Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 1/2010 - Recenze

Petrarca uprostřed věcí pozemských

Jiří Špička: Petrarca: Homo politicus. Politika v životě a díle Franceska Petrarky.

Praha, Argo 2010.

 08_recenze.pdf

 

Francesco Petrarca je všeobecně známou postavou evropských kulturních dějin. Osudem osobností všeobecně známých bývá to, že většina lidí o nich nedokáže říci nic bližšího než několik obecných frází. Tak je tomu i s Petrarkou. Objevuje se sice v přehledech dějin filozofie nebo literatury, ale většinou jsou údaje o jeho díle i osobnosti dosti povrchní a převzaté z jiných, stejně povrchních, přehledů. Citelně tedy u nás schází skutečně fundované pojednání o Petrarkově životě a díle založené na znalosti dobových dokumentů a Petrarkových děl. Proto můžeme s radostí přivítat objemnou práci Jiřího Špičky Petrarca: Homo politicus, kterou právě vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Špička svou obeznámenost s Petrarkovým dílem ukázal již v obsáhlé předmluvě k překladu Petrarkova díla Mé tajemství, který pořídil Richard Psík (Praha, OIKOYMENH 2004). V monografii Petrarca: Homo politicus si Špička klade cíl, který v českém, leckdy přehnaně skromném prostředí, zaujme svěžím sebevědomím. O své práci píše, že „její ambicí je stát se i v mezinárodním kontextu první monografií, která v sobě zahrne vše, co se týká Petrarky a politických témat, knihou, která nebude klouzat po povrchu, poháněna pohodlnými stereotypy…“ (s. 12). Tomuto záměru odpovídá i obsah díla. Špička se soustřeďuje na důležité okamžiky Petrarkova života a upozorňuje na politické události, jejichž pozorovatelem nebo aktérem se Petrarka stával. Kromě toho také Špička analyzuje politické motivy v Petrarkově díle – zvláště v poezii a korespondenci.

V úvodní kapitole Špička představuje poměrně podrobně Petrarkův životopis a vytyčuje tak rámec, v němž se bude odehrávat další výklad. Další kapitoly totiž obsahují podrobnější výklad událostí, které jsou zde jen stručně zmíněné. Na základě výkladu dobových událostí pak v dalších kapitolách Špička rekonstruuje nejvýznamnější motivy Petrarkových dopisů a literárních děl.

Ve druhé kapitole se Špička soustřeďuje na rozbor Petrarkových básnických skladeb a ukazuje, jak se v nich odrážejí různá politická témata, včetně Petrarkových vazeb na patrony. V rozsáhlé třetí kapitole se Špička zabývá vztahem korunovaného krále básníků k italským šlechticům. Petrarca totiž během svého života hodně cestoval a pobýval v různých městech a sídlech, které ovládaly různé šlechtické rody, jejichž náklonnost si Petrarca chtě nechtě musel zajistit. Špička tedy velmi podrobně popisuje Petrarkovy vztahy s neapolským králem, s římskými Colonny, s milánskými Viscontii a s dalšími rody a aristokraty. Sugestivně a podrobně popisuje mocensko-politické vztahy v Itálii 14. století i snahy jednoho ctižádostivého intelektuála, který na jedné straně usiluje o nezávislost a kontemplativní život, ale současně je neodolatelně přitahován mocí vládců a okázalostí jejich dvorů. V dalších kapitolách Špička představuje Petrarkovy rady vládcům a popisuje jeho kontakty s italskými republikami – zejména s Benátkami, Janovem a Florencií. Opět nás detailně provádí dobovými politickými vztahy a ukazuje na motivy i příčiny Petrarcova chování vůči republikám.

Špička se dále věnuje Petrarkově vztahu k papeži, který v polovině 14. století sídlil v Avignonu. Petrarka byl totiž celý život zapřisáhlým odpůrcem setrvávání papeže v Avignonu a vždy horoval pro návrat Petrova náměstka do Říma. Naopak život vrcholných představitelů církve v Avignonu nemilosrdně kritizoval a jeho nemravnost přisuzoval na vrub zkaženým francouzským mravům, které jsou s italskými nesrovnatelné. Další téma Špičkovy práce je českému čtenáři blízké, protože se týká vztahů italského básníka s císařem Karlem IV. Jejich vznik, původ, povahu i ztroskotání Špička poměrně podrobně popisuje na základě detailní znalosti korespondence obou osobností.

V další kapitole se Špička důkladně věnuje Petrarkovu silnému vlastenectví. Petrarka byl totiž přesvědčen, že pouze Italové, jakožto dědicové Římanů, jsou předurčeni ke světovládě. „Základem Petrarkova šovinismu (do jisté míry vyprovokovaného šovinismem francouzským) je jeho přesvědčení o přirozené italské převaze, projevující se slavnou (římskou) minulostí a ukazující, že Římané a Italové obecně jsou ochránci ctnosti, civilizace a kultury, zatímco Francouzi nejsou nic než barbaři.“ (s. 194) Špička rovněž pojednává o Petrarkově vztahu k reformám, které v Římě prováděl během své krátké vlády tribun Cola di Rienzo. Cola totiž hodlal obnovit řadu římských zvyklostí, což Petrarkovi posedlému znovuoživením římské slávy imponovalo. Poslední kapitolu Špička věnuje Petrarkovu pohledu na východní kultury, především na muslimský svět. I zde Špička poměrně nekompromisně shrnuje Petrarkovo stanovisko, které vyústilo „do vymezení dvou světů: orientálního prostoru lenochů, slabochů a zbabělců a evropského prostoru kultury, svaté víry a udatných bojovníků“ (s. 236). V poměrně obsáhlém závěru pak Špička sjednocuje všechny probírané motivy a načrtává jakýsi přehled Petrarkových politických ideálů, snů a nadějí. V úplném závěru pak Špička na jedné straně oceňuje význam Petrarky pro dějiny evropské kultury, ale současně bez předpojatosti uznává, že kdyby se Petrarkovy ideály uskutečnily, byly by pro Evropu ničivé (s. 262).

Právě kritický a nezaujatý přístup k Petrarkovu dílu patří mezi největší klady Špičkovy práce. Občas se v knize sice objeví vzletná epiteta („nejvlivnější literát vůbec“ – s. 11), ale jinak Špička nezaměňuje biografii s apologií, jak se v Čechách často stává. Přistupuje k Petrarkovi bez zbožnění a uctívání a místo toho volí kritický odstup, který mu umožňuje formulovat samostatné závěry založené na faktech, nikoli na přáních. Tak například Špička v knize opakovaně poukazuje na to, že Petrarkova díla (zvláště dopisy) jsou silně stylizovaná. Petrarkova zdánlivě silně osobní sdělení jsou ve skutečnosti rafinovaně promyšlená tak, aby vyhovovala Petrarkovým touhám, zájmům i potřebě vyvolat mezi čtenáři o vlastní osobě určitý obraz. „Vše, co zařadil do svých pomyslných opera omnia, totiž podrobil literárnímu a autobiografickému přetvoření, v němž se svědectví o soudobé realitě většinou ocitlo až na druhém místě za svědectvím o něm samém.“ (s. 39) Špičkova kniha se tak v některých částech stává dobrou příručkou nedůvěry vůči zdánlivé upřímnosti historických pramenů, které podléhají naivní čtenáři.

Dále Špička v knize bez rozpaků a věcně ukazuje Petrarkův nacionalismus. Podle něj Petrarka „hodlá všechny přesvědčit o tom, že pouze Italové jsou přirozenými držiteli ctnosti, které může barbar dosáhnout jen italianizací, že je to národ, který má vládnout světu, že jen on je schopen vystavět nejdokonalejší civilizaci, že si ho pro šíření víry vyvolil sám Bůh, že v jeho srdci má sídlit Kristův náměstek na zemi i císař“ (s. 202). Proto také pro Petrarku byla například legitimní každá útočná válka jakéhokoli italského státu proti cizincům (s. 124).

Posledním bodem, ve kterém Špičkova práce narušuje ustálené představy o ušlechtilém zakladateli humanismu, jsou podrobné analýzy Petrarkových kontaktů s mocnými. Špička ukazuje, že Petrarca napsal několik propagandistických textů na objednávku, že se vyhříval v přízni mocných a že odmítal přijmout funkce a poslání se skutečnou odpovědností, ačkoliv okázale dával najevo pohrdání dvorským světem. Stejně tak se v knize popisuje, jak Petrarca využíval svých styků s mocnými k finančnímu zajištění, pro něž se užívá výraz mnohoobročnictví – „pro sebe hleděl získat jen taková beneficia, z nichž mu plynul důchod, ale pro která by nemusel hnout prstem“ (s. 259). Současně ale Špička ukazuje, že mnohé Petrarkovy texty i činy byly výsledkem politické naivity nebo idealismu, a nelze v nich hledat osobní zájem a prospěch, ale upřímně míněné snahy intelektuála, který se nebál mocných.

Špičkova kniha Petrarca: Homo politicus se zakládá na detailní znalosti velkého množství pramenů i na četbě mnoha titulů odborné literatury, jak dokládá velmi obsáhlá bibliografie. Knize lze snad vytknout jen určitou metodologickou uvolněnost. Špička totiž v knize běžně pracuje s moderními pojmy, které jsou chronicky postiženy definičními potížemi. Co se vlastně myslí výrazem „politický“ ve Špičkově knize? A co je tedy ještě tématem monografie a co již vypadává z jejího rámce? Nepatřily by do ní i tak politická témata jako názory na chudobu nebo na postavení žen? Nestojí tedy nakonec za volbou „politických“ témat jistá libovůle? Stejný problém se týká i poněkud uvolněného užívání pojmů „šovinismus“, „patriotismus“ a „nacionalismus“, zvláště když formování třeba nacionalismu bývá spojováno až s 19. stoletím. Z filozofického hlediska je pak třeba ještě podotknout, že Špičkova práce spadá spíše do oblasti kulturních dějin. To znamená, že monografie se zabývá spíše Petrarkovou osobností, jeho literárním dílem a konkrétními historickými událostmi – jen v menším míře pak Petrarkovým myšlením. To není míněno jako výtka, protože Špička si žádný takový cíl neklade. Jedná se jen o upozornění pro filozoficky orientovaného čtenáře, že v díle se nedozví téměř nic o formování humanismu jako nového typu uvažování o člověku, kultuře a světě a že v něm nenajde ani srovnání Petrarkových politických představ s názory současníků, jako byl Vilém Ockham nebo Marsilius z Padovy.

Nedokážu ani odhadnout, zda Špičkova kniha obsahuje skutečně „vše, co se týká Petrarky a politických témat“. V českém i mezinárodním ohledu se však jistě jedná o výjimečně podrobnou a fundovanou práci o poněkud opomíjených aspektech Petrarkova života a díla. Zvláště analýza vazeb básníka k vladařům je pak cenným příspěvkem k pochopení klasického evropského příběhu o vztahu intelektuálů k moci. A v českém univerzitním prostředí se Špičkova práce jistě a po právu stane součástí seznamů literatury pro kurzy orientované na renesanční myšlení a italské dějiny.

 

Daniel Špelda


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker