Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2010 - Studie

Literární badatel jako hostitel

J. Hillis Miller

 05_studie_hillis_miller.pdf

 

Je meurs où je m’attache,“ řekl s dvorným úsměvem pan Holt. „Tohle praví v obrázkové knížce břečťan, ten se také tak zamilovaně přimyká k dubu, cizopasník!“

Cizoložník, milý pane!“ na to paní Tusherová.

Henry Edmond, kniha druhá, kapitola třetí.1


M. H. Abrams cituje ve své studii „Rationality and Imagination in Cultural History“ Wayna Bootha, který tvrdí, že „dekonstruktivistická“ interpretace jakéhokoli díla „zcela jasně parazituje“ na „zjevné či jednovýznamové interpretaci.“2 První formulace pochází od Bootha, druhá od Abramse. Moje citace citace je příkladem určitého druhu řetězce, jemuž bych zde částečně chtěl věnovat pozornost. Co se stane, když literárněvědná studie odněkud vyjme nějakou „pasáž“ a „cituje“ ji? Liší se takový postup od citace, ohlasu nebo aluze uvnitř básně? Je citace vetřelcem parazitujícím na těle hostitele, na hlavním textu, nebo je tomu naopak a interpretační text je parazitem, který obklopuje a zaškrcuje citaci, jež je jeho hostitelem? Hostitel živí parazita a umožňuje mu žít, ale zároveň je také parazitem usmrcován, jako se často říká, že „literární věda“ zabíjí literaturu. Nemohou spolu však hostitel a parazit žít spokojeně uvnitř jediného textu a navzájem se živit či dělit o potravu?

Abrams v každém případě přichází s „radikálnější odpovědí“. Tvrdí, že pokud vezmeme „dekonstruktivistické principy“ vážně, pak „jakékoli dějiny spoléhající na psané texty nejsou možné“.3 Budiž. Těžko něco takového vyvracet. Určitá představa dějin, potažmo dějin literatury, stejně jako určitá představa jednoznačné interpretace, skutečně může být nedosažitelná, a je-li tomu tak, pak je dobré to vědět a nenechat se obelhávat ani sebou samým ani kýmkoli jiným. Může být, a nemusí. To, že je něco v říši interpretace prokazatelně nemožné, ještě nebrání tomu, aby se o to někdo „nepokoušel“, jak ukazuje nadbytek výkladů dějin, literárních dějin a interpretací. Na druhou stranu souhlasím s tím, že „nemožnost interpretace by neměla být brána na příliš lehkou váhu“.4 Má to své důsledky, pro život i pro smrt, protože je to zapsáno, obsaženo v každé lidské bytosti a také v celém našem kulturním společenství.

„Parazitický“ – to je velmi zajímavé slovo. Má svou „zjevnou či jednovýznamovou interpretaci“ v obraze silného, mužného dubu či jasanu, pevně zakořeněného v půdě, ohrožovaného zákeřným, kolem něj ovinutým břečťanem, popínavým, nebo možná jedovatým,5 který je tak trochu ženský, podřadný, nedokonalý a závislý, který je popínavým vínem,6 schopným existovat, jen když vysává mízu života ze svého hostitele, ubírajíc mu světlo i kyslík. Myslím na závěr Thackerayova Jarmarku marnosti: „Bůh tě opatruj, hodný Viléme! – Buď zdráva, milá Amálie. Znovu se, něžný břečťánku, zazelenej na drsném dubisku, kolem něhož se ovíjíš!“7 Nebo na Hardyho báseň „The Ivy-Wife“ (Žena břečťan), jejíž poslední dvě sloky znějí:


In new affection next I strove

To coll an ash I saw,

And he in trust received my love;

Till with my soft green claw

I cramped and bound him as I wove …

Such was my love: ha-ha!


By this I gained his strenght and height

Without his rivalry.

But in my triumf I lost sight

Of afterhaps. Soon he,

Being bark-bound, flagged, snapped, fell outright,

And in his fall felled me!8


Tyto smutné milostné příběhy domácí vášně, která přináší tajemné, cizí a parazitické do uzavřeného pořádku domova neboli nepřívětivé (Unheimlich) do přívětivého (Heimlich), bezpochyby velmi dobře postihují způsob, jakým někteří vnímají vztah „dekonstruktivistické“ interpretace k „zjevné či jednovýznamové interpretaci“. Parazit ničí svého hostitele. Vetřelec vnikl do domu, patrně proto, aby zabil otce rodiny způsobem, který sice nemusí vypadat jako otcovražda, nicméně jí je. Je však tato „zjevná“ interpretace skutečně tak „zjevná“, či dokonce natolik „jednovýznamová“? Nemohl by to být onen tajemný cizinec, který je nám už natolik blízký, že jej nelze vnímat jako někoho cizího, tedy nikoli jako hostitele ve smyslu nepřítele, nýbrž jako hostitele ve smyslu štědrého, pohostinného člověka? Jako někoho neurčitého spíše než jednoznačného, a konečně jako někoho zcela neurčitého v jeho intimní blízkosti a v jeho schopnosti pokládat se zcela samozřejmě za někoho „zjevného“, „jednovýznamového“ či „jednoznačného“?

„Parazit“ patří mezi slova, která implikují svůj jasný „protiklad“. Bez svého protějšku nemá toto slovo žádný význam. Bez hostitele není parazita. Jak dané slovo, tak jeho protějšek se navzájem rozdělují a odhalují jako už jednou rozštěpené, a jsou stejně jako Unheimlich (nepříjemné), unheimlich (nepříjemný) příkladem dvojnásobně protikladného slova. Takový rys je přirozenou vlastností, schopností či tendencí slov začínajících na „para“, stejně jako slov začínajících na „ana“. Prefix „para“ (někdy také „par“) nese v angličtině následující významy: podél, poblíž či vedle, za, nesprávně, podobající se či podobné (čemu), podřízené (čemu), isomerní či polymerní (vzhledem k čemu). V kompozitech přejatých z řečtiny označuje prefix „para“ významy: vedle, po straně (čeho), podél (čeho), za (čím), přes (co), nad (čím), neprávem, škodlivě, nepříznivě a mezi (čím).9 Slova začínající na „para“ představují celou jednu větev spletitého labyrintu slov obsahujících různé tvary indoevropského kořene per, který bývá „základem jednak předložek a slovesných prefixů se základním významem ‚vpřed‘, ‚skrz‘, jednak také široké řady přidružených významů jako ‚před‘ (místně i časově), ‚brzy‘, ‚nejprve‘, ‚hlavní‘, směrem k(u)‘, ‚proti‘, poblíž‘, ‚v‘, ,u‘, ‚při‘, ‚okolo‘“.

Řekl jsem, že slova začínající na „para“ představují jednu větev celého labyrintu tvarů kořene „per“, ale snadno zjistíme, že sama tato větev je miniaturním labyrintem. „Para“ je „tajemný“, dvojnásobně protikladný prefix, který označuje zároveň blízkost a vzdálenost, podobnost a rozdílnost, niternost a vnějškovost, něco, co je najednou uvnitř i vně domácího pořádku, něco současně před i za hranicí, prahem či určitou mezí, něco na stejné úrovni a přitom podřadné, podřízené či poddajné, něco, co se z hosta stává hostitelem, z otroka pánem. Slovo začínající na „para“ však nepředstavuje jen současně obě strany hranice mezi uvnitř a vně. Je také samotnou hranicí, sítí, která je jednak propustnou blánou spojující uvnitř a vně, navzájem je zaměňující, propouštějící vně dovnitř, vypouštějící uvnitř ven, rozdělující je, ale také nejasným přechodem mezi nimi. Přestože se může zdát, že jakékoli slovo začínající na „para“ jednoznačně či jednovýznamově reprezentuje vždy jen jednu z těchto možností, ostatní významy jsou stále přítomny jako jakési mihotání či chvění uvnitř slova, které zabraňuje, aby význam slova zůstal ve větě neměnný, cosi jako nezvaný host v syntakticky uzavřené struktuře, v níž jsou všechna slova navzájem rodinnými přáteli. Mezi slova začínající na „para“ patří: parachute (padák), paradigm (paradigma), parasol (slunečník), francouzské slovo paravent (paraván) a parapluie (deštník), paragon (vzor), paradox (paradox), parapet (parapet), parataxis (parataxe), parapraxis (parapraxe), parabasis (parabáze), paraphrase (parafráze), paragraph (paragraf), paraph (parafa), paralysis (paralýza), paranoia (paranoia), paraphernalia (vybavení, výstroj), parallel (paralelní, paralela), parallax (paralax), parameter (parametr), parable (přirovnání), paresthesia (parestézie), paramnesia (paramnézie), paregoric (tišící lék), parergon (parergon), paramorph (paramorf, paramorfní), paramecium (trepka), Paraclete (Duch svatý), paramedical (nemocniční), paralegal (pomocný asistent právníka) a – parasite (parazit).10

Slovo „parazit“ pochází z řečtiny, parasitos, etymologicky znamená „vedle zrna“, para (v tomto případě) předložka u a sitos, zrno, jídlo. „Sitology“ (dietologie) je věda o jídle, stravě a výživě. Slovo „parazit“ mělo původně kladný význam, znamenalo vítaný host, někdo, kdo se s vámi dělil o jídlo, kdo s vámi sedával u jídla. Později slovo znamenalo profesionálního hosta na večeřích, někoho, kdo se dokázal velmi obratně nechat pozvat ke stolu, zatímco sám nikdy pozvání na večeři neoplácel. Odtud se vyvinuly dva základní moderní významy slova parazit v angličtině, jeden spadá do biologie, druhý do sociologie. Parazit je 1) „jakýkoli organismus, který vyrůstá, živí se a žije na nebo uvnitř jiného organismu, zatímco k životu svého hostitele žádným způsobem nepřispívá“ a 2) „osoba, která pravidelně využívá štědrosti a pohostinnosti druhých, aniž by jim to jakkoli oplácela“.11 Nazvat určitý druh literární vědy „parazitickým“ znamená v každém případě použít velmi silný výraz.

Ve slově parazit je obsažen zvláštní systém uvažování, jazyka či společenského uspořádání (ve skutečnosti všechny tři najednou). Neexistuje žádný parazit bez hostitele. Hostitel a poněkud zlověstný či zrádný parazit jsou přizváni ke společné potravě, o niž se dělí. Na druhou stranu je hostitel sám touto potravou, jeho tělo je konzumováno bez náhrady či odškodnění, jako když někdo o někom řekne: „Ten člověk mě vyžírá!“ Hostitel se pak může stát hostitelem v odlišném smyslu, mimo etymologickou souvislost. Anglické slovo „Host“ (hostie) přece označuje posvěcený chléb, hostii při svatém přijímání, ve středověké angličtině oste, ve staré francouzštině oiste, v latině hostia, obětní dar, oběť.

Je-li hostitel zároveň tím, kdo konzumuje, i tím, kdo je konzumován, pak v sobě také zahrnuje dvojnásobně protikladný vztah hostitele a hosta, hosta ve dvojím smyslu přátelského návštěvníka i nepřátelského vetřelce. Slova „hostitel“ (host) a „host“ (guest) ve skutečnosti vycházejí etymologicky z téhož kořene: ghos-ti, cizinec, host, hostitel, přesněji „osoba, s níž někoho spojuje povinnost vzájemné pohostinnosti“. Moderní anglické slovo „hostitel“ (host) je v tomto variantním smyslu odvozeno ze středověkého tvaru (h)oste, který pochází ze staré francouzštiny a znamená hostitel či host, ale také z latinského hospes (od kmene hospit-), který znamená host, hostitel, cizinec. Morfy „pes“ a „pit“ z latinských a moderních anglických slov jako „hospital“ (nemocnice) nebo „hospitality“ (pohostinnost) se odvozují z jiného kořene pot, který znamená „pán“. Kompozitum či rozdvojený kořen ghos-pot znamenal „pán hostů“, „ten, kdo symbolizuje vztah vzájemné pohostinnosti“, jak je tomu v slovanském gospodi, Pán či pán (Lord, sir, master). Naproti tomu „guest“, ve středověké angličtině gest, pochází ze starého norského tvaru gestr, který je odvozen z téhož kořene jako „hostitel“, tedy z ghos-ti. Hostitel je hostem a host je hostitelem. Hostitel je hostitelem. Vztah mezi pánem domácnosti nabízejícím pohoštění hostu a hostem, který toto pohoštění přijímá, a vztah mezi hostitelem a parazitem v původním smyslu „vítaného hosta“ je tedy obsažen v jediném slově „host“ (hostitel). Hostitel ve smyslu hosta je nadto jak přátelským návštěvníkem v domě, tak také cizím člověkem, který proměňuje domov v hotel, v neutrální území. Možná že je prvním poslem hordy (host) nepřátel (z latinského hostis [cizinec, nepřítel]), tím, kdo první vstoupil do dveří, tím, koho bude následovat zástup nepřátelských (hostile) cizinců, kteří se nakonec setkají jen s naším vlastním hostitelem (host), křesťanským bohem, jímž je Hospodin (Lord God of Hosts). Tento zvláštní, protikladný vztah neexistuje pouze mezi dvojicemi slov uvnitř této skupiny, mezi hostitelem a parazitem, mezi hostitelem a hostem, ale i uvnitř každého slova. Jakmile je daný protiklad vydělen do dvou slov, vytvoří se v obou jeho výrazech nový protikladný vztah, a rozvrátí či anuluje zcela jednoznačný vztah polarity, který jediný může být tím správným pojmovým schématem pro daný systém. Každé slovo je samo v sobě rozděleno prostřednictvím zvláštní logiky onoho „para“, prostřednictvím blány, která odděluje uvnitř od vně, a přesto ono „para“ obě strany spojuje manželským poutem či umožňuje jejich osmotické mísení, z cizinců dělá přátele, ze vzdáleného činí blízké, z rozdílného podobné, z Unheimlich heimlich a z nevlídného útulné, aniž by přes veškerou blízkost a podobnost tyto jednotlivé póly protikladů nebyly cizí, vzdálené a rozdílné.

Co má všechno tohle společného s básněmi a jejich interpretací? Předně to má být „ukázka“ dekonstruktivistického postupu interpretace, aplikovaného v tomto případě nikoliv na text básně, ale na citovaný úryvek literárněvědné studie, která sama obsahuje citaci z jiné studie, tak jako se parazit vyskytuje uvnitř svého hostitele. „Ukázka“ je určitým fragmentem, jako jím jsou i nepatrné kousky určité hmoty, které jsou vloženy do zkumavky a za pomocí specifických technik analytické chemie zkoumány. Dostat se tak daleko či vzdálit se natolik od nepatrného kousku jazyka (a to jsem teprve na začátku toho, kam hodlám dojít), rozšiřovat kontext za kontextem těchto několika frází, abychom jako jejich nezbytné milieu obsáhli všechny rodiny indoevropských jazyků, veškerou literaturu a pojmové myšlení v rámci těchto jazyků a všechny kombinace našich společenských struktur vedení domácnosti, dávání darů a jejich přijímání – to vše naznačuje polemické zaměření mého výkladu, který jsem výše podal. Je to argument pro uznání obrovské komplexity a neurčité bohatosti zcela zjevného či jednovýznamového jazyka, dokonce i jazyka literární vědy, který je v tomto ohledu pokračováním jazyka literatury. Komplexita a neurčitá bohatost, kterou můj výklad o „parazitovi“ implikuje, plyne zčásti ze skutečnosti, že neexistuje žádný pojem beze znaku a žádné propletení pojmu a znaku bez náznaku příběhu, narativu nebo mýtu, v tomto případě příběhu nezvaného hosta v domě. Dekonstrukce je zkoumáním toho, co vyplývá z této vzájemné sounáležitosti znaku, pojmu a narativu. Dekonstrukce je tedy rétorickým oborem.

Tímto malým příkladem toho, jak vypadá dekonstruktivistický postup v praxi, jsem také chtěl, bezpochyby ne zcela přesně, poukázat na jeho nadměrnou nespoutanost neboli na to, jak daleko nás může jazyk odvést či jak daleko, až na samotnou jeho hranici, můžeme daný text sledovat, což je koneckonců samotným základem procesu interpretace. Mottem takového procesu by mohlo být dvojverší Wallace Stevense, básníkova vlastní verze toho, jak se vězení jazyka může stát místem veselí či dokonce rozkvětu, navzdory tomu, že jazyk vždy zůstane překážkou, místem strádání a utrpení: „Rodilí chudáci, dítka neštěstí, / vždyť nám vládnou jazyka radosti“.12 Tento malý příklad je konečně také tím, co sám ilustruje. Poskytuje model pro vztah literárního badatele k jinému literárnímu badateli, pro nesoudržnost uvnitř jazyka každého literárního badatele, pro asymetrický vztah literárněvědného textu a básně, pro nesoudržnost uvnitř každého literárního textu a konečně pro zkreslený vztah básně k básním, které jí předcházely.

Říkat o „dekonstruktivistické“ interpretaci básně, že parazituje na interpretaci zjevné či jednovýznamové, znamená, byť možná i nevědomky, přijmout zvláštní logiku parazita, učinit jednovýznamové mnohovýznamovým, podle zákona, který nepojímá jazyk jako instrument či nástroj v rukou člověka či jako poddajný prostředek myšlení. Jazyk spíše myslí člověka a jeho „svět“ včetně básní, pokud mu to člověk sám dovolí. Martin Heidegger to ve stati Bauen Wohnen Denken (Budování, bydlení, myšlení) vyjadřuje následovně: „Jazyk sám nám vypovídá o podstatě věcí, za předpokladu, že respektujeme jeho vlastní podstatu.“13

Systém obrazného myšlení (avšak které myšlení obrazné není?) obsažený ve slově parazit a slovech k němu přidružených, hostiteli a hostu, nás vyzývá, abychom uznali, že zjevná či jednovýznamová interpretace básně není totéž co báseň sama, jak bychom jinak snadno mohli usoudit. Obě interpretace, jak „jednovýznamová“, tak „dekonstruktivistická“, jsou spolustolovníky „u jídla“, hostitelem a hostem, hostitelem a hostitelem, hostitelem a parazitem, parazitem a parazitem. Jejich vztah má podobu trojúhelníku, nikoliv polární opozice. Vždy existuje třetí člen, k němuž se ostatní dva vztahují, něco před nimi či mezi nimi, o co se sami dělí, co konzumují nebo co si vyměňují, a prostřednictvím čehož se setkávají. Lépe řečeno příslušný vztah je vždy řetězcem, oním zvláštním druhem řetězce bez počátku a konce, ve kterém nenacházíme žádný určující prvek (původ, cíl, ústřední princip), ve kterém však vždy existuje něco předcházejícího či něco následujícího, k čemu kterákoli část, na niž se zaměříme, odkazuje a kvůli čemu zůstává řetězec otevřený, neurčitelný. Vztah kterýchkoli dvou spolu sousedících prvků řetězce je onou zvláštní opozicí, která se vyznačuje důvěrnou spřízněností a nepřátelstvím zároveň. Proto není možné tento vztah vyjádřit běžnou logikou polární opozice, ani jej vyložit jako dialektickou syntézu.

Každý „samostatný prvek“, aniž by byl jednoznačně tím, čím je, se nadto uvnitř dále dělí a reprodukuje vztah parazita a hostitele, jehož jedním či druhým pólem ve větším měřítku je. Na druhé straně „zjevná či jednovýznamová interpretace“ vždy obsahuje „dekonstruktivistickou interpretaci“ jako svého skrytého parazita, jako část sebe sama, a naopak „dekonstruktivistická interpretace“ se v žádném případě nemůže zbavit metafyzické, logocentrické interpretace, kterou se pokouší vyvrátit. Báseň sama o sobě pak není ani hostitelem, ani parazitem, nýbrž potravou, kterou oba způsoby interpretace potřebují, je hostitelem v jiném smyslu, třetím prvkem zmiňovaného trojúhelníku. Oba způsoby interpretace se spolu ocitají u jednoho stolu, propojeny zvláštním vztahem oboustranného závazku dávat a přijímat dary či jídlo, který Marcel Mauss analyzoval v knize The Gift (Dar).14 Slovo „dar“ v mnoha jazycích vlastně obsahuje slovní hříčky či slovní tvary, které utvářejí logiku či ne-logiku vztahu parazita a hostitele, o kterém zde uvažuji. Výraz Gift znamená v němčině jed. Přijímat či dávat dar znamená provádět krajně nebezpečný či neurčitý skutek. Jeden z francouzských výrazů pro slovo dar, cadeau, pochází z latinského catena, řetízek, řada navzájem propojených kruhů. Každý dar je kruhem či řetězcem,15 dárce i příjemce vstupuje do nekonečného kruhu či řetězce oboustranného závazku, který Mauss nachází v „archaických“ i „civilizovaných“ společnostech. Martin Heidegger v jedné ze svých znamenitě nespoutaných her se slovy vyhradil tuto představu pro obraz, který vyjadřuje trvalou proměnu či zrcadlovou hru součtveří, jež utváří „svět“: země, nebe, smrtelné a božské. Dar je zrcadleným předmětem, postupujícím tam a zpět v rámci součtveří, je přiveden k existenci jako věc, jako dar (present), jako zde přítomný (present), obdobně jako se kruh stává darem, oběživem, které koluje od jedné osoby k druhé, například v podobě svatebního daru:


Poddajný, ohebný, do kroužku svinutý, kujný, vláčný, drobný, lehký – to vyjadřuje stará němčina slovy ‚ring‘ a ‚gering‘. Zrcadlová hra světujícího světa umožňuje jako poddajné víření oněm čtyřem, aby se vykroutili do svého vlastního ohebného, do kroužku svinutého bytostného jádra. Ze zrcadlové hry tohoto drobného svitku uvlastňuje se věcnění věcí.16


Řetězec však není přesně totéž co kruh, je řadou kruhů, kde každý z nich je připraven přijmout další, který je pak zase uzavírán dalším, přičemž celý řetězec může zůstat otevřený, vždy připravený na možnost připojit opět další kruh. To, co zde sleduji, je napětí mezi uzavřenou stejnorodou výměnou uvnitř kruhu, v intimním „útulném“ domácím životě, a řetězcem, který otevírá kruh domácího hájemství někomu cizímu, hostiteli ve smyslu nepřítele. Tvrdím, že parazit je vždy již přítomen v hostiteli, že nepřítel je vždy již přítomen v domě, že kruh je vždy otevřeným řetězcem.

Kruh dávání a přijímání darů, vzájemného závazku dávat a přijímat určité dary v určitou dobu, na svatbách, na narozeninách, na oslavách „na rozloučenou“ či na oslavách „dospělosti“, nebo když je někdo u někoho na návštěvě (což se nazývá darem „pohostinnosti“ [bread-and-butter present]) probíhá svým vlastním způsobem jak v „rozvinutých“ společnostech, jakou je ta naše, tak v „archaičtějších“ společnostech, o nichž píše Mauss, například ve vysoce formalizovaných společenských vztazích, které jsou znamenitě znázorněny v severských ságách. Dávání darů je navázáním či zpečetěním vztahu oboustranného závazku vyjádřeného slovem „hostitel“, ale působí také proti veškerému zlu, lze jím odpudit jak neštěstí, které nám může způsobit parazit, tak také neštěstí, které nám může způsobit náš hostitel, jestliže mu neoplatíme jeho pohostinnost. Parazit ve zcela záporném smyslu je ten, kdo pohostinnost neoplácí, kdo prochází světem a blokuje nekonečný řetězec výměny darů, zabraňuje v jeho postupu. Zároveň však sám dar může být jedem, nebezpečným parazitem, odplatou za příkoří, i když toto příkoří není o moc závažnější, než když obdarujeme našeho přítele, hosta či hostitele tím, co se nazývá „danajský dar“, tedy jakýmkoli zbytečným předmětem, na němž se ukládá prach na půdě. Nakonec je tak onou blokující silou samotný dar, který udržuje řetězec v trvalé sebe-produkci. Dar je vždy tím, co zde zbylo a co člověka zavazuje k tomu, aby něco daroval zase někomu dalšímu, a ten pak zase někomu dalšímu a tak pořád dál, aniž by bylo dosaženo rovnováhy, obdobně jako báseň podněcuje nekonečný sled komentářů, které ji nikdy nedokážou „správně vyložit“.

Báseň je podle mého názoru oním dvojsmyslným darem, potravou, hostitelem ve smyslu oběti, obětním darem, tím, co je rozlomené, rozdělené, co je neustále dokola předáváno a konzumováno literárními badateli rozvážnými i odvážnými, kteří se navzájem ocitají v podivném vztahu hostitele a parazita. Nicméně báseň, každá báseň, jak je zcela zřejmé, se stává parazitem v okamžiku, kdy se odvolává na předchozí básně, nebo když tyto básně v sobě jako své vlastní parazity obsahuje, v další podobě neustálé výměny rolí parazita a hostitele. Je-li báseň pro literárního badatele potravou a jedem, musela také předtím sama konzumovat. Musela být kanibalským konzumentem předchozích básní.

Vezměme si za příklad Shelleyho „Triumf života“ (The Triumf of Life). Jak už ukázali jednotliví literární badatelé, báseň je zabydlená dlouhým řetězcem parazitických výjevů, ohlasů, aluzí, hostů a duchů dřívějších textů. To vše je přítomno v příbytku básně oním podivným fantazmatickým způsobem, stvrzováno, popíráno, sublimováno, překrucováno, napravováno a travestováno. Zabývat se tímto řetězcem začal už Harold Bloom, přičemž jedním z hlavních úkolů současných literárních interpretací je, aby tuto oblast hlouběji probádali a definovali. Předcházející text je jednak základem pro nový text, jednak také tím, co nová báseň musí zničit tak, že to pohltí a přetvoří v děsivou nesoudržnou hmotu, aby mohla vykonat svůj možný-nemožný úkol stát se svým vlastním základem. Nová báseň staré texty jednak potřebuje, a jednak je musí zničit. Jednak na nich parazituje, bezostyšně se přiživuje na jejich těle, jednak je jako zlověstný hostitel připravuje o veškerou sílu tím, že je zve do svého domu, podobně jako Zelený rytíř zve Sira Gawaina.17 Každý předešlý kruh v řetězci se nakonec ocitá ve stejné roli, v roli hostitele i parazita, vzhledem k jiným kruhům, které mu předcházely. Od Starého k Novému Zákonu, od Ezechiela k Apokalypse, k Dantovi, k Ariostovi a Spenserovi, k Miltonovi, k Rousseauovi, k Wordsworthovi a Coleridgeovi, vede nakonec celý řetězec až k „Triumfu života“. Tato báseň, ale i samotné Shelleyho dílo, jsou pak zase přítomny v díle Hardyho, Yeatse a Stevense a náležejí k souboru stěžejních textů romantického nihilismu, včetně Nietzscheho, Freuda, Heideggera a Blanchota, k neustále novým vyjádřením vztahu hostitele a parazita, který se dnes znovu objevuje v současné literární vědě. Je například přítomen ve vztahu mezi „jednovýznamovou“ a „dekonstruktivistickou“ interpretací „Triumfu života“, mezi rozdílnými způsoby interpretace Meyera Abramse a Harolda Blooma či mezi Abramsovou interpretací „Triumfu života“ a interpretací, kterou jsem zde naznačil já sám, dále také v poněkud problematičtější podobě mezi Haroldem Bloomem a Jacquesem Derridou, mezi Jacquesem Derridou a Paulem de Manem či nakonec také v samotném díle každého z těchto literárních badatelů.

Neúprosný zákon, který umožňuje, aby se podivný, „neurčitelný“ či „ne-logický“ vztah hostitele a parazita, heterogenita uvnitř homogenity a nepřítel uvnitř domu znovu vytvářely v každé samostatné entitě, jež se ve větším měřítku zdála být jednoznačně takovou či onakou, platí stejně tak dobře pro kritické studie jako pro původní texty, ke kterým se studie vztahují. „Triumf života“, jak doufám ještě ukážu v jiné studii, v sobě zahrnuje jak logocentrickou metafyziku, tak nihilismus, přičemž obě varianty se uvnitř textu dostávají do nesmiřitelného střetu. Není náhodou, že se jednotliví kritici nad touto básní v názorech rozcházejí. Význam „Triumfu života“ nelze nikdy zredukovat na jednu jedinou „jednovýznamovou“ interpretaci, ani na tu „zjevnou“, ani na tu důsledně dekonstruktivistickou, pokud by něco takového jako důsledná dekonstruktivistická interpretace vůbec mohlo – jakože nemůže – existovat. Báseň, tak jako všechny texty, je „nečitelná“, jestliže pod slovem „čitelnost“ rozumíme otevřenost jednoduché, definitivní a jednovýznamové interpretaci. Ve skutečnosti ani „zjevná“ ani „dekonstruktivistická“ interpretace není jednovýznamová. Obě v sobě nutně obsahují svého nepřítele a obě jsou jak hostiteli, tak parazity. Dekonstruktivistická interpretace v sobě obsahuje zjevnou interpretaci a naopak. Nihilismus je neodcizitelným cizorodým živlem uvnitř západní metafyziky, v básních i v jejich interpretacích.

 

Přeložil Martin Lukáš.

 

Tento text původně vyšel pod názvem „The Critic as Host“ v časopise Critical Inquiry 3, 1977, č 3, s. 439–447.

 

Aluze děkuje profesoru Hillisi Millerovi za svolení k otištění překladu.

The publisher wishes to thank professor Hillis Miller for his permission to publish this translation.

 

 

Poznámky:

 

1 Česky cit. podle: William Makepeace Thackeray, Henry Edmond, přel. Jarmila Fastrová, Praha, SNKLU 1963, s. 38. Je meurs où je m’attache (fr.) – umírám tam, kde přilnu. Jarmila Fastrová překládá klíčové slovo v replice paní Tusherové jako cizoložník, v originále se na jeho místě objevuje výraz parricide, jehož doslovný překlad zní otcovražda, v daném kontextu přesněji otcovrah (slovo může také znamenat vraždu matky nebo jakéhokoli příbuzného, resp. označení osoby, která takový čin spáchá). Domnívám se, že výraz otcovrah by lépe odpovídal tomu, na co chce Hillis Miller poukázat. – Pozn. překl.

2 M. H. Abrams, „Rationality and Imagination in Cultural History“, Critical Inquiry 2, 1976, č. 3, s. 457–458. První formulace je cit. podle: Wayne Booth, „M. H. Abrams: Historian as Critic, Critic as Pluralist“, tamtéž, s. 441.

3 Tamtéž, s. 458.

4 Paul de Man, „The Timid God“, The Georgia Review 29, 1975, č. 3, s. 558.

5 V originále autor používá pro označení jednotlivých břečťanů skutečně botanická druhová jména: břečťan popínavý (English ivy) a břečťan jedovatý, správně jedovatec kořenující (poison ivy). – Pozn. překl.

6 V originále se vyskytuje slovní spojení clinging vine, které lze do češtiny přeložit jako „popínavé víno“, případně i „liána“. Stejného sousloví se však v angličtině užívá také pro „ženu, která příliš lpí na svém muži“, ať už emocionálně či existenčně. Zcela nepochybně autor počítá s působením obou významů v textu. Pro nedostatek vhodného českého spojení, které by dokázalo tlumočit oba významy najednou, ponechávám v textu pouze výraz představující základní význam, zatímco na druhý zde upozorňuji. – Pozn. překl.

7 Česky cit. podle: William Makepeace Thackeray, Jarmark marnosti, přel. Aloys Skoumal, Praha, Academia 2010, s. 700. – Pozn. překl.

8 Citovaná báseň Thomase Hardyho doposud česky nevyšla. Orientační překlad zní: „S novou vášní hned jsem toužila / obejmout jasan, který jsem spatřila. / On v důvěře přijímal mou lásku, / dokud jsem ho nesevřela, nesvázala / zeleným, jemným drápkem, jak jsem tkala… / Taková byla moje láska: cha cha! // A tak jsem jeho sílu a vzrůst získala, / aniž by se mnou zápolil. / Avšak ve svém úspěchu jsem přehlédla / důsledky, které mi záhy připravil. / Zcepenělý, polámaný, padl docela / a jeho smrt také mne samou skolila.“ – Pozn. překl.

9 Všechny definice a etymologické výklady v této studii pocházejí ze slovníku The American Heritage Dictionary of the English Language, ed. William Morris, Boston, Houghton Mifflin 1969.

10 Všechny příklady slov začínajících na „para“ ponechávám v angličtině (příp. francouzštině), český ekvivalent uvádím v závorce. Pro přehlednost překládám do češtiny i slova, která se, alespoň v psané podobě, od anglických výrazů neliší. – Pozn. překl.

11 V češtině se oba významy s těmi anglickými překrývají: 1) bot., cizopasný živočich nebo rostlina; 2) kdo je živ, tyje z práce jiných. Viz např. Lumír Klimeš, Slovník cizích slov, Praha, SPN 2005. – Pozn. překl.

12 Stevensova báseň „Estetika zla“ (Esthétique du Mal) u nás v překladu dosud nevyšla. V originále citované verše znějí: „Natives of poverty, children of malheur, / The gaiety of language is our seigneur.“ – Pozn. překl.

13 Martin Heidegger, „Building Dwelling Thinking“, in: týž, Poetry, Language, Thought, přel. Albert Hofstadter, New York, Harper & Row 1971, s. 146. V německém originále (Martin Heidegger, „Bauen Wohnen Denken“, in: týž, Vorträge und Aufsätze II, Pfullingen, Neske 1967, s. 20.) zní citovaná pasáž následovně: „Der Zuspruch über das Wesen einer Sache kommt zu uns aus der Sprache, vorausgesetzt, dass wir deren eigenes Wesen achten.“

14 Ve francouzském originálu nese kniha název Essei sur le don, forme et raison de l’echange dans les sociétés archaiques. Česky: Marcel Mauss, Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech, přel. Jiří Němec, Praha, Sociologické nakladatelství 1999. – Pozn. překl.

15 K problematice řetězce a jeho vytváření, daru, kruhu, výročí, oslavy, svátku či slavnosti, přítomnosti i dárku (oba významy anglického slova present) a parafě či ozdobách při psaní (zejména podepisování se) perem viz Jacques Derrida, Glas, Paris, Galilée 1974, s. 271a.

16 (Česky cit. podle: Martin Heidegger, „Věc“, in: týž, Básnicky bydlí člověk, přel. Ivan Chvatík, Praha, OIKOYMENH 2006, s. 35. – Pozn. překl.) V anglickém vydání (viz poznámka č. 13) citováno ze s. 180. V německém originále (Martin Heidegger, „Das Ding“, Vorträge und Aufsätze II, Pfullingen, Neske 1967, s. 53.) zní citovaná pasáž následovně: „Schmiegsam, schmiedbar, geschmeidig, fügsam, leicht heisst in unserer alten deutschen Sprache ‚ring‘ und ‚gering‘. Das Spiegel-Spiel der weltenden Welt entringt als das Gering des Ringes die einigen Vier in das einige Fügsame, das Ringe ihres Wesens. Aus dem Spinel-Spiel des Gerings des Ringen ereignet sich das Dingen des Dinges“.

17 Postavy z anglického rytířského románu Sir Gawain a Zelený rytíř (Sir Gawain and the Green Knight) z konce 14. století. Sir Gawain, který kdysi setnul hlavu Zelenému rytíři, se s ním má do roka znovu utkat, aby mohlo dojít k odplatě. Vydává se tedy po roce za Zelený rytířem, který během jejich opětovného setkání odhalí svou pravou tvář. Ukáže se, že je ve skutečnosti jinou postavou románu, Bertilakem de Hautdesert, který Sira Gawaina hostí na svém hradě nedaleko Zelené kaple, kde Zelený rytíř sídlí. Zelený rytíř se nakonec představí jako kladná postava, jako ten, jehož prostřednictvím Sir Gawain dosáhne těžce vykoupeného poznání. Tradiční výklady poukazují na symboliku Zeleného rytíře, který představuje současně protikladné motivy dobra a zla, života a smrti, nevinnosti a poznání, apod. – Pozn. překl.

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker