Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


Aluze 2/2010 - Recenze

Slovo Slánský ve mně vyvolalo popěvek

Antonín Bajaja: Na krásné modré Dřevnici.

Brno, Host 2009.

 08_recenze.pdf

 

Českou prózu posledních několika let charakterizují pokusy vypořádat se s minulostí prostřednictvím románů, které mají ambice být romány generačními. Je jich celá řada a objevují se v dílech autorů různého věku i založení.

U nejmladší skupiny je takovým pokusem poslední román Petry Hůlové Strážci občanského dobra snažící se propojit v jednom textu dobu těsně před rokem 89 a dobu následující, navíc je text pokusem vyprávět jej z druhé strany, tj. ze strany těch, kdo mají důvody pro sentiment. Bohužel se ukazuje, že nedostatek zkušeností, nebo schopnosti vnořit se do atmosféry popisované doby přináší výsledek jen průměrný. V případě Pavla Kolmačky a jeho románu Stopy za obzor jde zas o pokus zahlédnout svět od sedmdesátých let 20. století do dneška nejprve skrze chlapecký svět sídlištních dobrodružství kořeněných především zkušeností z četby indiánek, které znamenaly tehdy skutečný, ač nevědomý, únik od květákových mozečků do světa rovných chlapských soubojů. Petr Placák zas v dokumentárním románovém eseji Fízl s naléhavou razancí připomíná, že sedmdesátá a především osmdesátá léta 20. století nebyla zatuchlá pohodička, jak nám ji sugeruje především film a televize (Pupendo, Báječná léta pod psa, či nejnověji seriál Vyprávěj a další).

Dále tu máme dva románové pokusy Jana Balabána, nejprve Kudy šel anděl vypořádávající se s určitou deziluzí postihující generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků, kteří část svých životů prožili v době, která jim nedávala naději k ničemu a druhou polovinu jsou nuceni žít ve světě, který jim tvrdě útočí na poslední zbytky lidské tvořivosti. V románu Zeptej se táty se zase prostřednictvím autobiograficky založeného, osobně vyostřeného příběhu pokouší definovat ještě jednu novou zkušenost této generace – totiž konec synovství: hledání svého vlastního místa na světě skrze prožívanou zkušenost smrti otce. To mu umožňuje jaksi mezi řádky definovat nejen dobu minulou, ale i tu dnešní.

Ještě starší generace se pak často obrací ke svým vzpomínkám a z nich se snaží rekonstruovat svou minulost. Ale až román Antonína Bajaji Na krásné modré dřevnici toto vzpomínání činí de facto jen východiskem pro pokus obecnější – skrze vlastní život se pokouší zahlédnout téměř celou druhou polovinu 20. století. Kam se Bajajův román obrací pro svou argumentaci, na čem zakládá svou pravdu? Z jakých postupů je utkán? O jakém světě vypráví a je vůbec takové vyprávění opodstatněné? To jsou otázky, které se pokusí zodpovědět následující řádky.

Antonín Bajaja se obrací k tomu nejbytostnějšímu, co člověku zůstává – ke vzpomínkám a k vlastnímu, osobnímu životu. Ne nadarmo je román vystavěn (zejména ve své druhé polovině) na konfrontaci se slavným Feliniho filmem Amarcord. Ano, vzpomínám si, jak se tento film překládá, je klíčovou kategorií i Bajajova románu. Ale není to vzpomínání ryze bolestné, jak ho tak poctivě prožívané známe třeba z díla Arnošta Lustiga. Není to zdrcující a potřebná zpráva z pohřebiště zakládající svou hodnotu na svědectví. Bajajův hrdina též svědčí, ale jinak. Román je vystavěn z řady dopisů, které bratr (vypravěč, pisatel dopisů, hlavní hrdina i přihlížející v jednom) posílá své sestře oslovované zde Jeanne. Už v úvodu nám Bajaja ukazuje své karty, žádný útěk, žádná postmoderní hra s žánry, nebojácné, hrdé obrácení se do své minulosti. Kromě jiného se tu v jemně vybroušené přesnosti připomíná jedna z klíčových charakteristik každého dobrého psaní – je to totiž styčná plocha mezi psaným a žitým – ve výčitkách maminky vypravěče se znova zhmotňují obavy všech, kdo odmítají, nebo se bojí připustit, že román má svou vlastní, pravdivější logiku, která je často v protišlapu k logice života a bohužel i nabourává ty nejintimnější mezilidské vztahy:

Před odjezdem, ještě jsem dojídal snídani, si ke mně přisedla maminka. Tvářila se rozpačitě. Chci vědět, co se stalo. „Nestalo se nic,“ hledí do ubrusu, „jen tě musím o něco požádat,“ a navazuje tím, jak náhodou zalistovala v sešitě, který ležel na mém nočním stolku. Jak si v něm četla a velice jí to rozrušilo – ty věci, které píšu o rodině a sousedech. To fantazírování.

O našem soukromí nepiš. Ani o soukromí našich přátel. Nebo aspoň nedopusť, aby se to dostalo do cizích rukou. Anebo… aspoň mi slib, že nebudeš používat neslušná slova. Že nebudeš nikoho zraňovat. Slib mi to!“ (s. 7–8)

Ano, tato zdánlivě banální a ohraná scéna, ještě dramatizovaná postavou maminky, která tu vůbec není v pozici jakési matky, jak ji vidí děti v pubertě, je to matka v tom nejlepším, nepatetizovaném, ale také na její velikosti nic neubírajícím smyslu. A právě z těchto řad, z pozice slušného, dobrého života (opět – smrtelně vážně míněno) zaznívá tento znepokojující tón, který v prvé chvíli ochranitelsky burcuje před nevhodností všude tam, kde se cítí být neslušně odhalováno. Ale hned v tom druhém, těsně nalepeném plánu je to ještě i jiná zpráva. Zpráva o tom, jak málo si připomínáme, že pravda románu se nezakládá na jednotlivostech našich směšných životů, jak na ně nebere ohled. Že zkrátka pravda románu je pravdou daleko podstatnější, takovou, která prostě nemůže a neumí brát ohledy ani na své nejbližší, protože jejím partnerem a soudcem je jedině celek a věčnost.

Ne nadarmo a ne překvapivě se celý román odehrává v Zlíně, ne nadarmo je Bajaja znám svým přátelstvím s Ludvíkem Vaculíkem. Právě tato Vaculíkova nekompromisní přesnost (která je v očích lecjakých kritiček a teoretiček jen neslušností) je rozpuštěna i v kostní dřeni Bajajova románu. Tedy: Bajaja se obrací k sobě, ke svým starým dopisům, do svého dětství, do Zlína. Ne ale proto, aby rekonstruoval nějaký svůj život, ale aby, po Proustovsku, svůj život prodloužil o všechny ty zdánlivě nedůležité drobné banální epizody, ze kterých teprve vyrůstá obraz epochy. A to je pokus, který zaslouží pozornost. Skrze žité a de facto i trochu proti němu tvořit obraz člověka žijícího i v době, která zdánlivě k žití nebyla.

Bylo už naznačeno – základním stavebním materiálem Dřevnice je dopis. V tom má Bajaja blízko k jinému velkému českému prozaikovi, k Bohumilu Hrabalovi. Ten ve svém posledním tvůrčím období také využil žánr dopisu, aby díky jeho otevřenosti, ale i kaleidoskopičnosti stvořil obraz doby těsně před revolucí roku 1989 a po ní. Bajaja ale pracuje s dopisem jinak, využívá jej, ale také jednotlivé dopisy propojuje svébytným, čistým vyprávěním. Zároveň se nebojí i tvarového experimentu. Důležitý zlom, slovo, obraz dokáže, tak jako básník, vychutnat, prodloužit, zopakovat, nebo třeba i rozsekat. Jako například ve scéně, kdy je po letech otevírán kufr tety, která emigrovala. To podstatné není v aktu otevření, v obsahu toho artefaktu, je v čemsi jiném, v jakémsi zpřítomnění časů dávných, a k tomu se hodí jediné sloveso (vanutí), která Bajaja s citem básníka osamostatňuje: „Už to bude dvacet roků, co jsme toho strašáka, ten top secret loďák vynesli na světlo. Zámky jsme museli vypáčit. Těžké víko stařecky zaskřípělo (zapělo?) a zevnitř se vzneslo

vanutí

jakoby z úst do úst, jaké přežívá v depozitářích zapomínaných věcí. (s. 58–59)

Tím celý jeho text zcela jinak dýchá, spíš než pravidelné lidské dýchání je to tok řeky, občas jen prudký, rychle se valící sled událostí, příběhů, epizod, jak je tomu v dětství, v obrazech rodinných výletů, v popisech odzbrojující, v pravém slova smyslu multikulturní společnosti poválečného Zlína. Na druhé straně ale meandry řeky, tůně a prohlubně, ve kterých se text zpomaluje, brzdí, sem tam vstoupí naivní verš, prolne se několik časových pásem (doba příběhu, 50. léta, doba psaní dopisu, 80. léta a doba psaní, současnost), text se protrhává, třepí, drolí se pod rukama, aby zdůraznil nejen absurditu té první doby, ale také aby problematizoval autorské gesto současnosti. To všecko jsou hodnoty, které román osvěžují, vyvazují jej ze společnosti jen prožitých věcí. Činí z něj román v pravém slova smyslu. Jenže občas je toho dramatizování, přetrhávání přece jen příliš. To zejména v druhé části, kde je najednou moc výrazný a chtěný pokus vytvořit paralelu mezi Felinniho Itálií a poválečným Československem. I když se styčné plochy nabízejí, i když jde zřejmě o film pro danou generaci kultovní, přesto se nemohu zbavit dojmu, že ve své druhé polovině začíná román až příliš nahlas rachotit předivem drátů, ze kterých byla poskládána konstrukce, že prostě jemně začíná šustit papírem. Ovšem, aby bylo jasno, je to jen drobnost, která v žádném případě nemůže umenšit celkový dojem z románu.

Protože poslední otázka, kterou chtěly tyto řádky zodpovědět, je poměrně jasná: přesně takový typ psaní je nejen opodstatněný, dokonce nezbytný. Jen takto může literatura zase jednou zdůraznit své nezastupitelné místo ve světě. Film umí být plytký, historická sonda zas černobílá, ale román, ten dobrý román, a o tom tu teď rozhodně mluvím, tedy dobrý román dokáže pojmenovávat svět v jeho nejednoznačnosti. Žádné ubrečené uplakánství z promarněného života a zločinné epochy. I v tom světě lidé žili a milovali se. Zároveň ale také žádná náplast, žádné smíření, že jako všecko je vlastně v pořádku, že se v druhé půli dvacátého století zas tolik nedělo. Tam, kde je to potřeba říci, umí Bajaja napsat: vraždili, kradli, zabíjeli. A právě tím podává zprávu, které nemá žádná literatura dost, a ta česká zejména: zprávu o člověku, který je vždycky příliš dobrý pro jakýkoliv systém. Zprávu o člověku, který se neskládá jen z velikých gest a idejí, ale který je stejně tak utvářen svými malichernostmi, traumaty, hříchy a těžkostmi. Zkrátka: Na krásné modré Dřevnici je zpráva o člověku, kterému lze rozumět a se kterým lze přece ještě nějak žít. A pokud v sobě román nese tuto tresť, jsou všechny jeho zaváhání a drobné přešlapy v pořádku – zas jen připomínají to lidské rubato, to tápání, drobné vyšinutí z rytmu, které je asi tím nejhlavnějším lidským údělem a úkolem. A také o tom přesvědčivě a přesně román Na krásné modré Dřevnici hovoří.


Jakub Chrobák


 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker