřadit jej následujícím výkladům. Z pochopitelných důvodů, neboť pojem mimésis, jedna z ústředních kategorií Platónova myšlení o umění, se stal předmětem zájmu moderních teoretických směrů – ať už naratologie (genettovská dichotomie mimésis × diegésis) či teorie fikčních světů (koncept „protějšku“). Na omezené ploše recenze pochopitelně nelze věnovat detailní pozornost všem dimenzím a argumentačním nuancím rozpravy, kterou před námi Mitoseková kompetentně rozvíjí. Ostatně nebylo by to ani účelné. Proto jen formulujme shrnutí provedené takříkajíc „napříč“ studovaným materiálem.

V období od antiky do první poloviny 19. století nacházíme v zásadě čtyři velké inspirace literárněteoretického a estetického myšlení: Platóna, Aristotela, Kanta a Hegela. Jmenovanou čtveřici spojuje jak komplexnost myšlení, tak (zdánlivě paradoxně) určitá rozdílnost či dokonce přímo vzájemná protikladnost v přístupech, které jednotliví myslitelé představují. Platónovo vymezení pojmu mimésis bylo ambivalentní v tom smyslu, že si antický filozof na jedné straně uvědomoval sílu lidské tendence k napodobování, na straně druhé se děsil její nekontrolovatelnosti. Proti tomu Aristoteles zavedením kategorie katharsis přiznal mimésis velkou etickou hodnotu. Především ale navrhl a rozvinul odlišnou interpretaci pojmu mimésis – jako aktivního, tvůrčího přístupu ke skutečnosti a povšiml si modálního charakteru umělecké tvorby (umění nabízí nikoli to, co je, ale to, co by být mělo či mohlo). Co je ovšem podle Mitosekové podstatné, Aristoteles vytvořil autonomní, přísně logický systém poetiky, v němž definoval základní differentia specifica básnického umění. Mitoseková zdůrazňuje, že epochální význam tohoto výkonu spočívá nejen v Aristotelově schopnosti systematicky se zabývat genologickými otázkami či otázkami po funkci básnictví, nýbrž taktéž v dějinném vlivu těchto Aristotelových myšlenek na další vývoj estetického a literárněteoretického uvažování (za kapitolou o Aristotelovi následuje příznačně kapitola o normativní klasicistní estetice).

Kantovo vnímání umění jako samoúčelné činnosti, nesené ludickým principem (das Spiel) a vyvázané ze systému morálních imperativů a ideologických celků, vydatně rezonovalo v postmoderním diskurzu. A filozofův vůdčí interes o formální aspekty před „obsahovým“ čtením díla do jisté míry anticipoval formalistické analýzy literárního textu. Kantovský paradigmatický obrat tkvěl v tom, že umělecká tvorba byla pojednou vztažena k ideji mysli, a nikoli k napodobované objektivní skutečnosti. (Zajímavá je v této souvislosti připomínka polské badatelky o významu Kantova chápání geniality, které výrazně zapůsobilo v romantismu.) Může se namítnout, že Kantovo pojetí visí poněkud ve „vzduchoprázdnu“ – vždyť Kant se nikde nezabývá problematikou historického kontextu umělecké tvorby a možnostmi uměleckého poznání apod. Tady je ovšem nutno připomenout, že Kantova intence k řešení této problematiky nesměřovala. Kritika soudnosti tvořila součást jeho kritické filozofie a nevznikla tedy z autorova speciálního zájmu o umění nebo dokonce o dějiny umělecké tvorby. O dějinách a poznání hovoří naopak Hegel, jehož dílo zásadně formovalo estetiku a literární vědu příštích desetiletí. Hegel odmítá Kantův postulát o autoteličnosti (samoúčelnosti) umění a soudí, že umění odkrývá pravdu. Hegel sice říká, že umění poznává jinak než filozofie a věda, ale už samo poznání představuje pro umění závazek. (Jak si na tomto místě nevzpomenout na eseje Milana Kundery, u nichž je hegelovský fundament, přinejmenším v tomto aspektu, zjevný.) Jestliže se Kant zabýval vnitřními mechanismy fungování umění, Hegel si naopak všímá vnějších podmiňujících faktorů umělecké tvorby, tj. dějin a společnosti. (Tuto představu o vnější historicko-společenské podmíněnosti umění radikalizuje marxismus.) Logocentrismus Hegelova spekulativního systému, v němž je vše beze zbytku podřízeno pojmové hierarchii, kauzalitě, dialektice a syntéze, má krom jiného za následek, že je z umění vyloučena náhoda. Všechno je determinováno a všechno sleduje vyšší cíl – teleologické směřování  absolutnímu duchu.

Protikladnost Kantova a Hegelova myšlení přivedla před časem Petera V. Zimu k závěru, že moderní literárně estetické myšlení se vlastně cele odehrává v poli, jehož hranice jsou určeny těmito dvěma polárními systémy, kantovským a hegelovským. Zima hovořil v tomto duchu např. o „kantismu“ formalistů, „hegelianismu“ marxistů apod. (Viz Peter V. Zima, Literární estetika, přel. Jan Schneider, Olomouc, Votobia 1998.) Mitoseková se nepouští do výstavby podobných, zčásti nutně zjednodušujících modelů (třebaže, a to je nutno podtrhnout, Zima se interpretačním simplifikacím účinně brání). Autorčin výklad takovou schematizující oporu nepotřebuje. Před dynamikou pramenící z naznačené bipolarity (buď, anebo), dává přednost poněkud subtilnějšímu, přesto ale viditelnému vyjádření globálních souvislostí. S výjimkou posledních čtyř kapitol je kniha držena snahou předvést články koncepcí v jistém historickém řetězu, podrobit je kritickému zkoumání a závěrem konstatovat, že ani jedna z probíraných koncepcí nepřichází s definitivní odpovědí na centrální otázku „Co je literatura?“. Pozice píšícího subjektu je v tomto ohledu vlastně paradoxní: nevzdává se víry v možnost poznání a v existenci oněch globálních souvislostí, které přece jen vytvářejí dlouho trvající kontinuitu jakožto příznak tušeného (?) celku, a nevzdává se koneckonců ani opakované otázky „Co je literatura?“. Nicméně interpretace materiálu – artikulovaná metajazykem soudobé literární teorie – zároveň ukazuje, že místo kýženého celku a odpovědi, kterou bychom snad mohli kdesi za horizontem tušit, nacházíme toliko fragmenty, logické rozpory, metodologickou inkompatibilitu, hodnotový chaos, pojmovou nesouměřitelnost či apriorismy systémů, upřednostňujících stejnorodé před různorodým. Autorka tuto svou pozici podrobila sebereflexi v doslovu z roku 1994. Během deseti let se její kniha stala standardní příručkou na polských univerzitách. Avšak během těchto deseti let se rovněž změnila, abychom tak řekli, epistemologická situace oboru. Epistemologická krize, o níž Mitoseková hovoří (viz s. 454) a jež ji přivedla k napsání „relativizujícího“ historického přehledu namísto „fundamentalistické“ formulace jednotné literárněteoretické koncepce, postoupila ještě o pár kroků dál. Skepse zasáhla i řečenou víru v existenci obecných souvislostí a tušeného celku a koneckonců i v případnost esencialistické otázky „Co je literatura?“.

Zde je možno dívat se na věc ze dvou perspektiv. Zaprvé dochází k nebývalé expanzi literárněteoretického uvažování, k hledání literárnosti i mimo tradiční sféru krásné literatury, například v historiografii (Hayden White); jinými slovy dochází k rozšíření předmětu studia (cultural studies, naratologie a kognitivní vědy apod.). Zadruhé, viděno v opačné perspektivě, předmět literárněteoretického myšlení se jaksi „rozmazává“, stává se neurčitějším, vzdaluje se, což vede k bujení teorie a metateorie na úkor analýzy a interpretace konkrétních textů. Nakonec můžeme registrovat narůstající rozestup mezi literárněteoretickým uvažováním a takzvanou běžnou čtenářskou recepcí literárních textů, což může vést až k demagogickým výrokům o nepotřebnosti literární teorie, k jejímu naprostému zavržení a naopak k preferování impresionistické četby, kdysi ironizované už samotným F. X. Šaldou.

Kniha Zofie Mitosekové stojí, přísně vzato, na hraně. Její valná část vznikala v době „prvního poločasu“ epistemologické krize, kdy kulminoval význam marxismu a strukturalismu a kdy se čekalo, co bude dál. Poslední pětina textu už eviduje výzvy derridovské dekonstrukce, genetické kritiky a intertextuálního pojetí literatury (Julia Kristeva). Zachovává si však vůči nim – zejména vůči dekonstrukci – distanci. Ve sporu Derridy a Gadamera (viz s. 430–432) stojí Mitoseková spíše na straně Gadamera: její přesvědčení o smysluplnosti interpretačního úsilí zůstává dosud nezlomené…

 

Roman Kanda


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker