Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2010 - Recenze

Básně, které se usazují

Petr Mazanec: Jarní chodec.

Praha – Podlesí, Dauphin 2009.

 08_recenze.pdf

 

Kniha básní Jarní chodec Petra Mazance se pro mě – spolu s druhou oficiálně vydanou sbírkou Jiřího Tomáška – stala „tichou událostí“ loňského podzimu. Následná nesouhlasná četba jejích recenzí v Tvaru, HostuLiterárních novinách definitivně vyprovokovala tento pokus vyslovit k ní trochu odlišné stanovisko.

Graficky velmi pěkně vypravená kniha je koncipována jako rozsáhlý „autorský výbor z dosavadní tvorby“, s níž se ale čtenáři zatím mohli setkat spíš jen výjimečně, především na stránkách některých literárních časopisů (např. Souvislosti, Aluze); v roce 2005 odvysílal pořad sestavený z veršů P. Mazance Český rozhlas. Mimoto od roku 1998 vydal básník vlastním „nepatrným“ nákladem celkem pět tenkých sešitů veršů, pro širší čtenářskou veřejnost jen těžko dostupných. Záložka Jarního chodce ovšem uvádí, že první rukopisnou sbírku autor (nar. 1945) uspořádal už koncem šedesátých let, takže jde o knižní debut, který si opravdu dával načas, a jak podotýká Pavel Studnička v Kontextech, je vlastně už zároveň zralým shrnutím tvorby.

Myslím si ale, že čas Mazancově poezii neuškodil. Dostatek času je pro ni dokonce důležitý, protože vzniká pozvolna, z vnitřní potřeby, jako geologické útvary narůstá procesem postupného zaznamenávání, vzpomínkového vyplavování a usazování, a i potom v některých případech ještě dlouho a pomalu během let vysychá, láme se a zraje – jak je to dobře vidět třeba na některých skladbách, jež zahrnují části vztahující se k různým obdobím a v různých dobách vzniklé. Proces Mazancovy tvorby bývá několikastupňový a jeho součástí je často i revize a nová reflexe dříve napsaného, které se stává součástí nového, vícevrstevnatého celku.

Motivické okruhy poezie Petra Mazance bychom mohli na první pohled hodnotit jako tradiční a patrně bychom na jejich základě mohli jeho básně řadit do problematické a mnohdy nepříliš vypovídající kategorie „křesťanská poezie“, popřípadě „poezie venkova“. Mezi frekventované a výrazné motivy patří venkov a venkovská krajina, konkrétně Vysočina, kostel a mše, rodina, čas v průběhu lidského života a roční cyklus, život a smrt zasazené do kontextu tohoto tradičního prostředí a jeho hodnot… Ovšem jsou tu ještě i motivy jiné, některé z nich asi velmi důležité – jedním z klíčových motivů, ale i témat a zároveň tvůrčích principů je vzpomínka; a třeba právě ta přesahuje výše zmíněnou zjednodušující klasifikaci i hodnocení a otevírá texty obecnějšímu existenciálnímu smyslu, který je pro Mazancovu tvorbu podstatný.

Zmiňovaná motivicko­ tematická tradičnost má navíc jistou protiváhu v aktualizačních a intelektuálních prvcích, jako jsou rozličné intertextové vztahy a aluze (nejčastěji se odkazuje – což může opět znít poněkud „tradičně“ – na K. H. Máchu, na jeho dílo, ale i na jeho osobu jako předobraz básníka), literární sebereflexivnost, sofistikovanost projevující se ve formě textů – autor např. kompozičně pracuje s fragmentem a montáží fragmentů (J. Staněk použil pro některé starší texty P. Mazance dokonce označení „experimentální“), několikrát volným nerýmovaným veršem naplňuje formu sonetu… Zřetelné je zcivilnění dané způsobem prezentace oněch motivů a témat, který bychom přeci jen jako „tradiční“ neoznačili (častá je lehká ironie – např. v souvislosti se mší se v popředí textu opakovaně objevuje obava, aby někdo, malí ministranti či starý kněz, něco během obřadu nespletl a nedošlo ke zmatkům, nebo se dokonce mše objeví ve výčtu situací, v nichž se dobře usíná; ironie je zřetelná i v intertextových máchovských odkazech). Tyto aktualizační prvky ovšem nepůsobí násilně a ani se neprojevují ve všech textech stejně intenzivně; obecně se zdá, že v druhé polovině knihy (zhruba chronologicky uspořádané) ubývají, texty se zjednodušují, místy (zejména v oddílu VI, který nese podtitul „Krátké texty 2004–2007“) získávají až podobu stručných glos a aforistických postřehů.

Ačkoli si to při zběžném a selektivním čtení nemusíme uvědomit, Mazancova reflexe nebývá tak průzračná a jednoduchá, jak bychom od „tradičních básní křesťanského venkova“ čekali. Texty mnohdy nevypovídají přímo či výhradně o uvedených motivech a tématech, ale obsahují metarovinu; jako by byly reflexí reflexe, jako by vypovídaly často už o jiných básních, které tu existovaly skutečně či potenciálně před nimi a vůči nimž „básnický subjekt“ zaujímá určitý, leckdy mírně ironický vztah. „Když napsal na papír: / už vím, které je to město / které jsou to cesty / které jsou to hřbitovy / a který je to kostel // těch několik dní / i o něm / mohli by napsat do dopisu / – teď je váš syn zase už klidný.“ (s. 37) „Také napsal: / zelené lístky břízek ve vánku / se tence třásly / na konci pole u lesa // uviděl je zdálky / a přišel k nim / a mezi větvemi zavoněl trochu vzduch / chvíli tam stál.“ (s. 35)

Vedle těchto přímých citací (signalizovaných uvozovací formulí jako v uvedených ukázkách nebo např. kurzívou) je jedním z nejzřetelnějších příznaků rozštěpení a distance, které jsou předpokladem metaroviny a víceúrovňové reflexe, důsledné užití 3. gramatické osoby při výpovědi, pro lyriku velmi netypické. (1. či 2. osoba se objeví v celé knize jen v několika případech, přičemž přechod do nich mívá v textu svůj význam – viz např. překvapivou 2. osobu v závěrečném verši 1. oddílu skladby „O dotycích, dlouhé zimě a padání“, s. 66, která umocňuje zacílení stejně tak nečekané otázky, její závažnost a naléhavost. Jiným případem je třeba báseň „33 let ve Veselé“, s. 209–210, kde jsou verše v 1. osobě tištěny kurzívou naznačující patrně citaci, každopádně jinou rovinu výpovědi, a tedy opět distanci; stejně tak je 1. osoba součástí citace v uvedené ukázce ze s. 37.) Dalo by se uvažovat o tom, že užití 3. osoby koresponduje s epickou, vyprávěcí složkou, která je v Mazancově poezii výrazně zastoupena („lyrický děj“), ale především umožňuje zaujetí odstupu od sdělovaného; porušuje se tak v subjektivní lyrice intuitivně přijímaná totožnost básníka, lyrického subjektu a případného lyrického hrdiny. „Ten, kdo mluví“ se v důsledku tohoto způsobu výpovědi tak samozřejmě nekryje s tím, kdo se v básních vyskytuje jako lyrický hrdina, jako „ten, o němž se mluví“. Čtenář nemůže tento odstup pominout, i když ho mnohé jiné (tematické, textové, popř. biografické) signály svádějí k tomu, aby zmíněné subjekty ztotožnil, jak je zvyklý.

Kromě 3. osoby se v básních často setkáme i s různými neosobními konstrukcemi (např. slovesný infinitiv, pouhé příčestí či slovesné adjektivum a substantivum pro vyjádření děje, frekventovaná je elipsa slovesa), které rovněž posilují uvedenou distanci, objektivizují výpověď – a slouží i jako výrazné prostředky ozvláštnění: dále depoetizují už tak prozaizovaný Mazancův text, vnášejí do něho rysy neosobní zprávy (podobné typy vyjádření známe třeba z administrativních textů). Vzniká zde napětí mezi obsahem textu, ke kterému má patrně mluvčí citový vztah (a ten tuší i čtenář – např. výpovědi o blízkých osobách apod.), a formální věcností vyjádření, která radikálně tlumí citovou zaujatost a expresivitu výpovědi. Někdy distanci zvýrazňuje ještě užití ironie namířené vůči obsahu sdělení, lyrickému hrdinovi či básnickému sdělování samému. „Mezi těmi stohy papíru v krabicích / na některých sotva čitelně / jakoby ve verších psáno // Zdali alespoň chvilkami / zapruzený autor / pastýřem bytí?“ (s. 61)

Na této věcnosti a objektivizovanosti vyjádření se spolupodílí více prostředků. Už díky zmíněné 3. osobě a neosobnímu vyjádření převažuje forma konstatování či mírně distancované reflexe nad apelem, zpovědí apod. i tam, kde texty zřejmě tyto komunikační funkce mají. Jak už bylo řečeno, básně jsou výrazně prozaizované a depoetizované: verš je volný, vyjádření civilní, v textech najdeme minimum klasických básnických prostředků – metafor a básnických obrazů, figur, poetismů. Častěji se objevuje především apoziopeze a elipsa.

Dalším zřetelným a zajímavým rysem Mazancových textů, který s touto věcností souvisí, je i jakási urputná preciznost při vybavování si (zmiňovaná vzpomínka jako téma i tvůrčí princip!) a sdělování detailů rozličných situací a faktů, ale i při samotném pojmenovávání. Básník ve svých textech nabízí i takové detaily a informace, které by se nemusely zdát významově nosné – ale svůj význam zřejmě mají: mimo jiné naznačují, že podstatná je sama vzpomínka či zaznamenávání, básníkovo úsilí co nejprecizněji si vybavit či zachytit nějakou situaci, postřeh, myšlenku, ale i naléhavost a nutkavost, s níž se vzpomínka či fakt vyjevuje a vnucuje. (A to je podle mého názoru také hlavní důvod přítomnosti oné distance, metaroviny a literární sebereflexivnosti, které jsou příznačné pro Mazancovy texty: díky nim se nezaměřujeme jen na obsah vzpomínky nebo podobu události, ale právě na samotné vzpomínání či zaznamenávání.) Zároveň zde hraje důležitou roli nemožnost anebo neochota rozhodovat, co z těchto skutečností je a co už případně není podstatné. Proto se vedle veršů, v nichž je zřetelně přítomné nějaké závažnější sdělení, vnitřní napětí, přesah, náznak tajemství či hlubšího, skrytého smyslu, objevují i takové, které se mohou jevit jako banální, příliš doslovné či nadbytečné (což jim shodně vytýkají Jan Hejk v Tvaru a Miroslav Chocholatý v Hostu). V perspektivě nemožnosti říci, co je zásadní (případně že něco je zásadní, zatímco něco jiného ne), ovšem i tyto „banality“ či „triviality“ mají svůj smysl, získávají hlubší význam a stávají se i básnicky odvážnějšími.

Na rovině pojmenovávací se tato preciznost projevuje nejrůznějšími vsuvkami a dodatky, alternativními výrazy, závorkami, které jako by měly zpřesňovat formulaci, někdy jako by šlo o výraz neschopnosti rozhodnout, která z alternativ pojmenování vyhovuje lépe – opět se tak strhává pozornost na samotný proces vyjádření, pojmenovávání, psaní, který se může jevit jako podstatnější a více vypovídající než jeho konkrétní výsledek. Také přirovnání často slouží spíš než jako básnický obraz jako jeden z prostředků zpřesnění výpovědi, umožňující větší názornost sdělení. A v této souvislosti se rovněž uplatňuje pro Mazancovu poezii velmi charakteristická typografická pauza, signalizující v některých případech váhání, nejistotu při pojmenování apod. Extrémním dokladem zmíněných rysů jsou starší skladby „K. H. M.“ a „T. S. E.“ z první poloviny sedmdesátých let. Titul druhé z nich zřejmě může naznačovat i jednu z inspirací těchto postupů; citujme její závěrečnou část: „Někde (místy) polehlé obilí (po dešti) / nikdy nebyla zem tak svatá // stromy rostou též ale pomaleji než obilí / a tráva / a zase až sem (cesta) paprsků ze slunce tak den // pak naproti k měsíci a ke hvězdám (opět natáčeni) / jako bez smrti (bez konce…) / v podvečerním vání / a v tom vzduchu vůně z trav klasů lesů hlíny / a čeho ještě?“ (s. 21) A jako druhou ukázku uveďme úryvek z básně „Návrat“ z roku 2005: „Uprostřed kašna (voda crčí) připravená / (jako když parašutistům / na louce položili plachtu / kam mají padat) / Začínající noční nebe / Hvězdy jakoby / ne nelidsky vzdálené ale také / ne blízko jako na divadle / Přiměřeně.“ (s. 148–149)

I přes to, co bylo právě uvedeno, se zdá, že někteří recenzenti Mazancovy knihy chtějí jeho poezii vnímat především v tradiční linii poezie křesťanského venkova (nejzřetelněji Vojtěch Probst v Literárních novinách, který příznačně hodnotí i 3. osobu Mazancových básní jako výraz sounáležitosti básníka s celkem světa, o němž podává zprávu, či jako výraz křesťanské skromnosti). Jako by ji posuzovali ideální představou venkovského básníka, který samozřejmými slovy sděluje prostou, avšak zduchovnělou krásu a moudrost – pozitivně hodnotí postupný Mazancův přechod k jednodušším textům, ale vytýkají jim zmiňovanou občasnou „banálnost“ či „doslovnost“, která už do jejich představy prostoty a jednoduchosti nezapadá; naopak jako slabší vidí texty starší, komplikovanější, dokonce „mnohomluvné“ či „neobratné“ (viz ukázku z básně „T. S. E.“, která je zároveň snad dostatečně přesvědčivým dokladem, že zde o žádnou neobratnost nejde); těm však „banálnost“ možná zdaleka tak silně nehrozí.

Poezie Petra Mazance může jistě něčím připomenout Bohuslava Reynka, který v souvislosti s ní bývá v recenzích jmenován (společnými prvky tvorby obou básníků jsou motivy venkova a soulad s přírodou a krajinou, postupné tíhnutí k prostotě a pročištěnému výrazu) – ale také Jiřího Koláře, výše uváděný titul básně „T. S. E.“ zřejmě odkazuje k T. S. Eliotovi, a to je podle mého názoru pro Mazancovu poezii rovněž určující. Mluvili jsme už o jejích intelektuálních, místy snad dokonce experimentálních rysech, jež by představovala intertextualita a literární sebereflexivnost, kompoziční práce s fragmentem, nespojitost, vrstvení časových rovin a rovin reflexe jako prostředek odkrývání smyslu existence (vztah vzpomínky a „současnosti“ a zkoumání jejich schopnosti vzájemně se osvětlovat) atd. Ve zmiňovaném soustředění na zachycování vzpomínek či událostí (zpravidla bychom je mohli charakterizovat jako všední – také odtud ona diskutovaná „banalita“; autenticitu záznamu podtrhují různá časová i místní určení textů či tematizovaných událostí) nacházím společné prvky s koncepcí poezie jako svědectví (tedy opět Kolář, ale nejen on), byť v Mazancově případě je toto soustavně realizované svědectví zaměřené především na subjekt. Existenciálně laděná reflexe založená na záznamu osobních prožitků může leckdy připomenout poezii Zbyňka Hejdy (velmi zřetelně se Hejdovo jméno, v recenzích Jarního chodce rovněž několikrát uvedené, vybaví třeba u některých Mazancových textů­ záznamů snů).

Osobně vnímám Mazancovu tvorbu jinak než výše zmiňovaní recenzenti (blízko bych měl možná k postoji, který vyjádřil ve své recenzi Mazancových Veršů už v roce 1998 Jiří Staněk): oslovují mne především složitější texty, často starší, z první třetiny či poloviny knihy, leckdy rozsáhlejší kompozice sestavované z fragmentárních záznamů a reflexí. V nich je podle mého názoru zřetelný klíč k Mazancově výrazné a osobité poetice. Ve světle těchto básní pak oceňuji ony pozdější texty, „oproštěné“ a jednoduché někdy opravdu až k „banalitě“, kterou ale vnímám jako „banalitu“ reflektovanou, tedy záměrnou a pouze v uvozovkách. Ironie není u Mazance jen sympatický a zcivilňující postoj, někdy možná dokonce výraz skromnosti, ale také důležitý rys jeho vícevrstevnaté poetiky, složitější, invenčnější a asi i poněkud intelektuálnější, než by se snad při méně pozorném čtení mohlo zdát. Zdánlivou dominanci „tradičních“, především tematických prvků Mazancovy poezie relativizuje komplikovanější, inovativní a zřetelně aktualizovaný výraz, který rovněž upozorňuje na vyšší významovou rovinu textů; venkovské a křesťanské motivy podle mého názoru představují především pozadí pro obecná témata, jako je existenciální reflexe a s ní související reflexe umělecké tvorby.

Básně Petra Mazance jsou prostředkem hledání smyslu vlastní existence, snahou porozumět, fixovat to neuchopitelné, těkavé a ustavičně unikající v životě a skutečnosti, pokusem zaznamenat v úhrnu cosi podstatného o životě vlastním, a tím snad i o životě obecně. A zde nacházím možná klíčové vnitřní napětí Mazancovy tvorby. I přes veškeré usilování totiž podle mne poezie Petra Mazance naznačuje definitivní neuchopitelnost onoho živého a podstatného, odstup, který literatura vůči skutečnosti a životu má. Básnická reflexe nedokáže přes veškerou snahu navodit, vrátit bezprostřednost zážitku a odhalit jeho tušený autentický smysl. Tvorbu můžeme chápat i jako pokus o utváření smyslu nového, ale ani ten není v konfrontaci se životem a skutečností uspokojivý. Jde tedy o drama poezie jako snahy porozumět a nalézt smysl, která však opakovaně naráží na nepřekonatelný fakt, že je něčím s konečnou platností pouze paralelním k životu, skutečnosti, jež se nakonec opět ukážou jako unikavé a jimž tváří v tvář zbývá nakonec zas jen nejistota, pochybnost a další tázání. „Až zazdálo se mu že možná / všechno je ještě jinak než jinak.“ (s. 56)


Jiří Chocholoušek


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker